Otázka pro Annu Markowitz

Anna Markowitz se narodila roku 1949 v Moravské Ostravě. Vystudovala konzervatoř v Ostravě a AMU v Praze v oborech klavír a sólový zpěv. Ve třiceti letech se po úplné ztrátě zraku rozhodla pro dráhu koncertní pěvkyně (vystupovala pod jménem Olga Štěpánová) a na dvacet let se zařadila mezi významné osobnosti české klasické koncertní scény.

Nahrála pět profilových kompletů písní romantické epochy, jež se stala její interpretační doménou.

Současně působila jako hudební pedagog.

V literární oblasti se nejprve profilovala jako básnířka.

Její verše daly podnět ke vzniku několika písňovým cyklům, věnovaným samotné básnířce-pěvkyni, a staly se součástí jejích písňových koncertů.

V r. 1996 vydalo nakladatelství Velarium výbor ze sbírky "Než spadnou jeřabiny".

Tyto verše se staly poetickou osnovou pro první román, který vyšel již pod autorským jménem Anna Markowitz.

Román "Poslední závoj ne, Salomé!" vyšel v nakladatelství Oftis v roce 2006.

V povídkovém souboru "Místo, které zvoní aneb Mánek a jiné povídky" (vydal Okamžik 2006) se autorka v křehké próze vyznává z potřeby zpracovat hlouběji útržky reminiscencí raného dětství i nedávné současnosti.

V roce 2012 vychází v nakladatelství Motto román "Medaile za ztraceného Boha."

Anna Markowitz v něm nechává čtenáře prostřednictvím hlavní hrdinky Erny nahlédnout do vlastního dospívání, v němž jí osudová rodinná štafeta nutí k odpovědnosti za sebe samu, ale i za své postoje, v nichž si musí každý dospělý člověk odpovědět sám na základní existenciální a etické otázky.

V roce 2021 vydalo nakladatelství Volvox Globator dvě básnické sbírky Anny Markowitz: "Básně pro V.P." a "Hodina mincí."

Ve stejném nakladatelství pak vychází v roce 2022 román "Za horizontem mlčení."

Anna Markowitz je dcerou příslušníka československého zahraničního odboje, důstojníka 1. československého armádního sboru v SSSR, legendárního radisty od Sokolova, Kurta Markowitze.

Proto jsme ji poprosili o odpověď na otázku:

"Jak prožíváte současné dění související s oslavami 80. výročí konce 2. světové války?"

Anna Markowitz na ni odpověděla následujícím fejetonem…

Co se to děje, lidi…?

Nevím, komu už několik dní adresuji tuto otázku.

Jsem sama v pokoji, a jediným společníkem těchto dnů je můj krásný kamarád kocour.

Přijel do naší země jako malé koťátko z Rostova nad Donem, aby po čtyři roky v chovné stanici oplodňoval kočičky a vyráběl nové ušlechtilé plemeno Něvskij maskarad.

Velkýma a krásně modrýma očima sledoval po ty čtyři dny můj ranní pláč a devátého května už se přidal zoufalým, silně emocionálním hlasem své zvířecí jemné inteligence.

Ano.

Podtrhuji zde slovo Zvířecí, a to v době, kdy lidskou inteligenci, tak jak já si ji představuji, běžně už nepotkávám.

Uvědomuji si náhle, že mám kocourka s ruským pasem, což už by mohlo být pro našince podezřelé.

Můj rusky mňoukající Maxíček, vyšlechtěný ze sibiřské lesní kočky, by mohl vyvolávat v "uvědomělých" spoluobčanech nenávistné pocity, podobně jako z ruské pěvkyně, které se nepovolilo vystupovat na české umělecké scéně jen proto, že je Ruska.

No, co se dá dělat, pokrok nezastavíš.

Pravda, jsem už stará.

Můj odžitý běh života mi naložil hodně krásných, ale též velmi mnoho těžkých věcí.

Mnoho z těch dramaticky složitých osudových úkolů jsem zvládla, i když s pocuchaným zdravím.

Ale vždy jsem se snažila, jak mne vychovával můj táta, abych na konci života mohla unést pohled před zrcadlem, aniž bych se pozvracela ze svého obličeje.

Ale v poslední době si kladu otázky, kolik lidí na světě se zabývá takovými úvahami.

Kolik lidí v české současnosti se staví před zrcadlo a zkoumá, zda ještě vydrží pohled do vlastních očí….

Vím, že testovat vlastní charakter určitě není pro každého hlavní náplní života, pokud vůbec připustí podobná témata do svých úvah.

Ale také vím, že ještě jsou mezi námi jiní lidé.

Je jich pohříchu málo, ale pár jich osobně znám.

Vážím si jejich statečnosti, odvahy a snahy zůstat pevně na pozicích vlastní autenticity.

Ale kde jsou ty další miliony?

Kde je ten národní chrám pravdy, hrdosti, úcty k velkým dějinným posunům, osobnostem a jasným a ověřeným faktům, a to nejen historickým.

Co se to děje, lidi, ptám se?

Současně pláču a stydím se za kotlinu, ano, českou vlast, v níž žiju.

V těchto celosvětově historicky významných dnech si kladu otázky po mnoho desetiletí, pro mne normální.

Jsou pro mne stále a dokola důležité, lidské.

Není to plytký sentiment.

Je to zoufalství.

Osmdesát let po konci děsivé apokalypsy druhé světové války se mám smířit s tím, že intelektuálně zploštělí a morálně deviovaní jedinci stojí opět v čele českého národa.

Vykřikují odporné lži o světové i naší historií. A beztrestně omezují a šikanují slušné lidi, kteří se nepodvolili a brání pravdu z principu i přes nepohodlí a politická pronásledování, která čeří vzduch svobody.

A to za silné oficiální podpory kolaborujících médií.

Před osmdesáti lety můj táta defiloval osvobozenou a jásající Prahou.

Jak mi vyprávěl, jako důstojník 1. československého praporu v SSSR, po šestileté anabázi nepředstavitelných lidských útrap – útěku z německého lágru do sovětského GULAGu.

A následně v bojovém nasazení v první linii východního frontu.

Můj, nejvyššími válečnými vyznamenáními ověnčený táta, jel v květnu 45 v otevřeném autě průvodem vítězné armády.

Ale vlastně nevěděl, co se kolem něj dělo.

Byl tak vyčerpaný nevyspáním a bolestí, že v osvobozené vlasti už nenašel matku, ani sestru, že z jeho domova zůstal jen prach z osvětimských komínů.

Projížděl radostnou, vítězstvím opojenou Prahou, jako v mlhách v jakémsi hypnotickém spánku.

A dnes se dozvídám, že jásající davy po celé vlasti vítaly tenkrát ruské okupanty.

O českých a židovských hrdinech východní fronty už nestojí za to ztratit slovo.

A pokud ano, pak se lidi dozvídají polopravdy vytržené z kontextů, lži a pomluvy.

Ale já jsem ještě zažila mnoho živých účastníků toho významného tažení deseti tisíců statečných lidí, kteří se postavili smrti za všech okolností, aby vedle Rudé armády šli společně osvobozovat nejen svou vlast, ale i Evropu ze jha fašismem zbídačených zemí.

Naši předkové, vlastenci a hrdinové doby, lidi, jež prošly situacemi, které si dnešní společnost mladších generací vůbec nedokáže představit, už vyprchali z pozornosti a nestojí za to, aby se jim projevila současnou společností úcta a poděkování, stejně tak jako sto padesáti tisícům padlých sovětských osvoboditelů na našem území.

Z historie se v mlýnku zpolitizovaných a propagandou přepsaných dějin stala fraška, provázející svou arogancí dnešní dny řinčící zbraněmi a slibující našim dětem válku.

Ale za jakým účelem?

Společnost, krmenou jen propagandou, před níž by Goebels sklonil hlavu až k zemi, masírují lži a Evropa hnědne.

Opět po osmdesáti letech.

A my se opět nebráníme, opět nepoučeni historií.

Tupě přitakáváme, odvracíme tváře, abychom se nemuseli dívat do zrcadel své plytkosti a zbabělosti.

Jsme opět vazalové a velí nám opět fašistické síly, převlečené za bojující strážce míru.

Předkládají nové "pohledy na historii" bez studu a odpovědnosti za budoucnost.

Dnes se mohou beztrestně promenádovat průvody, hajlující na počest Banderovi, hromadnému vrahovi, kterému se staví po celé Ukrajině pomníky.

Dnes české vládě nevadí symboly hitlerovského fašismu v pražských ulicích, nevadí výkřiky "smrt Židům!", které zaznívají na místech, osvobozených za druhé světové války praporem československé armády, jejíž větší třetinu tvořili Židé.

Ti všichni, kteří dobrovolně vytvořili bojový jednotný val bránící to základní, čím má být definován homo sapiens-tedy vnitřní i vnější svobodou rezonující morální člověk.

Co se to děje, lidé?

Uvědomuje si vůbec většina citově, morálně a intelektuálně ochablých českých současníků, že se vrací do našich životů obludná politická zvůle, která žene svět do války?

Zpět k hrůzám, které před osmdesáti lety vysypala obludná propaganda na hlavy německého národa a po několika krátkých letech se svět otřásal milióny, hledajících úkryt v rozvalinách, hromadách systematicky vražděných nevinných lidí, žen i dětí.

Moje jednoduchá babička mi říkávala: pamatuj si, že nejhorší věc na světě je válka.

Musíme všichni stále říkat – nechtějte válku, válka je strašná.

Dnes za takovou větu jsou lidé naší současnosti označení jako svině, chcimírové, zkrátka lidi druhé kategorie patřící soudům a vězením či minimálně k veřejnému odsouzení.

A co naše státní reprezentace?

Kolaborantská banda stupidních vyznavačů půjček na stovky miliard na zbraně, které ale končí v černých dírách ještě černějších obchodů. A milióny zneužitých lidí okolo přihlížejí zkáze své země coby zneužití vazalové, stavějící pomníky korupci, fašismu a neonacismu na mrtvolách vlastních lidí.

Co se to děje, lidi, že jste ztratili paměť, cit hrdost a etický základ člověka?

Ptám se a budu se ptát stále.

A můj ruský kocour velkýma modrýma očima sleduje tiše a soustředěně, jak pláču.

Anna Markowitz, 13. května 2025

Legendární radista od Sokolova

Kurt Markowitz

Kurt Markowitz se narodil 25. 8. 1917 v Moravské Ostravě v židovské rodině.

Po ukončení klasického gymnázia v Příboru vystudoval Obchodní akademii v Moravské Ostravě.

Když po Mnichovské dohodě došlo na podzim 1938 k obsazení Sudet, musel odejít ze svého místa zahraničního korespondenta obchodní firmy.

17. října 1939 byl gestapem deportován v historicky prvním židovském transportu z Moravské Ostravy donově budovaného koncentračního tábora v polském městě Nisko nad Sanem.

Odtud spolu s dalšími uprchl do Sovětského svazu.

Po několika měsících jej na základě odmítnutí žádosti o udělení sovětského občanství deportovali do internačního tábora Arkaševo v Novosibirské oblasti, kde pobýval necelé dva roky.

Na základě výzvy československé vojenské mise se přihlásil do vznikající čs. jednotky v Buzuluku, kde absolvoval vojenský výcvik a jako radista odjel na frontu s 1. čs. samostatným praporem.

Účastnil se s ním pak všech klíčových bojových operací počínaje Sokolovem, kde zachytil špatně šifrovanou zprávu německého radisty, a tím zachránil mnoho lidských životů i průběh celé operace.

Byl jako první zahraniční voják v SSSR vyznamenán vysokým vojenským vyznamenáním a stal se tzv. legendárním radistou od Sokolova.

Na Dukle v r. 1944, kde se již prapor rozrostl na 1. čs. armádní sbor v SSSR, byl osobním radistou a pobočníkem velitele generála Ludvíka Svobody.

Za projevenou odvahu obdržel četná vysoká československá i sovětská vojenská vyznamenání, mj. třikrát obdržel Československý válečný kříž 1939 a jako první Čechoslovák sovětskou medaili Za bojové zásluhy.

Po válce užíval tvar příjmení Markovič.

Po osvobození zjistil, že matka, sestra i ostatní početné příbuzenstvo zahynulo v Osvětimi. Rozhodl se proto zůstat v armádě a přijmout nabídku ke studiu v SSSR.

Jako důstojník v hodnosti štábního kapitána bez stranické příslušnosti nastoupil v září 1945 na Vojenskou spojovací akademii v Leningradu.

Zde studoval s vynikajícím prospěchem dva roky.

V létě 1947 navštívil Československo v rámci řádné dovolené.

Do Leningradu však již znovu neodjel, neboť byl ze studia Bedřichem Reicinem, vedoucím pátého oddělení Ministerstva obrany odvolán.

Nesměl se vrátit, přestože v SSSR zůstala jeho ruská manželka a pětiletý syn.

Poté následovalo odvelení na Slovensko, kde vyučoval na Spojovacím učilišti v Novém Městě nad Váhem.

Později pracoval jako důstojník na vojenských správách v Ostravě a na tamní vojenské katedře Vysoké školy báňské.

V šedesátých letech minulého století byl přeložen do Prahy.

V hodnosti plukovníka pracoval na Ministerstvu národní obrany.

Počátkem normalizace byl v politických čistkách vyloučen ze strany, do důchodu odešel v roce 1973.

Jak posléze vyplynulo z materiálů StB, byl sledován po celou dobu své pracovní aktivity, dokonce i v důchodovém věku, vojenskou rozvědkou i StB až do r. 1984.

Zemřel 9. února 1991 v Praze.

A.M.

L.K.