Petr Fiala: Česká republika a spojenci dodali na Ukrajinu za dva roky a pár měsíců „téměř 21 miliónů nábojů střední ráže a 1,7 miliónů nábojů velké ráže a raket".
Jsem si takřka jist, že pokud se někdy uskuteční světový šampionát v tom, jak vyhodit z okna peníze ze státního rozpočtu za vlastní prezentaci, má premiér Fiala šanci na medaili. Dokonce bych to viděl na zlato. Například v úterý daňový poplatník sponzoroval setkání našeho premiéra s dvěma premiérkami, jedním premiérem na odchodu, prezidentem a náměstkem ministra. Důvodem akce byla česká muniční iniciativa.
Je sice pravděpodobné, že tentokrát asi neletěly z okna desítky miliónů korun, jako tomu bylo na podzim před dvěma lety, kdy náš premiér organizoval v Praze zcela zbytečný summit Evropského politického společenství.
Ale i dejme tomu vyšší stovky tisíc z veřejných peněz se počítají.
V úterý pozval Petr Fiala do Kramářovy vily ukrajinského premiéra Denyse Šmyhala, polského prezidenta Andrzeje Dudu, dánskou premiérku Mette Fredriksenovou a premiérku Estonska Eviku Siliňovou.
Nechyběl nizozemský stále ještě premiér Mark Rutte.
Jeho ve volbách poražená Lidová strana pro svobodu a demokracii přitom s největší pravděpodobností zasedne ve vládě, kterou sestavil po půlroce vítěz voleb, předseda pravicově protestní Strany svobody Geert Wilders splňující veškerá kritéria "dezoláta."
Euroatlantický lesk dodal setkání náměstek amerického ministerstva zahraničí pro evropské a euroasijské záležitosti James O´Brien.
Ti všichni pracovně povečeřeli v Kramářově vile.
Předtím ale předstoupili před novináře, kteří se, alespoň z toho, co jsem viděl na ČT 24 na nic neptali.
Opravdu světový úspěch?
Ve stejný den přitom probíhalo v Bruselu jednání ministrů obrany členských zemí EU, na kterém byla hlavním tématem samozřejmě Ukrajina, což jen podtrhlo zbytečnost pražské schůzky.
V Belgii nás zastupovala ministryně obrany Jana Černochová.
Je zajímavé, že oba politici ODS nesladili počty, zatímco ministryně totiž hovořila o 18 do iniciativy zapojených zemí, podle premiéra se jedná o 15 členských zemí EU a NATO.
Během jednání v Bruselu měl vysoký představitel EU Josep Borell konstatovat, že naše muniční iniciativa snad nepostupuje dostatečně rychle.
Ministryně Černochová reagovala oprávněně poznámkou ve smyslu, že nikdo nikomu nebrání vyvíjet stejné aktivity.
Proč by to ale měl Brusel dělat, když má Čechy?
Takže trocha jednoduchých počtů.
Evropská unie se skládá z 27 členských zemí.
V NATO je sedm států, které nejsou v EU.
Jde o USA, Kanadu, Albánii, Černou Horu, Island, Anglii a Severní Makedonii.
Pokud platí slova premiéra, z celkového počtu 34 tedy 19 států na českou muniční iniciativu nereagovalo, zatímco pokud platí verze ministryně Černochové, neoslovila naše iniciativa 16 spojenců.
Titulek textu, který jsem si na stránkách s názvem, Pravý břeh Institutu Petra Fialy, přečetl:
"Česká muniční iniciativa slaví světový úspěch, opozice to nemůže snést", se mi proto jeví být dosti v rozporu s realitou.
Světový úspěch prostě vnímám jinak.
Spousta otazníků
Zároveň je mi známo, že jedna věc je se někam přihlásit, případně něco slíbit, druhá slib dotáhnout do konce v podobě platby.
Den po schůzce se v médiích objevilo, že doposud zaplatily pouze čtyři země – Kanada, Nizozemsko, Dánsko a Portugalsko.
Pokud tomu dobře rozumím, Česko, Polsko a Estonsko, jejichž politici se zúčastnili pražské schůzky, jsou mezi neplatiči.
Nebo se pletu?
Nebylo by proto lepší nejdříve zaplatit a pak pořádat, případně zúčastnit se setkání?
Nebo snad v našem případě má reálný základ spekulace, že netušíme, kolik budeme platit, nicméně vláda je připravena v případě nouze finální částku "dolepit?"
Z peněz českého daňového poplatníka přece krev neteče.
Zároveň mi není jasná formulace, že do české muniční iniciativy přispělo 15 zemí Evropské unie a NATO částkou přes 1,6 miliardy eur (39,5 miliardy korun).
Přispělo, nebo se chystá přispět?
Či snad částku zaplatily zmiňované čtyři země?
Skoro bych rád vznesl dotaz na resort obrany, ale jsem si jist, že mi nikdo neodpoví, neboť se určitě jedná o tajnou informaci.
A poslanec Marek Benda označí můj dotaz za vlastizrádný.
Slova versus činy
Podle premiéra Fialy pošleme v červnu na Ukrajinu první desítky tisíc granátů.
Dánská premiérka Mette Fredriksenová před kamerami ČT pravila, že vybrané peníze stačí do konce roku na půl miliónů kusů a dodala, že to může změnit situaci na bojišti.
Je pravda, že situaci na bojišti může změnit i jeden náboj, kterým někdo trefí Vladimira Putina.
Na zdravý rozum sázející člověk ovšem vychází spíše z vyjádření premiéra Petra Fialy, podle kterého Česká republika a spojenci dodali na Ukrajinu za dva roky a pár měsíců "téměř 21 miliónů nábojů střední ráže a 1,7 miliónů nábojů velké ráže a raket."
Přes tuto masivní podporu se asi nedá říct, že by Ukrajina vyhrávala.
A nemyslím si, že muniční iniciativa, ve které zatím slova vládnou nad činy, na tom něco změní.
Q.S.
Prezident republiky Petr Pavel ve čtvrtek dne 30. května 2024 v 16:30 na Pražském hradě udělí státní vyznamenání – Řád TGM III. třídy Jensi Stoltenbergovi, generálnímu tajemníkovi NATO," oznámila prezidentská kancelář...
Nebudu rozvíjet, proč mi z toho člověka v brýlích běhá mráz po zádech a kdyby nebylo pozdě adresoval bych mu jednu dobrou radu v podobě řčení:
"Nechoď, Vašku/Petře/, s pány na led, neboť mnohý příklad známe, že pán sklouzne a sedlák/politolog/ si za něj nohu zláme."
Ale je to marné, tak jen stručně:
Vcelku úspěšně kopírujeme činnost vlády a ekonomiky Bohmen und Mahren z let 1939-1945, včetně obskurních postav politického života, kopajícího si svou politickou kariérou hroby.
Rozdíl je v několika věcech.
Například tehdy jsme byli vojensky obsazeni a alespoň někteří činitelé se alespoň snažili zmírnit dopady na obyvatelstvo pod hrozbou smrti.
To teď není, teď se vše děje bez Damoklova meče koncentráku nad hlavou.
Tím hůř.
Další rozdíl je v tom, že jsme měli v cizině exilovou vládu i prezidenta, kteří se snažili o obnovení státnosti po pádu říše.
Nyní je nemáme.
Jinak velký rozdíl nevidím, no přece jen je to zatím taková soft verze, tedy pokud jde o tresty za poslouchání cizího rozhlasu a řeči proti říši a vůdci...
Operace Condor...
Zatím se jenom mažou účty, dělá se ty ty ty v práci, případně proběhne nějaký ten malý proces pro výstrahu ostatním.
Nicméně, když se dívám na probíhající militarizaci personálního obsazení vládních struktur, nedal bych za zachování oné soft verze ani zlámanou grešli.
V některých aspektech to tu již silně připomíná některé jihoamerické režimy 70.let.
Dejme jim ještě trochu času a ....!!!
Přijde vám to přehnané?
Do jisté míry naštěstí zatím ano!
Ale je tomu zatím tak jen proto, že si stále ještě lidé neuvědomují, že nejsme zpět ve studené válce, ale že tady v Evropě již probíhá i její horká fáze.
A opět se zajišťují sféry vlivu a zvláštní služby mají plné ruce práce s přípravou na události budoucí.
Ne, není to věštění z křišťálové koule, žel....
Pokud se lidé spoléhají na nějaký dovolený status quo, který tu doposud fungoval a setrvačností stále ještě existuje /už záměrně nepíšu funguje/, budou velmi překvapeni, jak se během dnů a hodin mohou jejich života převrátit naruby.
Osvědčené operace se opakují právě pro svůj úspěch v zajištění zájmových vlivů....
Operace Kondor byla kampaň politického útlaku prováděná tajnými službami pravicových diktatur v Jižní Americe s podporou a plánováním ze Spojených států amerických za účelem vybudování nového pořádku.
Prostředkem k dosažení cíle bylo odstranění či potlačení levicově smýšlejících osob, ekonomů, občanských aktivistů, odborářů, hudebníků, rolnických organizátorů, politiků.
Metody kampaně byly velmi brutální: od všemožné šikany a odpírání občanských práv, přes věznění, mučení až po vraždy a "mizení lidí".
Přísně utajená kampaň byla zahájena v roce 1975 a trvala až do konce 80. let.
Účastnily se jí ve vzájemné součinnosti vlády Chile, Argentiny, Paraguaye, Uruguaye, Bolívie a Brazílie; později se připojil také Ekvádor a Peru.
Podporu – výcvikovou, zbrojní, finanční i zpravodajskou – vojenským vládám poskytovala CIA, jejímž prostřednictvím se USA snažily udržet svou kontrolu nad západní hemisférou a nedopustit mocenský průnik SSSR, potažmo castrovské Kuby do této oblasti.
O existenci operace Kondor, jejím rozsahu a míře zločinů v jejím rámci spáchaných, se svět dozvěděl až s objevením tzv. Archivů teroru v roce 1992.
Mezi nejznámější oběti těchto akcí patří např. chilský generál Carlos Prats, který byl šéfem armády před Pinochetem, bývalý bolivijský prezident José Juan Torres nebo chilský exministr zahraničí Orlando Letelier.
Celkový počet perzekvovaných dosáhl téměř půl milionu, z toho 80 000 popravených nebo "zmizelých".
Vláda Spojených států amerických poskytovala plánování, koordinaci, školení na mučení, technickou podporu a dodávala vojenskou pomoc vojenským juntám v obdobích prezidentů Johnson, Nixon, Ford, Carter, a Reagan.
Tato podpora byla často směrována prostřednictvím Centrální zpravodajské služby (CIA).
Wikipedia