Proč myslíte, že systém „odkryl karty“ a otevřeně, s obrovskou silou zavádí nové metody „boje s dezinformacemi“?
Proč lidé nejsou ochotni přemýšlet nad tím, že by všechno mohlo být jinak, než nám tvrdí v televizi?
Všimli jste si, jak rychle se rozevřely nůžky mezi chudými a bohatými?
My straší ještě pamatujeme dobu, kdy nejlépe placení herci, fotbalisté, tenisté, umělci a celebrity obecně, měli příjmy v řádu úspěšných podnikatelů střední vrstvy.
Tedy peníze krásné, ale ne ani zdaleka ne v řádu tisícinásobků průměrné mzdy.
Extrémně bohatých podnikatelů bylo nemnoho a všichni pocházeli z rodů, které svá bohatství kumulovali po staletí - pomalu a "poctivě".
Dnes dolaroví miliardáři přibývají exponenciálním tempem a navíc jde jenom o podnikatelské celebrity, jelikož jejich bohatství vychází z bank a investičních fondů – to znamená, že za každým novým miliardářem stojí v šedém stínu ještě bohatší miliardář či spíše biliardář v některém z bankovních domů či investičních fondů.
Řeky peněz, v řádech ročních rozpočtů středně velkých zemí, tečou z bankovních domů, protékají korporacemi, dobročinnými fondy (proč platit daně, když nemusejí, že?) a různorodými nadacemi a neziskovými organizacemi (korupce nedozírných rozměrů), až dotečou na místo určení = zpět do korporací – v podobě "dotovaných programů velké společenské změny".
Peníze protečou neziskovkami, které je používají k tomu, aby nám podsunuly "myšlenky", které bychom jinak nikdy neměli – třeba jako LGBT ideologie, potřeba migrace, Zelený úděl, nezbytnost digitalizace našich životů, užitečnost umělé inteligence, nevyhnutelnost válek, strach z pandemií a stovky další nesmyslů, které při podrobnějším zkoumání neobstojí žádné zkoušce opravdové poctivé vědy.
Jenomže tyhle řeky peněz už se dávno vylily ze svých koryt, jejich hlasité burácení, které v posledních desetiletích exponenciálně zesílilo, nám perpetuálně vymývá mozky s takovou silou, že většina z nás už nedokáže udržet pohromadě ani pár myšlenek tak, aby utvořily smysluplný kontext.
Potápíme se do diskuzí o podružných tématech důsledků těchto mistrně realizovaných manipulací – sami sebe neutralizujeme "přemýšlením" a hledáním řešení už dávno neřešitelných problémů.
A to opomíjím víry pří, hádek a rozbrojů, do kterých mnohé zdánlivě konstruktivní diskuze ústí a ve kterých se ztrácí mnoho času a energie, kterou je třeba směřovat úplně jinam – ke hledání prvotních příčin tohoto stavu.
Stali jsme se obětmi laviny dezinformací nebo vlastní důvěřivosti?
Nedávno jsem někdy zaslechl kousek rozhovoru o původu slova "dezinformace" – údajně prý tento výraz začali používat v Sovětském svazu v době studené války k označení úmyslně šířených "falešných informací".
Přesně v tomto smyslu je dnes tento pojem používán dnes – tak zvaný "boj s dezinformacemi" není ničím jiným, než sofistikovaným způsobem cenzury.
Informační válka tu byla vždy – od počátku civilizace používají lidé blamáž jako nástroj k obelstění nepřítele a později také jako součást "obchodní strategie", pro kterou se později vžil název propaganda.
Obecně jde o druh podvodu, lsti či "triku", který vytváří iluzi něčeho, co vypadá velmi reálně, autenticky – jako trik kouzelníka v magické show.
Tyto iluze jsou velmi mocné a jejich vliv v naší mysli přežívá dlouho poté, co se dozvíme, že šlo o trik.
V obchodě jde o podvod – když za zboží platíme, máme pocit, že kupujeme něco fantastického – neuvěřitelně levného v poměru k naší představě o užitečnosti takového zboží – když iluze vyprchá, často zjistíme, že zakoupené zboží ke štěstí vůbec nepotřebujeme.
Problém spočívá v tom, že se smiřujeme s tím, že jsme byli přelstěni, ale stále neznáme podstatu triku.
Kouzelnické triky se dělí na ty odhalené – jejichž postup je známý širšímu okruhu "kouzelníků" – a ty "exkluzivní" – jejich provedení zůstává tajemství jednoho žijícího mága.
Postupně jsme přestali hledat vlastní odpovědi – otupěli jsme a smířili jsme se iluzí nedosažitelnosti poznání pravdy.
Jak poznáme, jestli jsme obětí psychologické operace?
V informační válce se pro takové iluze vžil pojem "psychologické operace".
Existence takových operací je faktum.
Jen hlupák by popíral existenci něčeho, čemu jsme dali jméno a učíme to na školách.
Naše doba se dnes často označuje jako "post-faktická" a poslední dobou jsem opakovaně zaslechl i označení "post-pravdivá".
Tato označení vycházejí z normalizace kognitivní disonance – údajně nás už netrápí žít ve světě protichůdných informací.
Informační válka postoupila do fáze, kdy je normální, že existují nepopiratelná fakta o existenci jistých technik a technologií manipulace lidského názoru, přesto dále žijeme v paradigmatu, které tyto jevy nejen zcela ignoruje, ale dále upevňuje význam celospolečenské iluze, která je postavená na principiálně chybném předpokladu, že existuje inteligence či metoda, kterou je možné jednoznačně a bezchybně oddělit informace od dezinformací.
Psychiatrie má pro tento druh duševního rozpoložení několik patologických diagnóz, stejně jako pro mnohé z dnes normalizovaných LGBTQAI+ úchylek.
Jinými slovy – přestože jako civilizace nade vší pochybnost víme, že se ubíráme nesprávným směrem – bez váhání tímto směrem pokračujeme, protože nás "kouzelník" pomocí psychologických operací udržuje ve stavu, kdy iluzorní paradigma akceptujeme jako náhradu za fyzickou realitu.
Přičemž fyzická realita je druhem paradigmatu, ve kterém platí všechny, nade vší pochybnost vědecky prověřené a kdykoliv znova ověřitelné, fyzikální, logické a matematické zákony.
Proč myslíte, že systém "odkryl karty" a otevřeně, s obrovskou silou zavádí nové metody "boje s dezinformacemi"?
Boj s dezinformacemi není a v principu ani nemůže být ničím jiným, než cenzurou.
Fiktivní a falešná autorita rozhodne o jednotlivých informacích z pohledu informační války a rozdělí je na "pravdivé" a "falešné" – fakticky na "propagandu" a "kontra-propagandu".
"Falešné" informace neboli dezinformace jsou zakázány = jejich propagace je zastavena nebo výrazně ztížena.
S ohledem na popsané iluzorní paradigma se systém přestal bát odporu proti cenzuře a "odkryl své karty" – počet těch, kteří znají pravdu, je natolik marginální, že bez problémů prosadí iluzi nahrazující realitu "na sílu".
Proč se bojíme "pohlédnout pravdě do očí"?
Paradigma, ve kterém žijeme, je z velké části postaveno na předpokladech, které dodnes neumíme s jistotou potvrdit pomocí vědeckých experimentů.
Většina lidí mu věří natolik bezmezně, že je ochotna za něj položit život ve válce nebo za něj alespoň do posledního dechu či poslední kapky krve bojovat.
Součástí tohoto paradigmatu je bezpočet vědeckých teorií – tedy myšlenkových konstruktů, které mylně považujeme za rovnocenné vědeckým faktům.
Různé kosmologické teorie, Darwinova evoluční teorie, Pasteurova infekční teorie, Teorie velkého třesku, Teorie relativity, různé sociální a psychologické teorie až po jednu z nejnovější teorií – Kritickou rasovou teorii.
Zcela ignorujeme rozdíl mezi fakty a teoriemi – což je další důvod pojmenování doby pojmem "post-faktická".
Domnívám se, že je to zároveň jeden za základních důvodů, proč se většina z nás bojí pohlédnout pravdě do očí.
Vytvořili jsme novodobou kastu "bohů" v podobě televizních celebrit, před kterými se skláníme a nedovolujeme si jim odporovat ze strachu, že bychom byli zavrženi.
Stvořili jsme kulturu, kde je nejvyšší hodnotou poslušnost a respekt k samozvaným autoritám.
Chceme se jim podobat, chceme být jako oni – krásní, bohatí, slavní a uznávaní.
Žijeme v tak silné iluzi, že věříme, že když budeme chtít a budeme následovat jejich příkladu, může se nám to i splnit.
Obklopujeme se fikcí, kterou si pleteme s důkazem, že to je možné.
Ignorujeme dostupné důkazy, že se jedná o podvod, iluzi neboli klam, ve kterém chybí podstatná část kauzální příčinné souvislosti mezi naším úsilím, úspěchem a kýženou odměnou v podobě slávy a bohatství.
Co je opakem svobody? Vězení nebo nevolnictví?
V okamžik, kdy jsme přestali klást otázky a rezignovali na individuální snahu o nalezení pravdu o každém jednotlivém tématu, které determinuje naše životy, jsme se vzdali svobody.
Své myšlení a životy jsme odevzdali vnější kontrole.
Přijali jsme svoji podřadnost a smířili jsme se polovičatostí všeho.
Své děti "dobrovolně" odevzdáváme povinné – minimálně 10 let trvající indoktrinaci, kdy se jim systém pokusí vymazat mozek a zlikvidovat schopnost samostatného myšlení.
Když se to nepovede, vypustí je do světa, ve kterém budou až do smrti otročit, aby neumřeli hlady, a platit daně, aby jim nezabavili střechu nad hlavou – tedy pokud si na ní vůbec dokážou vydělat.
A když se to povede, vypustí je do světa, ve kterém budou do smrti otročit a navíc budou muset chránit systém, aby se nemuseli bát, že je systém za trest nechá hlady umřít v kriminále za korupci.
Rostoucí část populace tento stav hájí jako "jediný možný" a je připravena se rvát do poslední kapky krve za klamavou iluzi "svobody a demokracie" a přitom vůbec nechápe, že se stala obětí systému morální, finanční a mocenské korupce gigantických rozměrů.
Totální zavržení konceptu inteligentního stvořitele, přechod k výlučně materialistickým konceptům iracionální ignorace zjevných skutečností dovedly celou společnost do stavu morálních paralýzy.
Tento stav způsobil rozštěpení našeho myšlení – v jistém smyslu pocitu osvobození.
Systém nám dal pocit svobody popřením nutnosti dodržovat morální či náboženská dogmata, ale odebral nám právo na sebeurčení.
Jinými slovy:
Svobodu omezenou jen přírodními zákony, které z podstaty nelze porušit, nahradil iluzí svobody. Iluzí natolik silnou, že přestože popírá pravidla logiky – "svoboda" v ní má zákonem daná omezení, která ji fakticky popírají – tak v ní bezmezně věříme.
Takto totální je kontrola myšlenek, kterou systém má.
Kdokoliv se tuto kontrolu pokouší narušit a poukazuje na absurditu této iluze – je krutě trestán buď přímo systémem nebo jeho obránci a zastánci.
Neviditelné otroctví – iluze nebo realita?
Pokuste se někomu říct, že jsme jen nevolníci, otroci.
Většina vás "sežere za živa" a předloží vám tucet okamžitých "důkazů", že lžete.
Řekněte jim, že svoboda znamená možnost říct ne na cokoliv s čím nesouhlasíte.
Když nemůžu odmítnout platit daně, zdravotní pojištění, povinné ručení nebo třeba poplatky za TV a rozhlas, tak jsem fakticky otrokem státu.
Protože jsem donucen jednat proti své svobodné vůli, nedobrovolně – z definice této podřízenosti jsem nevolníkem, tedy otrokem.
Zákonem povinně nařízené očkování, eventualita nedobrovolného vyslání do války nebo další povinnosti, které občanovi ukládá "zákon" – rozuměj lidmi vytvořené zákony, ne Písmo svaté.
Absurdní podmínky, za jakých (ne)můžeme vykonávat stovky různých profesí, povinná školní docházka, daně z nemovitosti a další a další povinnosti, omezení, příkazy a zákazy.
Něco porušíme a přijde pokuta.
Nezaplatíme a co přijde?
Upomínka, sankční úrok na dluh a nakonec zabavení majetku a pokud nebude dluh uhrazen, přijde soud a odnětí svobody – bude nám odebráno i to poslední, co ze svobody zbylo – možnost se volně pohybovat po vlastní zahradě.
Nedávno jsme zažili stav, kdy i opuštění vlastního domu nebo pozemku bez potvrzeného očkovacího průkazu nebo speciální bumážky bylo trestné.
Vycestovat za hranice je podmíněné vydáním pasu, cestovních víz a v blízké budoucnosti i (ne)dobrovolnému očkování proti čemukoliv, co vlády uzákoní, a souhlasu k totálnímu sledování na každém kroku prostřednictvím digitální identity a sítě kamer, mikrofonů a dalších čidel, které už dnes sledují každý náš krok.
Proč žijeme v dystopii a nevěříme v utopii?
Iluze, ve které žijeme, je natolik mocná, že nás přesvědčila o nemožnosti a nedosažitelnosti utopie.
I když přijmeme teoretickou nedosažitelnost dokonalosti a utopie, neznamená to přeci, že bychom se o ni neměli snažit?!
I teoretickou možnost koexistence dystopie a utopie instantně zavrhujeme a zoufale se bráníme myšlence, že bychom mohli žít šťastně, zdravě, v lásce a míru, bez válek, násilí a utrpení – a to prostě jen tak, na základě vlastní svobodné vůle.
Stačí aby bubák zadupal, vysmál se nám do tváře a bohorovně prohlásil, že když se nebudeme bránit, někdo nás zabije, zničí, zašlape, převálcuje, podmaní si nás.
To je jako důkaz?
Toto bereme jako definitivní odpověď na tak zásadní otázku?
Dovedete si představit, že k vám dnes přijede na vesnici tank a pokusí se obsadit váš domek a zahradu?
Že vám přijedou ukrást cibule, česnek, rajčata, papriky a okurky?
Docela komické, že?
Miluji vás lidi.
Svoboda je volba.
Když ji nebudeme ani chtít, těžko ji někdy získáme.
Pamatujme na slova nejmoudřejších z moudrých: "Možné je všechno!" … dokonce i 3x negované rčení "Nic není nemožné." obsahuje tutéž moudrost, která je mojí odpovědí na každou těžkou otázku.
Bůh nám dal schopnost tvořit – co vytvoříme je jen na nás.