Pro umění jsem žil a trpěl…
Felix Jenewein
– pokračování
Josef Trenkwald svého bývalého žáka přijal "pln soucitu s jeho bídným postavením. Nepropustil ho však bez výtky, že v mladické nerozvážnosti, nedbaje jeho rady, opustil Vídeň."
Přesto se snažil se F. Jeneweinovi pomoci.
Předal mu několik doporučení na firmy, které k Trenkwaldovu jménu měly respekt, a u nichž by mohl najít uplatnění.
Příležitost však ani u jedné z nich Jenewein nedostal, a proto se vrací do Prahy.
Doba bídy a ponížení, nenaplněných nadějí i marné snahy uplatnit své malířské nadání tak pokračovala…
O Jeneweinovy kresby nebyl zájem, a dokonce již domluvené zakázky tiskaři a nakladatelé mnohdy rušili.
Táborský nakladatel naučné literatury a učebních pomůcek Karel Jánský si v roce 1887 u Jeneweina objednal historické obrazy, avšak ze zakázky nakonec sešlo.
Podobně tomu bylo i u objednávky na obraz pro nástěnný kalendář sladovníků u kolínského tiskaře Františka Leopolda Bayera…
Jak si hořce posteskla manželka Felixe Jeneweina v knize "Životní osudy malíře Felixe Jeneweina, rodáka Kutné Hory" (Kutná Hora 1938), plynuly měsíce za měsícem, a žel i roky, "beze vší umělecké činnosti Jeneweinovy anikde na obzoru žádné naděje v lepší budoucnost nebylo. Všude pusto – prázdno."
Několik let žil Jenewein bez stálého příjmu…
O této beznadějné době hlubokého ponížení a přehlížení jejího manžela ze strany uměleckého světa píše dále Marie Jeneweinová:
"Nechť ať posoudí každý, kdo srdce má a dovede se vpraviti v duši a myšlenky člověka vysoce inteligentního, svědomitého a pracovitého, jak mu muselo býti, když kolikátý rok, místo, aby umění své v platnost uváděl a platných služeb svému národu prokazoval, jehož ozdobou cítil, že se může státi, a také stal, byl nucen nečinně žíti, jsa vzdálen veškerého uměleckého ruchu a snažení."
Jak těžce nesl malíř svoji situaci, v níž však nezůstával nečinný, plyne i z dalších slov jeho manželky:
"Duši svoji zaměstnávat musel, to mu nedal jeho silný produktivní duch, by jen zoufale do prázdna hleděl.
Stále si skizziroval, a byl šťasten, když měl papír, a když i ten štyrák, za který si ten arch kupoval, těžce to nesl.
Ale jelikož pracovati musel, k tomu jej duch jeho stále nabádal, kreslil na obrácené straně papíru."
Navzdory těžkému prožívání, se "jeho umění v jeho nitru stále propracovávalo."
Pomocnou ruku v tomto období Jeneweinovi poskytl mimo jiné spisovatel a vydavatel humoristického časopisu Švanda dudák, Ignát Herrmann, který v tomto periodiku otiskl čtyři jeho kresby.
Další kresby mu otiskly i časopisy Paleček a Přítel dítek.
Rok 1889 představoval v uměleckém životě Felixe Jeneweina přelom.
Jeneweina vrací umění…
Po letech je mu dopřáno prožívat impulsy povzbuzení…radosti z toho, že existují lidé, které jeho obrazy oslovují, a kteří dokáží jeho umění ocenit.
V tomto roce zakoupila hraběnka Marie Valdštejnová Jeneweinovy kresby Svědomí Jidáše.
Předtím o tyto kresby projevila zájem redakce časopisu Světozor, která za ně Jeneweinovi zaplatila honorář 15 zlatých.
Avšak vzápětí, během dvou hodin, je redakce autorovi vrátila…
Hraběnka Valdštejnová koupila kresby Jidáše za 100 zlatých.
Z jarní výstavy, která se konala v Rudolfinu, se Jeneweinovi podařilo prodat další své dílo – Cesta na Golgotu.
O Jeneweinův obraz projevil zájem také podnikatel, známý mecenáš umění, spoluzakladatel Uměleckoprůmyslového muzea, Vojtěch rytíř Lanna.
Lanna si u Jeneweina v roce 1890 objednal obraz patrona lovců, sv. Huberta.
Na okolnosti této umělecké zakázky vzpomíná malířova manželka Marie:
"Vzápětí po prodeji obrazu Cesta na Golgotu již nové posilnění tak dlouho strádající duši umělcovu čekalo.
Uměnímilovný Vojtěch von Lanna, přední člen Kunstvereinu, chtěje mému muži projeviti svou radost nad jeho úspěchem a své opravdové porozumění pro jeho umění dáti najevo, objednal si malý obrázek za 150 zl.
Přál si míti patrona lovců sv. Huberta, který měl býti pověšen na stromě jeho parku.
Svatý Hubert proveden byl na měděné desce olejem, kterou objednatel sám dodal."
Jenewein také získává stálý příjem, když v letech 1890−1892 působí jako externí učitel kreslení večerního aktu na Uměleckoprůmyslové škole v Praze.
V roce 1890 se stal členem Umělecké besedy, která mu v témže roce zadala dvě kresby, Vodník a Věštkyně, pro nové vydání Kytice Karla Jaromíra Erbena.
Na počátku devadesátých let se Jenewein plně věnoval náboženské tematice.
Do postav hrdinů Starého a Nového zákona promítá svoje představy, myšlenky a city, a tím jeho dílo získává výrazné subjektivní zabarvení.
Jenewein již od mládí studoval Bibli.
Marie Jeneweinová ve vzpomínkách na svého manžela uvádí, že "žádnou svou náboženskou práci nezapočal, dokud v Bibli důkladně ji neprostudoval.
Ovšem, že jeho duch pokrokem doby dále šel, a jemu mnohdy nestačilo ono podání historické tradice, by je prostě následoval.
On přemýšlel a bádal dále, svým duchem dále vpřed šel a k novým výsledkům přišel."
Svým nekonvenčním způsobem zpracování biblické tematiky, svým individualismem, idealismem a emociálním expresivním zobrazením, se jeho díla vymykají oficiálním církevním představám o náboženské malbě.
I proto mu téměř žádné práce kostelních interiérů, až na některé výjimky, nebyly zadávány.
Jeneweinovo pojetí náboženské tematiky bylo blízké autorům soustředěným kolem časopisu Nový život.
Felix Jenewein se tak zařadil k tvůrcům, kteří sdíleli stejné ideje a stejný pohled na svět a umění, jaký měl on sám.
Patřili k nim Otokar Březina, Julius Zeyer, František Bílek...
Smyslem snažení těchto umělců bylo v souladu se zásadami křesťanského vnímání světa prostřednictvím umělecké tvorby působit na duchovní obohacení člověka.
V roce 1891 se Jenewein vydává na studijní cestu do Itálie, která se pro něho stala klíčovou zkušeností.
Na doporučení ředitele Uměleckoprůmyslové školy Františka Schmoranze získal na tuto cestu v květnu 1891 státní stipendium.
Důvodem se stala státní zakázka na obraz Svatý František z Assissi pro kostel Nanebevzetí Panny Marie v Chrudimi.
Během pěti týdnů navštívil malíř Veronu, Milán, Pisu, Řím, Assisi, Orvieto, Bolognu a Benátky.
Mohl poznat díla představitelů italské renesance, Michelangela, L. Signorelliho, Fra Angelica, která se pro něho stala trvalou inspirací.
Sám tento svůj pobyt v Itálii označil za nejkrásnější období svého života…
"Byl to první rok jeho šťastného života uměleckého, a také poslední; tu a tam ještě zakmitl mu paprsek štěstí v cestu životem, jak z dalšího bude viděti, ale to štěstí, jímž cítil se býti prosycen, již nikdy se nevrátilo," píše Marie Jeneweinová.
Stísněné duševní rozpoložení, v němž se vrátil z Itálie, jeho blízké zasáhlo:
"Hned po příjezdu z Itálie u veliký smutek upadal, jako by tam své štěstí zanechal, svou veškerou radost ze života.
Staří mistři italští byli duši jeho tak blízcí, že z prací jejich, z jejich nesmrtelných děl viděl k sobě zírat své velké duševní přátele.
Mezi nimi se cítil doma."
Ve druhé polovině devadesátých let byl Jenewein ze strany představitelů ministerstva kultu a vyučování několikrát navržen na prestižní místa v malířských akademiích v Praze a ve Vídni.
Jakkoliv byly tyto návrhy pro umělce nadějné, nedočkaly se uskutečnění…
V roce 1896 byl Jenewein navržen ministerstvem kultu a vyučování na místo vedoucího speciální školy náboženské a historické malby na pražské malířské akademii.
Profesorský sbor akademie však žádost zamítl a činnost ateliéru již neobnovil.
O dva roky později, v roce 1898, následoval další návrh ze strany ministra kultu a vyučování hraběte Maxe de Latoura.
Navrhuje Jeneweina na místo profesora, tentokrát na vídeňské malířské akademii.
Jmenování se však neuskutečnilo.
Marie Jeneweinová a také nakladatel Bedřich Kočí s vděčností zmiňují ve svých vzpomínkách podporu, které se Jeneweinovi ze strany některých ministerských úředníků.
"Nebýt toho, že v ministerstvu kultu a vyučování měl vzácného příznivce profesora Rezka, který se později stal i ministrem, byl by snad zahynul při své práci hlady," píše Bedřich Kočí.
Antonín Rezek v letech 1900–1903 působil jako ministr rakouské vlády pro české záležitosti.
V soukromém životě prožívá Jenewein bolestně ztrátu své sestry Filipíny, která zemřela 13. 1. 1896.
Byla mu, společně s matkou Barborou, velkou oporou v dobách největší nouze…
V témže píše závěť, v níž svoji ženu Marii ustanovuje univerzální dědičkou.
V devadesátých letech se Jeneweinovi dostalo prvního oficiálního ocenění jeho díla.
U příležitosti Jubilejní výstavy v roce 1891 v Praze obdržel za díla Cesta na Golgotu, Sv. Gilbert a Sv. Vojtěch druhou cenu.
V roce 1896 ve Vídni na výroční výstavě Künstlerhausu pak získal Königwarterovu cenu za kvašové kresby Jeremiáš lká nad zříceninami Jeruzaléma z roku 1893 a Dopoledne Velkého Pátku z roku 1895.
Za triptich Jidáš Iškariotský, který vystavoval v roce 1897, mu bylo uděleno čestné uznání.
Na konci devadesátých let neúnavně pokračuje ve své tvůrčí práci.
V roce 1899 vytvořil pět deskových maleb "Ze života Kristova" pro oltář vystavený na Světové výstavě v Paříži v roce 1900.
Pět výplní domácího oltáře, jehož autorem byl Jan Kastner, profesor řezbářské speciálky na Uměleckoprůmyslové škole v Praze, jsou jedny z mála Jeneweinových děl, jejichž nosným médiem není papír, ale jsou to malby na křídovém podkladě na dřevěné desce.
Tři z výplní nesou názvy Zvěstování pastýřům, Panna Maria pod křížem a Ženy u hrobu Kristova.
Ústřední figurální motiv Panny Marie pod křížem představovanou ženou v extatickém záklonu je uvozován z levé strany symbolem hada, z pravé strany symbolem kříže.
Vlevo je Zvěstování pastýřům s andělem a betlémskou hvězdou, zcela vpravo se nachází Ženy u hrobu Kristova, figurální výjev se třemi truchlícími ženami se svatozářemi, otevřenou hrobkou a kopím.
Deskové Jeneweinovy malby Ze života Kristova byly vůbec poprvé vystaveny v Galerii Felixe Jeneweina v Kutné Hoře v roce 2021.
Je pravděpodobné, že se Jenewein podílel na prezentaci Uměleckoprůmyslové školy na Světové výstavě v Paříži díky přátelství, které jej pojilo s prof. Janem Kastnerem.
Ten je také autorem Jeneweinova nábytku, který se dochoval v umělcově pozůstalosti a je vystaven v komorní expozici věnované malíři v Galerii Felixe Jeneweina v Kutné Hoře.
Vraťme se však do roku 1900, do doby, kdy Felix Jenewein dokončil své vrcholné dílo, cyklus šesti kvašových kreseb Mor.
Cyklus Mor se stal básnickým podobenstvím o zkáze lidského rodu, podobenstvím o apokalyptickém rozkladu lidské civilizace.
Krása monumentálně zobrazených tělesných figur zde stojí tváří v tvář smrti a zmaru…
"Jako žádný jiný český výtvarník přiblížil nám Jenewein Smrt a její obě sekretářky: Chudobu a Slávu. Každá je zvlášť, všechny tři jedno jsou," píše Jakub Deml.
V roce 1901 Jeneweinův cyklus Mor vydalo v barevných reprodukcích nakladatelství Bedřicha Kočího.
Nakladatel Kočí ve svých vzpomínkách vydaných v roce 1948 líčí setkání s autorem před jedním z obrazů tohoto cyklu:
"Za mnou přišel Jenewein, když dokončil svůj Mor, cyklus šesti obrazů, v nichž zachytil vzrušující řádění tajemného zjevu Černé smrti.
Kladl si jedinou podmínku – co nejdokonalejší provedení, a to také barevným světlotiskem a litografií Unie provedla.
Slovní doprovod napsal K. B. Mádl.
Když jsme tak stáli s Jeneweinem a prohlíželi si jeho obraz, řekl Mistr bodře:
"Víte, ten mor eště nezašel, ten eště nechcíp!
Von se tu ještě objeví, a tak chci lidem ukázat, jak to bude vypadat, aby byli připravený!"
V roce 1901 na ministerstvu kultu a vyučování uvažovali o tom, že by byl Jenewein vhodným kandidátem na místo vedoucího speciální školy historické malby na pražské malířské akademii.
Přestože profesorský sbor s návrhem souhlasil, místo po Václavu Brožíkovi nakonec získal Hanuš Schwaiger.
Jeneweinovi bylo nabídnuto místo mimořádného profesora technického kreslení na České vysoké škole technické v Brně, kam nastupuje v únoru 1902.
Zde se zapojil do kulturního života, a zde také 2. 8. 1905 předčasně, stižen mozkovou mrtvicí, umírá.
Felix Jenewein, který je dnes řazen k nejvýraznějším představitelům českého malířského romantismu, symbolismu a secese, do své závěti sepsané v roce 1896 vložil slova:
"Pro umění jsem žil a trpěl."
Marie Jeneweinová o životní pouti svého manžela napsala:
"Jeho cesta životem však měla býti nejen plná utrpení, nezaviněného neštěstí, ale také plná zklamání, doprovázená netečností svých současníků k dílům jeho."
Můžeme říci, že dlouho přehlížený a opomíjený malíř, sám sužován duševním utrpením, vytvořil pomník lidské bolesti zrcadlící i osud jeho samotného.
Jeneweinův odkaz, nejen ve vztahu k vlastnímu národu, zhodnotil autor knihy Dílo Felixe Jeneweina Jakub Deml v roce 1928 mimo jiné těmito slovy:
"Jenewein z našich výtvarníků nejvíce žíznil po naší samostatnosti a nejvíce ji připravoval.
Nikoho nespasí poslušnost k tomu, co samo se stalo neposlušným.
"Jestliže se uchýlíš od správné cesty, potom už docela nic nezáleží na tom, jdeš-li napravo či nalevo." (sv. Jeroným).
Jenewein zůstal poslušným, setrvav na správné cestě svědomí národa, katolické tradice národa.
Kdo huláká, anebo miluje hulákání, nemůže slyšeti hudbu sfér.
Jenewein ji slyšel.
Všem disonancím tohoto světa splynouti dal v harmonii a všechny vytýčené sloupy lidských dějin překlenul oblouky.
Tou harmonií a těmi oblouky jest odvěká tradice lidstva, že jest Bůh, že jest vyšší svět a řád, a kdo se mu podrobuje, že roste, a kdo jej opouští, že nezbytně spravedlivě hyne.
Celé dílo Jeneweinovo podloženo jest myšlenkou: Jest Bůh, život má smysl a Proroci mluvili pravdu."
Felix Jenewein je pohřben ve svém rodném městě, Kutné Hoře.
Kubistický náhrobek, který vytvořil architekt Pavel Janák, s klasicistní figurální výzdobou Ladislava Kofránka, byl odhalený 12. 5. 1913.