Přemysl Pitter – neústupný odpůrce válek a násilí
"Byly by vůbec války, krvavé revoluce, útisk a bezpráví, kdyby lidé znali, čemu Ježíš učí?"
Věčné je tiché
hlučné, co pomíjí
bezhlase vládne Bůh
svou vůlí nad zemí
Wilhelm Raabe
Protestantský duchovní, křesťanský humanista, zachránce stovek dětí během druhé světové války, pedagog, sociální pracovník, spisovatel Přemysl Pitter (21. června 1895, Praha – 15. února 1976, Curych) náleží nepochybně k nejvýznamnějším osobnostem československých dějin dvacátého století.
Přemysl Pitter byl také radikálním pacifistou: odmítal vojenskou službu, jakoukoliv podporu války, a jakékoliv násilí jako prostředek řešení sporů.
Celoživotní pacifismus se stal jedním z pilířů jeho života.
Kořeny tohoto Pittrova přesvědčení sahají do podzimu 1914, kdy se tři měsíce po vypuknutí první světové války dobrovolně přihlásil do rakousko-uherské armády.
Spatřoval v tomto svém rozhodnutí východisko z osobní krize, kterou prožíval.
Bylo mu osmnáct let a krátce předtím mu zemřeli oba rodiče.
Matka roku 1911, otec o dva roky později.
Tiskařský závod, který zdědil, stál před zkázou a Přemysl Pitter nepodnikl nic proti plánům příbuzných na jeho převzetí.
Nejednoduchou osobní situaci umocnila i Pittrova "krize víry," jak ji sám později nazýval, když vzpomínal, že se stal ještě jako chlapec "přesvědčeným ateistou."
Krize víry trvala deset let.
Tehdy ještě netušil, že právě na frontě, uprostřed válečné vřavy, tváří v tvář zabíjení a smrti, prožije niterný přerod.
Přerod, který jej dovedl k rozhodnutí zasvětit celý svůj život pomoci druhým lidem.
Na frontách, zejména haličské a italské, prožil Pitter strašlivé zážitky – zákopovou válku, smrt a zoufalství…
Hrůzu ze zabíjení popsal ve svém deníku:
"Šel jsem na vojnu s úmyslem, abych zblízka poznal a prožil válku.
Mohl jsem střílet do neznáma, ale hrůza se mě zmocnila při představě, že bych měl střelit na někoho, koho vidím, nebo mu vrazit bodlo do břicha.
… Každý se tlačí k zemi, nejraději by se do ní hluboko zabořil, ale já se vztyčuji a s rukama sepjatýma se modlím modlitbičku, kterou v útlém dětství matinka mě naučila: 'Andělíčku, můj strážníčku, opatruj mně mou dušičkuʼ…"
Dvakrát dezertoval, za což byl dvakrát odsouzen k trestu smrti, ale pokaždé vyvázl.
Bolestné zkušenosti z fronty přivedly Přemysla Pittra k hluboké víře v Boha – jak sám později vzpomínal, uprostřed hrůz války uslyšel slova, která mu zněla jako Boží hlas:
"Tvůj život nepatří už tobě, ale mně – a službě lidem, záchraně tonoucích."
Slíbil Bohu, že pokud přežije, zasvětí život péči o děti a potřebné.
Stal se hluboce věřícím křesťanem a radikálním odpůrcem války…
Cestu našel v následování učení Ježíše Krista,inspiraci pak také v dílech Petra Chelčického, Lva Nikolajeviče Tolstého…
Ve svých vzpomínkách se Pitter vrací do doby, kdy se dostal do transportu mezi raněné a nemocné vojáky do Prahy, a kdy se mu dostal do rukou "Nový zákon" a knihy Lva Nikolajeviče Tolstého:
"Dlouhou chvíli jsem si krátil procházkami a čtením.
Seznámil jsem se se starší paní, která měla porozumění pro mé palčivé otázky.
Půjčila mi knížku, s kterou jsem si vyšel do samoty na Černý vrch nad Košířemi.
Byly to Tolstého "Povídky pro lid": Kde láska tam Bůh, Čím jsou lidé živi, Dva starci a jiné. Nic mne dosud tak hluboce nedojímalo jak ty povídky.
Každou předcházely citáty z evangelií.
To že je v Bibli?
Opatřil jsem si Nový zákon, abych se přesvědčil, že evangelijní úryvky si Tolstoj nevymyslil nebo k nim něco nepřidal...
Čtu a žasnu.
Taková hloubka, taková krása!
Jak je možné, že jsem evangelia nikdy předtím nečetl ani neslyšel?
Otevřel se mi nový svět.
Zabral jsem se do čtení a nic mi nevadilo, že leccos jsem nechápal, s rozumem nesrovnával. Vždyť to, čemu bylo možno bez zábran rozumět, bylo tak pravdivé, moudré, úchvatné, že nepotřebovalo výkladů.
Jak je pouze možné, říkal jsem si, že lidé mají takový poklad v rukou a nevědí o jeho významu a ceně?
Byly by vůbec války, krvavé revoluce, útisk a bezpráví, kdyby lidé znali, čemu Ježíš učí?"
Slova německého spisovatele Wilhelma Raabeho citovaná v úvodu tohoto textu se stala mottem životních prožitků Přemysla Pittra, které se na naléhání přátel rozhodl otiskovat pod názvem "Nad vřavou nenávisti."
Vzpomínky postupně vycházely jako příloha periodika "Hovory s pisateli" v letech 1969–1970; knižně vyšly v roce 1996 v nakladatelství Kalich.
Pitter věřil, že "mnohého čtenáře přimějí k jejich promýšlení a k tomu, aby z nich vyvodil důsledky i pro vlastní život."
Odpor ke všem válkám – včetně takzvané obranné války – u Pittra nepředstavoval jen verbální odmítnutí ani pouhý ideový postoj.
Promítl se do jeho životního přesvědčení a jednání; stal se mu posláním.
Aktivně propagoval nenásilí, pomáhal obětem války bez ohledu na národnost či náboženské přesvědčení, veřejně kritizoval militarismus a zbrojení, i když to bylo na konci třicátých let velmi nepopulární.
Často riskoval svůj život i svobodu.
Nekompromisně žité zásady pacifismu vedly také ke konfliktům s autoritami tří politických režimů – neminul ho policejní dohled, pobyt ve vězení… a nakonec exil.
Po skončení první světové války se Přemysl Pitter stal aktivním propagátorem pacifismu.
Byl členem Ligy pro lidská práva, předsedou Mírového výboru, členem Mezinárodní internacionály odpůrců válečné služby, působil v Akademické YMCA.
V období první československé republiky založil československou odbočku Hnutí pro mezinárodní smír.
Od 1924 do 1942 vydával pacifistický měsíčník "Sbratření", na jehož stránkách šířil mírové myšlenky, duchovní obrodu, i odpor k válce.
Otázkám míru a války se Přemysl Pitter věnoval také ve svých pracích:
"Nové cesty mírové politiky" (1929), "Chelčický, Tolstoj, Masaryk" (1931) a "Pacifismus a obrana" (1931).
Jeho radikální postoje, týkající se především odmítání vojenské služby z náboženských a mravních důvodů, vedly k opakovaným konfliktům s úřady: byl několikrát soudně stíhán a vězněn za "podněcování k odporu proti vojenské službě."
Například v roce 1930 byl Pitter odsouzen ke dvěma měsícům vězení za svůj návrh rezoluce proti připravovanému zavedení předvojenské výchovy na shromáždění československých pacifistů, trest byl potvrzen Nejvyšším soudem v Brně v roce 1931.
Návrh rezoluce byl ze strany úřadů považován za podněcování k odporu proti vojenské službě podle Zákona na ochranu republiky z roku 1923.
Za Přemysla Pittra se u tehdejšího československého prezidenta T. G. Masaryka v roce 1931 přimlouval Albert Einstein, který jej v dopise ho žádal o shovívavost.
V době druhé světové války se Přemysl Pitter v duchu svého přesvědčení a odporu proti válečnému násilí, zaměřil na pomoc trpícím a pronásledovaným…
Pomáhal židovským rodinám, poskytl azyl židovským dětem v zotavovnách, zásoboval rodiny vězněných potravinami… navzdory přísným zákazům nacistické okupační moci.
Po skončení druhé světové války zorganizoval "akci zámky", díky které byly v ozdravovnách poblíž Prahy zachráněny stovky dětí: židovských, které se vracely z koncentračních táborů, i německých z českých internačních táborů.
Mnohým dětem pomáhal najít jejich ztracené příbuzné.
V roce 1951 byl Pitter nucen emigrovat.
Léta působil v německém táboře pro uprchlíky "Valka," poslední roky života strávil ve Švýcarsku.
Boj proti válce vnímal Pitter jako boj o duši národa.
Neúnavně připomínal, že války přinášejí úpadek, krizi, chaos…
"Každou válkou ztrácí národ nejlepší síly, v každé válce tekou slzy a krev"…píše v práci "Pacifismus a obrana".
Přesto Přemysl Pitter zdůrazňoval, že tou skutečnou válkou… je duchovní boj proti zlu:
"To je ta neustálá válka v míru, válka o zdraví duší a těl, jednotlivců i celých národů, válka o hodnoty ideové i hmotné."
Je to boj, který se nedá vést zbraněmi a násilím…
"Válka, ať mezistátní, občanská či kterákoli − je jistě jedním z nejstrašnějších zel, které ohrožuje a ničí všechny hodnoty života.
Válka však není jediné zlo, které ničí lidstvo na zdraví, mravech, hospodářsky a kulturně.
Válka nezuří každého dne.
Jsou zla, která soustavně, vytrvale, den ze dne, z hodiny na hodinu lidstvo ubíjejí, mrzačí, vysávají, degenerují, otravují a ožebračují."
Podle Přemysla Pittra je jediná cesta, jak v této válce lze zvítězit:
"Všecko, co huláká, křičí, co potřebuje hlučné propagandy a povelů se nesnáší s duchem Kristovým.
Všecko, co se opírá o zástupy a si násilím vymáhá právo, nemá co činit s právem Božím.
Bůh si své právo na člověka nevydobývá násilím, ale tím, že si získává jeho srdce.
Proto i ti, kdo chtějí uplatňovat Boží spravedlnost ve světě, nedosáhnou jí vnějšími prostředky, ale tím, že soustředí všecku svou péči a lásku na člověka a jeho duši.
Čím více dobrovolnosti bude v lidském řádu, tím šťastněji a radostněji se bude žít. Nešťastnými se lidé cítí tam, kde řád jen nařizuje, nutí, hrozí a trestá."
Pittrův odpor k válkám, tak jak je vnímal – proti těm, které se vedou zbraněmi, i proti těm vedenými v srdcích a duších lidí, byl vždy aktivním bojem proti zlu.
Skrze lásku a pomoc…pronásledovaným, potřebným, hledajícím...
Budoucnost společnosti, v níž panuje mír, shledává v jejím pevném zakotvení na mravních ideálech, které "nevyvrátí žádná hmotná převaha," píše ve své knize "Pacifismus a válka," a pokračuje "Není jiné záchrany z pekla budoucích válek a rozvratů, než opustit starý názor, že bezpečnost lze zajistit prostředky vnější moci, a hledat základ pravé bezpečnosti v samé podstatě věcí, v oněch oblastech, jež určují život."
Prorocká slova Přemysla Pittra vyslovená před bezmála sto lety...znějí dnes ještě naléhavěji.
Životu a dílu Přemysla Pittra jsme se věnovali také v těchto článcích:
https://www.quintus-sertorius.com/l/zlo-jeho-puvod-a-podstata/
https://www.quintus-sertorius.com/l/jan-hus-prukopnik-nove-doby-premysl-pitter/
L.K.