Pocit výlučnosti zbohatlíků spočívá právě v existenci propastných rozdílů mezi oběma vrstvami navzájem - majetných a nemajetných.
Těžký je úděl zbohatlíků na tomto světě. Lidé s velkými majetky a spoustou peněz jsou v podstatě zcela vytěsnění na okraj společnosti, bez možnosti zvrátit svůj extrémně příznivý osud. Jsou to vlastně svého druhu disidenti, nepochopení zbytkem méně zámožné populace. Ze všeho nejhůř na tom jsou ti, co k bohatství přišli ne vlastní vinou a nemohli se mu bránit. Když se jednou narodíte do zlaté klece nebo nedej bože zdědíte velké jmění, nemáte v podstatě možnost volby. Ocitnete se rovnýma nohama v této sociálně vyloučené skupině obyvatelstva, a z luxusu už se nikdy nevyhrabete. Čeká vás těžký životní úděl, plný ubíjejícího pohodlí a spokojenosti, aniž by z vaší bezvýchodné situace existovala jakákoli cesta ven.
Přitom spousta jedinců se stigmatem života v nadbytku by chtěla jít vlastní cestou a vypracovat se ke svému jmění od nuly, tedy vlastní pílí a tvrdou prací.
(Ne)přízeň osudu jim v tom ale zabránila.
Nemohli se samostatně rozhodnout a rovnou byli postaveni před hotovou věc: že všechno dostanou na zlatém podnose.
Aby si obhájili, že svou výsadní pozici ve společnosti získali právem, musí zbytek života poučovat své okolí o tom, že oni sami měli úplně stejné podmínky jako ostatní, jen se o něco více snažili.
Vysvětlovat to těm chudým zoufalcům je velice vyčerpávající, neboť ti buď zbohatnout nechtějí, nebo jsou zkrátka neschopní.
Mnozí vůbec netuší, kolik námahy musí vynaložit člověk, který se probudí v den svých osmnáctin jako milionář.
Už jen tvářit se navenek, že jste si během útlého dětství vydělali na vlastní byt s bazénem, nekonečné dovolené v exotických destinacích i na odkoupení tátova mercedesu, je nesmírně vysilující.
Miliony od rodičů, co vám za tu dobu přistály na účtu, ani peníze na "běžné výdaje" jako jsou nákupy značkového oblečení, elektroniky nebo víkendové chlastačky pochopitelně nepočítáte.
Ve vašich očích jde o běžné "kapesné" neboli "startovné do života", které přece dostává každý.
Navenek se ale musíte tvářit, že všechny peníze, auta a byty jste přijali jen s velkým sebezapřením a školné na soukromé škole vám rodiče hradili přes váš výslovný odpor.
Zdá se, že lidé, kteří si neustále stěžují na nedostatek financí, vůbec nechápou, jak snadné je dostat se k velkým penězům.
Ti schopnější je jednoduše vyberou z účtu.
Názorně to vysvětlil syn někdejšího expremiéra Topolánka během návštěvy autosalonu, když se mu otec snažil vysvětlit, že na vystavený luxusní vůz momentálně nemá:
"A proč tedy nevybereš?" odvětil přímočaře syn vysokého politika, v jehož reakci se odráží styl uvažování zlaté mládeže i vybrané rodinné prostředí.
Snad každého jedince s podobným třídním původem musí napadnout to samé: když vám pochybí peníze, vyřešíte to snadno - vyberete další z účtu.
Jen hlupáci to nevědí, a proto celý život prožívají v chudobě.
Rodinný příbuzný jiného (snad už konečně) expremiéra zase může poučit všechny, kdo si stěžují na své špatně placené zaměstnání.
Zeť Petra Fialy vás nepochybně přesvědčí, že kdo si chce dobře vydělat, najde klidně i pět lukrativních pracovních příležitostí.
Nářky různých kverulantů na nedostatek dobře placených míst jsou očividně zcela bezpředmětné.
My, co se celý život nesmyslně plahočíme za žebráckým výdělkem a snažíme se uspořit každou korunu, abychom aspoň na stáří (když už to nebudeme potřebovat) zajistili sebe nebo rodinu, si nedokážeme představit míru utrpení těch, kteří získali všechno hned a bez sebemenší námahy.
Takové lidi musí neustále tížit výčitky svědomí, že jim byla od dětství umetána cestička, a oni tak nemohli naplno projevit své schopnosti.
Jsou zvyklí proplouvat celým životem bez větších starostí, nemusí řešit existenční tlaky, na co sáhnou, to jim vychází, na co si ukáží, to dostanou, o cokoli si řeknou, to okamžitě mají.
Co chcete v tak banálně prožitém životě dělat jiného, než mistrovat druhé lidi, že si za své živoření a neúspěchy můžou sami?
S nutkavou potřebou jsou nuceni neustále se předvádět před okolím a spoustu času trávit udílením dobrých rad druhým, jak mají správně žít, aby tvrdou prací, píli a odříkáním dosáhli stejného postavení jako oni.
Bývají pak velmi neradi, když vyjde najevo, že sami pro to nemuseli hnout prstem.
Netýká se to jen světových miliardářských celebrit, takové případy potkáváme i mezi známými, kolegy z práce, bývalými spolužáky i ve vlastní rodině.
Za svůj život musí tito jedinci převést tolik přetvářky a navykládat takových pohádek o svém úspěchu a zaslouženém bohatství, až to vzbuzuje lítost.
Je pozoruhodné, kolik z nich si vzpomene na dávný několikamilionový dar od vlastních rodičů až ve chvíli, kdy se o jejich vesmírný majetek a podivné zbohatnutí začnou zajímat média (viz článek Radnímu z ODS neseděly příjmy, najednou si vzpomněl, že mu otec daroval 7 milionů).
Kdo si má všechny ty částky s tolika nulama pamatovat?
Snad každý pochopí, že ve famíliích podobného ražení mohou jednu z mnoha finančních injekcí lehce přehlédnout.
Příklady bychom mohli vytapetovat celou rubriku, z poslední doby připomeňme třeba naše slavné covidové ministry zdravotnictví Arenbergera se 160 nemovitostmi, Blatného "jen" s devětadvaceti nebo bývalého ministra dopravy Kremlíka s životem na vysoké noze díky "půjčkám" od rodičů.
Není nic špatného na tom, když se rodiče hezky postarají o své děti a zajistí je do budoucna.
Jen by si pak tyhle odrostlé děti mohly odpustit neustálé poučování těch, kdo neměli v životě štěstí a nedostalo se jim tolika nezasloužených výhod.
Málokdo z nich totiž nabyl velkých peněz v potu tváře a za nesmírných obětí a odříkání, jak často zní oficiální příběh, šířený jimi samotnými.
V tomto ohledu se osudy našich zbohatlíků jen málo liší od globálních miliardářských celebrit typu Gatese, Muska nebo alternativou oblíbeného Trumpa.
Všechny do jednoho připomínají srdceryvný příběh o tom, jak se mladý Rockefeller stal miliardářem:
O tom, že se stane miliardářem, snil mladý Rockefeller už od malička.
Jak toho ale dosáhnout?
Rozhodl se, že zbohatne tím, že bude ve své ulici a okolí prodávat žvýkačky.
Úspěch a velké peníze se přece musí časem dostavit.
Koupil tedy krabici se žvýkačkami a začal je nabízet kolemjdoucím.
První den takto vydělal 2 dolary.
Byl velmi šikovný, proto další den už to byly 3 dolary.
Tak to šlo celý první týden, zisk pohyboval mezi 3-5 dolary za den.
A pozor, další den se mu opravdu dařilo, vydělal si 10 dolarů!
To už je na dobré cestě, říkal si mladý Rockefeller: nemůže to dlouho trvat, a stanu se miliardářem.
A taky že ano: Když ten samý den přišel domů, čekalo ho na stole smuteční oznámení. Psalo se v něm, že zemřel jeho dědeček a v přiložené závěti mu odkázal jmění ve výši jedné miliardy dolarů.
A tak se stal mladý Rockefeller, jak tvrdí oficiální legenda, nesporně díky své šikovnosti a obchodnickému umu, miliardářem.
Samozřejmě nelze házet všechny pracháče do jednoho pytle.
Jistě existuje hrstka zámožných, kteří se ke svému jmění skutečně vypracovali poctivě, po dlouhých letech tvrdé práce a nyní své peníze věnují na všemožnou dobročinnost a pomoc potřebným.
Tito jedinci se však svým životním příběhem a jednáním zpronevěřují zásadám a privilegiím své miliardářské komunity.
Nelze chudině rozdávat peníze jen tak, pro nic, za nic.
Pocit výlučnosti zbohatlíků spočívá právě v existenci propastných rozdílů mezi oběma vrstvami navzájem - majetných a nemajetných.
Jak napsala francouzská spisovatelka Victorie Despentes, "bohatí potřebují vytvářet bídu, aby měli jistotu, že jim někdo závidí, protože bez závisti chudých není štěstí bohatých."
Jako by tím vyjádřila samotný smysl existence třídy zbohatlíků, jejichž životní náplň spočívá v hlučném a ostentativním předvádění vlastního bohatství okolnímu světu.
Kdo z miliardářů přes svůj ohromný majetek vystupuje navenek skromně a není o něm skoro slyšet, se vlastně vylučuje z pozice těch správných, ryzích boháčů.
Není nutné rozhořčovat se nad rozmařilým stylem života milionářů a miliardářů.
Mnozí z nich spadli do blahobytu zcela nezaviněně a život v přepychu pro ně představuje nesmírné utrpení.
Obyčejný člověk si nedokáže představit, co to znamená, když se jednou ocitnete ve spirále nadbytku a nemůžete se z ní dostat.
Přesto se najdou tací, kteří si z této privilegované vrstvy tropí nemístnou legraci.
Příkladem jsou třeba britští Monty Pythoni ve scénce nazvané Výzva ve prospěch mimořádně bohatých lidí, kterým naprosto nic neschází česky zde v čase 16:20 min.).
Nebo francouzští komici Les Inconnus (mohli jste je kdysi zahlédnout na hudebním kanále MCM, přenášeným OK3) v povedené rapové parodii Auteuil, Neuilly, Passy, komentující život na luxusních předměstích Paříže, obývaných bohatými Francouzi (známé též pod zkratkou NAP: Neuilly-Auteuil-Passy).
Těžký je úděl francouzské zlaté mládeže, která už má plné zuby komfortu, nakupování v drahých buticích a neustálého zájmu dychtivých žen a paniček.
Chtěli by žít jako rebelové a bouřit se, ale bohužel kvůli svému původu nemají možnost volby.
Svou luxusní čtvrť označují jako ghetto.
Řekněte sami, chtěli byste vyrůstat a žít v takovém prostředí?
I velká města na vyspělém Západě si už začala budovat alternativu v podobě no-go zón a na tamních předměstích už to též vypadá trochu jinak.
Asi z potřeby uniknout z nudného a ubíjejícího prostředí klidu a blahobytu.
Zbohatlíkům se tam přesto stěhovat nechce a drží si svůj starý životní styl a zámožná obydlí v luxusních čtvrtích.
Aspoň vidíte, že bohatí lidé to opravdu nemají jednoduché.
Z jejich prostředí asi opravdu není úniku.