„Putin je hrdý celoživotní filosemita, který nikdy nesdílel jednotící antisionistickou ideologii odboje, naopak vždy vyjadřoval velmi hlubokou úctu k Židům a státu Izrael…"

Mnozí se diví, proč Putin opustil Sýrii poté, co 9 let bojoval na její obranu. Putinovo opuštění Sýrie mohlo být ovlivněno podmíněnou podporou Ruska na Ukrajině ze strany Číny. Mezi podmínky Číny patří "žádné rozšiřování bojiště, žádná eskalace bojů". Tyto podmínky mohou také vysvětlovat, proč byly Evropa a USA ušetřeny úderů v reakci na jejich útoky na Rusko raketami dlouhého doletu. Ve svém včerejším (14. prosince) projevu k Jednotnému Rusku, dominantní politické straně, Putin nově definoval své hrozící údery proti Západu. Byly redukovány na odvetné akce v rámci Ukrajiny.

V čínském komuniké zveřejněném v oficiální státní tiskové agentuře Čínské lidové republiky Xinhua, se o setkání Medveděva se Siem píše: 

"Pokud jde o ukrajinskou krizi, Čína opakovaně zdůraznila nutnost dodržovat tři zásady: žádné rozšiřování bojiště, žádná eskalace bojů a žádné provokace ze strany kterékoli strany [to se týká pouze Ruska], s cílem podpořit co nejrychlejší uklidnění situace", řekl Si. 

Dodal, že Čína se bude i nadále držet svého konzistentního postoje a spolupracovat s mezinárodním společenstvím na vytvoření příznivých podmínek pro politické urovnání krize.

Medveděv uvedl, že ruská strana vysoce hodnotí postoj Číny k ukrajinské krizi, věnuje pozornost Skupině přátel za mír v ukrajinské krizi, iniciativě předložené Čínou, Brazílií a dalšími zeměmi a je ochotna aktivně podporovat politické urovnání ukrajinské krize. 

Zní to tak, že stejně jako v Sýrii se Rusko vzdá urovnání na bojišti, kde má převahu, a uzavře papírové urovnání, kde Rusko vždy prohraje. 

John Helmer, který již 35 let podává zprávy z Moskvy, se ptá, zda Putinova katastrofální rozhodnutí přinesou období problémů mezi Putinem a ruským generálním štábem. 

Helmer uvádí, že "generální štáb a GRU varovaly Putina, že Erdoganovi a Netanjahuovi nelze věřit, že dodrží dohodu z Astany, a že bez ruské vojenské síly, která by je odradila, plus íránských jednotek, obsadí syrské území – Turci po pobřeží až k libanonské hranici a k Damašku; Izraelci přes Golany a nárazníkovou zónu Quneitra na jižní předměstí Damašku". 

Washington si ponechá ropnou oblast Sýrie. 

Ruský generální štáb měl pravdu. 

K rozdělení Sýrie podle této linie nyní dochází. 

Z Helmerovy zprávy vyplývá, že izraelská lobby vlastní Putina stejně jako Washington:

"Dobře informovaný moskevský zdroj komentuje, že v Moskvě se nediví Putinovu rozhodnutí upřednostnit Izrael a Turecko na úkor Arabů a Íránu.

Zdroj rovněž upozorňuje, že překvapení vyjádřené angloamerickými podcastery, kteří podporují Putina ve válce na Ukrajině, "odráží jejich ochotu říkat to, co podle nich chce Kreml slyšet – ať už s odměnou, nebo bez ní".

"Přesným průvodcem kremelskou propagandistickou linií je nyní podle zdroje americký akademik Andrew Korybko, který žije v Moskvě. 

Ten obrátil varování generálního štábu vzhůru nohama a obhajuje Putinovo rozhodnutí vyhovět Izraeli a Turecku v Sýrii jako odraz reálné vojenské rovnováhy na Blízkém východě v současné době. 

"Putin je hrdý celoživotní filosemita," říká Korybko, "který nikdy nesdílel jednotící antisionistickou ideologii odboje, naopak vždy vyjadřoval velmi hlubokou úctu k Židům a státu Izrael… Rusko se vyhnulo kulce, když se moudře rozhodlo nespojit se s nyní poraženou [arabsko-íránskou] Osou odporu, protože by to zbytečně zničilo jeho vztahy s Izraelem, nesporným vítězem západoasijských válek."

 [Definice filosemity: Filosemitismus neboli judeofilie je zájem, úcta a uznání židovského národa, jeho historie a vlivu judaismu, zejména ze strany nežida. V rámci židovské komunity zahrnuje filosemitismus zájem o židovskou kulturu a lásku k věcem, které jsou považovány za židovské].

"To je sice úlitba," komentuje to moskevský zdroj, ale je to příznačné. 

"Ropák dává hlas těm, kteří přemýšlejí, plánují, rozhodují. Dává k tomu všemu nejjasnější oficiální stanovisko."

Ruské ministerstvo zahraničí dalo najevo, že Sýrie není tématem k diskusi, a vyhnulo se otázkám ruské porážky.

Je možné, že se Putin projevil jako člověk postrádající strategickou vizi, který odsoudil Rusko i Írán do neobhajitelné pozice. 

Na druhou stranu možná sází na to, že Izrael a Washington budou pohlceny problémy s řešením situace na Blízkém východě, což mu ponechá volnější ruce pro další postup v rámci BRICS. 

 Riziko spočívá v tom, že po dosažení toho, co Izrael a Washington považují za strategickou porážku Ruska a Íránu, provokace Ruska zesílí a obtížnost ukončení konfliktu na Ukrajině vítězstvím Ruska vzrostla. 

Vnímání ruské porážky bude pravděpodobně brzdit rozvoj BRICS.

Podle Helmera se kremelská propaganda soustředí na vítězství na Ukrajině, které veřejnost uspokojuje, a o prohře v Sýrii se veřejnost nezmiňuje. 

Nesouhlas se omezuje na ruskou armádu, kde panují obavy, že Rusko se nemůže úspěšně bránit bez schopnosti projektovat sílu za své hranice, což je schopnost, která byla ztracena v případě Sýrie.

Paul Craig Roberts

Q.S.

Kontury děsivé transformace světa se začínají vynořovat z mlhy dezinterpretovaných událostí.

Začíná být zřejmé, kdo bude skutečným poraženým válek Nového světového řádu.

Budou to obyčejní lidé, obyvatelé Oceánie a Eurasie, jak by napsal George Orwell....

"Domyšleno do důsledků, hiearchická společnost může existovat jedině na základě bídy a nevědomosti.
Návrat k zemědělské minulosti, jak o tom snili někteří myslitelé na začátku dvacátého století, není uskutečnitelný.
Dostává se do konfliktu s tendencí k mechanizaci, jež se živelně šíří téměř po celém světě, a co víc, každá země, která průmyslově zaostala, je ve vojenském slova smyslu bezmocná a nutně se musí, přímo či nepřímo, podrobit pokročilejšímu soupeři.
Neuspokojivé se taktéž ukázalo udržovat masy v chudobě omezováním výroby zboží. Tak se to dělo do velké míry v průběhu konečné fáze kapitalismu zhruba mezi lety 1920 a 1940.
Hospodářství mnoha zemí stagnovalo, půda ležela ladem, kapitálové investice byly omezovány, masy obyvatelstva byly bez práce a udržovány tak tak při životě státní charitou.
Ale to také způsobilo vojenskou slabost, a protože následné strádání bylo očividně zbytečné, byly opozice nevyhnutelná.
Problém byl, jak udržet v chodu kola průmyslu, aniž by vzrostlo skutečné bohatství světa.
Zboží se vyrábět musí, ale nesmí se distribuovat.
V praxi existuje jediný způsob, jak toho dosáhnout: nepřetržitá válka.
Podstatným aktem války je ničení; nemusí to být ničení lidských životů, ale produktů lidské práce.
Válka je způsob, jak rozbít na kousky anebo vystřelit do stratosféry či potopit do hlubin moře hmotné statky, které by se jinak daly použít k dosažení nadměrného pohodlí mas a v důsledku toho nakonec i k jejich nadměrné inteligenci.
I v případě, že se zbraně nezničí, je jejich výroba stále ještě výhodnou cestou, jak vynaložit pracovní sílu a nevyrobit přitom nic, co by se dalo konzumovat.
Například na Plovoucí pevnost se spotřebovalo tolik práce, kolik by bylo zapotřebí na vybudování několika set nákladních lodí.
Nakonec se odloží do starého železa jako zastaralá, aniž někomu přinesla sebemenší materiální užitek, válečné úsilí plánuje vždy tak, aby pohltilo každý přebytek, který by mohl vzniknout po uspokojení základních potřeb obyvatelstva.
V praxi se potřeby obyvatelstva vždy podcení a výsledek je, že je chronický nedostatek poloviny životních nezbytností, ale to se považuje za výhodné.
Jde o záměrnou politiku udržovat dokonce i favorizované skupiny skoro na pokraji nouze, protože všeobecný stav nedostatku zvětšuje význam drobných privilegií, a tak rozšiřuje propast mezi oběma skupinami.
Podle měřítek ze začátku dvacátého století žije i člen Vnitřní strany přísným, jednoduchým, pracovitým životem.
Ale i těch několik přepychových věcí, kterých se mu přece jen dostane – velký, dobře zařízený byt, lepší oblečení, kvalitnější jídlo, pití a tabák, dva tři sluhové, soukromé auto nebo vrtulník – to vše ho uvádí od světa, který se liší od světa člena Vnější strany, a členové Vnější strany mají řádově stejné výhody ve srovnání se zuboženými masami, které nazýváme "proléti".
Společenské ovzduší připomíná atmosféru obleženého města, kde vlastnictví kusu koňského masa představuje rozdíl mezi bohatstvím a bídou.
Zároveň vědomí, že je válka, a tedy nebezpečí, způsobuje, že lidem připadá jako přirozená a nevyhnutelná podmínka přežití, že všechna moc se soustřeďuje v rukou malé kasty.
Válka, jak vidíme, přináší nejen nevyhnutelné ničení, ale navíc je psychologicky přijatelným způsobem zdůvodňuje.
V zásadě by bylo celkem jednoduché, kdyby se mrhalo nadbytečnou pracovní silou světa tak, že by se stavěly chrámy a pyramidy, že by se kopaly a zase zasypávaly jámy, nebo by se dokonce produkovala obrovská kvanta zboží a vzápětí se pálila.
To by přece poskytovalo jen ekonomickou a ne citovou základnu pro hierarchickou společnost.
Zde nejde o morálku mas, jejichž postoj není důležitý, pokud jsou udržovány neustále v pracovním procesu, ale o morálku samotné Strany.
I od nejpokornějšího člena Strany se očekává, že bude schopný, pilný a v jistém omezení dokonce inteligentní.
Je však zároveň nutné, aby byl důvěřivý a nevědomý fanatik, v jehož emocích převládá strach, nenávist, pochlebovačství a orgiastická radost z vítězství.
Jinými slovy – je potřebné, aby jeho mentalita byla přizpůsobena podmínkám válečného stavu.
Nezáleží na tom, zda se skutečně válčí, a protože rozhodující vítězství není možné, je dokonce lhostejné, zda se válka vyvíjí dobře nebo špatně.
Potřebné je jedině to, aby válečný stav existoval.
Schizofrenie myšlení, kterou Strana od svých členů vyžaduje a jíž se mnohem snáze dosahuje ve válečné atmosféře, je nyní už téměř univerzální, ale čím výš na společenském žebříčku, tím je markantnější.
Právě ve Vnitřní straně je válečná hysterie a nenávist k nepříteli nejsilnější.
Člen Strany v řídící funkci často ví, že ta či ona část válečného zpravodajství je nepravdivá, a možná si někdy i uvědomuje, že se celá válka jenom předstírá a buď se vůbec nevede nebo se vede za úplně jiným cílem, než se prohlašuje: ale takové vědomí se lehce neutralizuje technikou doublethinku.
Přitom žádný člen Vnitřní strany ani na okamžik nezakolísá ve své mystické víře, že válka je skutečná a že musí skončit vítězstvím Oceánie jako nesporného vládce celého světa.
Všichni členové Vnitřní strany věří v toto budoucí vítězství jako v článek víry.
Má se ho dosáhnout buď postupným získáváním území a vybudováním nepřekonatelné mocenské převahy, nebo vynálezem nějaké nové, rozhodující zbraně. Výzkum nových zbraní pokračuje bez ustání a je jednou z mála zbývajících činností, v nichž vynalézavý a přemýšlivý duch může najít možnost využití.
V Oceánii dnes Věda ve starém slova smyslu téměř přestala existovat.
V newspeaku není pro "Vědu" výraz.
Empirická metoda myšlení, na níž byly založeny vědecké objevy v minulosti, se příčí nejzákladnějším zásadám Angsocu.
Dokonce i k technickému pokroku dochází jen tehdy, když se dá nějak použít k omezování lidské svobody.
Ve všech užitečných dovednostech svět buď stojí na místě anebo kráčí nazpět.
Na polích pracují koně, zatímco knihy píší stroje.
Ale v životně důležitých věcech, což znamená ve věcech války a policejního dozoru – se empirický přístup ještě stále podporuje, anebo aspoň toleruje.
Strana má dva cíle: dobýt svět a jednou provždy zničit každou možnost nezávislého myšlení.
Proto existují dva velké problémy, jejichž řešením se Strana zabývá.
První je, jak proti vůli lidské bytosti zjistit, co si myslí; druhý – jak v několika vteřinách zabít několik miliónů lidí bez předchozího varování.
Pokud ještě vědecký výzkum trvá, je toto jeho předmětem.
Současný vědec je buď napůl psycholog a napůl inkvizitor, který do detailu studuje význam výrazu tváře, gest, intonace hlasu, zkoumá účinky drog, šokové terapie, hypnózy a fyzického mučení na pravdivou výpověď, anebo je chemik, fyzik či biolog, který se zabývá jen těmi odvětvími svého oboru, které mají nějaký význam při zabíjení lidí.
V obrovských laboratořích Ministerstva míru a ve rozptýlených ostrovech v Antarktidě, neúnavně pracují týmy odborníků.
Někteří se prostě zabývají logistickým plánováním příštích válek; jiní vymýšlejí větší a větší raketové střely, stále ničivější výbušniny a ještě neproniknutelnější pancéřování; další vynalézají nové, smrtonosnější plyny, rozpustné jedy, které by se daly vyrábět v takových množstvích, aby zničily vegetaci celých kontinentů, nebo nové druhy choroboplodných zárodků, imunních vůči všem protilátkám; jiní se snaží vyrobit vozidlo, které si bude razit cestu pod zemí jako ponorka pod vodou, nebo letadlo, které by bylo tak nezávislé na své základně jako plachetnice; jiní zkoumají možnosti ještě vzdálenější, například jak soustředit sluneční paprsky v čočkách "zavěšených" tisíce kilometrů daleko ve vesmíru, anebo jak vyvolat umělé zemětřesení a vlny přílivu působením žáru zemského jádra...."

G. Orwell - 1984