Proto, Čechové, mějme naději!

Z kázání Jana Želivského

Když pak byl večer toho dne, kterýž je první po sobotě, a dveře byly zavřeny, kdež byli učedníci shromážděni pro strach židovský, přišel Ježíš a stál uprostřed a řekl: Pokoj Vám! (Jan 20, 19).

Když už bylo večer, když se tak velicí nepřátelé přibližovali žádajíce jim čas zešeřelý, stane Ježíš uprostřed nich.

A takovým se vždy zjeví Ježíš, kdykoli nastane tma.

Proto, Čechové, mějme naději!

Neboť navečer Pán přijde a nebude meškati se zvěstováním pokoje.

Kéž nyní navečer se nám již zjeví Pán, abychom byli jakožto kůň ozdobený k boji (Zachariáš 10, 3) proti Antikristu a jeho údům, aby nám, tak jako apoštolům, zvěstoval pokoj, a aby se splnilo ono povědění.

Uzřít Syna člověka přicházejícího na oblacích nebeských s mocí a slávou velikou, kterýž pošle anděly své s hlasem velikým trouby, a shromáždíť vyvolené ode čtyř větrů (Matouš 24, 30−31).

A kéž se splní i ono slovo Zjevení (12, 1−2).

Žena oděná sluncem, pod jejímiž nohami byl měsíc a na jejíž hlavě byla koruna dvanácti hvězd, a jsouc těhotná, křičela, pracujíc k porodu a trápíc se, aby porodila.

Bude-li tedy české království něčím těhotné, bude křičet, pracujíc ku porodu, tak jako již v mnoha krajích křičí vesničané, utlačovaní od pronásledovatelů, a jejich trápení je povede k tomu, aby porodili…

Tak je tomu nyní a na každý den se přibližuje čas velikého zmatku, krutosti a pronásledování od nepřátel i rozkolu mezi lidmi.

Neboť svět je poddán marnosti, zmatkům, závistem, pronásledováním pravdy.

To vše se děje, protože slovo Boží, dlouho pohřbené, vstalo z mrtvých.

Kázání Jana Želivského ze dne 23. dubna 1419

Ti, kdo za jeho pravdu válčí, vedou válku dovolenou a mohou válčiti bezpečně…

Slovy "Kdo jest, jenžto přemáhá svět, jediné, kdož věří, že Ježíš jest Syn Boží" (I. Janova 5, 5) jako by apoštol pravil: Kdo má být spomocníkem Božího Syna Ježíše, vítězí nad světem.

Ti, kdo za jeho pravdu válčí, vedou válku dovolenou a mohou válčiti bezpečně.

Blízký jest Hospodin všechněm, kteříž ho vzývají v pravdě (Žalm 145, 18).

Jim Pán připomíná: S vámi jsem až do skonání světa.

Je zřejmé o všech svatých, kteří v Krista uvěřili, že zvítězili, tj. vytrvali až do konce, jako Mistr Jan Hus a Jeronym.

Ale ti, kdo odvolali, nevěřili v Krista…

Když Eliáš zastřín byl vichrem, tedy Elizeus naplněn byl Duchem svatým.

A za dnů svých nedal sebou pohnouti knížatů, a nepodmanil ho sobě žádný (Ecclesiasticus 48,12).

Kéž by po nás hříšnících jiní nahradili náš nedostatek ducha odstraněním hříchů tak, jako Elizeův duch byl zdvojnásoben Eliášovými zásluhami.

Naději se toho u soudobých kazatelů pro zásluhy Mistra Jana Husa.

Kázání Jana Želivského ze dne 23. dubna 1419

Neboť tam mají být naše srdce, kde jest království Kristovo i naše…

Jak veliký byl Kristův sestup z Otcova klínu na šibenici Kříže, tak veliký byl jeho výstup ze šibenice kříže na pravici Otcovu, abychom ho mohli následovat.

Neboť tam mají být naše srdce, kde jest království Kristovo i naše.

Nemějme k zemi sklopený zrak, nýbrž tam, kde jest poklad náš, buď srdce naše.

K tomu přece vybízí kněz před pozdvihováním těla Kristova, když praví: Vzhůru srdce.

Jemuž odpovídají: Vzhůru máme k Bohu.

Zde lže lakomec, neboť nemá srdce vzhůru pozdviženo, nýbrž k zemskému bohatství.

Zde lže i zbohatlý kněz, neboť kdyby měl srdce vzhůru jako Kristus byl by chudý.

Zde lže pyšný, neboť srdcem svým touží nikoli k nebi, nýbrž k pyšnému Luciferovi.

Tohoto nechť jsou pamětlivi dvořané.

Lže rozkošník, protože srdce nemá vzhůru ke sličné tváři Kristově, kterou andělé touží v údivu stále nazírati, nýbrž má srdce k tváři cizoložnice či nevěstky, zapomínaje, že Lucifer byl krásnější než všechny ženy, a přece není nic ohyzdnějšího jeho hrůzného šklebu.

Kázání Jana Želivského ze dne 25. května 1419

Z knihy "Výzva Jana Želivského. Výbor z kázání." 

Z rukopisů Národní a univerzitní knihovny v Praze vybral, z latiny přeložil a uspořádal Amedeo Molnár, Praha 1954

Jan Želivský (1380−1422)

Takřka z neznáma se vynořuje postava kněze Jana Želivského, který šel cestou Jana Husa a Jakoubka ze Stříbra.

Ten ještě před skonem Jana Husa dal náboženské opozici v říjnu 1414, všem, kteří se hlásili k zásadám prvních křesťanů, symbol kalicha.

Jan Želivský stál na počátku husitské revoluce, určil i její směřování.

S nevšední rozhodností stál na straně těch nejubožejších…

Pocházel pravděpodobně z Humpolce.

Stal se mnichem premonstrátského kláštera v Želivi, poté byl farářem v Jiřicích.

Zájem o Husovo učení jej přivedl v r. 1418 do Prahy, kde působil jako lidový kazatel nejprve v kostele sv. Štěpána Na Rybníčku.

Když král Václav IV. na počátku roku 1419 vypověděl přívržence kalicha z většiny pražských kostelů, včetně kostela sv. Štěpána, Jan Želivský káže v chrámu Panny Marie Sněžné, který byl jedním ze tří kostelů v Praze, kde mniši mohli i nadále podávat svátost, Večeři Páně, pod obojí způsobou (sub utraque specie) – tedy hostii i víno.

Kázal česky, i když dochované texty k jeho kázáním jsou psané latinsky.

V husitství spatřoval znovuzrození Božího slova v Čechách, záleželo mu na tom, aby lid četl Bibli ve svém rodném jazyce.

Želivský pozdvihl svůj hlas na obranu těch nejvíce utlačovaných…pražské chudiny…

Ve svých kázáních předával osvobozující poselství Písma…jehož hlubinu otevíral právě pronásledovaným a sužovaným…

Je přesvědčený o tom, že kdo pro Boží slovo trpí, patří k následovníkům Ježíše Krista, kdo však utlačuje a pronásleduje, řadí se sám do tábora Antikrista.

Pravda je dle něj na straně těch, kdo žijí podle odkazu Ježíše Krista…

Utrpení a boj…je podle přesvědčení Jana Želivského…údělem těch, kteří se hlásí ke kalichu – "Kdož zde trpí nátisk pro pravdu a strázněmi procházejí jako ohněm, tam sladkostí pravou budou nasyceni."

Věřil, že český národ je předurčen, aby vybudoval Boží království na Zemi.

Jan Želivský neohroženě vystupoval proti nepravým autoritám.

Stejně jako Jan Hus i on se stavěl proti zotročující nadvládě tehdejší katolické církve v čele s papežem, která se odklonila od zásad prvních křesťanů.

Neohroženě pranýřoval mravní úpadek společnosti, představitelů moci církevní i světské.

Nedal se nikým zastrašit…se svými posluchači byl spojen duchem Slova:

"Tak četná zastrašování ze všech zemí doléhají na tuto zemi.

Šťastná je tato naše pospolitost, v níž je člověk navštěvován, aby mohl zcela jasně viděti vůli Páně, odměnu věčného za službu.

A takové vidění víry navozuje věčné vidění Boží.

Proto se z takového vidění radovali učedníci, spatřivše Pána."

30. 7. 1419 byl v čele procesí, během něhož došlo k defenestraci pražských konšelů.

Želivský prosazoval spojenectví Prahy s Táborem.

Významně se podílel také na organizování odporu Pražanů vůči císaři Zikmundovi Lucemburskému, který vyhlásil husitům křížovou výpravu.

V bitvě na Vítkově dne 14. 7. 1420 byla však křižácká vojska husity poražena.

Toto významné střetnutí mezi husitskými vojsky pod vedením Jana Žižky z Trocnova a křižáckými silami císaře Zikmunda mělo dalekosáhlý vliv na další vývoj husitského hnutí a českých dějin.

Bitva na Vítkově ukázala nevšední vojenskou taktiku husitů, a především jejich odhodlanost bránit své ideály, což zásadně ovlivnilo další průběh husitských válek.

Předpokládá se, že v té souvislosti se Jan Želivský podílel na vzniku písně Povstaň, povstaň, Veliké Město pražské.

Zůstal věrný zájmům pražské husitské chudiny i drobných měšťanů (prosadil např. zrušení tzv. věčných rent či podnítil konfiskaci majetku patriciátu).

Z iniciativy konzervativního měšťanského křídla byl zajat na Staroměstské radnici dne 8. 3. 1422 pod záminkou porady o "dobru obecném" a dne 9. 3. 1422 byl přičiněním hejtmana Haška Ostrovského z Valdštejna sťat.

Svůj život Jan Želivský zakončil slovy: "Otče nebeský, děkuji ti, žes mi dal trpěti od svých."

Když kněz Jan Gaudentius nesl hlavu Jana Želivského po městě tak, jak byla před staletími nesena hlava Jana Křtitele, vyvolával pohled na ni u lidu nepopsatelný žal.

L.K.