Putinovo akceptování provokací došlo tak daleko, že Západ už jeho hrozbám nevěří. Odcházející i nastupující generální tajemník NATO prohlásili, že nemusíme věnovat pozornost tomu, co Putin říká, protože to nikdy nemyslí vážně.
17. října Duran uvedl vynikající diskusi mezi Johnem Helmerem a Gilbertem Doctorowem, kterou moderoval Alexander Mercouris, o tom, jak se přijímají ruská vojenská a civilní rozhodnutí. Získané poznatky mi umožňují aktualizovat můj pohled na situaci, což nyní učiním.
Ukrajinská invaze u Kurska, která byla poražena, změnila pravidla hry a možná povede k zániku Ukrajiny jako nezávislé země.
Důvodem je, že invaze přesvědčila ruskou veřejnost, generální štáb ruské armády a podpořila argumenty ruských politiků, že nezávislá Ukrajina je neslučitelná s ruskou bezpečností.
Putin stále tvrdí, že je otevřen jednání, ale pouze za předpokladu, že druhá strana uzná realitu na místě, což Zelenského "plán vítězství" nečiní.
Zelenskij tvrdí, že Ukrajinu mohou zachránit pouze atomové zbraně nebo NATO.
Rusové nepřipustí ani jedno.
Pokud se ruská armáda zastaví u Dněpru, zůstane západní Ukrajina jako raketové nástupiště USA/NATO.
Zastavení u Dněpru neponechává Putinovi žádnou možnost, jak Ukrajinu demilitarizovat a denacifikovat.
Omezilo by to jeho deklarované cíle pouze na to, aby zabránil vyvraždění ruského obyvatelstva připojeného sovětskými vůdci k Ukrajině protiruskými ukrajinskými silami.
Zdá se, že Putin přehlédl, že rozehnání ukrajinských vojenských sil z Donbasu neznamená demilitarizaci Ukrajiny ani nezabrání tomu, aby se Ukrajina stala členem NATO.
Putin by sice znovu začlenil bývalé ruské území do Ruska, ale západní Ukrajina by tam stále zůstala jako nástupiště pro americké atomové bomby a místo, odkud by si s Ruskem vyměňovali raketové údery, jak to dělají Izrael a Írán.
Otázkou je, zda se Putin, který chce mír, spokojí s osvobozením východních a jižních ruských území Ukrajiny, a pokud ano, zda mu ruská veřejnost a generální štáb dovolí ponechat ukrajinský stát na místě, nebo budou dohodu považovat za pouhé kopnutí do země.
Je také otázka, s kým může Putin vyjednávat.
Zelenskému vypršel mandát prezidenta.
Na základě jakých pravomocí Zelenskij ještě vládne?
Putin nemůže vědět, zda dohoda, kterou se Zelenským uzavře, nebude později prohlášena za nelegitimní.
Člověk by si myslel, že Putin se z minské dohody, která byla použita k jeho oklamání a k tomu, aby ho zanechala nepřipraveného na vojenskou akci, a ze všech ruských dohod s Washingtonem – například ze slibu, že se NATO nepohne ani o píď na východ – poučil, že jakákoli dohoda s podpisem Washingtonu je bezcenná.
Jak je tedy možné, že Putin mluví o vyjednávání?
Je snad Putin pomatený a neschopný poučit se ze zkušeností?
Já vidím Putina jako úspěšného vůdce.
Zachránil Rusko před demoralizací z rozpadu Sovětského svazu, který vedl k tomu, že kdysi mocný stát byl rozparcelován, rozkraden a ztrapněn židovskými oligarchy a Washingtonem.
Putin obnovil ruskou ekonomiku, a to navzdory sankcím Washingtonu a Putinovu nekompetentnímu řediteli centrální banky.
Putin obnovil ruskou hrdost, ruskou rodinu a občanskou morálku.
Je to vzácně úspěšný vůdce.
Ale jako válečný vůdce byl Putinem Nepřipraveným, zaskočeným gruzínskou invazí do Jižní Osetie organizovanou Washingtonem, washingtonským svržením ukrajinské vlády a reakcí Západu na jeho speciální vojenskou operaci v Donbasu.
Putin přijímal urážku za urážkou, provokaci za provokací, čímž stále rozšiřoval konflikt a přivolával další konflikty jinde, například na Blízkém východě.
Není mi jasné, proč Putin akceptoval svržení ukrajinské vlády Washingtonem.
Jednoduše mu chyběly vojenské zdroje, aby tomu zabránil, nebo nebyl schopen pochopit, co se děje?
Konflikt, k němuž došlo o 8 let později, byl důsledkem toho, že Putin nedokázal předvídat.
Možná ho omezovala třída zrádců, uctívačů Západu, zrádců, které nazývám "atlantističtí integrátoři".
Tito zrádci jsou nyní v Rusku označováni jako "pátá kolona".
Z velké části jsou pryč, s výjimkou ředitele ruské centrální banky, který Rusku nadále škodí více než Západ.
Myslím, že Putinovo chování se dá vysvětlit tak, že Putin chápe, že válka mezi Washingtonem a Ruskem znamená konec světa, a chce se jí za každou cenu vyhnout.
Proto je ochoten přijímat nekonečné urážky a provokace.
Putin však zřejmě nechápe, že Washington se neúnavně snaží prosadit svou agendu washingtonské hegemonie a že Rusko, Čína a Írán jsou překážkami v cestě této agendy, a proto mají být odstraněny.
Putin může takovou agendu považovat za absurdní, ale přesto je to agenda.
Washington zatím neoznámil opuštění Wolfowitzovy doktríny americké hegemonie a unilateralismu.
Dokud je to agenda Washingtonu, nemá žádná dohoda podepsaná s Washingtonem žádný význam.
Dokud bude Putin akceptovat agresi Washingtonu, bude agrese pokračovat.
Putinovo akceptování provokací došlo tak daleko, že Západ už jeho hrozbám nevěří.
Odcházející i nastupující generální tajemník NATO prohlásili, že nemusíme věnovat pozornost tomu, co Putin říká, protože to nikdy nemyslí vážně.
Pochopil Putin, že to je cena za nekonečné přijímání provokací?
Pochopil, že tím ničí důvěryhodnost svých varování?
Putin ve snaze vyhnout se válce zopakoval stejnou chybu na Blízkém východě.
Povzbudilo mě, když Putin náhle projevil proaktivní schopnosti a rychle přesunul ruské letectvo do Sýrie, čímž zabránil americkému válečnému zločinci Obamovi v invazi do Sýrie.
Došel jsem k mylnému závěru, že se Rusko rozhodlo agresi Washingtonu zastavit.
Byla to však jen jednorázová dohoda.
Putin ve snaze vyhnout se válce tím, že ponechá Sýrii, Írán a Hizballáh bez letecké ochrany, dosáhl pravého opaku – začátku války.
Nyní se podle zpráv Putin snaží získat leteckou ochranu Íránu dříve, než Izrael vyhodí do povětří íránské mírové jaderné reaktory, a rozšíří tak radiaci na rozsáhlá území Ruska.
Putin a ruský generální štáb nedokázali pochopit, co se stane, když nebude k dispozici vyrovnávací síla.
Výsledkem není utlumení války, ale její vypuknutí, přičemž Putin nyní musí vydávat Izraeli tvrdá varování, která nemusí být důvěryhodná vzhledem k Putinovu selhání při prosazování červených linií v minulosti.
Na Rusko se snáší vědomí, že existence Ukrajiny jako nezávislé země představuje pro Rusko existenční hrozbu.
Osvobození Donbasu neznamená demilitarizaci a dehonestaci Ukrajiny ani nahrazení ukrajinské loutkové vlády nezávislou.
Dovolí ruská veřejnost a ruský generální štáb Putinovi, aby souhlasil s ukončením války pouze na základě osvobození Donbasu, nebo bude ruská veřejnost a generální štáb trvat na tom, že existence Ukrajiny je existenční hrozbou pro Rusko, a bude trvat na tom, aby válka pokračovala, dokud se Ukrajina opět nestane provincií Ruska?
Ruská pátá kolona má plné ruce práce se zpochybňováním závěru Zbigniewa Brzezinského, že Rusko nemůže být velmocí, pokud Ukrajina není součástí ruské sféry vlivu.
Bude generální štáb a ruské obyvatelstvo souhlasit s pátou kolonou, nebo s Brzezinským?
Pokud budou souhlasit s Brzezinským, budou mít námitky proti tomu, aby Putin mírovou dohodou pouze odkopával jako plechovku.
Bude nešťastné, pokud Putinovo trvání na míru destabilizuje Rusko.
Q.S.
To oč se hraje je čas...