Píseň duše. Píseň květiny.

Píseň duše
V hloubi mé duše dlí píseň beze slov
píseň, která žije v jádru mého srdce.
Nenechá se rozmělnit inkoustem na pergamenu;
halí mou lásku průhledným pláštěm
a plyne, avšak ne z mých rtů.
Jak, že ji zpívám?
Bojím se, že se smísí s pozemským éterem;
komu ji mám zpívat?
Přebývá v domě mé duše,
Děsí se nevlídných uší.
Když pohlédnu do svého vnitřního zření,
vidím stín jejího stínu;
když se jí dotknu konečky prstů, ucítím její chvění.
Činy mých rukou chrání její přítomnost
stejně jako jezero musí odrážet svit hvězd;
mé slzy ji odhalují
jako kapky rosy odhalují
tajemství vadnoucí růže.
Je to píseň složená rozjímáním,
a otištěná mlčením,
a stranící se hluku,
a skládaná pravdou,
a opakovaná ve snách,
a pochopená láskou,
a ukrytá probuzením,
a zpívaná duší.
Je to píseň lásky.
Což by ji mohli zpívat Kain či Ezau?
Je vonnější než jasmín;
který hlas by ji dokázal zotročit?
Je svázaná v srdci jako tajemství panny;
která struna by se jí dokázala rozechvět?
Kdo se odváží přirovnat burácení moře
se zpěvem slavíka?
Kdo se odváží přirovnat ryk bouře
ke vzdechu nemluvňátka?
Kdo se odváží nahlas pronést slova
určená jen srdci?
Kdo z lidí se odváží zazpívat nahlas
píseň Boží?

Píseň květiny
Jsem slovo pronesené a opakované
hlasem přírody;
jsem hvězda spadlá
z modrého stanu na zelený koberec.
Jsem dcera živlů, s nimiž mne
počala Zima;
mne zrodilo Jaro;
na klíně Léta jsem vyrůstala
a ulehla do lože Podzimu.
Za úsvitu se mísím s vánkem
a ohlašuji příchod světla;
zvečera se připojuji k ptákům
a dávám světlu sbohem.
Louky jsou vyšňořeny
mými krásnými barvami
a vzduch je pln mé vůně
Když mne obejme spánek, bdí nade mnou
oči noci,
a když se probudím, hledím ke slunci,
jež je jediným okem dne.
Piji rosu jako víno a naslouchám
ptačím hlasům
a tančím v rytmu pohupující se trávy.
Jsem dárek milencův; jsem vínek svatební;
Jsem dávná vzpomínka na chvíle štěstí;
jsem poslední dar živých mrtvým;
jsem dílem radost a dílem žal.
Hledím však jen vzhůru, ke světlu,
a nikdy se nedívám na vlastní stín.
Této moudrosti nechť se naučí i člověk.
Verše Chalíla Džibrána vyšly v souboru "Slzy a úsměv", Praha 2006

Libanonský malíř, spisovatel, básník Chalíl Džibrán (1883−1931), proslul především svou básnickou prózou "Prorok", která poprvé vyšla v roce 1923 a byla přeložena do více než sta jazyků.
Džibrán prožil většinu svého života v USA, kam jeho rodina emigrovala v roce 1895. Zpočátku svá díla vydával v angličtině, od roku 1918 pak již výhradně v angličtině.
K jeho dalším známým dílům patří "Zlomená křídla", "Poutník", "Zahrada Prorokova", "Písek a pěna".
Básně "Píseň duše" a "Píseň květiny" pocházejí z jeho rané poezie. Poprvé vyšly až v roce 1947 ve sbírce "Slzy a úsměv".
Džibrán nebyl jen básníkem oslavujícím lásku a přírodu, ostře sledoval politickou a společenskou situaci ve své domovině.
Tento dvojí tón "se v jeho díle slévá v jedinečný souzvuk, který objímá svět v jeho plnosti: od osamělých, vznešených krajin ducha až po každodenní život s lidmi. Neboť, jak Džibrán jasně vidí, jedno nelze oddělit." (Chalíl Džibrán: "Slzy a úsměv", Praha 2006).
V předmluvě sbírky "Slzy a úsměv" Chalíl Džibrán říká: "Nevyměnil bych srdce za nesmírné bohatství; ani bych nenalezl uspokojení, kdyby se mé slzy, ze zmučeného já, změnily v klid. Vroucně si přeji, aby celý můj pozemský život byl vždy provázen slzami a úsměvem.
Slzami, jež očišťují srdce a odhalují mi tajemství života a jeho záhadu;
Úsměvem, který mne přibližuje k mým bližním;
Slzami, které mě spojují se ztrápenými,
Úsměvem, který je výrazem radosti ze samotného bytí."
Umírá 10. dubna 1931 v newyorské nemocnici ve věku pouhých 48 let.
L.K.