Před trůnem Krásy
Jednoho dusného dne jsem utekl od neradostné tváře společnosti a ohlušujícího hlomozu velkoměsta a zamířil jsem unaveným krokem do prostorného stromořadí.
Šel jsem za vábivým proudem říčky a melodickým hlasem ptačího zpěvu, až jsem dospěl na odlehlé místo, kde splývající větve stromů stínily zem před dotykem slunce.
Tam jsem stanul, a byla to úleva pro mou duši – mou žíznivou duši, která dosud viděla život jen jako zlý přízrak a nevnímala jeho půvab.
Ponořil jsem se do hlubokého rozjímání a má duše se začala toulat pod nebeskou klenbou, když se náhle přede mnou zjevila krásná dívka s věncem máků na plavých vlasech a jejíž nahotu halila jen snítka vinné révy.
Když zpozorovala můj úžas, pozdravila mě těmito slovy: "Neboj se mě, jsem lesní nymfa."
"Jak může taková krasavice přebývat na tomto místě? Prozraď mi, prosím, kdo jsi a odkud přicházíš," poprosil jsem ji.
Posadila se půvabně do zelené trávy a odpověděla: "Jsem symbol přírody! Jsem věčná panna, již uctívali tvoji předkové a na jejíž počest vztyčili chrámy v Baalbeku a Džebelu."
Odvážil jsem se namítnout: "Avšak tyto chrámy jsou dávno v rozvalinách a kosti mých předků se smísily s prstí; nezůstalo nic, co by připomínalo jejich bohyni, leda pár žalostných a zapomenutých stránek v knize historie."
Dívka odpověděla: "Některé bohyně žijí v životě svých uctívačů a umírají zároveň s nimi; jiné žijí věčný a nekonečný život. Můj život je vyživován světem krásy, který spatříš, ať tvé oči spočinou kdekoli, a tato krása je sama příroda; je to počátek radosti pastýřů v kopcích a štěstí rolníkovo uprostřed polí a potěšení kmenů naplněných posvátnou bázní mezi horami a pláněmi. Tato Krása přivádí moudrého k trůnu pravdy."
Tu jsem pravil: "Krása je strašlivá síla!"
A ona odpověděla: "Lidské bytosti mají strach ze všeho, i ze sebe samých. Bojíte se nebe, ač je zdrojem duchovního pokoje; bojíte se přírody, jež je poklidným útočištěm odpočinku a klidu; bojíte se Boha dobrotivého a obviňujete ho z hněvu, ač on je pln lásky a slitovnosti."
Po chvíli hlubokého mlčení, do nějž se promítaly sladké představy, jsem nymfu oslovil: "Řekni mi tedy něco o té kráse, kterou si lidé vykládají a představují každý podle svého; již jsem ji viděl uctívat a velebit nejrůznějšími způsoby."
Odpověděla: "Krása je něco, co přitahuje tvou duši a touží dávat, a ne přijímat. Kdykoli se setkáš s Krásou, cítíš, že tvoje vnitřní ruce se k ní vzpínají a touží ji uchopit a vnést do tvého srdce. Je to velkolepost prodchnutá žalem a radostí; je to něco neviděného, co přesto vidíš, něco neurčitého, co přesto chápeš, a němého, co slyšíš – je to svátost nejsvětější, která začíná a končí nesmírně daleko za tvou pozemskou představivostí."
Pak ke mně lesní nymfa přistoupila a položila mi své vonné ruce na víčka.
Jakmile je odtáhla, zjistil jsem, že jsem v údolí sám.
Po návratu do města mě jeho hluk již netrýznil.
Stále jsem si opakoval její slova:
"Krása je něco, co přitahuje duši a touží dávat a ne přijímat."
Chalíl Džibrán: "Slzy a úsměv", Praha 2006
Libanonský malíř, spisovatel, básník Chalíl Džibrán (1883−1931), proslul především svou básnickou prózou "Prorok", která poprvé vyšla v roce 1923 a byla přeložena do více než sta jazyků.
Džibrán prožil většinu svého života v USA, kam jeho rodina emigrovala v roce 1895. Zpočátku svá díla vydával v angličtině, od roku 1918 pak již výhradně v angličtině.
K jeho dalším známým dílům patří "Zlomená křídla", "Poutník", "Zahrada Prorokova", "Písek a pěna".
Džibrán nebyl jen básníkem oslavujícím lásku a přírodu, ostře sledoval politickou a společenskou situaci ve své domovině.
Tento dvojí tón "se v jeho díle slévá v jedinečný souzvuk, který objímá svět v jeho plnosti: od osamělých, vznešených krajin ducha až po každodenní život s lidmi. Neboť, jak Džibrán jasně vidí, jedno nelze oddělit." (Chalíl Džibrán: "Slzy a úsměv", Praha 2006).
V předmluvě sbírky "Slzy a úsměv" Chalíl Džibrán říká:
"Nevyměnil bych srdce za nesmírné bohatství; ani bych nenalezl uspokojení, kdyby se mé slzy, ze zmučeného já, změnily v klid. Vroucně si přeji, aby celý můj pozemský život byl vždy provázen slzami a úsměvem.
Slzami, jež očišťují srdce a odhalují mi tajemství života a jeho záhadu;
Úsměvem, který mne přibližuje k mým bližním;
Slzami, které mě spojují se ztrápenými,
Úsměvem, který je výrazem radosti ze samotného bytí."
Umírá 10. dubna 1931 v newyorské nemocnici ve věku pouhých 48 let.
L.K.