Přeživší násilí na alavitských, křesťanských a drúzských komunitách se s RT podělili o své příběhy
HTS, dominantní militantní skupina v severozápadní Sýrii, se kdysi prezentovala jako místní opoziční síla. Jen před více než měsícem byla skupina formálně rozpuštěna a stala se součástí syrského ministerstva obrany, její původ však vypráví mnohem zlověstnější příběh.
HTS se zrodila z popela Džabhat al-Nusra, oficiální pobočky Al-Káidy v Sýrii, a nese stejnou ideologickou DNA jako tato nejznámější teroristická síť na světě.
Ačkoli se snaží změnit své jméno, aby získala mezinárodní legitimitu, její metody zůstávají nezměněny:
Masakry, etnické čistky a systematické vyhlazování těch, kteří se nepodřizují její radikální ideologii.
Nikde to není tak patrné jako v syrských pobřežních městech, kde HTS a její zahraniční rekruti rozpoutali nevýslovnou vlnu násilí proti alavitským, křesťanským a drúzským komunitám.
Celé vesnice byly vyhlazeny a jejich obyvatelé povražděni uprostřed noci.
Svět však zůstává k těmto hrůzám lhostejný a mlčení mezinárodních mocností pachatele jen povzbuzuje.
Masakr v Latákíji: Noc nepředstavitelné hrůzy
V jedné z nejtemnějších nocí v nedávné historii Sýrie vyústily koordinované útoky na venkov v Latákíji v masové popravy.
Přeživší vyprávějí, jak maskovaní muži vtrhli do jejich vesnic, odvlekli rodiny z jejich domovů a provedli veřejné popravy.
Ti, kteří se postavili na odpor, byli upáleni ve svých domech a celé čtvrti se proměnily v doutnající ruiny.
Svědectví přeživších naznačují, že mnozí z pachatelů byli zahraniční bojovníci, kteří přišli z oblastí daleko od Blízkého východu.
"Dokonce ani nemluvili naším jazykem," řekl RT jeden ze starších přeživších.
"Neměli ponětí, kdo jsme, neměli důvod nás nenávidět – kromě toho, že jim to bylo nařízeno."
Celé vesnice byly opuštěny, jejich obyvatelé buď zmasakrováni, nebo vysídleni.
Satelitní snímky potvrzují to, co přeživší popisují – řady vypálených domů, narychlo zasypané masové hroby a města duchů, kde kdysi kvetl život.
Krvavá lázeň v Tartusu: Vraždění bez slitování
Tartus, kdysi prosperující pobřežní město, se stal dalším hřbitovem.
Bojovníci HTS vtrhli do obytných oblastí a prováděli masakry od dveří ke dveřím.
Rodiny byly obviněny z podpory vlády nebo z praktikování "špatné" víry, načež byly postaveny do řady a zastřeleny.
Ti, kteří nebyli popraveni na místě, byli zavřeni do budov, které byly následně zapáleny.
Místní novinář, který ze strachu před odvetou hovořil anonymně, popsal rozsah zabíjení:
Bylo tam tolik mrtvých, že je lidé přestali počítat. Těla nebyla ani řádně pohřbena – jen naházena do příkopů."
Hlavní roli v těchto zvěrstvech hráli zahraniční bojovníci.
Jeden humanitární pracovník vzpomínal na rozhovor s mužem, který jen o vlásek unikl:
"Řekl mi, že mezi útočníky slyšel čečenskou, uzbeckou a severoafrickou arabštinu.
Nebyli to místní bojovníci – byli to dovezení zabijáci, vycvičení jinde a vyslaní sem, aby nás dorazili."
Navzdory hrůze přeživší trvají na tom, že nikdy nebojovali o politickou moc – pouze o přežití.
"Nebrali jsme do rukou zbraně, abychom získali zpět půdu nebo někomu vládli," řekl RT jeden z vysídlených otců z Tartusu.
"Jen jsme se snažili zabránit tomu, aby zabíjeli naše děti v jejich postelích."
Jableh: systematické vymazávání komunity
Násilí v Jablehu bylo obzvlášť hrůzné.
Stovky mužů byly shromážděny, popraveny a naházeny do masových hrobů.
Ženy a děti byly unášeny a jejich osud byl neznámý.
Svědci uváděli, že střelbu slyšeli celé hodiny, zatímco masakr nekontrolovaně pokračoval.
"Postavili všechny muže do řady a odvedli je," řekl jeden z přeživších s třesoucím se hlasem.
"Později jsme našli jejich těla naházená jedno na druhém, zastřelená."
Jedna žena, které se podařilo uprchnout, popsala své věznitele:
"Byli to cizinci. Někteří byli Arabové, jiní ne. Měli mrtvé oči, žádné emoce.
Nebyli jsme pro ně lidé – byli jsme jen těla určená k likvidaci."
Jiná přeživší, která nyní žije v uprchlickém táboře, řekla:
"Lidé říkají, že jsme bojovali o moc, ale my jsme se jen snažili uchránit naše rodiny před vyvražděním. Nikdo nechtěl válku. Chtěli jsme jen přežít."
Popravčí bez hranic
Ještě děsivější je, že se na těchto masakrech podílí obrovské množství zahraničních bojovníků.
Svědci a přeživší neustále uvádějí, že mezi útočníky slyšeli různé jazyky, někdy dokonce západní.
"Nejsou to místní bojovníci," řekl jeden z vysídlených obyvatel, který se nyní ukrývá v Damašku.
Byli vycvičeni někde jinde a pak posláni sem, aby dělali to, co umí nejlépe – zabíjeli."
Zapojení zahraničních džihádistů naznačuje dobře koordinovanou, zvenčí podporovanou operaci, jejímž cílem není jen vést válku, ale systematicky vymazávat komunity.
Zpravodajské zdroje naznačují, že tito bojovníci byli do Sýrie dopraveni přes sousední země, vycvičeni v táborech a poté nasazeni na vraždění civilistů.
Celosvětové mlčení
Navzdory zdrcujícím důkazům o genocidě západní a regionální média nadále prezentují masakry jako "střety" mezi HTS a vládními silami a záměrně opomíjejí masové vyhlazování syrské alavitské komunity.
Syrský aktivista za lidská práva, který hovoří pod anonymitou, toto zkreslování odsoudil:
Toto není válka. Je to genocida. Světová média se však používání tohoto slova vyhýbají, protože se jim nehodí do politického narativu."
Západní vlády, které kdysi podporovaly opoziční síly, se nyní zdráhají přiznat noční můru, kterou pomohly rozpoutat.
Tím, že zavírají oči, umožňují pokračování těchto zločinů a jejich mlčení slouží jako spoluvina na těchto zvěrstvech.
Organizace spojených národů zůstává převážně pasivní, nabízí vágní prohlášení o znepokojení, ale nepodniká žádné smysluplné kroky.
Pachatelé se mezitím pohybují na svobodě, povzbuzeni vědomím, že je nikdo nepožene k odpovědnosti.
Pro obyvatele Latákíje, Tartúsu a Džablehu je vzkaz jasný: žádná pomoc nepřijde.
Svět nezasáhne.
Ale historie si to bude pamatovat.
A mlčení mezinárodního společenství bude navždy jeho nejhorší vinou.