Pevný postoj na tvrdé zemi a mysl ovládaná touhou po přiblížení se Bohu je rozhodně nejlepší prevencí proti chorobám tělesným a současně i jejich nejlepším léčením…
Ctibor Bezděk
Těmito slovy z knihy "Záhada života a smrti. Etikotherapie. Léčení mravností."by bylo možné vyjádřit odkaz lékaře, spisovatele, zakladatele koncepce etikoterapie (léčení mravností), MUDr. Ctibora Bezděka (1872−1956).
Smutnou skutečností je, že v Čechách bylo dílo Ctibora Bezděka dlouhá desetiletí téměř zapomenuto, ačkoli jeho myšlenky o léčení mravností předběhly svou dobu a předznamenaly rozvoj psychosomatiky jako lékařského oboru.
Svoji koncepci etikoterapie Bezděk představil v knize "Záhada života a smrti. Etikotherapie. Léčení mravností."
Bezděkova etikoterapie se zakládá na hledání souvislostí tělesného zdraví s mravním stavem člověka, s jeho vnitřním duševním a duchovním stavem.
Vychází z přesvědčení, že mravní vady člověka umožňují vznik řady nemocí.
Za mravní vady Bezděk považuje sobectví, hněv, pýchu, nenávist, závist, žárlivost, lenost, lakomství, lež, přetvářku, nečisté a podvodné úmysly…
Ctibor Bezděk však rozhodně netvrdí, že veškeré nemoci lze vysvětlit etickým stavem člověka, jde mu u mnoha nemocí o vysvětlení příčiny anebo jejího zhoršování…
Bezděk soudí, že pomoc při zvládání mravních vad nemocných patří k úkolům lékaře.
Lékař by měl být nemocnému nápomocný na jeho cestě k uzdravení…
Povinnost lékaře spatřuje i v tom, aby "uvedl do duše nemocného pořádek, a tak ho přivedl na cestu, která by mu umožnila nebo usnadnila řešení onoho "posledního problému", tj. otázky Boha a náboženství."
Lékař má být v Bezděkově pojetí knězem…prostředníkem mezi Bohem a člověkem, který "bude ukazovat, že úplné odříkání se sebe a práce pro jiné je jediná bezpečná cesta ke klidu, vyrovnanosti, a tedy i ke zdraví."
Životní osudy Ctibora Bezděka
Ctibor Bezděk se narodil 10. března 1872 v moravském městě Podivín jako Hugo Bezděk.
Byl jediným synem Františka Věnceslava Bezděka a Adély Ploskalové.
Jméno Ctibor získal při biřmování.
Od šesti let jej vychovávala jeho babička Anna a později teta Anna Šebestová, protože jeho rodiče zemřeli na tuberkulózu.
Na tuberkulózu zemřela i jeho mladší sestra Gisela, pro starší sestru Olgu se stal osudným záškrt…
Velkou oporou se mu stal jeho strýc Metoděj.
Po ukončení studia na gymnáziu v Uherském Hradišti, nastoupil v roce 1892 na Lékařskou fakultu ve Vídni.
Zde se zapojil do činnosti slovenských akademických spolků Národ a Tatran.
V roce 1896 se ve Vídni seznámil s ruskou šlechtičnou Varvarou Dimitrijevnou Rudněvovou, která studovala medicínu v Curychu.
V roce 1905 stane jeho manželkou.
Ve svých sedmadvaceti letech, po ukončení studia medicíny, působil jako korvetní lékař u rakouského námořnictva na Jadranu.
Jako lodní lékař získal mnohé zkušenosti z léčení často složitých případů ve velmi náročných podmínkách.
Neutěšená situace negramotných námořníků jej zasáhla natolik, že v podpalubí zřídil školní třídu, aby je učil číst a psát…
V roce 1903 pracoval v Moravské nemocnici v Brně, nejprve jaké lékař na chirurgickém oddělení, později na interním oddělení, a nakonec v dětské nemocnici.
V roce 1905 nastupuje Bezděk jako obvodní lékař ve Ždánicích na Moravě.
Zde se také manželů Bezděkovým narodily dcery, Tatiana a Věra.
V době svého působení ve Ždánicích zde Ctibor Bezděk založil čtenářský spolek, organizoval řadu přednášek, podílel se činnosti ochotnického divadla…
V roce 1907 odjíždí do města Bad Hall v Rakousku, kde působí jako lázeňský lékař, později nastupuje do plicního sanatoria v italském městě Arco.
Ctibor Bezděk byl silně ovlivněn myšlenkami Lva Nikolajeviče Tolstého, s nímž se osobně setkal, když několik let, v době před vypuknutím první světové války, pracoval v Moskvě.
Dlouhá léta byl také v kontaktu s lékařem Dušanem Makovickým, tajemníkem L. N. Tolstého.
Bezděka silně zasáhlo také dílo Máhatmy Gándhího a Rabíndranátha Thákura.
Po vypuknutí první světové války byl povolaný jako záložní důstojník.
Je však přesvědčeným odpůrcem války a odmítá důstojnickou hodnost.
Řídí se heslem: "Do války půjdu, ale válčit nebudu…"
Sloužil nejprve na lazaretní lodi jako civilista, poté působil ve vojenské nemocnici v Pulle, na konci války byl šéflékařem v uprchlickém táboře v Německém (dnes Havlíčkově) Brodě.
Po vzniku samostatného Československa nastoupil jako lékař na Slovensko, do Ružomberku, kde zůstal až do roku 1930.
V Ružomberku se manželé Bezděkovi věnovali také rozsáhlé sociální práci.
Založili zde poradnu pro matky a kojence, oddělení sociální péče, abstinenční poradnu, zasloužili se i o zřízení okresní nemocnice.
Před založením nemocnice dům Bezděkových fungoval jako azyl pro matky s dětmi…
Bezděk pracoval v Červeném kříži na Slovensku, Masarykově lize proti tuberkulóze nebo v Československém abstinentním svazu.
V polovině třicátých let se vrátil do Prahy, založil etikoterapeutickou poradnu, pečoval o mravně narušenou mládež, přispíval do časopisu Duchovní a náboženská kultura a do časopisu Sbratření, který vedl jeho přítel Přemysl Pitter.
Bezděk spolupracoval také s ruským filozofem N. O. Losskim, jehož myšlenky často cituje i ve své knize "Záhada nemoci a smrti. Etikotherapie. Léčení mravností."
Druhou světovou válku a léta po jejím skončení prožíval jako praktický lékař v Senohrabech, kde 22. února 1956 zemřel.
Léčení mravností – z myšlenek Ctibora Bezděka
Ctibor Bezděk ze své praxe lékaře popsal mnoho případů, kdy choroba byla ovlivněna duševním stavem nemocného.
Šlo hlavně o tuberkulózu a pohlavní nemoci.
Pozoroval také, že příčiny nemocí souvisí se sociálním prostředím, rodinným zázemím i celkovým stylem života.
Věřil, že úprava či změna sociálního prostředí může výrazně zlepšit zdravotní stav nemocného.
Bezděkova kniha "Záhada života a smrti. Etikotherapie. Léčení mravností." byla vydána v roce 1931.
Autor v ní uvádí, že"náš zdravotní stav závisí na vzájemném poměru, v jakém se nalézají nesmrtelný duch a jeho pomíjivé tělo.
Ideální stav nastane tehdy, když duch jako opravdový vůdce a udržovatel bude skutečným vládcem a vůdcem těla, které ho bude ve všem poslušné.
Takový člověk bude zdráv!"
Čisté svědomí, duševní, tělesný klid a pokora…představují podstatu léčení mravností.
Metodami jsou pak relaxace a koncentrace, a především modlitba jako prostředek splynutí s Bohem.
Etikoterapie je podle Bezděka cestou, která se snaží zjistit mravní stav duše…
Ukazuje, kde se člověk odvrátil od Vyšších zákonů, kde pochybil…a zároveň chce dát člověku směr…
Jak vysvětluje samotný pojem etikoterapie její autor?
"Etikoterapie je vlastně psychoterapie, která kromě obvyklých složek a pomůcek se snaží v psychoterapeutickém léčení zjistit mravní stav duše, utvrdit dobré osobní vlastnosti, odstraňovat kazy.
Snaží se dát životu nemocného správný směr tím, že ho učí hledat Boha, blížit se k Bohu a hledat v Bohu útočiště ve všech svých nedostatcích a bědách", píše Ctibor Bezděk.
Jaký smysl má podle Ctibora Bezděka nemoc v našem životě?
"Jako všechno na světě, má i nemoc vedle svého běžného, každému patrného smyslu hluboký, utajený smysl, který většina lidí přezírá a nezná.
Nemoc nepřichází na člověka jen proto, aby jej mučila, a nakonec přivedla ke hrobu.
Nemoc má naopak význam upozorňující, očišťující, hlavně má spoluúčinkovat, má pomáhat našemu duchovnímu principu v jeho věkovitém zápase s hmotným tělem k vítězství ducha nad tělem.
Tedy především každý člověk, který onemocní jakoukoli chorobou, si má uvědomit, že v jeho mravním životě se stala nějaká porucha."
Bezděk je přesvědčený, že náš vývoj směřuje k tomu, "aby se člověk duchovně osvobodil (přerodil v duchu a pravdě).
Za tím účelem musí během svého vývoje lámat okovy své tělesnosti a sobectví.
Druhou a konečnou etapou našeho vývoje je přiblížení se k Bohu."
Vztah k Bohu je alfou i omegou Bezděkova léčení mravností.
O zdraví člověka "je tedy možno mluvit tehdy, když nejenom poměr mezi jeho vlastním duchovním a tělesným principem je správný, ale je-li správný také jeho poměr k ostatním jedincům, a hlavně k Bohu," píše Bezděk ve své knize.
Když Ctibor Bezděk 22. února 1956 zemřel, napsal jeho přítel Přemysl Pitter v nekrologu v časopise Husův lid:
"Dr. Ctibor Bezděk měl všechny vlastnosti člověka božího a pravého lékaře duší i tělem, byl vtělená srdečnost… téměř do poslední chvíle svého života sloužil obětavě trpícím, skýtaje jim nejen pomoc tělesnou, ale, a to především, posilu duševní."
Zamyslíme-li se nad myšlenkami a odkazem Ctibora Bezděka a rozhlédneme-li se, jaké technické možnosti dnes využívá moderní medicína…
Navzdory tomu však lidé nejsou zdravější…
Nemocných stále přibývá…
Nepřehlíží moderní medicína něco zcela podstatného?
L.K.