Práh mezi světy − pokračování

Je-li duše naplněna láskou, zvedá se v duchovním životě svém stále výš…

Cypřiš

Poděkoval jsem vlnám za poučení, které mi daly, a kráčel jsem dále.

Došel jsem k velkému, starému cypřiši.

Osamocen vypínal se hrdě do výšky, štíhlý a věrný své touze dostihnout co nejvýše.

Jen jedna větev se odkláněla od přímého kmene stromu a rušila tak harmonii jeho štíhlé linie. Zastavil jsem se u tohoto stromu s otázkou:

"Bratříčku, proč pak máš jednu ze svých větví tak daleko odkloněnu? Podívej se na své kamarády, jak jsou uhlazení, štíhlí, a jak rostou, jako ukazováčky slávy Tvůrce svého, přímo vzhůru!"

Cypřiš mi odpovídá.

"Srovnej si mne a můj růst se společností lidskou!

Kmen můj může být symbolem Krista, jenž svým vrcholem ukazuje k našemu společnému Tvůrci a Otci.

Všechny moje větve, které jsou v harmonii s mými snahami spět vzhůru, jsou jako členové společnosti lidské, snažící se přimknout se ke Kristu a žít v harmonii s Ním.

A ona jediná větev, která se odklonila od mého kmene, je obrazem bloudícího člověka, nežijícího v harmonii ani se svým Tvůrcem, ani se svým vůdcem, a uplatňuje dle svého nedokonalého rozumu svou vůli, která se od dobra kloní ke zlu.

Taková duše, podobně jako moje odkloněná větev, ruší harmonii celku.

A přece i takováto disharmonie dá se napravit láskou.

Přijde-li ke mně laskavý zahradník, neodsekne od mého kmene odkloněné větve, protože zbyla by v mé štíhlé koruně nepěkná mezera.

Najde již místo, kde odkloněnou větev zachytit a přiváže ji k mému kmeni, aby porušená linie byla napravena.

Větev, přimknutá láskou ke svému kmeni, poroste dále již jistě tak, aby krásu a jednotu celku doplnila.

Ale mezi lidmi není vždy laskavý zahradník!

Lidská společnost není ochotna pobloudilou duši, která se od Krista odklonila a ke zlému přilnula, přivést láskou a vlídným poučením zpět ke Kristu!

A neujme-li se svého díla s láskou, pak se jí nikdy nepodaří usměrnit odklánějící se duši tak, aby doplňovala harmonicky linii celku.

U vás se stává velmi často, že takovou pobloudilou duši prostě odstraníte, ba někdy i na šibenici pověsíte, a tím předčasně zbavujete ji možnosti dalšího vývoje.

Přeříznete-li nit jejího života, znemožníte jí, aby se ještě za tohoto života napravila a vrátila se ke Kristu.

Přemýšlej, bratře, o tom, co ti tu povídám, a pak jistě uznáš, že každá disharmonie, každé zlo dá se odstranit mnohem lépe a snadněji láskou než pomstou, zlobou a trestem.

Co duší lidských bylo by zachráněno, kdyby alespoň po svém poklesku našly v lidské společnosti trochu shovívavosti, trochu lásky a trpělivosti, na místě trestu, který na duši lidskou musí vždy zhoubně působit.

Jakou zhoubou jest pro bloudící duše jen společnost samých nešťastníků podobně zbloudilých, kteří jsou nuceni trávit dlouhou dobu pospolu, aniž by se postaral někdo o to, aby je s láskou vyvedl na cestu dobra."

Déšť

Stávalo se velmi často, že hosté přímořského města velmi zle naříkali na špatné počasí, zejména na déšť, který jim znemožňoval vycházky a uskutečňování plánů a programů jejich radovánek.

Přemýšlím o tom, jak člověk je sobecký.

Zde ty nářky, a na druhé straně zas je tolik lidí, kteří toužebně čekají déšť, který jim přináší záruku bezstarostnějšího života a zajišťuje jim výsledek jejich práce.

Tak docházím k meditaci, jak se vlastně tvoří déšť.

Znovu přichází mi na mysl srovnání tohoto dění přírodního s projevy duše lidské.

Na veliké plochy chladných vod musí působit teplé paprsky sluneční, zdroj to života i symbol lásky.

Ten svými paprsky, svými projevy lásky, proměňuje hutnější vodu, odkázanou na blízkost hmoty, v páru, a tak duchovní podstata vody vznáší se vzhůru, blíž ke svému Tvůrci.

Zachvátí-li tyto jemné páry ve vyšších polohách chlad, proměňují se v kapky vodní, a jen v kapky vodní, protože pára sama v sobě, naplněná slunečním teplem − láskou, nepřipustí další klesnutí až k ledu.

A tato pára, v kapky vody proměněná, se snáší opět k zemi a přináší jí požehnání své vláhy, kterou z lásky vydává.

Ztratí-li však tato pára svoji vlastní teplotu a přijde-li na mrazivý vzduch, postrádající paprsků slunečních − lásky, proměňuje se v led a padá jako krupobití na povrch zemský, kde způsobí mnohdy hrozné spousty.

Podobně jest tomu i s duší lidskou.

Je-li naplněna láskou, zvedá se v duchovním životě svém stále výš.

Přijde-li do styku s lidmi chladnými, kteří mají v sobě méně lásky, dovede svá slova a skutky proměnit v úrodný déšť poučení a dávání krásného příkladu, takže svým bratrům, ve vývoji níže stojícím, je obrozující a k životu povzbuzující vláhou.

Ale chce-li sobecká duše stoupat do duchovních sfér, aniž by nesla s sebou dostatek lásky, chce-li se stát vůdcem lidí jen proto, aby získala si slávu nebo osobní prospěch, pak její slova dopadají na duše jejích spolubratří jako kusy ledu, jako zhoubné kroupy.

Těm se nepodaří nikdy duše povznášet, protože dovedou svou ledovou tíhou pouze ubíjet. Kolik takových samozvaných kritiků dovedlo již svými ledovými kritikami bezcitně ubít celé řady mladých, nadějných talentů!

Bez zájmu, bez lásky, jen studeným chladem odmítání znechutili a mnohdy docela i znemožnili práci těm, kteří mohli být ozdobou i prospěchem svého národa.

Ale pod tíhou ledové tříště nezodpovědné kritiky klesli, ztratili sebedůvěru, a lidská společnost byla ochuzena o další jejich tvorbu.

Docela jinak musela by působit slova naplněná láskou!

I když nevyspělý dosud talent není tak dokonalý, jak by si ho kritika přála mít, jakou vzpruhou byla by pro něj alespoň slova uznání, důvěra v jeho talent, který se postupem času k dokonalosti dopracuje.

Takováto kritika, s láskou vyslovená, byla by vpravdě úrodným deštěm, který by posiloval mladou duši k vykonání díla, k jehož vytvoření kritika uznala jej schopným a které od něho očekává.

I zde je jasně zřejmo, kolik dobra mohla by všude a ve všem vytvořit láska, láska jednoho bratra ke druhému.

Ale na místě této lásky vidíme stále a stále jen důkazy zla, které vytváří naše neláska a naše domýšlivé povyšování se jeden nad druhého.

To byl výsledek mé meditace o dešti a srovnání jeho s duší lidskou.

Bedřich Kočí: Pavlovy rozpravy. 1−20. Praha 1948; Meditace V přírodě (přednáška proslovená v Moravské Ostravě 5. 7. 1925, str. 134).

Předchozí ukázky z díla Bedřicha Kočího Práh mezi světy jsme uveřejnili zde:

https://www.quintus-sertorius.com/l/prah-mezi-svety/

https://www.quintus-sertorius.com/l/prah-mezi-svety-pokracovani/

https://www.quintus-sertorius.com/l/z-nitra-vsechno-se-vyviji/

S životem a dílem Bedřicha Kočího, naší významné duchovní osobnosti dvacátého století, se můžete seznámit zde: 

https://www.quintus-sertorius.com/l/k-osobnosti-a-dilu-bedricha-kociho/.

L.K.