Podle statistik OSN žilo v Evropě v polovině roku 2024 celkem 94 milionů migrantů – to je 12,6 % populace. Největší počty jsou v západní Evropě, zejména v Německu. Starý svět umírá před očima.
V Evropě 20. století žilo už nemálo migrantů. Pokud nebereme období první a druhé světové války, pak migranty byli většinou občané jiných zemí, kteří přijížděli za prací a pobývali v příslušném evropském státě jen po dobu kontraktu uzavřeného se zaměstnavatelem. Šlo tedy o tzv. pracovní migraci. Samozřejmě existovali i cizinci, kteří žádali v Evropě o politický azyl, a některým z nich bylo vyhověno. Ale počet "politických" migrantů byl v porovnání s pracovní migrací zanedbatelný.
Charakter migrace do Evropy se však prudce změnil přesně před deseti lety.
V roce 2015 v Sýrii vypukla vojensko-politická krize, která vedla k exodu milionů Syřanů.
Už začátkem července 2015 opustily Sýrii asi 4 miliony lidí.
Do konce roku jejich počet vzrostl na 6 milionů.
Hlavním útočištěm se pro ně stalo Turecko (asi 3 miliony) a některé sousední státy, zejména Libanon.
Evropa události v Sýrii bedlivě sledovala.
Zvláště proto, že část syrských uprchlíků se přes Středozemní moře snažila na lodích a člunech dostat do jižní Evropy – do Řecka, Itálie, Francie či Španělska.
Bylo nutné urgentně rozhodnout, co s nimi.
Otázku řešila Evropská unie v Bruselu.
Zmíněné jižní státy, zejména Itálie, byly zásadně proti tomu, aby na jejich území zůstalo tak velké množství syrských uprchlíků.
Brusel rozhodl, že všechny členské státy EU musí přijímat uprchlíky podle dohodnutých kvót.
Nejaktivněji se tehdy za přijetí všech uprchlíků postavila německá kancléřka Angela Merkelová, která oznámila, že Německo převezme hlavní břímě.
Uprchlíci byli nadšeni – úroveň života v Německu byla jednou z nejvyšších v EU a doufali, že i jim "něco z německého koláče připadne".
Dne 25. srpna 2015 Německo dalo zelenou vstupu asi 1 milionu syrských uprchlíků.
O týden později Merkelová na tiskové konferenci prohlásila, že přijímání a ubytovávání uprchlíků je novým národním úkolem Německa.
Pronesla slavnou větu "Wir schaffen das!" ("Zvládneme to!"), která se stala heslem nové migrační politiky.
První vlaky s uprchlíky dorazily do Mnichova a dalších měst začátkem září.
Jenže problémy na sebe nenechaly dlouho čekat. Uprchlíci přidělení kvótami do jiných států EU se tam odmítali zdržovat a hromadně odcházeli do Německa, kde to pro ně bylo pohodlnější a výhodnější.
Musel být obnoven hraniční režim mezi členskými státy EU, na který si Evropané už odvykli.
Některé státy kvóty zcela odmítly – především Maďarsko. Viktor Orbán označil 3. září 2015 politiku Merkelové za "sebevraždu Evropy".
Dokonce i jinak tolerantní Británie se k rozhodnutí Bruselu postavila negativně.
Podle expertů byl nesouhlas Londýna jednou z příčin následného Brexitu.
V roce 2015 přišlo do EU 1,3 milionu migrantů a v roce 2016 dalších 1,16 milionu.
Za dva roky tedy téměř 2,5 milionu lidí.
Podle některých dat jen 1,5 milionu pocházelo skutečně ze Sýrie, zbytek byli migranti z Afghánistánu, Iráku, Jemenu a dalších zemí.
Rozhodnutí EU se totiž vztahovala na všechny běžence, nejen syrské – dokonce i z Venezuely.
Uprchlíci se přitom nerozdělovali podle kvót, ale podle vlastní vůle.
A ta směřovala hlavně do bohatých zemí, především do Německa.
EU se snažila situaci mírnit dohodou s Tureckem, které už tehdy hostilo polovinu všech syrských běženců. Bruselu ale šlo o to, aby Turecko bylo konečnou stanicí.
Za to mu EU slíbila 3 miliardy eur pomoci a brzký vstup do Unie.
Ani jedno nebylo splněno.
V letech 2015–2016 se Německo stalo hlavním cílem.
Velký tlak ale pocítily i menší státy – zejména Rakousko a Švédsko.
Tam byla relativní migrační zátěž mnohem vyšší, protože mají jen 9–10 milionů obyvatel.
Právě proto se události let 2015–2016 nazývají "migrační krizí".
Přinesly totiž řadu důsledků: vznik etnických enkláv, růst kriminality, napětí mezi migranty a domácím obyvatelstvem, zvýšení sociálních výdajů.
Za deset let se podle různých zdrojů podařilo zaměstnat jen asi polovinu uprchlíků.
Zbytek stále žije ze sociálních dávek.
Migranti mají vyšší porodnost než původní Evropané, takže i bez nového přílivu počet etnických enkláv narůstá.
To vede k rostoucí nespokojenosti veřejnosti a sílícím pozicím pravicových a nacionalistických stran.
Nová migrační vlna přišla v roce 2022 – tentokrát z Ukrajiny.
Dnes je jich v Evropě ještě více než Syřanů a ostatních dohromady.
Podle UNHCR bylo v dubnu 2025 v Evropě 6,36 milionu ukrajinských uprchlíků, z toho 1,24 milionu v Německu.
Celkově – podle mých odhadů – jich spolu s jinými běženci bylo na jaře 2025 už 11–12 milionů.
Podle statistik OSN žilo v Evropě v polovině roku 2024 celkem 94 milionů migrantů – to je 12,6 % populace.
Největší počty jsou v západní Evropě, zejména v Německu (16,75 mil.), Francii (12 mil.), Británii (11,9 mil.), Španělsku (8,9 mil.), Rakousku (7,1 mil.) a Itálii (6,6 mil.).
V Rakousku migranti tvoří už 30 % populace, v Německu 20 %.
V jednotlivých městech jsou čísla ještě vyšší:
Brusel – 74 %, Frankfurt – 52 %, Narva – 51 %, Paříž – 46 %, Malmö – 45 %.
To všechno ukazuje na "západ slunce Evropy", o kterém psal Oswald Spengler.
Pravice varuje, že jedním z důsledků může být rozpad Evropské unie.
Příčin je více – ekonomické oslabení kvůli protiruským sankcím, zvýšené vojenské výdaje, neshody ohledně vztahu k USA, Rusku a Ukrajině.
Ale migrační krize je jedním z hlavních destabilizačních faktorů.
Evropští politici nyní navrhují různá opatření: omezit příjem nových běženců, vracet Syřany domů, více je nutit do práce, omezit pracovní migraci jen na časově omezené kontrakty bez rodin, hlavně však zastavit nelegální migraci a posílit hranice.
Vnitřní hranice Schengenu ale migranti snadno překračují.
Viktor Orbán loni prohlásil, že Schengen brzy přestane existovat.
A skutečně – jeho rozpad už začíná.
A to je první předzvěst pádu Evropské unie.