Otázkou je, co bude s Evropou, kde aktuálně vládnou kašpaři, obdobně jako aktuálně v našem státě.

Tak jsem nedávno zabředl do diskuse na téma zlé Rusko, co nás od nepaměti ohrožovalo, a jak patříme jedině a od pradávna na ten Západ, a že pokud se jako středoevropané (Čechy, Slovensko, Polsko i Maďarsko) pevně opět nesemkneme se Západem, tak jsme území nikoho a schlamstne nás to po staletí expanzivní Rusko.Tedy jinými slovy, že my jako historičtí niktoši se musíme klanět na Západ, jinak se budeme klanět na Východ, jako tomu bylo od nepaměti.

Jako argumentačně neprůstřelný podklad tohoto názoru mi byl předhozen minutový skeč z rozhovoru s Milošem Formanem z roku 1997, kdy to přesně takhle na kameru říká nějakému komentátorovi, a tím jako že jsou prokázány veškeré historické události střední Evropy a též je to důkaz staletí trvajících okupačních choutek Ruska na naše území.

Zkrátka argumentace plně v souladu s Milgramovým výzkumem o tom, jak většina obyvatel vůbec neřeší podstatu věci, ale jen a pouze zdali danou skutečnost tvrdí dle jeho soudu ta všemi uznávaná – správná autorita. 

Světoznámý režisér pan Forman je dozajista autorita obrovská a i když je autoritou oboru zcela jiného, navíc však přítel Václava Havla, tak cokoli řekne na jakékoli téma, tak to je slovo bóóží a o tom se dále nediskutuje. 

To navíc, když se najde dostatečné množství přitakávačů, co tvrdí: 

"Když to řekl sám Forman, tak je to tak, a přes to nejede vlak."

Jinak další lidská vlastnost většinové společnosti, prokázaná tentokrát Aschovými experimenty o tom, jak většina podléhá názoru davu, a to i když o jeho pravdivosti má silné pochyby:

Pan Forman byl dobrým režisérem, ale dějiny střední Evropy asi moc neznal, když si myslel, že musíme být pod Západem, nebo jinak budeme pod Východem, a že jsme byli vždy součástí Západu. 

Tak to nebyli, a to ani náhodou, a to od pradávna.

Racionálně uvažující člověk by očekával argumentaci typu: 

"Různí lidé tvrdí různé zlé věci o tom Rusku a že na ten Západ patříme, ale je pravdou, že když jsme byli ještě donedávna pod komunistickou ideologií, tak zase různí lidé tvrdili, že patříme ke svým slovanským bratřím na Východ. Tak já si o tom něco nastuduji a pak můžeme v diskusi pokračovat." 

Ale zde ne – "Rus je zlý a my patříme na Západ. A když to říkal již v roce 1997 i takový Forman, tak je to nepopiratelný fakt a basta. A kdo ty vůbec jsi, když se chceš srovnávat s Formanem?!?"

Na druhou stranu se nedivím. 

Začal jsem pravidelně v autě poslouchat Český rozhlas – plus, a to je nálož. 

Příběhy vyprávěné z poloviny. 

Dvojí metr, vynechané souvislosti, trvalé nepřímé podsouvání tu oteplování, tu křivdy na menšinách, tu zlé Rusko a hodný Izrael. 

Klasikou je, že někdo významný někde něco důležitého prohlásí, ale v ČR-plus nepustí jeho celý, byť krátký projev, aby každý věděl co daná osobnost vlastně sdělila. 

Deset minut jsou posluchači nuceni poslouchat nějakou kecající hlavu o tom, co si ona myslí, že chtěl ten člověk vlastně říct, jak se k tomu stavěl kde kdo jiný a když už něco z původního prohlášení pustí, tak to maximálně tak deseti sekundový výstřih s něčím, okolo čeho (zpravidla jediné věty, někdy jen slova) ta kecající hlava předtím deset minut žvanila, jak moc to bylo/nebylo korektní a koho psýché by to mohlo narušit, případně komu zalichotit.

Tento text však nemá za cíl přesvědčovat dogmatiky. 

Ti si jej stejně ani nepřečtou – moc písmenek a musel by se zapojit mozek. 

Tento text je taková velmi stručná osnova našich dějin pro všechny ty, kteří se o historii příliš nezajímají, aby měli alespoň v kostce přehled, kde jsme se zde v kotlině české vzali a jak významným celkem jsme až donedávna byli, byť pod různými panovníky různých původů.

Znát svou minulost – kořeny – je základ toho, aby nám nemohl někdo bulíkovat do hlavy nějaké z poloviny vyprávěné události, kde chybí kontinuální souvislost příčin a následků. 

V textu uvedená data jsou orientační v rámci stovek let, neboť nejde o to přesně určit, kdy se co stalo, ale jak na sebe historické děje navazovaly (příčina – následek – příčina – následek…) a jak se řada dějů opakuje i v současnosti.

Předpokládám, že řada chronologických souvislostí je mnoha lidem plně neznámá; to, co se dostalo do učebnic nebo je vykládáno různými komentátory a znalci, je takřka z 90 % z této chronologie dějů, jak šly za sebou, vytrženo. 

Klasikou se pak stává vyprávět příběh/událost z poloviny, jako by předtím nikdy nic neexistovalo. 

Každý si pak může dohledat podrobnosti pro poznání přesnějších informací. 

Ale i zde pozor – historii píší vždy vítězové.

Všeobecně se u nás traduje, že počátek našich dějin započal příchodem Slovanů na horu Říp vedených praotcem Čechem, který k nám se svou družinou osadníků dorazil někdy před rokem 600 n. l., a to do země opuštěné, medem a strdím oplývající, kterou tito Slované zabydleli. 

Tak to sepsal Kosmas ve své kronice, kterou sepisoval někdy okolo roku 1100, částečně z dostupných záznamů, ke kterým měl jako vyšehradský duchovní přístup, a dle legend tradovaných lidmi ústně; možná i sám něco dovymyslel, aby nějaké chronologie vůbec dosáhl. 

Minimálně musel čerpat ze záznamů tehdy vládnoucí dynastie Přemyslovců a v duchu, v té době již z jejich strany přijatého křtu a políbení prstenu papeži v Římě.

Naše historie však sahá o mnoho a mnoho let dále a záznamy o ní jsou k nalezení ve spisech starobylého Říma. 

Naši předci dle zachovaných římských záznamů byli příslušníky Markomanské říše, ke které patřila i Panonie (dnešní Maďarsko), kdy se jako jediná zde v Evropě ubránila dokonce dvěma římským expanzím (v té době je to možno chápat jako západním expanzím).

První expanzi na naše území Řím vedl okolo roku 0 n. l. z území Juliem Caesarem krátce předtím dobyté Galie. 

Zde jsme na Rýnu vyklepli císaře Augusta (díky rozeštvání česky a německy mluvících obyvatel v 19. stol. s konečným následkem vyhnání německy mluvících Čechů po roce 1945 s nálepkou, že jsou Němci – za které se před 2. sv. v. vskutku nakonec prohlásili – se však k tomuto vítězství nad Římem hlásí aktuálně jen Němci).

Podruhé jsme se Římu ubránili někdy okolo roku 200 n. l., a to odražením legií Marca Aurelia, kdy sice Římani překročili Dunaj a dostali se dokonce až do Mikulova, na Slovensku kousek severně od Bratislavy, ale to jim vydrželo tak cca 50 let a legie nástupce Aurelia, císaře Commoda, jsme zase zahnali zpátky za Dunaj. 

Následně se Řím postupně začal rozpadat, až prakticky zcela zanikl (ten antický). 

Přijetím křesťanství se sice tak trochu vzpamatoval, ale už se k nám nenasáčkoval. 

Do té doby naši předci, kteří se nikam neodstěhovali, ale žili zde již cca před 4000 lety, mluvili nějakou germánsko-keltskou směsicí jazyků, na východě i s příměsí slovanštiny.

Následně se přes naše území přehnali nejprve Hunové (okolo roku 400 n. l.) a potom Avaři (okolo roku 500). 

Tito dozajista povraždili naši původní markomanskou šlechtu a cca nejprve Hunové cca 50 let a pak Avaři cca 100 let to tady ovládali. 

Okolo roku 600 se naši předci vzbouřili a pod vedením Germána Sáma odněkud ze současného Holandska minimálně z východu našeho území Avary vyhnali. 

V té době vzbouřenecké družiny slovansky mluvících předků z východu naší původní Markomanské říše, v té době obnovené ve formě Sámovy říše, začaly postupovat na západ a postupně vyháněly Avary z našeho území – to je ten příchod praotce Čecha na Říp, ale ne do liduprázdné země, ale země plné vesnic, kde se mluvilo germánsko-keltsky a krátkodobě sloužili pod Avary. 

Ze západu Avary vyháněli Frankové, finálně je vyklepli až někdy kolem roku 800.

Nicméně někdy z let okolo roku 600 jsou i ty pověsti o kněžně Libuši, která byla nejpravděpodobněji násilně pojata nějakým Avarem, respektive její prababička (původně nejspíš potomek nějakého germánsko-keltského šlechtického rodu), kdy, když Avaři začali ustupovat, tak je hnaly i ženský (odtud ty dívčí války), si ta Libuše musela najít nějakého schopného chlapa, a tak si poslala pro toho Přemysla Oráče a spolu založili novou šlechtickou dynastii. 

Od té doby se u nás začalo mluvit i slovansky. 

Zkrátka jakou řečí mluvila šlechta, té řeči se poddaný prostý lid postupně přizpůsoboval a genetika to jasně prokazuje, že i přes vyhnání těch německy mluvících Čechů po roce 1945 jsme zejména v Čechách napůl Germáni a napůl Slované, na Moravě a ve Slezsku již více Slované.

V době okolo roku 800, kdy ze západu vyhnali finálně Avary Frankové a z našeho území zcela naši předci svépomocí, vznikla Velká Morava, čímž byla Markomanská říše obnovena, byť pod zcela novou šlechtou – slovanskou, se mocenskými sídly (více teorií): 

Nitra, Uherské Hradiště, Bratislava, Hodonín, Olomouc. 

Hranice Velké Moravy byly: 

Rýn na západě včetně Bavorska (plus mínus), sudetská horská soustava (tj.: Jizerské hory, Krkonoše, Orlické hory, Jeseníky), ale i kus do Polska (Slezsko) – to ze severu; dále Beskydy, Roháče, Vysoké Tatry, Karpaty – to vše severní hranice; Transylvánie z východu a Dunaj na jihu. Až v této době jsme se skrze expanzi křesťanské ideologie (příchod Cyrila a Metoděje) dostali ideově pod Řím – částečně pod východní i západní klon (Řím a Konstantinopol).

Po vzpouře potomků hunnské armády (cca okolo r. 900), co zůstali v Panonii, a prohrané bitvě u Bratislavy, kterou bránilo například i Bavorské knížectví, se Velká Morava rozpadla. 

Potomci Hunů (Maďaři – muži Hunové, ženy Slovanky) se pak stáhli za řeku Moravu a u nás na významu začala nabírat dynastie Přemyslovců.

Západní část původní Markomanské říše – České království, markrabství moravské a knížectví slezské – nejvíce pak rozvinul král Přemysl Otakar II. (cca roku 1200), který zakládal hrady jak v Korutanech, tak i města na pobřeží Baltu (například Královec, pak Königsberg, nyní Kaliningrad). 

Bohužel byl nakonec zabit na Moravském poli pasovskými Bavory, a to po roztržce s jihočeskými Vítkovci z Krumlova. 

Potomek Václav, co byl nuceně vychován v Pasově, pak v den korunovace daroval Bavorům i celé Rakousko.

Ke sjednocení původní Markomanské říše pak došlo až za krále a císaře Svaté říše římské Karla IV., který vládnul někdy po roce 1300, tak i království českému, markrabství moravskému a knížectví slezskému, což ale byl rod Lucemburský. 

Následně lucemburský rod kraloval i v Uhrách (Zikmund) a v Čechách (Václav).

Po husitských válkách (cca roku 1500), kdy se před námi třásla celá Evropa zde v Čechách, na Moravě i ve Slezsku, kdy jsme se ideově osvobodili od římského papeže (katolíků), ale i v Uhrách vládli litevsko-polští Jagellonci, čímž byla původní Markomanská říše opět obnovena jako celek.

Hned ten první Jagellonec, uherský a český král Vladislav II., uzavřel s habsburskou dynastií dohodu, kdy syn Ludvík pojal za ženu dceru habsburskou a syn Habsburků Ferdinand I. pojal za ženu Annu Jagellonskou.

Dohoda byla taková, že pokud by některý z mužských potomků zemřel, tak na trůn jak rakouský, český i uherský nastoupí ten druhý přeživší. 

Tedy v arcivévodství Rakouském vládl Ferdinand I. a v Českém království a Uherském království Ludvík Jagellonský. 

Protože Ludvíka Jagellonského zapíchli u Moháče Turci, respektive se utopil, když před nimi zdrhal, tak se dle dohody stal uherským i českým králem Ferdinand I. (za českého krále jej musel ale nejprve schválit Český sněm šlechticů, což byla výsada po vyhraných husitských válkách, a tak se i roku 1526 stalo). 

Tímto aktem jsme se stali středoevropskou supervelmocí, která převyšovala i rozsah původní Markomanské říše, a to v podobě později zvané Císařství rakouské, krátce na to Císařství rakousko-uherské!!!

Habsburkové zde v Čechách rozhodně nevládli špatně. 

Vrchol prosperity byl za Rudolfa II. (okolo roku 1600), kdy se Praha stala středobodem vědy a svobody, to v souvislosti s náboženskými svobodami vybojovanými husity nad katolíky z Říma (papežským stolcem) jako prvními ze všech v Evropě. 

V té době přirozeně a nenásilně začal prostý lid (poddaní Koruny české) přecházet z ne zcela původní slovanštiny (češtiny) zpět na víceméně původní kelto-germánštinu (němčinu).

Co se Českého království týče, byl průšvih třicetiletá válka. 

Po vzoru husitů se následně od papežského stolce odtrhli protestanti. 

Toto katolický Řím těžce nesl a začalo se schylovat k obrovskému náboženskému konfliktu. 

První, koho bylo třeba zkrotit, byli odbojní Češi, kteří odtržení od Říma provedli jako první a stali se tak vzorem ostatním. 

Příležitost nastala po 3. pražské defenestraci 1618, kdy se do státní správy začali postupně prosazovat (dalo by se říci byli z cizí ideové mocnosti – papežského katolického stolce z Říma, ale i katolické Vídně – prosazováni) katoličtí úředníci a krapet to tady začali rozvracet s cílem zarazit svobodu vyznání a opět to zde ovládnout katolíky. 

Po smrti Matyáše Habsburského 1619 se stal arcivévodou rakouským a císařem římským fanatický katolík Ferdinand II. 

Toho ale český sněm složený z protestantské (husitské) šlechty za českého krále nezvolil. 

Sněm zvolil protestanta Fridricha Falckého a Habsburkům udělal pá-pá. 

Na to Ferdinand II. Habsburský vytáhnul ve jménu katolíků na Prahu, že je jako dědic našeho trůnu, s tím, že náboženské svobody v Českém království neuznává a pravomoc vybojovanou husity – že krále v Čechách volí Český sněm – též nebere. 

Armádu mu zafinancoval bratránek ze Španělska (španělská větev Habsburků) zlatem, co mezitím nakradli od indiánů v Jižní Americe, které mimo jiné těžce katolizovali (pořád lépe než protestanti a anglikáni především z Británie, kteří indiány v Severní Americe rovnou vyvražďovali – což se dělo i později po vzniku USA).

Nicméně po prohrané Bílé hoře (Český sněm nebyl schopen zafinancovat dostatečně velkou armádu – v té době se již bojovalo takřka výhradně skrze žoldnéře, kdy husitské voje vlastenců byly již minulostí) byla původní česká šlechta povražděna na Staromáku, včetně několika českých intelektuálů, a zbytek utekl do exilu (například J. A. Komenský), a to včetně krále Fridricha Falckého. 

Českým králem se pak zvolil 1620 Ferdinand II. Habsburský. 

Ten pak na panství povražděných původních českých šlechticů dosadil z ciziny dovezenou novou katolickou šlechtu, a to z převážně německy mluvících zemí. 

Ten, kdo zde zůstal, ohnul hřbet a začal být úslužným úředníčkem nového panstva. 

Na venkově sice sedláci před novou šlechtou předstírali poslušnost, ale doma si stejně za jejími zády dělali, co chtěli. 

Nové panstvo neuznávali a kde to šlo, tam jej šulili. 

Zde je počátek švejkování. 

Zde je i počátek (zejména na venkově) koukání na němčinu, do té doby běžný dorozumívací jazyk (od pradávna jsme byli díky výše uvedené historii dvoujazyčnou zemí), krapet skrze prsty. 

Ve městech se pak dříve hrdé měšťanstvo přeměnilo jen na dav okázalých a úslužných niktošů čekajících na almužnu a poškrábání za ouškem v domnění, že je novodobí katoličtí páni zase vezmou mezi sebe.

Z té doby plyne i naše bezvěrectví, neboť do katolických kostelů se začalo chodit nikoli z přesvědčení, ale z povinnosti. 

Na konci třicetileté války sice Komenský nakonec přemluvil švédského krále (to je po 30 letech po Bílé hoře), aby osvobodil Prahu, ta jej však místo přivítání jako osvoboditelů od katolického jha uvítala střelbou. 

Jak podobné aktuální invazi Ruska na Ukrajinu v roce 2022, kdy Rusové předpokládali, že cca 10 let po krvavém Majdanu je budou všichni vítat se šeříky v rukou.

Švédové to zde tehdy aspoň krapet vyplundrovali, aby si ty náklady na tažení nějak kompenzovali. 

Do Švédska si mimo jiné odvezli veškeré rudolfínské poklady.

Situace v Čechách se začala uklidňovat až za Marie Terezie díky jejím reformám po roce 1700, byť jsme jako země Koruny české přišli o celé Slezsko po prohrané válce s Prusy. 

Šlo o stejně široký pás území severně od celé sudetské horské soustavy jako je vzdálenost z Prahy do Krkonoš. 

Nyní, po druhé světové válce a posunu Polska ze současné západní Ukrajiny západně na území Německa, je naše původní Slezsko součástí Polska. 

Nicméně jsme nadále zůstali středoevropskou supervelmocí, která nepatřila ani na Západ, ani na Východ.

S celosvětovými zloději – kolonisty Francouzi, Brity, Holanďany a Španěly – jsme neměli nic společného vyjma katolického pojetí křesťanství. 

I titul císař Svaté říše římské se vztahoval pouze na volné sdružení německých knížectví, Itálie, Lombardie a Rakouska včetně Uher a všech k Rakousku patřících územních mnohojazyčných celků. 

S Rusy na Východě už teprve nic.

Je pravdou, že se v té době začala prosazovat němčina i úředně, neboť tereziánská reforma školství sice zavedla povinné vzdělávání celé populace od 6 do 12 let, ale na vyšších stupních škol se vyučovalo převážně německy, česky na venkově a v nižších stupních škol. 

Pro zajímavost – na území Uher se vyučovalo převážně latinsky, neb tam neproběhlo odtržení od papežského stolce jako u nás za husitů a školství tam ovládala víceméně katolická církev.

Ke konečné tragédii se začalo schylovat až okolo r. 1800, za a po napoleonských válkách. 

Nejprve pangermanisti v obraně proti Francouzům (Německo bylo v té době soustavou malých knížectví) začali hledat Thorovo kladivo a pro všechna knížectví sjednocující prvek, který nalezli v jednotném dorozumívacím jazyce. 

Začali prohlašovat, že ten, kdo mluví jakýmkoli nářečím němčiny, je Němec. 

U nás pak obrozenci zase, že pravý Čech je jen ten, co mluví česky, a ti německy mluvící, že nejsou Češi, ale Němci. 

Takto se dokázali poddaní Koruny české navzájem náramně rozeštvat. 

Také se postupem doby přestalo chodit do kostela, kde mimo jiné klér lid v Boha věřící minimálně každou neděli vychovával, jak se k sobě mají věřící vzájemně chovat, že mají ctít tradiční rodinnou hierarchii – prarodiče, rodiče, děti –, že je hřích smilnit a krást… 

Ono to podsouvání Darwinových teorií (aktuálně vědou výrazně vyvrácených – byť teorie o Adamovi a Evě též nezní příliš důvěryhodně) a národního uvědomění dle používaného jazyka, nikoli zemské příslušnosti, se k nám dostávalo ne až tak samovolně, ale skrze nové "kostely" – tehdy denní tisk (revoluci vyvolal vynález knihtisku). 

Původ nových teorií byl v rukách nově formujících se oligarchů ze Západu z řad průmyslníků, ale zejména bankéřů, co začali postupně skupovat vše hodnotné, včetně nových vlivových nástrojů. 

Kostely začal drtit tisk. 

Též volnomyšlenkářské univerzity a nově zakládané učené společnosti, kde dominovaly ty britské, dotované různými donátory z řad nové oligarchie (zde se zrodily granty), sehrály svou roli. 

K prvnímu střetu starého a nového světa u nás došlo roku 1848. 

Páté kolony rozvracečů začaly působit na veškerém území rakouského císařství. 

V našem císařství do té doby zcela běžná jazyková tolerance byla překroucena na jazykovou výlučnost, právo na sebeurčení dle používaného jazyka spolu s podsouváním, že císařství je netolerantní vězení národů a podobně (jak podobné s aktuálním prosazováním agendy výlučnosti osob LGBTQ a jiných menšin).

Konečnou tragédií byla 1. světová válka, kdy jsme byli rozporcováni na několik malých států.

Z rakouské části vzniklo: současné malé Rakousko s odkrojením jižního Tyrolska až po Trento a Istrie ve prospěch Itálie, znovu Polsko na území Haliče, jihozápadní část Chorvatska, Slovinsko a Bosna a Hercegovina přešla ve prospěch Srbska (Království Srbů, Chorvatů a Slovinců – později Jugoslávie; tu ale koncem 20. století rozbilo mírumilovné a výhradně obranné NATO), Československo spojením historických zemí Koruny české s dříve uherským Slovenskem a Zakarpatím s rusínským a maďarským obyvatelstvem, po 2. světové válce připojeným k Ukrajině.

Uhry byly zmenšeny na Maďarsko cca na 1/3 původního území, Sedmihradsko a další části Uher získalo Rumunsko, severovýchodní část Chorvatska byla připojena k Srbsku – viz výše, Slovensko a Zakarpatí k Československu – též viz výše.

Tedy znovu opakuji: 

Nikdy jsme nepatřili ani na Západ, ani na Východ. 

S celosvětovými zloději – kolonisty Francouzi, Brity, Holanďany a Španěly – jsme neměli nic společného vyjma katolického pojetí křesťanství. 

I titul císař Svaté říše římské se vztahoval pouze na volné sdružení německých knížectví, Itálie, Lombardie a Rakouska včetně Uher a všech k Rakousku patřících územních mnohojazyčných celků. 

S Rusy na Východě už teprve nic.

Takže otázka první:

Kdo nás rozkrágloval na lehce ovladatelné malé pidistáty, kdo obdobně rozkrágloval zejména Indii, Čínu, ale i Afriku? 

Naši takzvaní přátelé ze Západu, ke kterým, pokud jsme patřili, tak jen jako kořist pro vykrádání.

Otázka druhá:

Kdy nás v minulosti ohrožovali a dobývali Rusové? 

Nikdy. 

Bojovali po našem boku proti Napoleonovi (bitva u Slavkova), pak, když se Napoleon pokusil nasáčkovat k nim, tak ho hnali až do Paříže. 

Za druhé světové války si to rozdávala nacisticko-fašistická ideologie, kterou zafinancovali bankéři okolo Rothschildů a spol., s tou komunistickou, kterou na Východ zase pro změnu dovezli trockisté financovaní Rockefellery z USA za účelem ruské carství vykrást spolu s Leninem, kterého tam zase poslali Němci, aby rozvrátil Rusko a to pak ukončilo účast na první světové válce proti císařskému Německu. 

Za té druhé světové to již však jaksi nebyli ze strany Východu Rusové, ale Sovětský svaz včetně všech jeho národů, tedy včetně Ukrajinců z východu, kdy Ukrajinci ze západu (původně Poláci-Litevci, co se v 19. století prohlásili za Ukrajince) naopak bojovali pod korouhví nacisticko-fašistickou.

Jo a ten slavnej rok 1968, tak to si zde opět dělali pořádek jen komunisti ze Sovětského svazu (včetně Ukrajinců), jakož na území svého komunistického satelitu, který zde vytvořili po dohodě s Brity a Američany v době, kdy hnali fašouny až do Berlína.

Komunismus padnul a jsme nyní kapitalisté a demokrati. 

Stejně jako v USA, západní Evropě, ale i v Rusku.

Že by byla nějaká extra demokracie na Ukrajině, tak to nevím. 

Ten stát je zcela umělý útvar, nikdy v historii neexistoval a vzájemně se na tom území řezali od nepaměti. Poláci, Rusové, Krymští Tataři a kozáci (což jsou právoplatní Ukrajinci – Okrajinci, nikoli ti z okolí Lvova). 

Zakarpatci k nim nikdy navíc nepatřili, neb patřili historicky do našich soustátí a jsou jen Stalinovou kořistí z 2. světové války. 

Ten stát, co vzniknul víceméně náhodou po rozpadu SSSR, měl obrovskou šanci být velice prosperující a samostatnou zemí. 

Místo toho, aby se místní začali soustředit na rozvoj toho všeho, co jim po SSSR spadlo do klína – celý ten průmysl a přírodní bohatství –, tak místo toho se tam začali soustředit na místní folklór, vzájemně se napadat a násilně prosazovat ukrajinské nářečí všem. 

Roli hrál opět Západ (západní oligarchové), který je v tom úspěšně popichoval a pomalinku je toho bohatství skrze nastrčené loutky a místní oligarchy připravoval. 

Smutný příběh. 

Zejména pro ty obyčejné současné občany Ukrajiny.

Pokud by mělo mít něco historickou souvislost a rozumnou kulturní budoucnost pro nás, tak to je výrazná obnova našeho původního území Markomanské říše, to v rámci uskupení V4.

Miloš Forman nebyl špatný režisér, ale historii asi moc nestudoval. 

Jedinec s klasickým syndromem roku 1968 (tehdy zdrhnul do USA), co mu bylo v roce 1948 19 let, kdy to tady komunisti ze Sovětského svazu, kterým jsme jinak než Rusové neřekli, neb mluvili všichni rusky, natvrdo převzali. 

Chápu, že pak od té doby viděl zlého Rusa za každým rohem, ale ve skutečnosti šlo o zlého komanče toho času s ústředím v Moskvě.

Ano, komančové měli ideologii, kterou chtěli expandovat do celého světa. 

O tom žádná, dokonce jsme se to na školách "vědecky" učili jako dějinnou předurčenost přechodu od prvobytně pospolné společnosti přes otrokářskou, feudální a kapitalisticko-imperialistickou, přes socialismus až k cílovému všem spravedlivému komunismu. 

Ale v Moskvě už nevládnou komunisti. 

Jen si tam vláda okolo Putina dělá od roku 2000 pořádek ve svém soustátí a nehodlá se nechat vykrást a rozvrátit těmi ze Západu, jako se jim to již povedlo za Jelcina.

Obdobně na tom pořádku ve svých řadách pracuje aktuálně vláda USA pod vedením Trumpa, kdy pokud by to tam jelo původním trendem jako za Bidena, tak k Jelcinovu Rusku již neměli tak daleko. 

Též dbá na to, aby se USA nenechalo zatáhnout do nějaké další nesmyslné války, tentokrát však velmi nebezpečné, neboť současné Rusko a současná Čína nejsou malinká Libye, Irák nebo Jugoslávie.

Otázkou je, co bude s Evropou, kde aktuálně vládnou kašpaři, obdobně jako aktuálně v našem státě.

Zdroj