Oj, otčino má, otčino! Kdy probudíš se ze spánku?
Cesta k spáse
Oj,
otčino má, otčino!
Kdy probudíš se ze spánku?
Kdy
zaplane v tu naši noc
nach skvoucích ranních červánků?
Kdy
radostným zas ruměncem
tvář lidu vzhoří zmučená,
zrak
zaleskne se, v nějž se být
zdá věčně slza určena?
Kdy
zazpíváme sobě zas
v té tiché české chatrči,
jež
opět bodře po letech
se pousměje ze smrčí?
kdy nočních
mátoh směsice
pryč prchat bude z našich hor,
kam bratry
tábor nadšené
zas svolá v jarý rozhovor?
Kdy
boj nám bude svatým zas,
a vlastencova ctěna ctnost,
že
vůle vzpruží klesání
a víra potře pochybnost? -
Až
zoufat − doufat ustanem,
a uznáme, žeť spasení
jen v
práci v roli dědičné,
jen u vědě, jen v umění!
Píseň ze sedmnáctého století
Zlaté
město Libušino,
pod Petřínem, na Vltavě,
když tak na
tě vzpomenu si,
plakala bych usedavě.
Proto
mluví převýznamně
každá stěna, každý kámen,
by
nám v líci nad tvou změnou
vzhořel rudý studu plamen?
Kde
tvá řeč, jež s trůnu zněla,
z královských řad
bojovníků?
bolno vidu, trapno slechu!
naříká si − v
čeledníku ...
Co
nám zbylo z naší slávy?
z kalichů jen pouhé střepy,
nyní
vstana co bys našel,
tatíčku náš, Žižko slepý!
Hučí
proudy Vltaviny
smutně v půlnoc, smutně z rána,
sláva
města Libušina
zahrabána, zahrabána.
Irma Geisslová
Více o básnířce a prozaičce Irmě Geisslové jsme psali zde:
L.K.