Pouštěj chléb svůj po vodě…

K životním osudům evangelického faráře Jana Jelínka, zachránce mnoha lidských životů v době druhé světové války.

Životní osudy evangelického faráře Jana Jelínka jsou výjimečné, stejně jako je výjimečná jeho osobnost. Zelovský rodák, příslušník československého zahraničního protinacistického odboje, v padesátých letech politický vězeň, získal nikoliv náhodou přídomek "český Oskar Schindler." 

V době druhé světové války, kdy působil jako evangelický kazatel v české obci Kupičov na ukrajinské Volyni, na své faře poskytli spolu se svou manželkou Annou úkryt a pomoc pronásledovaným lidem bez rozdílu vyznání a národnosti. Díky šlechetnosti a odvaze manželů Jelínkových bylo zachráněno mnoho lidských životů. Podle polských historiků se manželé Jelínkovi stali zachránci více než dvou stovek lidských životů…

Jsou zatím jedinými českými občany, kteří byli oceněni polským vyznamenáním, medailí Virtus et Fraternitas. Toto vyznamenání bylo manželům Jelínkovým uděleno in memoriam polským prezidentem Andrzejem Dudou dne 2. června 2021 za jejich činy v době druhé světové války.

Institut Pileckého ve Varšavě a Polský institut v Praze na základě dokumentů uložených v Národním archivu připravili u této příležitosti krátké představení manželů Jelínkových polské veřejnosti: 

https://www.youtube.com/watch?v=roXDabDjGNI.

Za svého života se Jan Jelínek mnoha ocenění nedočkal. 

Byl osobností, kterou znal především okruh volyňských Čechů a věřících Českobratrské církve evangelické.

Jeho životní příběh se do povědomí širší veřejnosti dostal až v červenci 2008, kdy mu náčelník Generálního štábu Armády ČR, generál Vlastimil Picek udělil plaketu náčelníka generálního štábu Armády České republiky a Laudi memorabilis za neokázalé hrdinství a skutky v době druhé světové války i v době poválečné. 

Teprve v této době se český tisk o osudy Jana Jelínka začal zajímat, teprve tehdy o něm začíná psát…

Janu Jelínkovi bylo také in memoriam 28. 10. 2019 prezidentem České republiky Milošem Zemanem propůjčeno vysoké státní vyznamenání – Řád Tomáše Garrigua Masaryka I. třídy.

Životní pouť Jana Jelínka, potomka českých pobělohorských exulantů, začala 19. května 1912 v polském Zelově, v části Polska, která tehdy patřila carskému Rusku. 

Zde také od roku 1918 navštěvoval základní sedmitřídní školu. 

Jeho rodiče, Pavel Jelínek (1884–1971) a Karolína Jelínková, roz. Jersáková (? – 1965)pracovali jako tkalci. 

Když byly Janovi dva roky, otec narukoval do carské armády a svého syna spatřil až po jejím skončení.

Hlubokou citovou vazbu si malý Jan, kromě maminky, vytvořil také k prarodičům Jersákovým. 

Když se v roce 1924 rozhodli přestěhovat do Československa, o rok později je následoval také tehdy třináctiletý Jan, který za nimi odjel do Suchdola nad Odrou, kde kromě školní docházky pracoval na dědečkově hospodářství.

V roce 1927 se vrátil k rodičům do Zelova a začal pracovat v české tkalcovské firmě Jan Sláma, kde, v pouhých svých patnácti letech, vedl celé účetnictví, navíc při práci soukromě studoval textilní průmyslovku.

V letech 1931–1935 studoval teologii v Misijní škole v Olomouci. Po jejím absolvování se vrátil zpět do Zelova, vrátil se zpět do stejné textilní firmy, které před lety vedl účetnictví. Tentokrát již celou továrnu, která se mezitím rozrostla a měla již 150 zaměstnanců, řídil.

Když v roce 1937 dostal nabídku působit jako kazatel v evangelickém sboru na Volyni (po první světové válce tato část Ukrajiny připadla Polsku), rozhodl se ji přijmout. 

Stal kazatelem v české obci Kupičov. 

Na Volyni našel i svoji životní lásku, v roce 1942 se oženil s Annou Blažkovou (1918–2009). 

Jejich společná cesta životem trvala bezmála sedmdesát let.

Jan Jelínek prožil v době druhé světové války na Volyni nejdramatičtější a nejnebezpečnější chvíle svého života, ale jak sám Jelínek říká, také roky nejbohatší. 

Jan Jelínek ve svých vzpomínkách, které byly vydány v roce 2003 pod názvem "Pouštěj chléb svůj po vodě", líčí své počátky v Kupičově těmito slovy: 

"Měl jsem zvěstovat slovo lásky Boží. Dostal jsem se do neznámých končin, do východního Polska, na Volyň, do pěkné české obce Kupičov. Velice jsem si zamiloval tu obec i ten lid. Nejbohatší byla pro mne doba druhé světové války. Tehdy se na mne vztahovala slova z Bible: "Pouštěj chléb svůj po vodě, po mnohých dnech najdeš jej."

Druhá světová válka na Volyni byla obzvlášť složitá: přechod front, nacistická okupace, genocida Poláků ze strany banderovců, pronásledování Židů… 

První zářijový den roku 1939 napadlo nacistické Německo Polsko a o pár dnů později začala z východu postupovat sovětská armáda. 

Volyň zaplavila vlna polských a židovských uprchlíků. 

Po napadení Sovětského svazu Volyň obsadili nacisté, a ti později předali vládu nad oblastí ukrajinské milici...

Jak píše v úvodu své knihy "Volyň 1943. Genocidní čistka – fakta, analogie, historická politika" polský historik Grzegorz Motyka: 

"Když slyšíte slovo Volyň…Krutost. Toto slovo nepochybně vysloví většina lidí, když se jich zeptáme, co se jim jako první spojuje s událostmi na Volyni…Historikové tyto události označují jako volyňsko-haličský zločin 1943–1945. Líčení zrůdností a důmyslného mučení obětí tvoří nedílnou součást příběhu protipolských čistek prováděných členy Organizace ukrajinských nacionalistů Stepana Bandery (OUN-B) a Ukrajinské povstalecké armády (UPA). Hluboce se člověka dotýkají, neumožňují, aby se na ně zapomnělo, zároveň však tísní a skličují, což způsobuje, že všechny pokusy vysvětlit to, co se tehdy stalo, se jeví jako nicotné a triviální, ba přímo lhostejné vůči spáchanému zlu."

Fara Jana Jelínka se stala v této bouřlivé době stala útočištěm pro všechny pronásledované, ať byli jakéhokoliv vyznání, národnosti či přesvědčení. 

Jelínek ukrýval Židy před Němci, Poláky před banderovci, Ukrajince před Rusy. 

Na faře našli úkryt a pomoc mj. židovští manželé Fonkovi, rodina Fischerova, česko-polská rodina Veselých, ukrajinská rodina Luciukova i těžce zraněný Polák Zubkiewicz, jehož rodinu vyvraždili banderovci. 

Jelínek se těžce zraněného muže vydal hledat polí, poskytl mu pomoc a úkryt na faře, a dokonce se mu podařilo přesvědčit kupičovského lékaře, aby nemocného na faře několikrát navštívil a ošetřil ho.

Jan Jelínek pomáhal také židovským obyvatelům kovelského ghetta, kam vozil potraviny, přestože mu hrozilo nebezpečí, že bude zajat německými hlídkami. 

Sám na to ve své autobiografii vzpomíná: 

"Z Kovle mi někteří psali, abych se nad nimi smiloval a poslal jim nějaké živobytí. Koupil jsem brambory, mouku, kroupy, sádlo, máslo i další věci a jel do Kovle. tam nás zastavila německá hlídka. Na dotaz, co vezu, jsem řekl, že kontingent. Němec to spolkl a já šťastně tento proviant zavezl do ghetta."

Kolik z nás by dnes našlo v sobě takovou odvahu? 

Kolik z nás by dnes pomohlo…nezištně…s vědomím ohrožením života vlastního a života svých blízkých…? 

Kdo by pomohl i svému nepříteli? 

Měřítka pro hrdinství jsou však nezpochybnitelná…I dnes. Ve světě pokřivených a převrácených hodnot…

V letech 1942–1944 byl Jan Jelínek zapojený do činnosti ilegální odbojové skupiny "Aktiv", jejíž akce byly namířeny proti nacistům a banderovcům. 

Skupina spolupracovala také s polským odbojem. 

Jako jeden z mála v Kupičově vlastnil také rozhlasový přijímač, a tak zachycoval nejnovější zprávy o situaci na frontách a neváhal je dál šířit.

Když se na jaře1944 blížila fronta, která tehdy byla mezi Kupičovem a Luckem, Jan Jelínek se stal členem delegace kupičovských mužů, která se dne 14. dubna vypravila za frontu, do osvobozeného města Luck, aby nabídla velení československé vojenské jednotky vedené Ludvíkem Svobodou vstup 237 kupičovských obyvatel do jejích řad. 

Při zpáteční cestě z náborové komise se Jan Jelínek nakazil břišním tyfem, a po vyléčení, přestože byl jako duchovní od vojenské služby povinnosti osvobozen, vstoupil i s manželkou jako dobrovolník do čs. vojenské jednotky v SSSR. 

Nejprve byli oba zařazeni do náhradního pluku, potom Jan Jelínek nastoupil do zbrojního skladu Dělostřeleckého pluku 5, jehož velitelem byl Alois Boček. 

Manželka působila na velitelství pluku jako spojka mezi čs. a sovětským štábem. 

Manželé Jelínkovi se účastnili bojů u Dukly a osvobozování Československa. 

Ještě před skončením války absolvoval v Popradě důstojnickou školu. 

Z armády odcházel Jelínek v hodnosti poručíka. 

V Rakovníku působil jako hospodář proviantní služby, vedl zvěrolékařský sklad v Kněževsi. 

Koncem září vstoupili manželé Jelínkovi do Zvláštní vojenské skupiny v Žatci.

Jan Jelínek je nositelem řady vojenských řádů a vyznamenání - mj. Československého válečného kříže 1939 a Medaile za zásluhy II. stupně.

Po demobilizaci se s manželkou usadili v nakrátko Žatci, brzy se však přestěhovali mezi kupičovské a zelovské krajany do Oráčova na Rakovnicku a Jan Jelínek opět začal působit jako českobratrský evangelický duchovní. 

Měl v duchovní správě rozsáhlé území Žluticka. 

V roce 1946 dokončil studium na gymnáziu a při své práci duchovního jako mimořádný posluchač studoval rovněž Husovu evangelickou bohosloveckou fakultu v Praze. 

V roce 1956 složil před Synodní radou farářskou zkoušku a zůstal činným farářem až do svého zatčení v roce 1958.

V letech 1946–1948 působil Jelínek také jako důvěrník Československého ústavu zahraničního. 

Pomáhal především při návratu krajanů z polského Zelova a z Volyně do své původní vlasti. 

V této době Jan Jelínek zachránil nejméně deset ukrajinských emigrantů, kteří se báli vrátit do Sovětského svazu. 

Vystavil jim křestní listy s razítkem kupičovské farnosti, tím se z nich stali repatrianti z Volyně a s nevětší pravděpodobností je zachránil před gulagem. 

Jak říká ve svých vzpomínkách, doklady nechával na sluníčku, aby vypadaly starší…

Jan Jelínek zažil také perzekuci ze strany minulého režimem. 

Pro své otevřené názory se ocitl rovněž v hledáčku zájmu StB. Již v roce 1952 odmítl např. požadavek církevního tajemníka, aby přesvědčoval rolníky ke vstupu do JZD s tím, že to není úkol kazatele. 

V průběhu padesátých let byl StB několikrát vyšetřován. 

V roce 1953 se ho dokonce marně snažila přimět ke spolupráci.

Nakonec byl však dne 10. 1. 1958 přece jen zatčen. StB ho odvedla ze školy v Jesenici přímo z výuky náboženství, tři měsíce byl ve vyšetřovací vazbě ve Vykmanově u Jáchymova. 

V březnu 1958 byl Lidovým soudem v Podbořanech odsouzen ve vykonstruovaném procesu za pobuřování, za údajný nesouhlas s kolektivizací a za vystupování proti zakládání JZD, ke dvěma letům odnětí svobody, zákazu činnosti duchovního na 5 let, a k zákazu pobytu v celém Karlovarském kraji a přiléhajících okresech na 5 let. 

Rozsudek byl potvrzen krajským soudem v Karlových Varech dne 31. 3. 1958. 

Manželka Anna Jelínková se dne 1. 6. 1958 obrátila s prosbou o propuštění svého manžela na prezidenta republiky Antonína Novotného. 

Trest si odpykal v nápravném pracovním táboře ve Rtyni v Podkrkonoší, kde pracoval v dole Zdeněk Nejedlý 2.

O pokoře, se kterou přijal i tuto zkoušku, kterou mu život přichystal, vypovídají dopisy, které psal manželce z vězení: 

27. 4. 1958: "Jsem zde plně spokojen, dost stravy, volna i vycházek. Jedno mi nejde k duhu, to je velké chladno."

Ve stejném dopise dále píše: "Také jsem si již prohlížel pracoviště v podzemí. Ponejprv je to dost strašné, ale myslím, že si zvyknu."

Jan Jelínek si na těžkou práci v dole zvykl. 

 A přestože při ní utrpěl těžký úraz páteře, na osud nikdy nežehral.

Propuštěn z vězení byl v lednu 1960, do Oráčova se však nesměl vrátit. 

S pomocí přátel si našel práci v Praze, v podniku Barvy a laky, kde pracoval jako dělník až do svého odchodu do důchodu v roce 1972.

Teprve poté se vrátil do Oráčova. 

Léta se snažil se získat státní souhlas, aby mohl opět působit jako duchovní. 

Nakonec se mu to podařilo a stal se pomocným farářem bez nároku na plat. 

Soudní rehabilitace dočkal až v roce 1990. 

Po roce 1989 Jan Jelínek působil jako kazatel v Oráčově do r. 2005, do svých 93 let. 

Když mu bylo 90 let, pomohl zajistit rekonstrukci oráčovského kostela, kterou částečně hradil ze svých vlastních úspor a osobně řídil také stavební práce.

Politickou změnu v roce 1989 uvítal, následovalo však zklamání: 

"Duchovně jsme v otroctví dále. Člověk se neobrací k Bohu, ale chce být pánem všeho," vyjádřil se v jednom z rozhovorů, které poskytl tisku.

Ve svém zápisníku, z něhož čerpal při přípravě svých kázání, měl Jelínek zapsán i tento citát:

"Ptali se jednoho mudrce, která hodina v lidském životě je nejdůležitější, který člověk je nejdůležitější, a který skutek je nejdůležitější.

Odpověděl: "Nejdůležitější hodina je vždy ta přítomná, nejdůležitější člověk je vždy ten, který právě stojí před tebou a nejdůležitější skutek je vždy prokázat člověku dobro."

Charakterizuje přesně hodnoty, kterými se Jan Jelínek vždy ve svém životě řídil…

L.K.

Zdroj:

Národní archiv, f. Jan Jelínek, nezpracováno

Jan Jelínek: "Pouštěj chléb svůj po vodě", 2003

Q.S.

Příkladů je třeba zejména v těžkých časech.

A takové tu již jsou, byť se zatím tolik neprojevují v materiální sféře.

"Cokoli dá ti osud, to snášej, a zvítězíš nad ním."
Maro Publius Vergilius

"Dějiny jsou svědky času, světlem pravdy, živou pamětí, učitelkou života a poslem minulosti."
Marcus Tullius Cicero