Sériový mezinárodní Psyop
Izraelská strategie napětí s celosvětovým mediálním a politickým dopadem. Krizové řízení s rukojmími. Těžce maskovaní a převlečení bojovníci brigád Kásám, které vidíte na obrázku, jsou "opravdoví" palestinští vlastenci, nebo jsou to skrytí agenti Izraele?
Ve skutečnosti se domnívám, že pro ospravedlnění domácích i mezinárodních přiměřených represí vůči palestinskému lidu je více než pravděpodobné, že Izrael realizoval jakýsi sériový mezinárodní Psyop, a to prostřednictvím inscenace Strategie napětí mezi izraelským civilním obyvatelstvem a tzv. palestinskými povstaleckými silami.
Které by však podle mého názoru byly při svých teroristických akcích vědomými a někdy i nevědomými agenty Izraele s cílem vyprovokovat "legitimní" odvetnou reakci.
Strategie napětí je politika, v níž je násilný boj spíše podporován než potlačován.
Jejím cílem je vyvolat v obyvatelstvu všeobecný pocit nejistoty a přimět lidi, aby hledali bezpečí v silné vládě.
Švýcarský akademik Daniele Ganser napsal v roce 2004 knihu NATO's Secret Armies (Tajné armády NATO), v níž tvrdí, že NATO v rámci "strategie napětí" přímo podporuje krajně pravicové teroristy v Itálii. Ganser také tvrdí, že operace Gladio, snaha organizovat partyzány a odboj v případě komunistického převzetí Itálie východním blokem, pokračovala i v 70. letech a zásobovala krajně pravicová neofašistická hnutí zbraněmi.
Ganserovy závěry byly zpochybňovány; Ganser především hojně cituje dokument US Army Field Manual 30-31B, o němž americké ministerstvo zahraničí tvrdí, že je sovětským podvrhem z roku 1976, který má zdiskreditovat USA, zatímco jiní, například Ray S. Cline, tvrdí, že je pravděpodobně autentický, a Licio Gelli, který tvrdí, že mu jej ve skutečnosti poskytla CIA.
Nyní se v posledních dvou letech hodně mluví o genocidě prováděné IDF na palestinském civilním obyvatelstvu, přičemž de facto nelze popřít, že právě to se v podstatě uskutečnilo.
Zejména vzhledem k nepoměru mezi podmínkami ekonomické, politické a sociální podřízenosti obou stran.
Nemluvě o technologickém rozdílu mezi výzbrojí obou stran.
Nevěřím však, že cílem izraelské vlády je "konečné řešení" pro palestinský lid podobné tomu, které nacisté předvídali pro Židy na konci druhé světové války.
I když ve skutečnosti je to velmi podobné…
Domnívám se, že skutečným cílem a účelem izraelské vlády je osvobodit Palestinu, celou Palestinu, od nepohodlné přítomnosti Palestinců.
Jakýmkoli způsobem…
Což se, promiňte, když se budu opakovat, příliš neliší od cílů a záměrů nacistů pro Třetí říši na konci druhé světové války…
Ale vina samozřejmě není jen na straně Izraele, ale i na bedrech všech vlád USA po JFK a všech západních vlád, které projevují veškerou svou zbabělost…
To proto, že jestliže Američané jsou přesvědčeni (a podle mého názoru mylně), že je správné podporovat Izrael vždy a za všech okolností), jinak evropské vlády, nebo alespoň evropské národy, nejsou tak přesvědčeny, že je to tak správné.
A přesto jsou jejich servilní vůdci vždy a v každém případě "yes meni" USA i Izraele.
Jak je vidět i v souvislosti s válkou na Ukrajině.
Chtěl jsem vysvětlit, jaká úvaha mě k tomu před mnoha lety vedla, i když jsem se až dosud nikdy neodvážil vyslovit tuto myšlenku, která vychází především z úvah o palestinských raketách, které od roku 2001 dopadají na Izrael.
Nebo lépe řečeno jsem se o to neobratně pokusil.
Mimochodem, od roku 2001, jaká to náhoda!
Kdo ví, jestli to nesouvisí s 11. zářím a s útokem na Dvojčata, který provedl ten vousatý padouch v jeskyni Usáma bin Ládin, a ne izraelsko-americký špičkový společný podnik špičkové černé vědy, jak předstírají ti nešťastní konspirační teoretici!
A tady mi prosím dovolte, abych ještě jednou poznamenal tu nejpodivnější věc, o které dosud nikdo neuvažoval, leda Webster Tarpley ve své knize "Postmoderní převrat".
Tou je zvolení poprvé v dějinách černošského a muslimského prezidenta USA, prvního a zatím jediného (!), navíc nesoucího jméno tak souznící se jménem veřejného nepřítele č. 1 Obama vs. Usáma!
Vskutku podivné!
Zní to hodně jako Psyop, ale jako ten nejnesrozumitelnější ze všech…
Nuže, vraťme se k tématu.
Ohledně palestinských raket mě vždycky zajímalo, proč když jsou IDF a izraelské zpravodajské služby tak zkušené a profesionální, jak všichni uvádějí, jak je možné, že se jim nikdy nepodařilo zastavit financování, výrobu, přepravu nebo instalaci těchto primitivních raket dříve, než byly odpáleny proti Izraeli?
Také proto, že území okupovaná Palestinci (a kontrolovaná Izraelem) nejsou nijak zvlášť bohatou a průmyslově vyspělou oblastí a pro specializovanou vyšetřovací izraelskou jednotku mělo být, alespoň podle mého názoru, snadné najít řemeslnou činnost výroby pyrotechnických výrobků, jako jsou rakety Kásám.
Nakonec úvaha týkající se další záhady, vzhledem k tomu, že nevěřím, že se Palestinci koupou ve zlatě, nechápu, nikdy jsem nepochopil, jak je možné, že se nikdy nepropracovali k financování prostřednictvím prodeje nebo pronájmu práv na mořská ložiska plynu a ropy v Gaze, která by jim měla patřit, přinejmenším do doby, než Gazu neopustí.
Nebo se mýlím?
Že by to bylo kvůli možné izraelské ostrakizaci?
Pak by se ale choval jako šéf mafiánského spolku.
A proč ho v tomto případě nikdo nikdy neodsoudil?
Na závěr cituji historii útoků palestinských raket a zrodu Hamásu, obojí převzato z Wikipedie.
Hamás, jehož založení bylo podporováno a propagováno Izraelem jako funkce proti Fatahu.
Jak přiznává i sama Wikipedie, obvykle velmi politicky korektní i proizraelská…
Na závěr cituji dva své články, kde jsem již tvrdil, že 7. říjen, pouhý den po!, byl operací pod falešnou vlajkou provedenou Izraelem.
"Od roku 2001 podnikli palestinští ozbrojenci v rámci pokračujícího izraelsko-palestinského konfliktu desítky tisíc raketových a minometných útoků na Izrael z pásma Gazy.
Tyto útoky, které jsou široce odsuzovány za to, že jsou zaměřeny proti civilistům, označila OSN, Evropská unie i izraelští představitelé za terorismus a organizace na ochranu lidských práv Amnesty International a Human Rights Watch je definují jako válečné zločiny.
Mezinárodní společenství považuje nerozlišující útoky na civilní cíle za nezákonné podle mezinárodního práva.
Palestinští ozbrojenci tvrdí, že raketové útoky jsou reakcí na izraelskou blokádu Gazy, ale palestinská samospráva je odsoudila a tvrdí, že raketové útoky podkopávají mír.
Od roku 2004 do roku 2014 bylo při těchto útocích zabito 27 izraelských civilistů, 5 cizinců, 5 vojáků IDF a nejméně 11 Palestinců a zraněno více než 1 900 osob.
Lékařské studie ve Sderotu, izraelském městě nejblíže Pásmu Gazy, prokázaly téměř 50% výskyt posttraumatické stresové poruchy u malých dětí, stejně jako vysoký počet depresí a potratů.
Průzkum veřejného mínění provedený v březnu 2013 ukázal, že většina Palestinců nepodporuje odpalování raket na Izrael z pásma Gazy, pouze 38 % je pro jejich použití.
Další průzkum provedený v září 2014 zjistil, že 80 % Palestinců podporuje odpalování raket na Izrael, pokud mu neumožní neomezený přístup do Gazy.
Raketové útoky způsobily zrušení letů na letišti Ben Gurion.
Zbraně, často souhrnně označované jako kassamy, byly zpočátku hrubé a krátkého doletu a zasahovaly především Sderot a další obce sousedící s pásmem Gazy.
V roce 2006 začaly být nasazovány sofistikovanější rakety, které zasáhly větší pobřežní město Aškelon, a počátkem roku 2009 byla velká města Ašdod a Beeršeba zasažena raketami Kaťuša, WS-1B a Grad.
V roce 2012 byl Jeruzalém a izraelské obchodní centrum Tel Aviv zasažen raketami místní výroby "M-75", respektive íránskými raketami Fajr-5.
V červenci 2014 bylo poprvé zasaženo město Haifa na severu země. několik projektilů obsahovalo bílý fosfor.
Podle jednoho z bojovníků Hamásu jsou tyto střely recyklovány z nevybuchlé munice, kterou Izrael používal při bombardování Gazy.
Útoky prováděly všechny palestinské ozbrojené skupiny a před válkou v Gaze v letech 2008-2009 je trvale podporovala většina Palestinců, i když deklarované cíle byly různé.
Izraelská obrana vybudovaná speciálně pro boj se zbraněmi zahrnuje opevnění škol a autobusových zastávek a také poplašný systém nazvaný Červená barva.
Systém Iron Dome, který má zachytit rakety krátkého doletu, Izrael vyvinul a poprvé nasadil na jaře 2011 na ochranu Beeršeby a Aškelonu, ale úředníci a odborníci varovali, že nebude zcela účinný.
Krátce poté poprvé zachytil palestinskou raketu Grad.
V cyklu násilí se raketové útoky střídají s izraelskými vojenskými akcemi.
Od vypuknutí druhé intifády (30. září 2000) do března 2013 bylo na Izrael vypáleno 8 749 raket a 5 047 minometných granátů, zatímco Izrael provedl v pásmu Gazy několik vojenských operací, mimo jiné operaci Duha (2004), operaci Dny pokání (2004), Operace Letní deště (2006), Operace Podzimní mraky (2006), Operace Horká zima (2008), Operace Lité olovo (2009), Operace Obranný pilíř (2012), Operace Ochranné ostří (2014), Operace Strážce hradeb (2021) a Operace Železné meče (2023).
Útoky začaly v roce 2001.
Od té doby (údaje ze srpna 2014) dopadlo na jižní Izrael téměř 20 000 raket, všechny až na několik tisíc od stažení Izraele z pásma Gazy v srpnu 2005.
Hamás je zdůvodnil jako protiútoky na izraelskou blokádu Gazy.
Rakety zabily 28 lidí a stovky dalších zranily.
Dosah raket se postupem času zvětšoval.
Původní raketa Qassam má dolet asi 10 km, ale modernější rakety, včetně verzí starých sovětských raket Grad nebo Kaťuša, zasáhly izraelské cíle ve vzdálenosti 40 km od Gazy.
Někteří analytici považují tyto útoky za odklon od sebevražedných atentátů, které byly dříve hlavní metodou Hamásu při útocích na Izrael, a za převzetí raketové taktiky používané libanonskou skupinou Hizballáh.
Všechny palestinské ozbrojené skupiny s různou četností provádějí raketové a minometné útoky.
Hlavními skupinami jsou Hamás, Islámský džihád, Lidová fronta pro osvobození Palestiny, Výbory lidového odporu, Fatah a Demokratická fronta pro osvobození Palestiny.
V červnu 2007 se Hafrom Fatah stal faktickým vládním orgánem v pásmu Gazy, zatímco Fatah předsedá Palestinské národní samosprávě.
Založili ji šejch Aḥmad Jásin, ʿAbd al-ʿAzíz al-Rantísí a Mahmúd al-Zahar v roce 1987 pod tlakem začátku první intifády jako operační složku Muslimského bratrstva, která měla teroristickými akcemi bojovat proti Státu Izrael.
Podle verze Mosaba Hasana Júsefa (syna jednoho ze zakladatelů Hamásu) však byl Hamás založen v roce 1986, tedy ještě před začátkem první intifády v prosinci 1987.
Hamás se zrodil jako opozice vůči OOP, která byla považována za příliš sekulární a umírněnou stranu.
Ve skutečnosti se Hamás od svého založení prezentuje jako fundamentalistické a radikální islamistické hnutí, které kategoricky odmítá dvoustátní řešení; z tohoto důvodu Hamás neuznává dohody z Osla z roku 1993.
Hamás spáchal a přihlásil se k několika sebevražedným útokům na izraelské civilisty, včetně velikonočního masakru provedeného v hotelu ve městě Netanya v roce 2002, který si vyžádal 30 obětí, útoku v Jeruzalémě v roce 1997, útoku v Rišon LeZionu v roce 2002 (po 16 civilních obětech), masakru v autobusu č. 37 v Haifě (17 civilních obětí, většinou dětí a mladistvých) a mnoha dalších zejména během druhé intifády, které si vyžádaly stovky civilních i vojenských obětí.
Od roku 2001 opakovaně útočí na Izrael raketami, především Kassamy a v menší míře raketami BM-21 Grad, přičemž je obviňována HRW z válečných zločinů a zločinů proti lidskosti.
Dne 7. října 2023 Hamás zahájil brutální a promyšlený útok proti izraelskému obyvatelstvu.
Přibližně 3 000 teroristů Hamásu zaútočilo na několik vesnic a hudební festival, kterého se účastnily stovky mladých lidí, a znásilňovali, mučili, mrzačili, upalovali zaživa, zabíjeli a unášeli stovky civilistů, včetně starých lidí, žen a dětí.
Konečná bilance činila 859 zabitých a 254 unesených civilistů (z celkového počtu asi 1 200 zabitých, většinou Izraelců).
Sedmý říjen je považován za největší masakr, který židovský národ v moderní éře utrpěl po holocaustu.
Po 7. říjnu 2023 se k odpovědnosti za útok výslovně přihlásilo několik významných představitelů Hamásu, kteří vydali prohlášení s cílem vyvolat vzpouru palestinského lidu proti Státu Izrael.
Hamás rovněž provozuje rozsáhlé sociální programy a získal si popularitu v palestinské společnosti zřizováním nemocnic, vzdělávacích systémů, knihoven a dalších služeb v celém pásmu Gazy.
Podle některých analytiků však Hamás tyto služby aktivizoval také pro propagandistické účely s cílem získat popularitu mezi palestinským obyvatelstvem a vyhrát volby v roce 2006.
Kromě toho bojovníci Hamásu systematicky využívali nemocnice jako úkryty pro úkryt a ochranu, pod těmito objekty hloubili složitou síť podzemních tunelů pro vojenské účely a při bombardování izraelskou armádou využívali civilisty jako lidské štíty.
Výstavba těchto děl, nákup velkého množství zbraní v průběhu let a financování armády čítající tisíce mužů bylo umožněno díky velkým finančním prostředkům (přibližně 2 miliardy dolarů ročně), které organizace získává ze zahraničí, zejména z Íránu, jejího hlavního financiéra.
Podle některých analytiků by se díky části těchto peněz vůdci Hamásu obohatili a nahromadili milionářský majetek, zatímco 80 % obyvatel Gazy žije v podmínkách těžké chudoby.
Charta Hamásu z roku 1988 navrhovala návrat Palestiny do stavu před kolonizací podle výkladu samotného Hamásu, který ignoruje stálou přítomnost Židů v průběhu staletí navzdory různým perzekucím, a vytvoření velkého palestinského státu, který by zahrnoval také celé území státu Izrael, což by znamenalo jeho úplné zničení.
Ve skutečnosti článek 6 Charty výslovně uvádí cíl zničení Státu Izrael.
Charta sama prohlašovala, že "palestinská otázka nemá jiné řešení než džihád".
Nicméně v červenci 2009 tehdejší šéf politického byra Cháled Meš'al prohlásil, že Hamás je ochoten spolupracovat na "řešení arabsko-izraelského konfliktu, které by zahrnovalo palestinský stát v hranicích z roku 1967", pokud by palestinští uprchlíci dostali právo žít v zemi.
Nebo na návrat do Izraele a že východní Jeruzalém bude uznán za hlavní město nového státu.
Podle některých analytiků by však tato umírněnější a dialogu otevřená prohlášení odpovídala komunikační strategii zaměřené výhradně na získání většího politického konsenzu na mezinárodní úrovni, a neodrážela by tedy skutečné politické záměry vedení Hamásu, jak jasně ukázal krvavý masakr spáchaný 7. října 2023.
V roce 2017 Hamás zveřejnil novou chartu, která akceptuje přechodný palestinský stát s hranicemi z roku 1967, aniž by uznal Izrael.
Podle historika Claudia Vercelliho by "úvahy" o palestinském státě omezeném pouze na část území byly pouze "mezistupněm na cestě k "osvobození" celého území, tedy neuznání práva Izraele na existenci ani výslovné přihlášení se k pokračování teroristických činů".
Politické křídlo Hamásu zvítězilo v několika místních volbách v Gaze, Kalkilii a Nábulusu.
V lednu 2006 překvapivě zvítězilo v palestinských parlamentních volbách 2006 a se ziskem přibližně 44 % hlasů získalo 74 ze 132 křesel ve sněmovně, zatímco Fatah s přibližně 41 % hlasů získal pouze 45 křesel. Rozložení hlasů na jednotlivých územích však bylo velmi rozdílné: hlavní volební základny Hamásu se nacházely v pásmu Gazy, zatímco základny Fatahu byly soustředěny na Západním břehu Jordánu.
To okamžitě vedlo k předpovědi, že pokud obě strany nenajdou kompromis, může vypuknout boj o kontrolu nad oběma územími, na nichž má každá z obou stran největší kořeny.
Po bitvě o Gazu v roce 2007 mezi Fatahem a Hamásem, násilném občanském konfliktu, který si během jednoho týdne vyžádal více než 100 mrtvých, převzal Hamás úplnou kontrolu nad stejnojmenným pásmem tím, že odstranil nebo odstranil opoziční exponenty.
V souvislosti s těmito událostmi a na pozadí obvinění z nezákonnosti byli zvolení představitelé Hamásu buď odvoláni z funkcí, nebo fyzicky odstraněni ze svých pozic palestinskou samosprávou na Západním břehu Jordánu a jejich místa byla obsazena členy Fatahu a nezávislými členy.
Dne 18. června 2007 vydal palestinský prezident Mahmúd Abbás (Fatah) dekret, kterým postavil milice Hamásu mimo zákon.
Hamás má vojenské křídlo (Brigády Ezzedín al-Kassám) a za teroristickou organizaci ho považuje Evropská unie, Spojené státy, Izrael, Kanada, Spojené království, Austrálie, Nový Zéland a Japonsko, zatímco Paraguay klasifikuje jako teroristickou organizaci pouze jeho vojenské křídlo, Organizace amerických států považuje Hamás za teroristickou organizaci také.
Většina zemí světa, včetně Indie, Číny, Ruska, Brazílie, Egypta, Saúdské Arábie, Spojených arabských emirátů, Turecka, Ukrajiny, Švýcarska a Norska, Hamás za teroristickou organizaci nepovažuje, ačkoli oficiálně uznává vládu v Ramalláhu jako jediného představitele palestinského státu.
Od revoluce v roce 1979 Írán přestal uznávat legitimitu státu Izrael a zároveň považuje organizaci Hamás za jediného představitele palestinského státu a ekonomicky ji financuje; Írán oficiálně nemá na Západním břehu Jordánu žádnou diplomatickou delegaci.
OSN nepovažuje Hamás za teroristickou organizaci; v roce 2018 byl návrh na odsouzení Hamásu zamítnut.
V dubnu 2024 tehdejší politický vůdce Ismáíl Haníja (později zabit Izraelem) prohlásil, že Hamás je připraven rozpustit své vojenské křídlo v případě vzniku palestinského státu v hranicích z roku 1967.
31. ledna 2018 byl Ismáíl Haníja označen Ministerstvem zahraničí USA za speciálně označeného globálního teroristu (SDGT).
V květnu 2024 vyzval Mezinárodní trestní soud k zatčení vůdců Hamásu Jahjá Sinvara, Ismáíla Haníji a Mohammeda Deifa za vyhlazování, braní rukojmí, znásilňování a další formy sexuálního násilí; při téže příležitosti byl podobný požadavek vznesen také vůči izraelskému premiérovi Benjaminu Netanjahuovi a ministru obrany Joavovi Gallantovi za způsobování vyhlazování a používání hladu jako metody boje, odepírání humanitární pomoci a masakry civilistů.
O skutečném významu slova "Ḥamās" nepanuje shoda.
Ḥamās je akronym arabské fráze حركة المقاومة الاسلامية? nebo Ḥarakat al-Muqāwama al-Islāmiyya: "Hnutí islámského odporu", ale v arabštině slovo "ḥamās" znamená také "nadšení", "zápal" nebo "bojový duch".
Slovo "hamás" má také asonanci s hebrejským slovem, které není etymologicky příbuzné, חמס (IPA /xa'mas/) "násilí".
Jindy si ozbrojenci z Ḥamās říkají Studenti Ajaše, Studenti inženýra, Jednotka Jájaš Ajaš, na počest tvůrce výbušniny, která způsobila smrt více než 50 Izraelců a který byl zabit v roce 1996, Jahjá Ajaše.
Ḥamās se původně zrodil v táborech z akce palestinských uprchlíků hlásících se k Muslimskému bratrstvu.
Až do šestidenní války v roce 1967 byla Gaza pod kontrolou Egypta a prezident Gamál Abd el-Násir v ní silně vystupoval proti extremistickým skupinám, jako je Muslimské bratrstvo.
Skupina byla v letech 1970-1980 přímo i nepřímo financována různými státy, například Saúdskou Arábií a Sýrií.
V té době byla politicko-charitativní odnož Hamásu oficiálně zaregistrována a uznána v Izraeli.
Sám Menachem Begin, nově zvolený premiér za stranu Likud v roce 1977, dal souhlas k řádné registraci "al-Mujammaʿ al-Islāmī" (Islámského sdružení), hnutí napojeného na Muslimské bratrstvo a založeného šejchem Ahmedem Yassinem, v Izraeli.
Někteří odborníci se domnívají, že ačkoli Izrael Hamás nikdy přímo nepodporoval, umožnil mu existenci, protože se stavěl proti sekulárnímu palestinskému hnutí odporu Fatah, které založil a vedl Jásir Arafat.
Za všechny citujme Tonyho Cordesmana, blízkovýchodního analytika z Centra pro strategická studia:
Izrael "přímo i nepřímo pomáhal Hamásu, aby ho využil jako protivníka OOP".
Skupina se v 70. a na počátku 80. let 20. století zdržela politiky a zaměřila se na etické a sociální otázky, jako je korupce, správa awqaf (charitativní nadace) a organizování komunitních projektů.
V polovině 80. let však hnutí podléhalo nástupu bojovného slepého šejka Ahmeda Jásina a začaly vážné třenice a střety s ostatními, převážně sekulárními palestinskými skupinami.
V roce 1984 na základě tipu od členů Fatahu našly IDF sklad zbraní patřící Jásinově skupině.
Zatčený a vyslýchaný Jásin prohlásil, že zbraně nebudou použity proti Izraeli, ale proti opozičním palestinským skupinám: to a přesvědčení, že jeho skupina nepředstavuje hrozbu pro židovský národ (který tehdy považoval OOP za svého hlavního nepřítele), vedlo po roce k jeho propuštění z vězení.