Práh mezi světy

Meditace V přírodě (přednáška proslovená v Moravské Ostravě 5. 7. 1925)

Za krásného letního dne šel jsem lesem. Ponořen v hloubku jeho ticha, meditoval jsem o životě v přírodě, které i my jsme součástkou. Cesta přivedla mne ke starému smrku, do jehož kůry někdo nožem vyřezal obrázek srdce a v něm dvě písmeny, patrně počáteční písmeny jmen dvou milujících se lidí.

Podivný to symbol lásky! Zadíval jsem se na něj pozorněji, a tu jsem spatřil, jak z ran nožem v kůře způsobených, vytéká hojně pryskyřice. V téže chvíli jsem pocítil, jako by se bolest zraněného stromu dotkla mé duše. V soucítění položil jsem ruku na jeho ránu a promlouvám k němu:

»Bratře smrku, kdo pak ti udělal tak velkou bolest, že tak mocně krvácíš? Je mi tě líto, a přeji ti, aby se ti rány tvé brzy zahojily.«

A hle, smrk mi ihned odpovídá:

»Tady, bratříčku, vidíš důkaz špatně chápané lásky. Dva milující se lidé, tak si to alespoň říkají, chtěli zvěčnit svou lásku symbolem, který mladík vyřezal do mé kůry. Ale jaká to byla láska, když necítila bolest, kterou mně tím působí? Duše lidská, která je naplněna čistou, pravou Láskou Boží, ta nebyla by schopna zapomenout, že i my jsme vašimi bratry, že i my žijeme jako vy, že i my máme duši, srdce, cévy, krev, že i my máme cit, kterým dovede dobře vnímat lásku i nelásku svých lidských bratří. Jen láska sobecká, na sebe pouze myslící, neohlíží se na to, zda při provádění svého záměru, třebas i lásku symbolizujícího, nepůsobí bratru svému bolest. Jdi a řekni to svým bratřím, aby nás více šetřili a nám neubližovali.«

Držel jsem dosud ruku na kmeni. Cítil jsem, jak duše má s duší tohoto stromu se prostupuje a podivná síla z něho do mne přechází.

Pramen živé vody

Procházel jsem týmž údolím a pozoroval pramen živé vody, proměňující se v bystřinu, skákající po balvanech s velikým neklidem.

Provázel jsem v duchu tento živý proud vody a došel s ním až do údolí, kde se proměnil v tichý potok, který pak různými oklikami a záhyby, rovinami i skalinami, probíhal dál, až dospěl k nejbližší řece, se kterou klidně splynul. Odtud společnou cestou vproudil do veliké řeky, v jejímž mohutném toku jeho individualita vlastní, jeho čistota i síla živého pramene, se ztrácela, ale nezanikala. Trpěla s proudem veletoku, přijímajíc v sebe všechen kal a nečistotu, kusy dřev, hnijící trávu a listí, a s jeho vodami spěla k ohromnému moři, do jehož mohutnosti vplynula.

Moře, do jehož nekonečných vod všechen kal řek míří, provádí na všech těchto sloučených vodách očistu ode všeho, co s sebou přinesly. Nic takového moře v sebe nepřijímá a všechnu nečistotu vyvrhuje na břeh, aby vody jeho zůstaly stále a stále jen průhledně čisté, jasné, nezkalené.

Při tomto sledování postupu vod od pramene až k moři, slyším hlas, který mi praví:

»Tento obraz živé vody, ztrácející se až v moři, je podoben životu lidskému-životu vašemu. Z počátku, v mládí, prožíváte radostné, bezstarostné chvíle. Jako bystřina poskakujete vesele z balvanu na balvan a zůstáváte přitom stále ještě čisti, nedotčeni zlobou a neřestí života pozdějšího. Přicházíte-li pak již do údolí svého klidnějšího života, ztrácíte svou bezstarostnost a radost. Jdete klidněji sice, ale mnohdy velmi klikatou cestou, než se uplatníte jako samostatnější již pracovníci v životě veřejném. Tento veřejný život strhne vás do svého proudu, z něhož sbíráte cestou také mnoho duchovního kalu a špíny. Ba, ulpí na vás mnohdy i nečistota ze špatné společnosti, která vás obklopuje. Ale ať jakékoliv jsou cesty, kudy proud života vás nese, každý z vás dočká se chvíle, kdy neodvratně vplyne jednou do velebného oceánu života neviditelného, věčného. A jestliže jste se neočistili již cestou od svých špatností, zlých skutků a nečistoty mravní, očistí vás život záhrobní, ovšem že ne bez bolesti a strádání, neboť do života věčného nemůžete a nesmíte přinést s sebou nic, co by vašemu dalšímu duchovnímu životu překáželo.«

A je tomu skutečně tak.

Doposlouchal jsem hlas neviditelného mluvčího, hlas svého nitra, který mne donutil, abych i já sledoval svůj život od zrození až do přítomné chvíle, která mne našla u bystřiny, přecházející v klidnější potůček. Tanulo mi na mysli, co všechno jsem ještě zanedbal ze svých povinností k celku, co všechno zbývá mi ještě vykonat, v čem se musím snažit svůj život obohatit, abych se stal nejen platnou jednotkou celku, nýbrž i duchovně sebe sama očistil tak, abych každým dnem byl připraven na přechod do života neviditelného.

Mezi jinými naskytla se tu i otázka, zda nehřeším již tím, že tu v kráse přírody po celoroční práci klidně odpočívám v nečinnosti a vydávám za své zotavení peníze, které by mnoha sestrám a bratřím pomohly alespoň na chvíli z největší bídy.

»Mám na to právo či nemám?« ptal jsem se, a hlas z neviditelna mi ihned odpověděl.

»Nebuď tak úzkostlivý! Nezapomínej nikdy na ty, jimž můžeš. a dle sil svých máš i povinnost pomáhat, ale neboj se také užívat darů, které ti Bůh v odměnu za tvoji práci uděluje! Každý do pracuje, má právo oddechu, a musí si jej dopřát, aby načerpal nových sil k další práci. Chceš vědět, na kolik máš v životě nárok? Podívej se vzhůru a posuď, co tam uvidíš!«

Pohlédl jsem nahoru do skalnaté stráně, odkud bystřina stékala. Bohaté vodopády, jiskřící se v slunečním jasu, tvořily překrásný obrázek. Zadíval jsem se pozorněji po proudu bystřiny, a tu asi ve dvou třetinách stráně jsem spatřil nahého muže, ležícího ve vodě na balvanech. Přes jeho tělo sklouzaly drobné vlny živé vody, které, aniž se daly jím zadržet, spěchaly hned zase dál, aby oblažovaly svým měkkým, jemným dotekem balvany, láskou proudící vody již ohlazené.

K tomuto obrázku hlas z neviditelna dodával:

»Vidíš, ty užíváš svého majetku podobně jako onen bratr tam nahoře používá dobrodiní živé vody. Nezadržuje její proud jenom pro sebe, aby nahromadil veliké množství vody, které by ho nakonec zničilo. Nezadržuje nic, používá ke svému zotavení pouze to, co nutně potřebuje, a vše ostatní přenechává jiným, aby i oni mohli tohoto daru Božího použít. Ani ty nehromadíš majetek sobecky jen pro sebe, nýbrž používáš pro sebe a své zdraví pouze toho, co nejnutněji potřebuješ, a ostatní přijímané dáváš hned zase dále.«

Toto přirovnání, které mi hlas z neviditelna postavil před oči, bylo mi zároveň i poučením, že nemáme nikdy hromadit majetek sobecky jen pro sebe a na úkor druhých, protože tento majetek nemůže nám být požehnán, nikdy nemůže nám přinést radost ze života, ani spokojenost, ani štěstí.

Stará jabloň

Starý kmen. Vrásčitá kůra na něm nestačí ani přikrýt všechny jizvy času, které obnažují holou dřeň. Bezlisté větve jako rozpřažená náruč vztahují se k nebi. V okolní zeleni smutný je pohled na strom, který se letos po prvé zapomněl zazelenat.

»Co že jsi, jabloni stará, odolala příchodu letošního jara, které všechno kolem tebe tak radostně oživilo? Stojíš tu tak smutně. že je mi žalno na tebe pohledět.«

»Nevyčítej mi, bratře!« - šeptají suché větve jabloně. »Pokud jsem mohla, pokud síly mé stačily, napájela jsem se každoročně tvořivou silou nového jara, abych stačila plnit svůj úkol. Víš přece, jaký byl můj život! Víš jistě, jaký úkol jsem na sebe vzala! Dávat-dávat-dávat-to bylo do posledního dechu mou touhou. A dávala jsem ráda! Těšili jste se z vůně mých květů, odpočívali ve stínu mých větví, sklízeli jste mé plody, které jsem až do plného uzrání vždy s námahou na svých větvích nesla. Tak to šlo stále a stále, po celá dlouhá léta mého života, stále stejně. Všechno bylo jen pro vás... Teď ještě čekám, že přijdou podetnout můj kmen, vykopat kořeny, aby i to mé prohnilé tělo posloužilo jim k zahřátí... Takový je můj konec, konec mého života, který jen dával, dával, dával. Nevyčítám! Byl to můj úděl, pro nějž jsem žila! Ale teď také nevyčítej ty mně, že dále již dávat nemohu! Došla mi síla. Nejsem schopna již dávat, proto jsem také letošnímu jaru nic nevzala. Všechno to, co mi jaro chtělo dát, postoupila jsem druhým. A to také vyřiď jako můj vzkaz svým bratrům! Aby nezapomněli nikdy na to, že jejich povinností je dávat, dávat, dávat! A nejsou-li schopni dávat, aby alespoň sami nebrali na úkor druhých! Všechno, co dostáváme, dostali jsme jen pro to, abychom mohli dávat-dávat-dávat.

Choďte přírodou naplněni láskou! Alespoň na chvíli, ve volné přírodě, osvoboďte svoji duši ode všech trampot a starostí světských, a zaposlouchejte se do mohutného dění života v přírodě. Poznáte, že mluví k vám každý kámen, každá rostlinka, každý strom, voda, zvířata, neboť ve všem je Duch Boží, všechno vytvořila Boží Láska. Ta mluví jasnou řečí ke každému, kdo láskou naplněn, žije v harmonii s Láskou Boží. Tomu je pak dáno, aby mohl mluvit se všemi výtvory Božími, ten také vnímá tajemný hlas přírody a rozumí její velebné řeči.

Budete-li takto chodit přírodou, poznáte v ní ohromnou knihu nehynoucí moudrosti, která je nám proto tak nekonečně blízká, že je naplněna jednotícím Duchem tvůrčím, který prostupuje i nás.

/Bedřich Kočí: Pavlovy rozpravy. Č. 1-20. Praha 1948/

L.K.