Před 36 lety jsme se i přes jisté pochybnosti radovali z toho, že končí éra soupeření mezi dvěma mocenskými bloky.
Pravděpodobnost globálního konfliktu, jež by definitivně zničil veškerý život na Zemi, se v té době ztenčila na minimum. Věřili jsme, že už nebudeme žít ve strachu z jaderné války. Děti ve školách už nebudou muset absolvovat otravná branná cvičení a učit se nasazovat plynové masky; není nutné školit se v zásadách civilní obrany a vytvářet si zásoby potravin pro případy nouze. Nebudeme potřebovat ani protiatomové kryty a strategické komunikační sítě. Hrozba pominula, můžeme svobodně dýchat. Aspoň jsme si to mysleli. Zdá se však, že některým chorým jedincům se po existenčních hrozbách oné doby opravdu stýská.
Zlehčování následků jaderného konfliktu ve stylu "záleží na tom, kam by vítr rozfoukal radioaktivní spad", spekulování o nízkém účinku podle síly té které kilotunové hlavice a utěšování typu "možná to zdevastuje jen určitou malou oblast Evropy a nám se vyhne", jsou výplody ignorantů ve vyhřátých kancelářích, nemajících ponětí o tom, co by to znamenalo hlavně pro jejich pohodlné životy, plné "zaručených jistot".
Že jaderná válka není zábavné bojové cvičení ve stylu covidových lockdownů se státní podporou, pohodovým pobytem s rodinou, stálým připojením k netu a donáškou potravin do domu, by pro ně představovalo větší šok, než případné materiální a zdravotní následky.
Vyléčit je z těchto choromyslných představ by snad mohlo připomenutí některých krutě realistických snímků z filmové produkce 80. let.
Americký film Den poté z roku 1983 možná znáte, neboť několikrát běžel i v Čs. televizi, ale v pozadí za ním trochu zůstává katastrofické drama (či spíš horor) Vlákna z roku 1984 od britského režiséra Micka Jacksona podle scénáře Barryho Hinese.
Film byl v době svého uvedení okamžitě zakázán vládou Margaret Thatcherové, a upřímně řečeno, přes svůj odpor k jakýmkoliv zákazům a cenzuře, se tomu ani nedivím.
Tento film je cosi tak příšerného, že jej nebudete chtít vidět podruhé, ani v kině, natož v reálu.
Naléhavost filmu je zejména v tom, jak syrově ukazuje prudkou proměnu běžného života s každodenní rutinou, od banálních strastí s nákupy, těžkostí v zaměstnání, rodinných a vztahových trablů nebo starostí s dětmi, v holý boj o přežití a naprostý civilizační kolaps po jaderném útoku.
Celý předchozí svět se svými "problémy" v jednom okamžiku zmizel a ukázal naprostou bezvýznamnost ve srovnání s tím, co následovalo.
Malichernost honby za penězi, majetky, pozemky, částkami na účtu v bance a jinými "zaručenými" jistotami.
Možná, že i tyto až příliš realistické filmové obrazy jaderné hrůzy značnou měrou přispěly k tomu, že jsme se v minulém století nakonec podobnému scénáři vyhnuli.
I otrlí politici při jejich zhlédnutí museli pochopit, že taková zkáza by dříve či později znamenala konec i jejich vlastních jistot a privilegií, na něž jsou "zvyklí".
A třeba to mělo i jistý vliv na průběh převratných dějů z konce 80. let.
Připomínáme si výročí událostí z podzimu 1989, jež ve světě vytvořily novou realitu, v níž s drobnými korekcemi žijeme dodnes.
V tom období si obě velmoci i jejich satelity, přes dlouhodobou vzájemnou nevraživost, vměšování a zásahy do vnitřních záležitostí, zachovaly nevídanou rozvážnost.
Přes vypjaté okamžiky, kdy se východní režimy koordinovaně hroutily, se nikdo neodhodlal k použití silového řešení, jež by bylo vzhledem k přítomnosti okupačních vojsk i úložišť jaderných zbraní v obou blocích nasnadě.
Vždyť jen v ČSSR se v roce 1989 nacházelo přes 70 tisíc příslušníků sovětských vojsk; a co teprve ve Východním Německu, kde jich bylo 5x více?
Rok 1989 je už příliš dávná historie.
Od té doby se proměnila celá generace politiků a ti noví šašci už nemají ponětí, co by znamenala jaderná konfrontace.
Obyvatelstvo, zhýčkané konzumem a otupělé jednostrannou propagandou, burcuje tyto politiky do boje a žádá si další raketky, protože my bychom tu jadernou válku tak nějak uhráli, ne?
Třicet šest let po konci studené války jsme se dočkali vládní příručky pro krizové situace, čímž se nepochybně myslí i pokyny pro případ válečného konfliktu.
Nezpochybňuji potřebnost podobných instruktážních manuálů, každá rada se může někdy hodit.
Je to ale opravdu to, co jsme očekávali po letech života ve "svobodě" a "demokracii"?
Kdo může za to, že jsme se dostali do stejného stavu jako v nejkritičtějších letech minulého století?
Pokud bych měl tu moc, všem těm, kdo mají na svědomí, že svět opět stojí na pokraji globálního konfliktu, bych povinně promítl britský film Vlákna.
Jedno zhlédnutí by snad mělo stačit.
K výročí 17. listopadu 1989 připomínám starší články:
- Sametová svoboda versus totalita v lidských myslích
- Ve věku barevných revolucí a vražedných válek, přenášených televizí do pohodlí našich domovů
- Paradoxy výročí sametové konspirace: Režim vzešlý ze lži o mrtvém studentovi brojí proti konspiracím, falešným zprávám a dezinformacím