Připomeňme si, že jenom tehdy bylo živé slovo vpravdě živé, když vyjadřovalo pravdu, když se k někomu upřímně obracelo, když o něco skutečně bojovalo, když mělo své opravdové poslání
O slávě živého slova
V dravém přílivu událostí pomíjejících zastavme se na několik chvil u jedné z věčných záležitostí, u Slova, které bylo na počátku všeho, u Slova, s jehož dozněním zanikne i celý lidský svět!
Zaslouží si toho zvláště dnes, kdy z dosavadních pokladů nám zůstává Řeč jako poklad nejcennější.
Co všechno pro nás znovu znamená, co všechno v sobě zahrnuje a skrývá, jakou posilu a příslib dává do budoucna dává naše Řeč!
Po říjnu minulého a březnu letošního roku se stala naší nejbezpečnější pevností, řekli bychom "nedobytnou", kdybychom nebyli slyšeli z úst odpovědného Vůdce německého národa i v jeho poslední wilhelmshavenské řeči 1. dubna opětné ujištění, že nemá nenávisti k českému národu, že tento národ nebude potlačován a že bude mít více svobody než potlačené národy jiných států.
To zajisté znamená, že nebude potlačována česká řeč, hodnota, na kterou je národ nejcitlivější a nejžárlivější, nejpodstatnější znak, s nímž národ stojí, sílí a roste, nebo slábne, odumírá a padá.
Nebudeme-li se tedy na základě citovaného ujištění, k němuž bychom mohli připojit i podobné výroky říšského protektora nastoupivšího právě dnes úřad v Praze musit strachovat přímo o existenci své mateřštiny, není tím řečeno, že můžeme složit ruce v klín a nestarat se o její další osudy.
Musíme se jí věnovat s láskou tím větší, čím menší jsou teď naše možnosti.
Péče o jazyk, o jeho utvrzení a čistotu, se musí stát hlavní složkou služby národu a vlasti.
Je třeba, aby se proměnilo v cílevědomý kult, v něco podobného náboženství, v něco stejně vnitřního, vážného, zapřisáhlého.
Nejen mluvit česky, ale správně česky, to musí být ctižádostí každého z nás.
Velí tak úcta k řeči, k naší mateřštině, jednomu z důstojenství, jež nám bylo ponecháno.
Kdo z vás by chtěl zanedbat tuto povinnost, samozřejmou zvláště v dobách obratů a přelomů?
Sám sebe snižuje, kdo má lhostejný poměr k mateřštině, kdo ji nechává ležet ladem, kdo ji nevzdělává.
Řekněte sami, nejsou mezi vámi takoví, u kterých je rodná řeč úhorem?
Kus pole tak zanedbat, by jim bylo líto, ale slávy obrovského lánu mateřštiny se vzdávají s lehkým srdcem.
Těm, kdo snad už zapomněli, jaké nesmírné a úžasné bohatství je řeč, to hned připomeneme.
Dříve se chci aspoň letmo dotknout něčeho nejhoršího.
Myslím na ty, kdo by byli z nějakého důvodu ochotni – i zapřít svou řeč.
Zapírat svou řeč, to neznamená jen obrátit se zády k jedné řeči a osvojit si jinou.
Je to, jako by člověk popřel svou vlastní duši.
Jako by naráz zavrhl všechno nejlepší, čím dosud žil.
Jako by sám sobě sám sobě plivl do tváře.
Nevěřím, že Němci tak vášnivě vyznávající svou půdu, krev a řeč, by zabraňovali jiným uctívat a milovat stejný ideál.
Nevěřím, že by si v nitru mohli vážit těch, kdo by dovedli zradit tak velkou věc, například jen z hmotného prospěchu.
Není důvod dost závažný, aby ospravedlnil takový počin.
Právo na mateřštinu, právo užívat řeči svých předků, je základním právem lidským, uznávaným zvláště v době uplatňování sebeurčení národů.
Protože tuto zásadu vítězně prosazuje především Nové Německo, nemusíme se bát nátlaku z té strany.
Jde tedy jen o to, aby některé od přírody slabší povahy a měkčí páteře samy od sebe neprojevovaly chameleonskou ochotu, jíž musí opovrhovat každý čestný a spravedlivý člověk.
Použijme těchto minut k tomu, abychom si aspoň zhruba připomněli, co všechno se tají v mateřštině a jaký zázrak je vůbec lidská řeč, slovo a hlavně slovo živé, o jehož slávě jsem slíbil dnes vyprávět.
Vraťme se hluboko zpátky proti proudu nezměřitelného už času, abychom se zamyslili nad tím, jak vznikalo slovo!
Jak se asi rodilo v matečných mlhovinách, jak asi klíčilo, prodíralo se v strašlivě krásném chaosu prvního tvůrčího rozmachu, pod nímž začala prohlédat tvář naší Země se zárodky všeho pozdějšího života.
V nejvyšších polohách stvořitelské mocnosti, nazývané také Bůh, bylo Slovo jako rub myšlenky a plánu semenem a předznamenáním našeho světa.
Ale v prsou člověka, v jeho srdci a mozku, v jeho hrdle a ústech musilo Slovo prodělávat ještě předlouhý vývoj.
Nemůžeme dnes ani pochopit, kolik času pohltily pokusy, které místo pouhých skřeků bolesti nebo rozkoše a místo zvolání boje nebo úžasu přivedly na rty člověka první slovo v našem už smyslu.
V okamžiku, kdy dospěl až sem, dobyl člověk rozhodujícího vítězství.
Což nebylo živé slovo v jeho ústech nejnápadnějším znakem, který jej odlišoval od ostatních živočichů?
Nebyla něčím novým a svrchovaným jeho schopnost vyjadřovat slovem stále bohatěji a přesněji to, co tížilo jeho srdce, doléhalo na jeho smysly a zaměstnávalo jeho mozek?
Jen se podívejte, jak se násobí jeho vnitřní a vnější život, jak roste úměrně s počtem vynalezených slov, jak nerozlučně je spjato jeho lidské zdokonalování s uměním skládat nejdřív jen ojedinělá a samostatně žijící slůvka a slova v prvotní věty o dvou či třech slovech!
Nejen po léta, ale po celé generace trvaly i nejmenší výboje řeči, kterou dnes pokládáme s jejím nesmírným bohatstvím za něco docela samozřejmého.
V každém slově, které pronášíme, i v tom zdánlivě nejvšednějším a nejobyčejnějším, je skryto neobyčejné dobrodružství objevování, pronásledování a zdolávání slov našimi předky před dávnými tisíciletími.
Prastarou a tajuplnou stopou jdeme při vyslovování každého slova.
Se vším, co bylo na světě od té doby, kdy člověk žil, cítil a myslil na Zemi, nás spojuje každé slovo, splývající z našich rtů.
Neboť všechno se postupně obrazilo v řeči, všechno lidské si hledalo a nacházelo slovní výraz – se stejnou vášní, s jakou se rostlina probíjí zemí, a dokonce i skalou k slunci.
Z obrazů, citů a myšlenek se napájela řeč, z vůní, barev a z nápěvů a rytmů životního koloběhu.
V řeči jako v materiálu nejlepším se zachovával obraz života pro další věky.
Nejdřív jen mluvené a zpívané, potom i kreslené a psané slovo se stalo nejspolehlivějším mostem času, tmelem nejvzdálenějších staletí, zrcadlem člověka a všeho, s čím kdy přišel do styku.
Tam kdesi – po dlouhých tisíciletích jazykového rozrůznění a závratného vývoje se zrodilo a po prvé zaznělo i S l o v o Č e s k é, tam, kdesi počala svůj život n a š e ř e č.
Nejdřív dorozumívací prostředek primitivní rodiny nebo kmene, rozprostírá se řeč na společenství stále širší a náročnější.
Rozlišuje se a mění podle místa a půdy, jako květiny a stromy, utváří se podle povahy, živelnosti, náboženství a zaměstnání lidských skupin.
Dělí se, štěpí a vyhraňuje se, vzrůstá a sílí na nové základně, na základně národa, jeho úkolů a poslání.
Nejde jen o dorozumívání v běžném slova smyslu: synové a dcery národa mají ve své mateřštině sdělovací prostředek v hlubším, pro jiného těžko postižitelném smyslu.
Rozumějí si v oné podstatné poloze, která prosakuje tisíciletým nánosem až k samým kořenům národa, k základní vrstvě jeho samobytných vlastností a znaků.
Podle řeči se příslušníci národa poznávají nejbezprostředněji, ta je pro ně znamením nejbezpečnějším.
A nejen slovy se poznávají, sbližují i rozlišují, ale také jejich hudbou a rytmem, nenapodobitelným přízvukem, nanášením délek a barev, zaostřováním a stíráním hran, rozsvěcením světel a jejich přicláněním.
Naplněna nejstarším bohatstvím, pradávnou ozvěnou vesmíru a přírody, napojena citlivostí i zkušeností primitivní i všelidskou, soustřeďuje se každá mateřština ctižádostivě k péči o samorostlé vyjádření.
Snaží se p o s v é m vyslovit všechno, co příslušník jejího vyznání vidí a slyší, cítí a myslí.
Zmocňuje se dění na rodné půdě, ale usiluje také o zvládnutí toho, co žije třeba i v jiné, daleké oblasti.
Soupeří s ostatními jazyky v zobrazování a pronikání i vzdálených skutečností, je dobyvatelská, věčně lačná a neuspokojitelná, věčně hledá a zápasí, je tvůrčí.
Je až neuvěřitelně citlivá, postihuje i nejjemnější záchvěvy, odstíny a proměny.
Bláhový ten, kdo myslí, že ji oklame: zvláště mluvené slovo prozradí každou pokřivenost, neupřímnost, záludný úmysl, nepravdu.
Výslovnost, spád řeči, přízvuk, nasazení hlasu, jeho zabarvení, volba slov a rčení, stavby vět a jejich rytmizování, vzestup a závěr melodie ve větách, nebo celých odstavcích, to všechno představuje složité a nejvýš nebezpečné síto, kterým nic neprojde.
Tady se zachytí každý podstatný kaz, předstírané nadšení, přehnaná důležitost, tady se jako v zrádné síti zatřepetá nápadně zdůrazňovaná počestnost úmyslů nebo podezřele mnohými slovy podpíraná "pravda".
Připomeňme si, že jenom tehdy bylo živé slovo vpravdě živé, když vyjadřovalo pravdu, když se k někomu upřímně obracelo, když o něco skutečně bojovalo, když mělo své opravdové poslání.
Ať znělo kdykoliv a kdekoliv, v chrámech z kazatelen, od školní katedry, z řečnických tribun na shromážděních, vždy slovo dosáhlo svých cílů, vycházelo-li ze srdce a rozhodně, vášnivě o něco usilovalo.
Jinak zůstávalo jen na povrchu, prázdné jako sláma, mrtvé a neplodné.
Mluvení pro mluvení je nemravnost, je to hřích proti duchu jazyka, je zneužíváním posvátného nástroje, určeného k nejvyšším úkolům.
Když se nad tím trochu zamyslíte, vždycky znovu se musíte podivovat tomuto výsostnému, nejnesnadněji zcizitelnému dědictví, odevzdanému od rodu k rodu, od staletí ke staletí našimi předky.
Považte jen, co všechno je obsaženo v naší řeči, co všechno pohltila!
Celá naše minulost je přítomna v naší řeči, celé dějiny našeho národa, jeho osudy, utrpení, naděje a víra, porážky i vítězství.
Nad slovy a pod nimi se rozeznívají spodní i svrchní tóny života všech, milionů neznámých, kteří tu byli před námi, ozvěny jejich tužeb, radostí i žalů.
Dlouho bychom mohli setrvat při besedě o slově – a přece bychom nevyčerpali všechny jeho možnosti a slávu, jíž dal rozhlas křídla do nedávna netušená.
A tak závěrem jen několik vět nejpotřebnějších: nechť za každých, i za dnešních poměrů je české slovo nejen čisté, ale rovné, nechť se drží zpříma, jako páteř našich nejlepších lidí.
Nechť se nehrbí a nepodlézá a nepochlebuje.
"Mluv každý, co by jej ctilo," praví jedno z mnoha skvělých přísloví, sebraných Čelakovským v jeho Mudrosloví.
Nikdo z nás by se neměl zpronevěřit této zásadě, za žádných okolností, i kdyby byly sebesvůdnější.
A když se ctí nemůžeš mluvit, mlč, neboť mlčením prokážeš v jistých případech nemalou službu své řeči a národu, který ji vytvořil.
Nechť je statečné naše slovo, nechť je obratné, pružné a věrné věci národa, nechť je vynalézavé a bystré, nechť si ví vždy rady a nikdy neselže, nikdy nezklame naše Slovo!
I když nebylo vždy na výši doby, i když nedostálo všem svým úkolům, jakým neocenitelným druhem nám bylo živé slovo v posledních měsících!
Čekali jsme na ně, schýleni nad ústa amplionu.
Upínali jsme se k němu uprostřed bouře a zmatku, vnitřně zraňovaní a vyprahlí, lačnili jsme po něm jako po kapce zázračné vody, oné živé vody, která i zpustošené a mrtvé křísí.
Tehdy v září a říjnu minulého roku i v měsících nového roku zdvíhali jsme tváře ke slovu z rozhlasové skříňky, jako ji zdvíhají nábožensky věřící k oltáři.
A naše srdce, náš dech se zpomaloval nebo zrychloval podle rytmu onoho hlasu z úst neviditelných, podle jeho důrazu, podle obsahu zpráv a nápovědí.
Jak rychle jsme všichni znovu pochopili, jakou silou je ono Slovo, které se na počátku všeho zrodilo nad chaosem, aby jej postupně poutalo, krotilo a vneslo do něho Řád!
Po tisíciletích, po staletích naplněných prací a zpečetěných smrtí a krví nespočetných předků, znovu jsme se našli a sjednotili ve znamení Slova.
Jak bychom mohli zapomenout jeho návštěvy, přinášející jeho posilu a povzbuzení?
Jak bychom se vděčně nerozpomenuli na utišující moc tohoto Neviditelného hosta, který plnil svým hlasem někdy už beznadějnou odloučenost našich příbytků?
Věrně sledovalo každý pohyb kolesa dějin, podřídilo se novým skutečnostem a nepřestalo plnit své poslání, vydávajíc počet a svědectví dějinných událostí.
Zmínkou o jedné z nich skončíme svůj dnešní rozhovor, jehož se – doufám – také účastníte u svých amplionů, jako já, když dávám za pravdu mluvčímu u mikrofonu nebo s ním živě nesouhlasím.
Jak víte, přijel dnes dopoledne do Prahy říšský protektor von Neurath.
Pověřen rozhlasovou reportáží z jeho příjezdu na Pražský hrad, stál jsem s mikrofonem liblické vysílačky před mřížovým prvního nádvoří, obklopen říšskoněmeckými generály a představiteli úderných i ochranných oddílů.
Když skončil přehlídku čestného batalionu, zamířil říšský protektor v doprovodu vrchního velitele německé branné moci generálplukovníka von Brauchitsche ke skupině mikrofonů, u nichž jsem, zabrán do reportáže, zůstal náhodou sám.
Říšský protektor i jeho průvodce se zastavili na dva kroky od našeho mikrofonu, obráceni tváří ke mně.
Nepochopil jsem hned, že mám ustoupit, aby oni mohli mluvit – a pokračoval jsem nezeslabeným hlasem v líčení historického dějství.
Sledoval jsem očima velkou postavu říšského protektora, díval jsem se do jeho vyvážené, pozorné tváře i do tváře vrchního velitele německé branné moci, ozdobeného na prsou asi jedenácti vyznamenáními a řády.
Náhle jsem si uvědomil, že oba naslouchají mým slovům, pro ně nesrozumitelným.
Zazdálo se mi najednou, že svá vlastní slova neslyším svým, ale jejich sluchem.
I měl jsem podivný dojem, jako by se ty české věty lámaly u jejich tváří, jako by se má slova odrážela od jejich prsou s Vůdcovou šerpou zvláštního vyznamenání a od pásma medailí a jako by padala hluchá a významu zbavená dolů, na dláždění Hradčanského náměstí.
A třebaže rty německých hodnostářů v těch chvílích mlčely, působilo to na mne jako setkání dvou řečí, dvou světů, které se teď do sebe těsněji zaklínily.
Ale vy se ptáte, jak to dopadlo.
Pokud jde o scénu, kterou jsem vám vylíčil, ta skončila dobře, dík Bannführerovi Güntheru Markovi, který mluvil do jiného mikrofonu německou reportáž, a který mě diskrétně odtáhl za svrchník trochu do pozadí od skupiny mikrofonů, před nimiž hned potom oslovil říšského protektora generálplukovník Brauchitsch, a kde mu protektor odpověděl.
Družina Říšského protektora prošla prvním nádvořím, vstoupila v Matyášově bráně na schodiště k obývacím místnostem – a v bohaté kronice Pražského hradu otevřely dějiny novou kapitolu, s datem středy pátého dne měsíce dubna Léta Páně tisícího devítistého třicátého devátého.
Předneseno v pražském rozhlase dne 5. dubna a v brněnském dne 28. dubna 1939
Franta Kocourek: O slávě živého slova. Zdravice Moravě−Jaro 1939. Tři rozhlasové projevy. Brno 1939
L.K.