Sexuální utopie v praxi

Čtenářům tohoto webu (psáno pro Counter-Currents Publishing) dozajista nemohl uniknout katastrofický propad bělošské porodnosti posledních desetiletí. V tomtéž období se naše společnost stala bez stínu pochybnosti tou sexem nejvíce posedlou v dějinách. Tyto dva souběžné trendy spolu jen těžko mohou nesouviset. Mnozí dobře mínící konzervativci se s námi shodují na nechuti k současnému stavu, nikoliv však v popisu situace ani jejím původu. Správná diagnóza ale je prvním předpokladem účinné strategie.

Otřepanou frázi "sexuální revoluce" bychom neměli dle mého mínění brát na lehkou váhu. 

Podobně jako v případě Francouzské revoluce, modelové moderní politické revoluce, šlo o pokus vytvořit utopii, nikoliv však politickou, ale sexuální. 

A podobně jako ta Francouzská, prošla i sexuální revoluce třemi stádii: nejprve libertariánskou či anarchickou fází, kdy mělo k nastolení utopie dojít samovolně odvržením starých pravidel; prostřední – vládou teroru, kdy se jedna z frakcí chopila moci a pokusila se své plány uskutečnit diktátem; a konečně třetí – "reakce," kdy se opět postupně prosadila lidská přirozenost. 

Tato esej se bude blíže zabývat tímto vývojem.

Dvě utopie

Nejprve se zamysleme nad tím, co to vlastně sexuální utopie je – a začněme u mužů, kteří jsou v každém ohledu jednodušší.

Příroda si s muži zažertovala: k produkci spermií u nich dochází o několik řádů rychlejším tempem než u ženské ovulace (asi 12 milionů za hodinu vs. 400 za život). 

To není morální, ale přírodní fakt. 

I mezi nižšími zvířaty bývají samci vysoce nadmíru vybaveni něčím, čeho samice potřebují jen omezené množství. 

To poskytuje mnohem větší míru kontroly nad pářením samici. 

Obecný přírodní zákon zní, že samec se předvádí a samice vybírá. 

Pávi roztahují ocasy a pávice si volí. 

Berani se srážejí hlavami, samice vybírají. 

U lidí se hoši snaží udělat dojem na dívky – a ty si následně vybírají. 

Příroda velí, že v párovacím rituálu samec čeká, jestli a až je vybrán.

V mužské sexuální utopii tudíž není ženská poptávka po mužích ničím omezená. 

Pro příklady se nemusíme uchylovat do světa pornografie. 

Vezměme si například oblíbené filmy zaměřené na mužské obecenstvo, jako jsou ty o špionovi Jamesi Bondovi. 

Ženy tomuto agentovi jednoduše nedokáží odolat. 

Nemusí je žádat o ruku a dokonce ani zvát na schůzky. 

Jednoduše vejde do místnosti a ženy mu padají k nohám. 

Zábavní průmysl podobné obrazy ve svých produktech neustále opakuje. 

Divák-muž si nakonec může položit otázku, proč nemůže být takový i skutečný život? 

Lákavým viníkem se pak pro některé stává instituce manželství.

To koneckonců podle všeho skutečně sex dosti významně omezuje. 

Někteří muži soudí, že kdyby byl sex povolený uvnitř i mimo manželství, měli by dvakrát tolik sexu co předtím. 

Myslí na obří nevyužitý potenciál ženské žádosti, doposud potlačovaný monogamií. 

Aby jej uvolnili, usilovali v poválečném období o nahrazení sedmého přikázání schvalováním veškeré dobrovolné sexuální aktivity mezi "plnoletými." 

Každému muži se otevřela cesta k vlastnímu harému. 

Nejen rodinný život, ale sexuální chování obecně, mělo být do budoucna pokládáno za výhradně soukromou záležitost. 

Odpůrci z řad tradicionalistů měli prý chtít "postavit do každé ložnice policajta." 

Byla to doba Kinseyho zpráv a prvních čísel časopisu Playboy. 

Z mužského snění se stalo společenské hnutí.

Tato typicky mužská sexuální utopie rané poválečné éry nebyla samotnou sexuální revolucí, ale pouze její předzvěstí. 

Muži nedokáží zavést revoluční změny do heterosexuálních vztahů bez spolupráce – slavného "souhlasu" – žen. 

Původní mužští rádoby-revolucionáři ale nechápali povahu ženského sexuálního instinktu a proto věci nedopadly podle jejich plánů.

Co tedy ženské sexuální žádosti činí zvláštními a odlišuje je od mužských?

Někdy se říká, že muži jsou polygamní a ženy monogamní. 

Toto přesvědčení často nevysloveně podbarvují "konzervativní" komentátoři: 

Ženy chtějí dobré manžele, ale bezcitní muži je využívají a opouštějí. 

Na první pohled lze toto vysvětlení podpořit jistými důkazy. 

Jedna studie z roku 1994 zjistila, že "zatímco muži vyjadřovali přání mít během následujícího roku ideálně šest sexuálních partnerek a osm v průběhu příštích dvou let, ženy odpovídaly, že jejich ideálem by byl v následujícím roce partner jediný. A během dvou? Odpovědi žen se neměnily – stále jen jeden muž." 

Není to snad důkaz přirozené ženské monogamie?

Ne, není. 

Ženy vědí o vzpurnosti svých sexuálních tužeb, ale tradičně mívaly dost rozumu si to nechat pro sebe. 

Manžel věří v přirozenou monogamii své ženy pro klid své duše. 

Ostatně není ani v zájmu manželky, aby ji muž chápal příliš dobře: vědění je moc. 

Setkáváme se tu tedy s platónskou "zbožnou lží" – prospěšným, ale nepravdivým přesvědčením.

Přesnější by bylo označit ženský sexuální instinkt za hypergamní. 

Muži mají sklon upřednostňovat sexuální rozmanitost, vkus žen je ale po vzoru Oscara Wilda jednoduchý: vždycky se spokojí s tím nejlepším. 

Nejlepším ovšem může být z podstaty věci pouze jediný muž. 

Tyto odlišné samčí a samičí "sexuální orientace" jasně vidíme mezi nižšími primáty, např. u smečky paviánů. 

Samice soupeří o samce na vrcholu, samci o to se na vrchol dostat.

Ženská sexuální utopie pak skutečně odpovídá jejich hypergamním instinktům. 

Ve své čistě utopické formě sestává ze dvou částí: zaprvé se spárovat se svým inkubem, vysněným dokonalým mužem; zadruhé se tento vysněný princ "zaváže," tedy přestane usilovat o ostatní ženy. 

Taková je formulka nemalé části červené knihovny. 

Jde o fantazii čistě utopickou, zčásti proto, že žádný dokonalý muž neexistuje, ale zčásti také proto, že i kdyby snad existoval, logicky se nemůže spárovat se všemi ženami, které po něm touží.

Možné však je umožnit ženám hypergamní párování, tedy sex s těmi nejpřitažlivějšími (nejpohlednějšími či sociálně nejdominantnějšími) muži. 

V Aristofanově Ženském sněmu provedou athénské ženy převrat. 

Obsadí zákonodárné shromáždění a zabarikádují se před svými manžely. 

Následně schválí zákon přikazující nejpohlednějším mužům uspokojit postupně všechny ženy, počínaje těmi nejstaršími a nejošklivějšími. 

Tak vypadá ženská sexuální utopie v praxi. 

Aristofanés chápal ženské myšlení mnohem lépe než průměrný manžel.

Hypergamie není monogamií v lidmi běžně používaném slova smyslu. 

Na vrcholku pyramidy může stát v každém momentě pouze jediný "alfa samec," ne však pořád ten samý. 

Pro lidské vztahy to znamená, že žena je nestálá a i když bývá zblázněná vždy současně jen do jediného muže, neznamená to přirozenou celoživotní věrnost svému manželovi. 

V dřívějších dobách se na tuto ženskou vrtkavost smělo poukazovat. 

Jako příklad si vezměme třeba humorný příběh Ringa Lardnera "Nemůžu dýchat" – tajný deník osmnáctileté dívky, která se chce každý týden vdát za jiného muže. 

Kdyby se jí zeptali na ideální počet "sexuálních partnerů," nejspíš by odpověděla "jeden" – to však ještě nemusí nezbytně znamenat, že má sebemenší ponětí o tom, kdo by jím měl být. 

Důležitým rozměrem hypergamie je sice nevyslovené, ale zato skutečné odmítnutí většiny mužů. 

Ženy jsou ze své přirozenosti marnivé a mají sklony domnívat se, že si zaslouží jenom ty "nejlepší" (sexuálně nejpřitažlivější) muže, což ostatně tvoří další oblíbený námět romantických příběhů (krásná princezna obklopená vzdychajícími nápadníky, která beznadějně chřadne čekáním na "skutečného" muže – dokud, jednoho dne… atd.).

Něco takového samozřejmě objektivně nemůže být pravda. 

Průměrný muž musí být z definice dost dobrý pro průměrnou ženu. 

Kdyby se měla každá žena spojit se všemi muži, kteří jí jsou "hodni," nezbýval by jí čas na nic jiného. 

Opakuji, hypergamie se liší od monogamie. 

Jde o iracionální instinkt a ženská sexuální utopie je jeho výsledkem.

Americká sexuální revoluce byla pokusem žen o uskutečnění této ženské utopie, nikoliv výše popsané mužské. 

Ženské utopistky veřejně vyhlásily své plány několik let po Kinseym a Playboyi. 

Kniha Sex and the Single Girl Helen Gurleyové Brownové vyšla v roce 1962 a o tři roky později převzala tato žena vedení časopisu Cosmopolitan. 

Proslula odporem k mateřství a otevřeně ženy vyzývala, aby využívaly muže (i ženaté) pro potěšení.

Jedna revoluce

Skutečná sexuální revoluce pak vypukla v momentě, kdy podle nových utopických zásad začal jednat významnější počet mladých žen. 

Na mnohých univerzitních kampusech k tomu došlo v 60. letech 20. století. 

Ženy polykající antikoncepční pilulky a souložící s každým mužem, který se jim zalíbil, tvrdily, že ze sebe svrhávají okovy manželství. 

Muži ve vleku svých mladistvých hormonů často souhlasili, ale nebyli z toho tak nadšení, jak se někdy říká. 

Sloupkař Paul Craig Roberts vzpomíná:

"Když to vypuklo, byl jsem mladý učitel. Sledoval jsem, jak se z kampusu stává bordel. Studenti byli vyvedení z míry, dokonce i levičáci, kteří označovali ženskou cudnost za útlak. Dodnes si vzpomínám na jednoho z našich marxistů, který ke mně sjetý meskalinem přišel, aby si postěžoval, že "slušné holky si ničí život." 

To by nás nemělo překvapit – většina mužů by si nejraději vzala pannu; jde o skutečný aspekt mužské erotické žádosti, který upřednostňuje monogamii a neustále se střetává s touhou po sexuální rozmanitosti.

I když nešlo zrovna i filozofky, zformulovaly mladé ženy k ospravedlnění svého chování určité argumenty. 

Zpravidla se jednalo o obměnu tvrzení, že tradiční morálka v sobě obsahovala "dvojí metr."

Říkaly, že ženy dopřávající si promiskuity byly odsuzovány jako "coury," zatímco muži prý byli pro podobný život obdivováni coby "kanci." 

Upozorňovaly, že někteří muži vyhledávali sex mimo manželství a přitom trvali na panenství svých nevěst. 

Rozšířené označení "padlá žena" a neexistence odpovídajícího termínu "padlý muž" byly citovány jako další doklad nefér dvojího metru. 

Ženské revolucionářky dospěly k závěru, že i ženy by propříště měly vyhledávat sex mimo manželství. 

Nejde samozřejmě o kdovíjak logický závěr. 

Mohly se například rozhodnout namísto toho vést nezvladatelné muže příkladem a zachováváním monogamie bez ohledu na mužské chování.

Na chvíli na to ale zapomeňme a věnujme pozornost premise jejich argumentu, dvojímu metru. 

Podobně jako většina rozšířených nepravd důležitá fakta spíše překrucuje, než aby je přímo negoval. 

Zní uvěřitelně a v jeho podobnosti pravdě spočívá i jeho nebezpečnost.

Mužské vyhledávání náhodného sexu s různými ženami ve skutečnosti nikdy podporováno nebylo. 

Jaká zdravá společnost by takové chování podporovala? 

Jeho výsledky jsou totiž zjevné a nevyhnutelné: opuštěné ženy a děti bez otců, z kterých se stává finanční břemeno pro nevinné třetí strany. 

Promiskuitní muži byli tudíž tradičně považování za zhýralé, nebezpečné a bezectné. 

Vžila se pro ně označení jako "libertin" nebo "prostopášník." 

Tradičními normami sexuálního života byla cudnost mimo manželství a věrnost v něm – pro obě pohlaví.

V jednom ohledu však dvojí metr nepochybně panoval: sexuální provinění, ať už smilstvo nebo nevěra, bylo zpravidla pokládáno za závažnější prohřešek u ženy než u muže a přiměřeně tomu za ni byl často společností ukládán přísnější trest. 

I když se tak od obou pohlaví vyžadovala monogamie, dodržování těchto pravidel bylo pokládáno za zvlášť důležité u žen. 

Proč?

Zaprvé v tom bývají zpravidla lepší – ne díky ženské morální nadřazenosti, jak mnoho mužů rádo věří, ale kvůli nižší hladině testosteronu a pomalejšímu sexuálnímu cyklu – ovulaci rychlostí jedné gamety za měsíc.

Zadruhé, pokud budou všechny ženy monogamní, zákonitě budou muset být monogamní i muži: 

Kvůli poměru pohlaví u narozených děti není aritmeticky možné, aby se v rámci společnosti stala pro muže normou polygamie.

Zatřetí soukromá povaha sexuálního aktu a devítiměsíční doba těhotenství znamenají, že zatímco matka dítěte bývá za normálních okolností jistá, o otci mohou panovat opodstatněné pochybnosti. 

Ženská věrnost tak představuje nezbytný předpoklad jistoty manžela, že děti jeho ženy jsou i jeho dětmi.

Začtvrté mají ženy vedle dětí z manželství největší prospěch. 

Většina mužů stráví život prací, která je nijak zvlášť nenaplňuje, aby se postarali o manželku a rodinu. 

U žen dává manželství ekonomický smysl; muži se více "vyplatí" zajít k prostitutce. 

Předmanželská cudnost a manželská věrnost jsou tedy tím nejmenším, čím by měla žena být svému muži zavázána. 

V tradičním náhledu je toho ostatně mnohem víc: vytváří mu domov, vděkem a věrností se odvděčuje za jeho podporu a přijímá jeho roli hlavy rodiny.

Tradiční starost o padlé ženy neznamená, že neexistují žádní "padlí muži." 

Smilstvo bývá vykládáno jako nectnost slabosti a mnozí muži, kteří mu propadnou, se cítí zahanbeni. 

Skutečný dvojí metr vidíme v tom, že s těmito muži málokdo soucítí. 

Muži i ženy mají sklony litovat ženy. 

Mnozí z největších romanopisců 19. století věnovali své nadání sympatickému vyobrazení nevěrných žen. 

Od mužů se naopak očekává plná zodpovědnost za jejich konání, bez dalších otázek. 

Jinak řečeno byl tento dvojí metr nastaven ve prospěch žen, stejně jako většina tradičních úloh pohlaví, například výhradně mužská vojenská povinnost. 

Ženská zodpovědnost coby hlavních zajišťovatelek monogamie tak je do jisté míry výjimkou.

Jaké se ostatně tomuto dvojímu metru nabízejí alternativy? 

Bylo by snad praktičtější svěřit výlučnou zodpovědnost za to, že nedojde k žádnému smilstvu, do rukou sexuálně zoufalých mladíků? 

Nebo by snad bylo lépe ženy zavřít pod zámkem a zcela tuto možnost vyloučit? 

Žena logicky musí mít jednoho, žádného nebo více partnerů. 

První dvě volby společnost přijímá, poslední nikoliv. 

V tomto nesouhlasu však není přítomen žádný nátlak. 

Ženy odhodlané žít s více muži tak smějí činit – nesou však za toto chování i jeho následky zodpovědnost.

Ženské nářky nad dvojím metrem si všímají jen těch nemnoha případů, které podle všeho zvýhodňují muže. 

Těch ostatních ani na moment neváhají využít. 

Ženy v moderním manželství se dvěma příjmy kupříkladu vesměs pracují s předpokladem, že "co si vydělám, je moje; co vydělá on, je naše." 

Mladé ženy si chrání svou "nezávislost," přesto však i nadále počítají s mužskou ochranou, když začne jít do tuhého.

Nejdokonalejším vyjádřením pokrytectví moderních žen ale jistě musí být uplatňování výhradně ženského práva na nevěru. 

Tento postoj celkem jasně podkresluje nemalý podíl současné "svépomocné" literatury určené ženám. 

Vedle skvostů jako Zbavte se ho a Odkopni toho šmejda najdeme třeba dílko Muži, kteří nedokáží milovat: jak poznat muže s panickým strachem ze závazků. 

Jinak řečeno, já od tebe vyžaduji loajalitu, ty ji ale ode mě nemáš žádné právo očekávat. 

Mnohé ženy se zdají upřímně neschopné vidět tento rozpor. 

Moderní žena chce výhody manželství, ale ne jeho zodpovědnosti; chce, aby si ji muž vzal, ale ona si nemusela brát jeho. 

Jde o věčný sen nezodpovědné svobody ve feministickém pojetí: svoboda pro ženy, zodpovědnosti pro muže.

Muži zpravidla uznávají, že jejich požadavek na věrnost své chotě s sebou nese i reciproční závazek jejich věrnosti manželce. 

Skoro bych se nebál říct, že většina mužů klade na tuto část až příliš velký důraz. 

Pro muže by měla být věrnost v manželství záležitostí zachování vlastní cti a toho, aby byl řádným otcem svých dětí; manželčiny i jeho vlastní city jsou až druhořadou záležitostí. 

Manželský slib je každopádně pečlivě zformulován tak, aby jasně artikuloval vzájemnost závazků; muž i žena se zavazují k doživotní věrnosti. 

S ohledem na odlišnosti mezi pohlavími se nelze zbavit dvojího metru lépe, než už to dávno učinilo manželství.

Plod sexuální revoluce: "Znásilnění na schůzce"

Několik let po začátku sexuální revoluce se začaly objevovat zprávy o nesmírném množství mladých žen – čtvrtině až polovině – které se staly obětmi znásilnění. 

Když oběti vypověděly své příběhy, šok se proměnil ve zmatení. 

"Pachatelé znásilnění," jak se ukázalo, na své oběti nečekali ukrytí ve stínu ozbrojení – a dokonce ženy ani nenapadli. 

Ne, tato "znásilnění na schůzce" se odehrála v soukromí, nejčastěji na kolejích, a nedošlo při nich na výhružky ani násilí. 

Ve skutečnosti se blížily představám většiny z nás o znásilnění jen velice málo.

Co se to tedy vlastně dělo?

Vezměte dívku příliš mladou, než aby dokázala pochopit, co je to erotická touha, a vystavte ji několika letům propagandy, která jí opakuje, že v této oblasti má právo na všechno a jakýmkoliv způsobem – bez jakýchkoliv odpovídajících povinností k Bohu, svým rodičům nebo komukoliv jinému. 

Nedávejte jí jakoukoliv radu stran toho, co by pro ni bylo záhodno chtít, jak by mohla pokusit usměrňovat své chování nebo po čem by se měla dívat u mladého muže. 

Také ji naučte, že představa o odlišnostech mezi pohlavími je směšná pověra, kterou náš osvícený věk postupně překonává – se závěrem, že mužská sexuální žádost se od té její v ničem neliší ani není nijak zásadně intenzivnější. 

A zatímco dospívá fyzicky, ponechejte ji pod ochranou rodičovského domu bez jakékoliv vlastní zodpovědnosti.

Následně ji v sedmnácti či osmnácti náhle odtrhněte od rodiny a všech lidí, které kdy znala. 

Může chodit spát, kdy se jí zachce! 

Sama si může rozhodnout, kdy a jak dlouho se bude učit! 

Neustále potkává nové přátele, mladé muže i ženy. 

Chodit k nim na pokoje nebo si je zvát k sobě – o nic nejde, všichni to tak dělají. 

Co na tom, jestli je to třeba ten kluk, kterého potkala na večírku? 

Vypadá jako fajn člověk, stejně jako ostatní spolužáci.

Věnujme na moment pozornost mladíkovi, s nímž se ocitla o samotě. 

Není to ani světec ani zločinec, ale jako každého normálního mladíka v tomto věku ho velice zajímá sex. 

Někdy se při učení nedokáže kvůli myšlenkám na tělo nějaké slečny plně soustředit. 

S dívkami nemá mnoho zkušeností, a většina z nich nebyla kdovíjak skvělá. 

Několikrát byl neobřadně odmítnut, což ho ponížilo víc, než si je ochotný přiznat. 

Zdá se mu, že pro jeho vrstevníky nejsou věci tak složité: "všichni přece vědí", že od 60. let mají muži všechen sex, na který si vzpomenou, správně? 

Řeči o sexu se na něj valí z televize, textů populární hudby, z klepů o kamarádech, kteří údajně "zaskórovali" s tím či oním děvčetem. 

Začíná si říkat, jestli s ním není něco v nepořádku.

Navíc se mu dostalo o sexu podobné osvěty jako dívce, s kterou se právě baví. 

Naučili ho, že lidé mají právo dělat to, co se jim zachce – s jedinou výjimkou, znásilněním. 

To ho však nemusí příliš trápit – na něco takového by samozřejmě nedokázal ani pomyslet.

Také mu bylo řečeno, že mezi pohlavími nejsou významnější rozdíly. 

To pochopitelně znamená, že děvčata nestojí o sex o nic míň než on, i když to šibalsky nedávají najevo. 

Nevypovídají nakonec o jejich skutečných touhách všechny to obálky Cosmopolitanů, které vídává v krámu? 

Když ženy tyhle věci tak nadšeně čtou, proč by mělo sakra být tak složité najít jen jednu, která by s ním šla do postele?

Dneska večer se ale věci konečně daly do pohybu. 

Na večírku potkal dívku. 

Bavili se a trochu popíjeli: samé úsměvy, na rozdíl od dívek, které ho na střední v mžiku oka odmítaly. 

Dokonce ho po party pozvala k sobě na pokoj (nebo přišla do jeho). 

 Říká si, že jeden nemusí být zrovna génius, aby si dal dohromady, na co myslí. 

Jde pro něj o nesmírně důležitý okamžik, na kterém závisí veškerá jeho sebeúcta. 

 Sice je zmatený a srdce mu bije jako o závod, ale snaží se předstírat, že ví, co dělá. 

Ona se taky zdá zmatená, ale odpor klade jen naprosto symbolický (tak mu to aspoň připadá). 

Vlastně mu to ani není příjemné a o jejím požitku si také není jistý. 

O to ale teď nejde; důležitější je, že se konečně může pokládat za muže. 

Později se baví o tom, jak na tom vlastně jsou, jestli bude jeho přítelkyní atd. 

Na manželství zrovna nemyslí, ale proč ne – nakonec. 

Zeptá se jí, jak se cítí, a ona v odpověď zamumlá, že je "v pohodě." 

Tím se uklidní a následuje trapné rozloučení.

Později oné noci nebo dalšího rána si naše mladá žena snaží dát ve své hlavě dohromady, co se jí vlastně přihodilo. 

Kdy začal být z ničeho nic tak neodbytný? 

To ji nechtěl napřed poznat? 

Bylo to jako celé jako šmouha, stalo se to tak rychle. 

Vždycky slýchávala, že sex má být něco úžasného, ale tohle si vůbec neužila. 

Cítila se tak nějak využitá.

Ani na moment jí samozřejmě nevytane na mysli pochybovat o svém vlastním právu intimně se s tím mladíkem sblížit, kdyby právě po tom zatoužila. 

Jak všichni vědí, morální pravidlo číslo jedna zní, veškerý dobrovolný sex mezi zletilými je přípustný. 

Jenom si prostě není jistá, jestli zrovna o tohle stála. 

Vlastně čím víc o tom přemýšlí, tím víc se se jí zdá, že nestála. 

Ale když o to nestála, tak to muselo být proti její vůli, že ano? 

A když to bylo proti její vůli, tak to znamená… že byla znásilněná?

Sympatizuji s mladou ženou – přinejmenším s ohledem na obsah výchovy, která ji dost možná úmyslně na podobnou situaci nepřipravila. 

Na otázku, zda se stala obětí znásilnění, však musí zaznít rezolutní ne.

Dovolte to mi to objasnit poněkud méně emotivní analogií. 

Vezměme si člověka, který si koupí los do loterie, ale nevyhraje hlavní cenu. 

Představte si, že přijde s následujícím argumentem: 

"Zaplatil jsem, protože jsem chtěl vyhrát hlavní cenu. Kdybych věděl, že jej nevyhraju, los bych si nekupoval – takže jsem o peníze přišel proti své vůli a stal jsem se obětí krádeže." 

Sotva by někdo uznal podobnou argumentaci. 

A proč bychom to neměli dělat?

Z velice dobrého důvodu: napadá totiž základní principy veškeré osobní zodpovědnosti. 

Lidé, kteří chtějí mít svobodu vlastní volby, musí být také ochotní přijímat následky těchto voleb. 

Načrtněme si alternativu: kdyby měli kupující všech nevýherních losů právo na vrácení peněz, nebylo by co rozdělit jako výhru a loterie by zanikla. 

Z podobných důvodů většina institucí civilizace spočívá na ochotě lidí nést následky za své činy, dodržovat dohody a plnit své závazky – ať už se jim následky líbí nebo ne.

Babička dívky z našeho příběhu si neuvědomovala své údajné "právo" spát s každým hochem, který se jí zalíbil – nebo si ho pozvat do ložnice a čekat, že k ničemu nedojde. 

Byli to mužští a ženští pováleční utopisté, podle kterých se mělo ženám dostat v této oblasti neomezené svobody. 

Bohužel už však nekladli příliš velký důraz na nutnost přijmout následky oněch méně povedených voleb. 

Namísto toho označili morální a společenské normy, které především ženy tradičně využívaly k orientaci ve svém životě, za naprosto iracionální omezení možných požitků. 

Dvě generace žen pod vlivem těchto hlasů uvěřily, že dělat cokoliv si usmyslí, povede ke štěstí bez jakéhokoliv rizika. 

 Proto tedy ona morální sofistika "nelíbilo se mi to; ergo jsem to nechtěla; ergo se to stalo proti mé vůli."

Každého, kdo upřednostňuje společnost svobodných a zodpovědných lidí před ústřední kontrolou, musí odůvodnění předkládaná hnutím proti znásilnění na schůzkách velice znepokojit. 

Požadavku, aby ženy ve výše popsaných situacích chránil namísto morálních zásad a zdravého úsudku zákon, lze vyhovět jedině doslova "postavením policajta do každé ložnice." 

Jakkoliv můžeme sympatizovat s oklamanými mladými lidmi (a tím myslím muže i ženy), v žádném případě se nemůžeme zavázat k odpovědnosti vytvářet pro ně zcela bezpečné prostředí, ani je chránit před následky vlastního jednání, ani jim zabezpečit sex coby jejich cestu ke štěstí. 

Najdou se totiž důležitější věci než jejich bolest – mezi nimi i zásada zodpovědnosti, na níž závisí svoboda nás všech.

Podle tradičního náhledu nikdy nebyla ženská erotická moc nad muži něčím, nad čím žena vládla neomezenými právy. 

Namísto toho bylo využití této přirozené moci v obecném vnímání zatíženo rozsáhlou zodpovědností – k Bohu, své rodině, muži, jemuž se vydávala, dětem vzešlým z tohoto svazku a svému vlastnímu dlouhodobému blahu. 

Ke splnění svých povinností jako člověk, dcera, manželka i matka musela prokázat nezanedbatelnou dávku sebeovládání. 

Toto pěstované a společností očekávané sebeovládaní bylo označováno jako zdrženlivost. 

V prvé řadě se vyžadovala cudnost před manželstvím a věrnost v něm; následně také zachovávání jistého dekora v chování k mužům – zdvořilé uměřenosti.

Každé povinnosti odpovídá právo: jestliže máme povinnost živit své děti nebo bránit naši vlast, nezbytně musíme mít i právo to udělat. 

Dříve – byla-li sexuální práva vůbec vydělována – byla chápana v tomto kontextu závislosti na povinnostech. 

A tak měla tedy žena skutečně právo odmítnout všechny sexuální návrhy všech mužů kromě svého manžela – ale jen proto, že v očích společnosti neměla žádné morální právo návrh na smilstvo či nevěru přijmout (a to i při nepřítomnosti právní normy, která by to výslovně zapovídala).

Znásilnění bylo pokládáno za obzvlášť odporný druh napadení, protože se příčilo nadosobnímu morálnímu principu, kterým žena podřizovala své chvilkové soukromé touhy blahu svých blízkých. 

Pokud měla zdrženlivost plnit svou zásadní společenskou úlohu ochrany bezúhonnosti rodin, bylo třeba ji respektovat a chránit.

V římském právu nebylo znásilnění prostitutky považováno za vážný zločin: muž nemohl pošpinit zdrženlivost ženy, která žádnou neměla. 

Pozdější evropské právo kriminalizovalo dokonce i znásilnění prostitutek, to však neznamená oddělení konceptu znásilnění od ženské zdrženlivosti; zákon jednoduše připustil a rozhodl se chránit možnost pokání za nestydatost (roli zde pochopitelně sehrála křesťanská morálka).

Sexuální revoluce zdůraznila právo každého jednotlivce na sex podle jeho či jejích představ – jinak řečeno právo na dokonalé sobectví v erotickém životě. 

Jedním z následků této proměny bylo zničení morální důstojnosti ženské zdrženlivosti. 

Samozřejmě nebyla zakázána per se, ale stala se jen další ze záležitostí osobního vkusu – jako třeba ančovičky nebo homosexualita. 

Když opadlo prvotní nadšení z odložení zdrženlivosti, lidé si začali všímat, že příslib blaženosti se jaksi nenaplnil. 

Brzy si uvědomili, že jedním z důvodů byla i odlišná představa žen a mužů o ideálních normách ženského chování. 

Proto bylo zavedení práva na sex mužů podle jejich představ nevyhnutelně spojeno s upřením stejného práva ženám. 

Anarchie doprovázející vypuknutí sexuální revoluce se ukázala být nutně a ze své podstaty fází pouze přechodnou.

Od sexuální anarchie k sexuálnímu teroru

Klišé politické filozofie praví, že čím méně sebekázně občané projevují, tím pevnější kontrolu z vnějšku vyžadují. 

Praktickou nevyhnutelnost takovéhoto kompromisu lze vykreslit na extrémních příkladech francouzské a ruské revoluce. 

Nejprve jsou ve jménu svobody odvrženy staré zvyky a normy. 

Když se pak výsledný chaos stává nesnesitelným, zakročí skupina s nezbytnými ambicemi, sebejistotou a nemilosrdností a vnutí oslabené společnosti svůj vlastní řád. 

Touto cestou se postupně ubírá i sexuální revoluce, když se úlohy jakobínů/bolševiků ujaly feministky.

Lidské bytosti se neobejdou bez společenských norem, které by jim pomáhaly proplouvat zrádnými vodami osobních vztahů. 

Od mladých žen nelze očekávat, že si po vzoru Descarta znovu vytvářejícího celý vesmír uvnitř své mysli vypracují vlastní sexuálně etický systém. 

Když je přestanete připravovat na manželství, obrátí se pro radu jinam. 

V uplynulých třiceti letech se tímto "jinam" stal feminismus – jednoduše proto, že feministky překřičely všechny ostatní.

Když nejprve vybízel mladé ženy k sexuálním experimentům, povedlo se feminismu obratně využít i následné nespokojenosti a deziluze. 

Jeho program přepisování pravidel lidského sexuálního chování je dílem pokračováním osvoboditelských utopických programů a zčásti reakcí proti nim. 

Feministky sice schvalují právo konat dle svého rozmaru bez jakékoliv zodpovědnosti vůči ostatním – toto právo však podle nich náleží výhradně ženám.

Při hledání morální a právní opory tohoto novátorského tvrzení narazily na letité zákazy znásilnění. 

Feministky však nevnímají znásilnění jako narušení ženské cudnosti nebo manželské věrnosti, ale pouze osobních přání ženy. 

Prastaré zápovědi znásilnění tak nevyužívají k vynucení respektu k ženské zdrženlivosti, ale poslušnosti ženských rozmarů. 

Jejich ideálem není muž, jehož sebeovládání umožňuje ženě prokázat její vlastní, ale muž ve službě jejího potěšení – muž, který se nechová jako gentleman, ale jako robertek.

Důvodem, proč za zločin znásilnění čelí muži pohaně, vězení a někde dokonce nejvyššímu trestu, ale zjevně není jen pouhá lhostejnost k ženiným přáním. 

Podle nového pojetí, které se opírá nikoli o manželský svazek, ale o souhlas, může být totožný sexuální akt zločinem v pondělí nebo ve středu, a v pořádku v úterý a ve čtvrtek – podle proměnlivosti ženského rozmaru. 

Znásilnění nebere podle feministek společnost dostatečně vážně; možná bychom se ale měli spíš ptát, jak ho můžeme brát byť jen s kapkou serióznosti, jakmile ho začneme definovat jako ony. 

Jestliže mají mít ženy právo dělat si s muži, co se jim zachce, neměli by koneckonců mít muži právo činit totéž se ženami?

Kampaň proti znásilněním na schůzce skutečně vděčí za svůj úspěch pozůstatkům staršího smýšlení. 

Samy feministky si to dobře uvědomují a otevřeně píší o "novém vymezení znásilnění." 

Pro ty z nás, kteří ještě mluví tradiční angličtinou, se to však rovná přiznání falešného obviňování mužů.

Člověk by jistě cítil k "obětem znásilnění na schůzce" větší míru sympatií, kdyby hledaly manžele, obávaly se, že jsou pro další případné nápadníky "poskvrněné" a byly připravené ujmout se svých manželských a mateřských povinností. 

Tak tomu ale v žádném případě není. 

Když už ne snad samotné zmatené mladé ženy, tak jistě organizátoři kampaní proti znásilnění na schůzkách se k instituci manželství staví velice nepřátelsky a nikdy ji nezmiňují coby možné řešení. 

Nechtějí z mužů udělat zodpovědné manžele, ale trestance. 

To je podstatně horší než sňatky z donucení, které alespoň dovolovaly muži zachovat se jako otec dítěte, které zplodil.

Co vlastně – mimo ukojení touhy po pomstě – ženy z potrestání mužů za údajná znásilnění na schůzkách mají? 

Pohled na potrestaného muže snad může utvrdit morálně zmatené ženy v jejich neoprávněném pocitu křivdy – zatrpklost se často sama vyživuje, jako svědění, které se každým poškrábáním zhoršuje. 

Ženy se dočkají potvrzení svého přesvědčení, že mužské chování plně v souladu s jejich představami je jejich právem. 

Ztrácí důvody chovat se k mužům s úctou nebo se s nimi naučit dohodnout či je pochopit. 

Jednoduše řečeno se učí myslet a chovat jako rozmazlené děti, které čekají všechno a nechtějí dát nic.

Muži reagují vcelku předvídatelně. 

Nevyhýbají se (alespoň zpočátku) sexuálním poměrům s takovými ženami, protože na samotný akt nemají morální nedostatky ženy příliš velký vliv. 

Vcelku rozumně se ale vyhnou jakémukoliv hlubšímu závazku, a tak ženy zažívají méně kratších a horších sňatků a "známostí" s muži. 

Za svou situaci však nekladou vinu sobě – odmítají totiž vidět spojení mezi svým vlastním chováním a svou osamělostí a frustrací. 

Proto se setkáváme se stále častějšími popisy mužů coby pachatelů znásilnění a predátorů, kteří z nějakého záhadného důvodu odmítají vstoupit do chomoutu.

Ve skutečnosti těží ze zavedení těchto nových standardů jedině feministky, které s nimi přišly. 

Samotné přežití jejich hnutí se odvíjí od zachování nepřerušeného přísunu zahořklých žen, které jsou pevně přesvědčeny o pošlapání svých práv – a člověk musí neochotně uznat, že zásady upevňující tažení proti znásilněním na schůzkách jsou velice šikovně nastaveny k zajištění tohoto přístupu. 

Feministické hnutí se živí svými vlastními selháními, a proto je tak obtížné zvrátit jeho postup.

Jedenácté vydání Merriam-Websterova univerzitního slovníku uvádí za datum prvního doloženého použití spojení "znásilnění na schůzce" rok 1975. 

Během několika let jej začal i tak důkladný tradicionalista jako Thomas Fleming z Chronicles využívat stejně věcně jako kterákoliv fanatická feministka. 

I druhý nástroj feministické vlády sexuálního teroru – "sexuální obtěžování" – spatřil světlo světa v roce 1975. 

Během méně než jedné generace se z něj stalo celonárodní odvětví, z jehož zisků si mnoho lidí zajistilo pohodlný život. 

Mnozí konzervativci bezstarostně přijali za svůj i tento revoluční koncept. 

Rádi a bez námitek odsouhlasí tvrzení, že existuje závažný problém mužů "obtěžujících" ženy a že "se s tím musí něco udělat." 

Osobně by mě jako první napadlo: Co s tím dělali Římané? Co s tím dělala církev? A co Číňané nebo Aztékové? 

Samozřejmě že nikdo z nich s tím nedělal nic, jelikož se tento koncept vyvinul teprve nedávno uvnitř feministického hnutí. 

Nestačí už jen to jako důvod k podezřívavosti? 

Proč muži tak ochotně přijímají jazyk svých nepokrytých nepřátel?

Myšlenka odůvodňující hnutí proti sexuálnímu obtěžování se dá shrnout jako právo ženy na "prostředí bez nežádoucích sexuálních návrhů" – přeloženo do srozumitelné mluvy: romantických pokusů neatraktivních mužů. 

Každý, kdo byl někdy nucen absolvovat video na korporátním školení proti obtěžování, jasně vidí, že údajně závadové chování není ničím jiným než tradičním mužským dvořením.

Přijetí zákonů proti obtěžování doprovázela kampaň informující mladé ženy o jejich nejnovějším privilegiu. 

Vysoké školy například vytvořily výbory proti obtěžování, které si jako jeden ze svých cílů stanovily "povzbuzení obětí, aby se přihlásily." 

(Byl jsem toho přímým svědkem.) 

Agitátoři usilovali o co největší počet mladých žen, které by obvinily neúspěšné nápadníky z prohřešku – a s nezanedbatelným úspěchem: mnoho žen se bez váhání přizpůsobilo novému zřízení. 

Mladí muži se naopak museli naučit, že flirtování nebo pozvání na schůzku může vést až k návštěvě policie.

Stojí za to postavit tuto ženskou šikanu do kontrastu s tradiční mužskou galantností. 

Přinejmenším západní muži byli společností vychováváni ke krajnímu odporu užít proti ženám síly. 

Nejde pochopitelně o absolutní zásadu: málokdo by upíral právo na sebeobranu muži, kterého se žena pokouší zabít. 

Mnoho mužů se však bude zdráhat oplácet ženě násilí při takřka jakémkoliv menším ohrožení. 

K feministické zásadě rovnosti pohlaví to má skutečně daleko a naznačuje to chápání mužů jako přirozeně dominantních: jde o formu noblesse oblige. 

Nejedná se, pokud mohu soudit, ani tak o nějakou formu dlouhodobé ochrany mužských zájmů, jako spíše o věc cti. 

Rytířské kodexy stanovují, že muž nemá žádné morální právo využít proti ženám síly jednoduše proto, že může.

Zjevnou slabinou takových norem je ovšem jejich zranitelnost zneužitím jejich adresátů. 

Na základní škole jsem měl spolužačku, která se někde doslechla, že "kluci holky nebijou." 

Bohužel si to vyložila jako zelenou pro dívky, které chtějí bít kluky, což taky udělala. 

Když rychle zjistila, že kluci se zpravidla brání, cítila se skutečně rozhořčená.

Jedinečnost noblesse oblige spočívá v nepřítomnosti odpovídajícího nároku svého adresáta. 

V tradičním pojetí by sice muž skutečně měl velice zvažovat použití síly proti ženám, ale ženy nemají právo na to spoléhat. 

Neochotu užít násilí totiž zapříčiňuje přijetí ženské slabosti, není vynucena uznáním jejich práv.

Možná proto, že ženy skutečně jsou slabší pohlaví, se u nich nikdy nevyvinuly podobné zábrany proti užití síly vůči mužům. 

V tradičně uspořádané společnosti to není problém, protože povinností manželky vůči jejímu manželovi byly jasně vymezené a společností vynucované. 

Situace se však rychle změní, když se miliony rozmazlených a snadno ovlivnitelných mladých žen podaří přesvědčit, že je muži "obtěžují" a že adekvátní odpovědí je užít síly práva a státní policejní moc. 

Systém je za to při současném stavu věcí dokonce odměňuje.

Mužům naopak často bývá upřen spravedlivý proces, jejich kariéry jsou zničeny a za sebemenší odvetu proti ženám obviňujícím je z tohoto nově vymyšleného a nejasně vymezeného zločinu jim hrozí zostřené tresty. 

Obezřetní muži se navenek novým pravidlům přizpůsobí; nezdá se však příliš pravděpodobné, že by tradiční in foro interno neochota užít proti ženám síly mohla dlouhodoběji přežít současné trendy ženského chování. 

Kdybych byl ženou, jistě by mě to znepokojovalo.

Návrat k primitivismu

Veřejná diskuse na téma sexuální revoluce se zpravidla zaměřuje spíše na to, co se děje (znásilnění na schůzkách a tzv. "hook-ups"), než na to, co se neděje – tedy vytváření stabilních rodin. 

Čas od času zveřejňované průzkumy naznačují spokojenost mužů s jejich "sexuálními životy" a nespokojenost žen s jejich. 

To svádí k dojmu, že dnešní muži skutečně mají "víc sexu" než v časech předcházejících protestům skupinky pomýlených děvčat před 40 lety. 

Lidé jako by se domnívali, že mužské sexuální utopie harému pro každého muže bylo skutečně dosaženo.

Nedá velkou práci dokázat, že to pravda nejen že není, ale ani být nemůže. 

Rodí se zhruba stejně děvčat jako chlapců (ne tak úplně: novorozenců mužského pohlaví je asi o 5% víc ženského – ne pro každého hocha se tedy najde nějaké děvče). 

Když dojde k odstranění omezení a překážek ženské sexuální žádosti, nezvýší se celkové množství mužům dostupného sexu, jen se nově rozdělí stávající nabídka a společnost se stává polygamní. 

Vzniká tak situace, kdy většina mužů zoufale a marně hledá ženu, zatímco většina žen se podobně zoufale vrhá k nohám hrstky výjimečně přitažlivých mužů. 

Tito muži – pro které ostatně bylo nalezení partnerky snadné vždy – mají tedy žen vícero.

Charakteristickým znakem společností ve stadiu úpadku bývá znovuobjevení se primitivních kulturních norem z časů úsvitu civilizace. 

Sexuální emancipace tedy vlastně mezi lidi znovu uvádí pářící chování paviání smečky.

S úpadkem monogamie už ženský výběr nic neomezuje, a tak si všechny ženy vybírají několik stejných mužů. 

Jestliže měl Casanova 132 milenek, bylo to proto, že si ho vybralo 132 různých žen. 

Tito muži kolem sebe vytvoří harém nikoliv svým predátorským chováním, ale díky své výjimečné přitažlivosti. 

Problémem jsou spíš jednoduché počty, než mužská nemorálnost; všechny ženy zjevně nemohou mít výhradní "vlastnictví" toho nejpřitažlivějšího muže. 

Pokud se tedy chtějí ženy párovat, jak jim velí jejich přirozenost, musejí být – alespoň v racionální rovině – připraveny podělit se o svého partnera s ostatními ženami.

Ženy ale samozřejmě v podobné situaci nijak zvlášť racionálně nepřemýšlí. 

Vyžadují od svého "alfa" muže "závazek." 

Člověk by pak vcelku oprávněně mohl nabýt podezření, že ženské stížnosti na neschopnost mužů zavázat se ve skutečnosti znamenají, že nedokáží přimět vysoce atraktivní muže, aby se zavázali jim; připomíná to obyčejného chlapíka, který požádal o ruku Helenu Trójskou a po jejím odmítnutí si stěžoval, že "ženy se nechtějí vdávat."

Navíc mnohé ženy promiskuitní muži přitahují spíše kvůli – a nikoliv navzdory – své promiskuitě. 

Lépe to znovu pochopíme pomocí příkladu z prostředí našich nejbližších zvířecích příbuzných, primátů. 

"Alfa samce" lze určit podle toho, že má přístup k mnoha samicím. 

Odtud zřejmě pochází argument o dvojím metru na "kance" a "coury" – nikoliv ze společenského uznání mužské promiskuity, ale z fascinace, kterou u žen vyvolává. 

Jakmile tedy polygamní párování jednou začne, samo sebe dále posiluje.

Zoologové zjistili, že přítomnost falešné samice poblíž samce zvyšuje pravděpodobnost, že se s ním bude chtít spářit samice skutečná. I u lidských samiček pak platí "komu Pánbůh, tomu všichni svatí"

(/přísloví/ koho zahrnují přízní vysoce postavení lidé /zprav. nadřízení/, tomu přejí i ostatní; kdo je obdařen něj. dary /nadáním, bohatstvím ap./, tomu přibývají /bez zásluhy/ další; kdo má štěstí ve velké věci, má je i v méně důležitých ap., pozn. DP) 

Slýchávám o ženách, které odmítají schůzky se svobodnými třicátníky, protože "když se ještě neoženil, bude s ním něco špatně." 

Na vysoké škole jsem pozoroval, jak slušní a řádní muži zůstávali sami, zatímco všeobecně známí cizoložníci neměli sebemenší problémy obstarat si ženskou společnost.

Komentátoři dnešní morálky si této iracionality ženského výběru všímají jen zřídka a neradi. 

Před několika lety jsem viděl článek, který plánovanou novou vysokou školu velebil jako požehnání pro mladé ženy hledající "křesťanské manžele," naivně předpokládajíc, že právě to ženy dělají. 

O tom, že by se snad mohlo s hledáním věrných manželek pomoci mladým mužům, samozřejmě nepadlo ani slovo.

Moderní galantnost

Muži i ženy snáz soucítí s mladými ženami než mladými muži. 

U mužů zřejmě působí nějaká forma "zachráncovského" fantazírování. 

Literatura i lidová slovesnost jsou plné příběhů o hrdinech zachraňujících nevinné panny ze zloduchových spárů: motiv se objevuje příliš často, než aby šlo o náhodu. 

Představa milostslečny v nesnázích nejspíš spouští cosi v mužské mysli hluboce zakořeněné, a pravděpodobně přirozené. 

Zřejmě jde o samolibý výklad mužského soupeření – muži promítají své vlastní temnější sexuální instinkty na ostatní, kteří se tím pádem ocitají v roli predátorů.

V dnešním světě se však mužský ochranitelský instinkt často projevuje – dosti zvráceně a groteskně – podporou feminismu, například přizvukováním odsudkům pachatelů sexuálního obtěžování a znásilnění na schůzce. 

Jde o formu galantnosti mimořádně vhodně uzpůsobenou pohodlnému životu moderního muže, prostou rizika i nutnosti cokoliv obětovat. 

Konzervativní časopisy nabízejí nadbytek důkazů. 

O vysokoškolácích se pravidelně píše, že "využívají" ženy – které jsou ve skutečnosti ve věku na vdávání a založení rodiny. 

Joseph Farah z World Net Daily chválí ženu za vraždu nevěrného manžela. 

Objevují se hlasy pro návrat k vynuceným manželstvím a volání po trestu smrti pro pachatele znásilnění. 

Zdůvodnění podle všeho zní, že jakmile budou ničemným mužům vyměřeny dostatečně drakonické tresty, vše bude zase v pořádku. 

Základním omyl tohoto uvažování spočívá nepochopení či nepřiznání rozhodující ženské role v párování.

Mazané ženy odjakživa věděly, jak využívat mužské ochranné pudy ke svému prospěchu. 

Feministické výpady proti heterosexualitě a rodině směřují proti manželům a otcům zejména z ohledu na publicitu. 

Nikdo se nepřidá ke kampani směřující proti ženám a dětem, ale řadu mužů lze vcelku snadno přimět k odsudku jiných mužů. 

Mladí muži se tak dnes octli v nemožné situaci. 

Když se ucházejí o ženu, jsou predátoři; když ji najdou, pachatelé znásilnění na schůzce; a konečně když se raději celému martyriu vyhýbají, bojí se závazků, jsou nezodpovědní a nedospělí. 

Ze stavu, kdy se všechno zdálo dovolené, jsme dospěli k situaci, kdy není dovolené nic. 

Manželství jako závazný právní svazek sice vymizelo, ale mladí muži přesto mají i nadále věřit, že usilovat o sex mimo manželství je špatné. 

Takto napínat lidskou přirozenost se nejeví jako příliš prozíravé.

Klamná představa, že lidé mají "příliš mnoho sexu" vedla mezitím k návrhům na zavedení "výchovy k abstinenci," prováděné státními školami za peníze daňových poplatníků. 

Duševní velikáni konzervativního mainstreamu by si možná měli osvěžit poznatek, že sexuální abstinence lidskou rasu zachovat nedokáže. 

Raději by se tak měli zamyslet nad tím, kolik rodin nevzniklo a kolik dětí se nenarodilo kvůli přehnaně horlivému úsilí ochránit mladé ženy před muži, z kterých mohli být dobří manželé a otcové.

Revoluce ničí sex

Doposud jsme se věnovali ženské promiskuitě, což je nepochybně závažný problém. 

Ženy ale mohou nenaplňovat ideál monogamie dvěma způsoby: mohou mít více než jednoho partnera – nebo méně než jednoho. 

Pojďme se spolu s courami trochu podrobněji podívat i na staré panny.

Znovu bych čtenáře rád varoval před oblíbenou iluzí mužských autorů: domněnkou, že mladé ženy, které nemají sexuální vztahy s muži, musejí být zdrženlivé. 

Ve skutečnosti od soužití s mužem můžou ženy odradit kromě morálních a náboženských zásad mnohé další důvody – a některé z nich dnes působí mnohem silněji než v dobách před sexuální revolucí. 

Vezměme si například následující úryvek z knihy A Return to Modesty (Návrat ke zdrženlivosti) Wendy Shalitové:

"Sexuální zdrženlivost křičí do světa: "Pfffffft! Stojím za to, abyste si na mě počkali… Takže ne ty, ne ty a ty taky ne."
To jistě nelze považovat za zdrženlivost. Jak mi to vysvětlila sedmadvacetiletá ortodoxní Židovka: "Izraelské dcery nejsou veřejnosti k mání." Očividně, takřka nadutě, byla hrdá na to, že nespí jen tak s někým. 

Jedná se však o pouhé zdání a následek přirozené ženské hypergamie, které příliš nesouvisí s kvalitou té které ženy. 

Toto zdání může být v globálu prospěšné: když žena věří, že je "příliš dobrá," než aby spala s kdekým, může ji to pomoci zachovat věrnost svému muži. 

Jinak řečeno funguje manželství jako usměrnění ženské hypergamie užitečným směrem. 

(Často se mluví o nutnosti usměrnit mužský sexuální instinkt manželstvím a založením rodiny, už ne však ženský – což je chyba.)

Každopádně můžeme ženy spíše než za od přírody zdrženlivé označit za přirozeně domýšlivé. 

Hypergamie znamená maximalizaci odmítnutí – když je dost dobrý jen ten nejlepší, není dost dobrý skoro nikdo. 

Pozorovatelé zpravidla pracují s předpokladem, že moderní ženy snížily svou hodnotu – ty se však spíše ocenily natolik vysoko, že se samy vytlačily z trhu. 

Dřív se říkávalo, že "žena, která si myslí, že pro žádného není dost dobrá, může mít pravdu, ale ještě častěji zůstane na ocet." 

Jak by něco takové mohlo být pro dnešní ženy velice relevantní? 

Předchozí generace žily své provinciální životy ve světě, kde neexistovaly dokonce ani fotografie. 

Jejich představy o sexuální přitažlivosti byly ohraničené vlastními zkušenostmi. 

Ve svém rodokmenu jsem například našel rodinu s třemi dcerami, které vyrostly na farmě sousedící s třemi dalšími statky. 

Když každá z dívek dospěla do příslušného věku, vzala si za muže chlapce z jedné ze sousedních farem. 

Od svých manželů toho až tolik nečekaly a všechny tři ženy pravděpodobně prožily své životy, aniž by kdy spatřily muže, který vypadal jako Cary Grant.

S příchodem 30. let 20. století ale miliony žen sledovaly Caryho Granta dvě hodiny týdně, a v duchu s ním srovnávaly své muže. 

V následujících desetiletích pokračovala expanze a hrubnutí zábavního průmyslu, až jsme konečně dospěli do situace, kdy řadu žen muž, který nevypadá jako filmová hvězda, jednoduše nezajímá. 

Není možné zařídit, aby všichni vypadali jako filmové hvězdy, dá se však pobídnout ženy k tomu, aby se vrhaly k nohám nebo čekaly na těch pár, kteří tak vypadají – tj. stát se courami nebo starými pannami. 

Právě tak vydělala Helen Gurleyová Brownová miliony. 

Rychlý odkvět ženské mladistvé krásy – ve spojení s v tomto věku ještě ne zcela plně vyvinutou psychikou – ji činí zranitelnou nerealistickými očekáváními – a sexuální revoluci lze do jisté míry označit za komerční zneužívání této zranitelnosti ve velkém.

Ano, i muži jsou – ke své škodě – neustále obklopeni obrazy výjimečně přitažlivých žen, praktický dopad je však nižší, protože – stojí za to zopakovat to ještě jednou – volba je v rukou žen. 

Dokonce i vcelku obyčejným mladým ženám se často povede zajistit si sexuální přízeň pohledných nebo sociálně dominantních mužů; možnost promiskuity mají otevřenou. 

Mnoho žen pak nechápe, že obyčejní mladí muži tuto možnost nemají.

Ze slov tradicionalistů by člověk mohl usoudit, že monogamie je kartelem vytvořeným s cílem uměle omezit množství mužům dostupného sexu, a tak vyhnat ku prospěchu žen jeho cenu vzhůru. 

(Něčemu podobnému věřili i zastánci vytvoření mužské sexuální utopie). 

Aby podobný mechanismus fungoval, museli by muži být schopni navýšit svou hodnotu, tj. dle libosti se učinit přitažlivějšími. 

Monogamie nepřináší ženám jako skupině více žádoucí partnery, než by měly jinak. 

Přiléhavá je další ekonomická analogie: podobně jako v jiných oblastech i v sexu o ceně nakonec rozhoduje kupec, nikoliv prodávající. 

A kupci jsou z větší části obyčejní a průměrní muži.

Navíc mnoho mladých žen zřejmě skutečně věří, že každý muž, s kterým se setkají, o ně má ipso facto zájem. 

Zčásti jde o naivitu mládí; zčásti o následek rozkladu společensky uznávaného postupu námluv a zčásti o výsledek feministického tažení onálepkovat veškeré chování spojené s mužským dvořením jako "obtěžování." 

A tak mladé ženy ve svých nejplodnějších letech rozhořčeně odmítají veškeré mužské návrhy, jako by šlo jen o neomalený zájem o sex. 

Jak se ale blíží třicítce, postupně jim dochází, že by mohlo být rozumné zajít alespoň občas na nějakou schůzku – aby následně byly udiveny zjištěním, že si s nimi muži obvykle jednou dvakrát vyjdou, a pak přestanou volat. 

Věří, že výměnou za nesmírnou milost – tedy že konečně přijaly návrh na schůzku – mají nárok na snubní prsten. 

Podobně jako se někteří muži domnívají, že jim svět dluží živobytí, myslí si tyto ženy, že jim dluží manžela. 

Když zve muž ženu na schůzku, naznačuje jen to, že o ní je ochoten coby o družce uvažovat: prsten by jí mohl nabídnout v případě, že se mu po bližším seznámení dostatečně zalíbí. 

Většina schůzek ke sňatku nevede, proč by také měla? 

Spíše než muže kárat za neochotu přijmout závazek bychom v těchto případech měli ocenit jejich sexuální sebeovládání a opatrnost při výběru partnerky. 

Abych to shrnul: oslava maximalizace odmítání a nerealistická očekávání jsou jedním z důvodů, proč řada dnešních žen nemá děti. 

Druhým je tzv. parazitické randění, forma ženské ekonomické predace na mužích. 

Dovolte mi to vysvětlit.

Úpadek manželství bývá často přičítán tomu, že muži dnes mohou "dostat od žen, to co chtějí," aniž by si je museli brát. 

Co když ale dokáže od muže dostat bez svatby všechno, co chce, i žena? Nebude v takovém případě méně svolná "zavázat se"? 

Většina žen upřímně řečeno od mužů chce především pozornost a pěkné věci. 

Klidně budou randit s mužem, který je romanticky vůbec nezajímá – jen pro zábavu, kvůli jídlům zadarmo a dárkům. 

Než si takový muž uvědomí, že jej žena využívá, může ho to stát spoustu peněz a času.

Rodinný život si žádá oběti; dobrá matka se odevzdává svým dětem. 

Ženy uchylující se k parazitickému randění nedávají, ale berou – k manželství ani mateřství se tudíž nehodí. 

Jejich charakter bývá zpravidla zformován už předtím, než se s nimi muž setká. 

Jelikož je nedokáže změnit, jediným smysluplným řešením je naučit se je rozpoznávat a vyhýbat se jim.

Třetí překážku ženskému rozmnožování tvoří hysterie kolem znásilnění na schůzce. 

Doporučuji vám přečíst si prvních pár kapitol knihy Katie Roipheové The Morning After (Ráno poté).

Ve věku, kdy si dřív ženy hledaly manžele, se dnes účastní pochodů "vezměme si zpátky noc," kampaní na zvýšení "povědomí o znásilnění" a kurzů sebeobrany, kde kopou do rozkroku mužské figuríny. 

Tyto mladé ženy se podle všeho mnohem více než skutečných mužských činů bojí mužské pohlavní touhy jako takové. 

Trefnými slovy sloupkařky Angelly Fioriové "nemotivovala kampusové kampaně proti znásilnění na schůzkách zkraje 90. let upřímná starost o osud žen. Jednalo se o součást neutuchajících snah očernit v očích snadno ovlivnitelných mladých žen samotnou heterosexualitu pomocí vykreslování mužů jako sexuálních násilníků."  

Například kurzy sebeobrany tak ve skutečnosti mají za cíl ženám vštípit mentální zábrany proti mužům, a tak znemožnit jakoukoliv opravdovou důvěrnost. 

Součástí dospívání v ženu vždy bylo naučit se navazovat vztah s muži. 

 Podbízení se dívčím iracionálním obavám dnes ale mnoho z nich udržuje ve stavu opožděného vývoje. 

Jednotlivec s tím pochopitelně mnoho neudělá, ani nemůže. 

Kdo by stál o dívku uzavřenou do neproniknutelného mentálního brnění podezření?

Ani v tomto případě se mužští tradicionalisté s dobrými úmysly nepostavili k otázce nejšťastněji. 

Otcové kurzy sebeobrany a paranoidní strach ze znásilnění na schůzkách podporují, protože obavy o bezpečí jejich dcerek trumfují vše ostatní. 

Nakonec se ale možná začnou divit, proč vlastně nemají žádné vnuky.

Začtvrté zůstává mnoho žen partnera, protože od svých mužů jednoduše odešly. 

Formálně ženy iniciují rozvod ve dvou třetinách případů. 

Většina pozorovatelů se však shoduje, že tento odhad je dosti podhodnocený. 

Není snadné určit přesná čísla, ale informovaní lidé se kloní k odhadům až o 90% zodpovědnosti žen za rozvody a rozchody: není to tak, že by je muži nemilovali a opouštěli je; milují je, ale ony opouštějí je. 

Mnoho mladých žen má za to, že se chtějí vdát, ale ve skutečnosti touží spíš po svatebním obřadu (viz časopisy pro nevěsty). 

Každopádně však ženy jako první chtějí do manželství i pryč z něj. 

Vdát se je samozřejmě snadné; složitější už ale bývá žít spolu šťastně až do smrti.

Nevěrná žena zpravidla nechce zůstat sama. 

Někteří muži si ale s rozvedenými ženami neradi začínají; říkají si totiž – "s čí ženou to vlastně chodím?" 

Jde o rozumné výhrady: žena, která už jednoho manžela opustila, těžko projeví tomu druhému větší oddanost. 

Jen málo mužů pak touží finančně podporovat cizí děti. 

Ženy si často stěžují, že nedokáží najít náhradu za manžela, kterého opustily – říkám jim naštvané cizoložnice.

Ješitnost, parazitismus, paranoia a nevěrnost – to není vyčerpávající výčet nepříjemných vlastností ženského pokolení moderního Západu. 

Další je neurvalost. 

Zčásti to snad lze připsat celkovému úpadku zdvořilosti během posledního půlstoletí, za nějž nesou vinu obě pohlaví. 

Část ale připisuji na účet ženského sexuálního utopismu, z následujících důvodů:

Při pohledu na obálku časopisu Cosmopolitan by člověk mohl nabýt dojmu, že ženy jsou přímo posedlé mužskou sexuální rozkoší. 

To by jistě mnohé muže upřímně překvapilo. 

Příkrý rozdíl mezi tím, co ženy čtou, a jejich skutečným chováním se stal takřka surreálným. 

Klíčem k rozluštění hádanky je uvědomit se, že muž, kterého Cosmo-dívka touží uspokojovat, není skutečný. 

Konečně na něj narazí po ještě jedné kosmetické vychytávce, až shodí ty poslední tři kila nebo najde dokonalý účes. 

Mezitím se ale k mužům z masa a kostí, které denně potkává, může chovat jako k póvlu. 

Proč se s nimi vlastně zahazovat a chovat se k nim slušně, když ten pravý už čeká za dalším rohem? 

Muži dřívějšího data narození si ne zcela uvědomují, jak neomalenými se ženy staly. 

Až dosti pozdě ve svém životě jsem dospěl k poznání, že chování, s nímž jsem se u žen setkával, rozhodně nemůže být normální – kdyby se tak chovaly i ženy v minulosti, lidská rasa by jistě už dávno vyhynula.

Pokud mě snad někdo podezírá z přehánění, měl by si přečíst ženské popisy sebe samých na internetových seznamkách. 

Nikdy nemluví o dětech, ale skoro každé se jim podaří nějak vtěsnat do profilu slovo "zábava." 

"Mám ráda party a zábavu! Ráda piju, trávím čas s cool lidma a nakupuju!" 

Ženy vyzývají "sexy chlápky," aby je kontaktovali. 

Někteří to jistě udělají, a možná se s nimi trochu pobaví. 

Ale založil by s takovou ženou jakýkoliv rozumný muž – "sexy" nebo ne – rodinu?

Dobrá žena nespadne z nebe. 

Dříve dívky vychovávali s tím, že jednoho dne z nich budou manželky a matky a také je učili potřebným dovednostem. 

Mladý nápadník mohl oprávněně předpokládat, že dívka dokáže uvařit a starat se o domácnost. 

Dnes očividně mnoho žen považuje za dostatečné nabídnout manželovi teplé tělo.

Co se stane, když se dnešní ženě, bláhově se domnívající, že si za manžela zaslouží filmovou hvězdu, nejen že nepodaří dokonalého partnera, ale muže vůbec žádného? 

Neklade vinu za svá přehnaná očekávání a důvěřivost sobě samé; ne, samozřejmě za to mohou muži. 

Z podbízení ženskému hněvu na opačné pohlaví se etabloval celý literární subžánr. 

Zde uvádím několik z Amazonu dostupných titulů: Why Men Are Clueless (Proč chlapi nemají ani páru), "Let's Face it, Men are @$#%\e$": What Women Can Do About It ("Řekněme si to narovinu, muži jsou sráči": co s tím ženy mohou dělat), How to Aggravate A Man Every Time… And Have Him Beg for Mercy (Jak pokaždé naštvat muže… a donutit škemrat o odpuštění), Things You Can Do With a Useless Man (Co dělat s chlapem k ničemu), 101 Reasons Why a Cat Is Better Than a Man (101 důvodů, proč jsou kočky lepší než muži), 101 Lies Men Tell Women — And Why Women Believe Them (101 lží, které muži ženám říkají – a proč jim ženy věří), Men Who Hate Women and the Women Who Love Them (Muži, kteří nenávidí ženy a ženy, které je milují), Kiss-Off Letters to Men : Over 70 Zingers You Can Use to Send Him Packing (Jak se rozejít s chlapem: přes 70 způsobů, jak ho poslat do háje), Mess with His Head, or Just Plain Dump Him (Pohrajte se s jeho hlavou – nebo ho jednoduše odkopněte) – a pro odkopnuté ženy pak How to Heal the Hurt by Hating (Jak vyléčit bolest nenávistí).

U některých žen pak nabyla nenávist k mužům skutečně psychotických rozměrů. 

Obří billboard v mém rodném městě se projíždějících řidičů ptá: "Kolik žen ještě bude muset zemřít, než začneme pokládat domácí násilí za zločin?" 

Člověk se musí nevyhnutelně zamyslet nad tím, co se odehrává v hlavě lidí, kteří si tento billboard objednali. 

Že by opravdu nevěděli, že zavraždění ženy jejím manželem bylo zločinem odjakživa? 

Snaží se vyvolat strach? 

Nebo jejich mysl natolik zatemňuje nenávist, že jim to znemožňuje nahlížet na svět realisticky?

Až sem jsme dospěli během jediné generace ženské sexuální emancipace. 

Jakmile si muži uvědomí plný rozsah a hloubku ženské zlosti na muže namířené, mnoha z nich nad tím zůstává rozum stát. 

Co mohlo nejblahobytnější a nejzhýčkanější ženy v dějinách tak rozzuřit?

Blogger Henry Makow přišel ve své eseji The Effect of Sexual Deprivation on Women (Dopady sexuální deprivace na ženy) s podle mě dosud nejuvěřitelnější diagnózou. 

K současné hysterii kolem znásilnění na schůzkách říká: 

"Muži jsou 'násilníci,' jelikož nedávají ženám lásku, kterou potřebují." 

Jinak řečeno, co když je ve skutečnosti problémem to, že muži se, ehm, k ženám nechovají dostatečně dravě? 

Vše výše popsané podporuje teorii, že západní civilizace se potýká s epidemií ženské sexuální frustrace. 

A jako obvykle se typický konzervativec nedokáže postavit problému čelem a správně: rád by předstoupil ve svém nablýskaném brnění a prohlásil "nemějte strachu, ctnostné panny, nedovolím těm podlým bestiím poskvrnit vaši panenskou cudnost." 

Pokud ženy od mužů potřebují lásku a nedostávají ji, tohle jim skutečně moc nepomůže.

Zapomenutí muži

Pokus o vytvoření ženské sexuální utopie byl odsouzen k neúspěchu ještě předtím, než začal. 

Ženská přání směřují k nemožnému, navzájem si překážejí a nepředvídatelně se mění. 

Proto musí jakýkoliv program, který tlačí muže (nebo "společnost") ke splnění ženských přání, nevyhnutelně selhat – a to i kdyby se k jeho plnění všichni muži dobrovolně zavázali. 

Klidně dopřávejte ženám jednu výsadu za druhou a trestejte muže – nemůže to fungovat, protože ženské touhy vždy budou v předstihu před legislativou a povedou k novým a novým požadavkům.

Revoluce možná nedosáhla svých cílů, ale něčeho jistě dosáhla. 

Zničila monogamii a pevné rodiny. 

Vytvořila polygamní prostředí, kde ženy beze studu a agresivně nahánějí hrstku mužů. 

Vedla ke snížení počtu narozených dětí a zajistila, že mnoho z těch narozených bude dospívat bez otce. 

A konečně – což se zmiňuje zřídka – spoustě slušných mužů zavřela dveře při hledání manželky.

Občas zaslechneme o studiích, které údajně ukazují na větší spokojenost mužů se svými "sexuálními životy," než jaká panuje u žen. 

Vždycky mi přišlo k smíchu, že lidé berou výsledky takovýchto průzkumů vážně. 

Zaprvé si ženy obecně stěžují častěji než muži. 

Zadruhé řada (zejména mladších) mužů při neúspěchu u žen zažívá silné mauvaise honte (stud). 

Jen zřídka se porovnávají s ostatními muži a ještě vzácněji při tom mluví pravdu. 

Ať už je sebevíc osamělý, každý muž raději dělá, jako by vše bylo v nejlepším pořádku. 

Proto si muži takřka vždy představují, že ostatní muži mají s ženami mnohem větší štěstí, než tomu ve skutečnosti je. 

Během posledního století se situace rozšířením iluze, že muži mají "více sexu" než dřív, dále zhoršila.

Pokud se ale ženy párují jen s nemnoha výjimečně přitažlivými muži – a některé pak vůbec – musí být nezanedbatelné množství mužů neschopných najít partnerku. 

Spolu s Williamem Gilmorem Simmsem je můžeme označit za zapomenuté muže sexuální revoluce. 

Mám důvodné podezření, že stále více z nich je připraveno ke coming-outu (abychom použili módní termín) a přiznání, že ať má všechny ty hook-ups, o kterých všude slyšíme – kdokoliv, oni to nejsou. 

Selský rozum velí, abychom se těmito muži zabývali. 

Ve společnostech s otevřenou polygamií (tj. v Africe a muslimském světě) svobodní mladí muži často vytvářejí gangy, které se dopouštějí protispolečenského jednání: "pro muže není dobré zůstat sám."

V naší společnosti se vyvíjí zřetelný trend singles akcí nebo skupin, složených z nevinných, staromládeneckých třicátníků a cynických, zahořklých a často rozvedených žen. 

Čemu se tedy celé ty roky staří mládenci věnovali? 

Na Západě zatím rozhodně nevytváří zločinecké gangy. 

Kdyby to ale udělali, nejspíš by měli u žen větší úspěch: asi každý slyšel o trestancích v celách smrti, kteří pomyslnými vidlemi přehazují nabídky k sňatku od znuděných žen toužících po troše vzrušení.

Dnešní staří mládenci se dle mého soudu příliš neliší od mužů, kteří se v dobách před sexuální revolucí ženili mladí a zakládali rodiny.

Díky puzení přírody mladí muži po děvčatech skoro doslova "šílí." 

Považují mladé ženy za něco úžasného, přestože většina jich taková ve skutečnosti není. 

Mužský pohlavní pud, na který si moderní ženy tolik stěžují, existuje především ku prospěchu žen. 

Jak napsal Schopenhauer:

Vybavila (dívku) na několik málo let hojnou krásou, půvabem… aby v těchto několika letech dívky mohly zaujmout mužskou obrazivost tou měrou, že se muži dávají strhnout a odhodlávají se vzíti si je v nějaké podobě na starost – nadosmrti. Zdálo se asi, že by prostá rozumová úvaha nijak nebyla spolehlivou zárukou, že k tomu počinu dojde. Vyzbrojila tedy příroda také ženu jako každého jiného svého tvora zbraněmi a nástroji, kterých potřebuje k zajištění života, a to na dobu nezbytně potřebnou. 

Mnoho mužů – kterým skutečně nelze vyčítat neochotu k závazku – si až příliš ochotně vezme první děvče, které se k nim chová vlídně. 

Moderní starý mládenec je úplně stejný.

Navíc si spousta mužů myslí, že ženy si cení čestných, slušných a zodpovědných mužů (a nikoliv zločinců odsouzených k trestu smrti). 

A tak si náš starý mládenec pomalu, trpělivě a velkým úsilím navzdory pochybnostem a nejistotě vybuduje slušné živobytí. 

Nemá ženu, která by mu dávala lásku, morální podporu a věrnost. 

Kdyby si ji pokusil najít, mohl by narazit a čelit obvinění z "obtěžování" nebo stalkingu.

Kopejte hodného psa dostatečně dlouho – a budete z něj mít psa zlého.

Kde byly ženské vrstevnice našeho starého mládence celou tu dobu, kdy se protloukal jako chudý osamělý chlapík, který po nich tolik prahnul? 

Spaly se švarnými muži, kteří se jim ze záhadných důvodů odmítali "zavázat," braly si a opouštěly své manžele nebo čekaly na pana Dokonalého. 

A teď – ejhle! – jsou tyto ženy, jejichž mladistvá krása odešla a menopauza se rychle přiblížila, ochotné si s ním vyjít. 

Budou-li spokojené s večeřemi zdarma a zábavou, které jim nabídne, možná mu milostivě dovolí zaplatit snubní prsten. 

Následně dostane možnost po zbytek svého života živit je a děti, které měly s jiným mužem. 

(Narazil jsem na inzerát jedné ženy, která bezelstně hledala "finanční zajištění pro sebe a své dcery.") 

Proč by se proboha nějaký muž k něčemu podobnému upsal? 

Jak mi jeden známý řekl: "Když o mě nestálo kotě, já nestojím o kočku."

Západní ženy se staly novým "břemenem bílého muže", který je ale zdá se začíná pomalu setřásat.

Sexuální thermidor: Manželská stávka

Výraz "thermidor" původně označoval měsíc francouzského revolučního kalendáře, kdy skončil teror. 

V červenci 1794 kráčelo pod gilotinu na základě tzv. Zákona o podezřelých – který nevyžadoval proti obviněným žádné závažné důkazy – dvacet až třicet lidí denně. 

26. července při projevu před Konventem Robespierre neprozřetelně pronesl, že v podezření ze "zrady" upadli dokonce i samotní někteří delegáti, odmítl je však jmenovat. 

Posluchači si rychle uvědomili, že jediná naděje na přežití spočívá ve zničení Robespierreho dřív, než zničí on je. 

Ještě té noci se smluvili a hned ráno byl Robespierre zatčen. 

Během dvou dnů byl s 80 svými přívrženci popraven. 

V průběhu následujících týdnů se vězení vyprázdnila a život se znovu vrátil k víceméně normálnímu chodu.

Něco podobného podle všeho probíhá i dnes v případě feminismu. 

Vezměme si třeba hnutí proti sexuálnímu obtěžování: s tím jak se šíří, neustále klesá počet mužů, kteří z něj nebyli obviněni. 

Nakonec zákonitě musí dojít k dosažení bodu, kdy si původně příznivě naklonění muži uvědomí, že ani oni sami nejsou v bezpečí, protože jejich nevina je ani jejich zaměstnání neochrání. 

Podle důkazů ze svého okolí soudím, že na mnoha pracovištích se dosažení tohoto stavu blíží. 

Muži se učí sebeobrannému mechanismu – vyhýbají se veškeré nadbytečné konverzaci a interakci se ženami. 

Člověk slýchává historky o vesele se bavících mužích, kteří po příchodu kolegyně do místnosti zvednou oči a okamžitě přejdou do napjatého zarytého mlčení. 

Skutečně "nepřátelské pracovní prostředí."

Mnohem závažnější trend si však získal označení manželská stávka. 

Poprvé se tento termín objevil v úvodníku Philadelphia Enquirer z roku 2002. 

O dva roky později potvrdila pravdivost této myšlenky tvrdá data: plných 22% svobodných Američanů ve věku 25-34 let se nikdy nemíní oženit. 

Dalších 53% tvrdilo, že je manželství momentálně vůbec nezajímá. 

Tím pádem se po ženě poohlíží jen čtvrtina z nich. 

Něco podobného se dost možná ještě nikdy v dějinách nestalo.

Jako jeden z důvodů neochoty k ženění muži uvádějí dostupnost sexu mimo manželství. 

To ale ještě neznamená, že problém se dá vyřešit prostě tak, že bychom je donutili říci "ano" (tedy znovu zavést manželství z donucení). 

Muži už si uvědomili, že bez vlastního zavinění mohou o své děti kdykoliv přijít, pokud si je matka rozhodne z manželství či "vztahu" před rodinným soudem odnést. 

Proto řada mužů raději děti nemá vůbec – ať už s kněžským posvěcením či bez něj. 

V Německu, kde se rodí ještě méně dětí než v Americe, už se dokonce místo o manželské stávce mluví o Zeugungsstreik, doslova o "rozmnožovací stávce."  

Některé ženy, zoufale toužící po dětech, dokonce lžou svým mužům o tom, že berou antikoncepci. 

Muži se ale samozřejmě rychle učí a počítají i s tímto.

Žádná žena nemá nárok na ekonomické zajištění, děti, respekt nebo lásku. 

Teprve žena, která přijme a žije podle správných zásad, tímto nabývá právo něco po své manželovi vyžadovat – ne z titulu svého ženství.

Západní ženy už několik desetiletí plivou do studánky, ze které pijí. 

Troufnu si říct, že většina z nich se vědomě vzdala práva na manželství se slušným mužem. 

Nastal čas, aby se muži vzdali své ochranitelské úlohy a řekli jim, že od nás budou konečně "osvobozené" – ať už o to stojí nebo ne. 

Můžou mít vlastní práci, platit si složenky, žít, zestárnout a konečně i umřít samy. 

Každý krok, který je do tohoto bodu přiblížil, přinesl prosazování jejich vlastních "práv" a mužské ústupky. 

Muži mají právo jim s jistou škodolibostí říct: "jak jste si ustlaly, tak si lehněte – samy."

Tímto způsobem ovšem celou debatu uzavřít nelze. 

Bez dětí postrádá rasa budoucnost a bez žen muži děti mít nemohou.

Jedním ze zaběhlých řešení se stalo hledání manželek za hranicemi. 

Jak se dalo čekat, usilují feministky o zákaz – nebo alespoň ztížení – této praxe a jeden k tomuto cíli směřující zákon už prošel americkým Kongresem (The International Marriage Broker Regulation Act z roku 2005). 

Oficiálně má ochraňovat nevinná děvčata z ciziny před "zneužíváním," ve skutečnosti spíš ale chrání rozmazlené a feminismem otrávené Američanky před zahraniční konkurencí. 

Pro danou situaci lze celkem úspěšně využít většinu ekonomických argumentů o ochranných tarifech pro domácí průmysl.

Feministky se spoléhají na vládní donucení – že by se žádoucího chování mužů dalo dosáhnout i jinak, je ani nenapadne. 

Někteří muži se obávají, že volání po vynucených manželstvích jsou na spadnutí.

Mezitím si ale muži začali uvědomovat, že jakékoliv sexuální sblížení s ženou může na základě toho, co se jí po aktu odehrává v hlavě – a nad čím muž nemá sebemenší kontrolu – vést k obvinění ze znásilnění na schůzce. 

Ženy se nezřídka pokoušejí vyhnout zodpovědnosti za vlastní sexuální chování jejím shazováním na muže. 

Bez jakéhokoliv sociálního či právního vynucení manželství, tak zůstává mužům jediná spolehlivá obrana: cudnost.

Mužskou sexuální stávku si nedokázal představit dokonce ani Aristofanés. 

Osobně bych ale muže nepodceňoval. 

Právě my, ne ženy, totiž jsme staviteli, nositeli a obránci civilizace.

Podle posledních zpráv z kampusů si ženy začínají stěžovat, že je muži nezvou na schůzky. 

Přesně tak: muži přetékající hormony sedí v učebnách vedle plodných mladých žen, které je početně převyšují – a jednoduše je ignorují nebo se jich straní. 

Některých mladíků se prý frustrované studentky opakovaně ptají "nejsi gay?" 

Až k tomu vedlo čtyřicet let ženských stížností na to, že jsou "využívány jako sexuální objekty:" muži je nakonec přestávají jako sexuální objekty využívat.

Nedávno jsem na místní vysoké škole zahlédl feministický propagační leták. 

Většinu místa na něm zabíralo velkými písmeny tučně vytištěné a z dálky viditelné slovo FALSE (není pravda). 

Pod ním stálo něco ve smyslu: "… že jsme všechny šílené a nenávidíme muže," atd.; "Přidej se k nám a přesvědč se."

Když ten nejpřesvědčivější slogan vašeho hnutí říká něco ve smyslu "nejsme tak špatní, jak o nás říkají," máte velký problém.

Co je třeba udělat?

Dospěli jsme do vzácného bodu historie, kdy mají ve válce pohlaví muži navrch: jak toho využijeme, bude mít zásadní dopad na budoucnost. 

Posledním podpěrným pilířem feministicko-byrokratického režimu zůstává pokračující ochota mnohých nenáviděných "heterosexuálních bílých mužů" žít podle starých pravidel: nejen pracovat, spořit, platit daně a řídit se zákony, ale také plodit a vychovávat děti. 

Jakmile to dělat přestaneme, celá struktura klientelismu a parazitismu se zhroutí jako domek z karet.

Nejvíc se bojím toho, že při prvním náznaku ženských ústupků se o slovo přihlásí mužský ochranitelský instinkt a muži se s nadšeným voláním "všechno je odpuštěno" nahrnou zpátky k oltáři. 

To se nesmí stát. 

Naším prvním úkolem musí být bankrot rozvodového odvětví. 

Než muž "odsouhlasí" dát ženě dítě, nesmí se spokojit s ničím menším, než právně závazným příslibem ženy milovat, ctít a poslouchat ho.

Jedním z opatření na posílení pevnosti manželství je i uznání vlastních manželských smluv, které by bylo možné vytvářet v souladu s různými náboženskými tradicemi. 

Jistě by mohly například stanovit, že manžel bude za svou ženu například volit. 

Feministky, pro které je politika důležitější než rodinný život, si můžou žít dle libosti, ale budou se muset jasně rozhodnout. 

To by pomohlo i s rozbitím pověrčivé víry v nárok na všeobecná politická práva a politický život jako takový by méně ovlivňovaly femininní sklony dávat přednost bezpečí před svobodou a utvářet politická rozhodnutí na základě pocitů. 

Ve společnosti, kde drží v rukou větší část politické moci tvůrci bohatství, by byla bezpečnější i majetková práva.

Ekonomický program by měl být podřízen nejvyšší zásadě zachování naší rasy a civilizace. 

Jestliže si každý může dovolit pořídit plazmovou televizi s vysokým rozlišením a 300 programy, ale slušný muž průměrných dovedností ochotný pracovat si nemůže dovolit založit rodinu, stala se někde chyba.

Ženský výběr partnerů vždy měl i ekonomický rozměr. 

Hésiodos už v 7. století př. n. l. své mužské posluchače varoval, že ženy "nebudou sdílet ohavnou chudobu, jen přepych." 

Tento proslulý aspekt ženského sexuálního pudu stojí i za slovy "v bohatství i chudobě" z křesťanského svatebního obřadu. 

Muž musí mít nějakou jistotu – ať už je či není natolik zdatným živitelem, jak by si jeho žena (nebo on sám) představovala.

Uvnitř rodiny musí mít živitel kontrolu nad rozdělováním svého bohatství. 

Tradiční společné vlastnictví manželů, tj. nárok ženy na výživu manželem, by mělo znovu záviset na tom, že mu bude manželkou. 

Jestli chce, může mu utéct s mlékařem – bez dětí, pochopitelně (kdo udělá něco podobného, beztak nejspíš nebude způsobilým rodičem) – ale nebude mít právo vystěhovat muže z jeho vlastního domu a nahradit ho mlékařem, ani pokračovat v tahání peněz od manžela, kterého opustila. 

Než dojde k zavedení rozumných reforem, nesmějí se muži nadále vystavovat napospas zločinnému uspořádání, které je nutí dotovat vlastní parohy a únos svých dětí k tomu.

Otázku znásilnění na schůzce lze vyřešit přes noc obnovením nuceného manželství – tentokrát ale s brokovnicí namířenou na záda ženy. 

"Oběť" by měli poslat do kuchyně připravit svému novému pánu a vládci večeři. 

Jistě, není to zrovna ideální začátek manželství, ale přinejmenším zajistí dítěti matku i otce. 

Navíc bude mít po porodu na starosti důležitější věci, než se zabývat tím, zda bylo početí v dokonalém souladu s nejnovější definicí "skutečného souhlasu" z pera nějaké feministické profesorky. 

Porod byl odjakživa tím nejlepším lékem na ženský narcismus.

Databáze obvinění z obtěžování by měla být veřejně přípustná. 

Tak by si každý snadno mohl vytvořit seznam žen známých těmito obviněními – pro dobro zaměstnavatelů i potenciálních nápadníků. 

Ženy by dokonce mohly oprášit staromódní ideu, že svou pověst si musí chránit.

Od všeobecného společného vzdělávání obou pohlaví je třeba upustit. 

Jedním z problémů vztahů mezi pohlavími je i přílišná vzájemná obeznámenost. 

Mladí muži se domnívají, že když budou kolem sebe neustále mít dívky, zvýší to jejich šance nějakou získat. 

Povědomost však nezřídka bývá nepřítelem důvěrnosti. 

Pokud má dívka šanci setkávat se s mladými muži jen jednou týdně na taneční zábavě, mužské společnosti si více váží. 

Nebýt neustále obklopen ženami zvýhodňuje muže. 

Muži se také s větší pravděpodobností ožení, když ženám nerozumí až příliš dobře.

Musíme jednat bezodkladně. 

Dospět do současné mizérie nám trvalo půl století, na nápravu ale zdaleka tolik času nemáme. 

Jediná generace Zeugungsstreik nás zničí. 

A tak nemůžeme čekat na to, až se ženy umoudří; musíme se pevně chopit opratí a začít celé bolestné ozdravení tím, že je vyléčíme z jejich rozmazlenosti.

Jak funguje monogamie

Od muže se tradičně očekávalo, že se ožení. 

V některých starověkých evropských společnostech, včetně rané římské republiky, bylo staromládenectví výslovně zapovězeno. 

Jinde pak přiznávali vyšší společenský status ženáčům a relativně nižší pak starým mládencům. 

Jako by se tito lidé báli, že sexuální pud bez dalších pobídek nepostačuje k zajištění dostatečného množství potomků. 

Dalším často opomíjeným motivem pro nátlak k uzavření manželství byl i závistný pohled manželů na staromládenecký život: 

"Proč by si měl tamten chlapík žít svobodně a spokojeně, a já mám do konce života na krku nevděčnou ženskou, která mě nepřestane sekýrovat?"

Jakkoliv to může znít modernímu uchu podivně, křesťanské posvěcení celibátu znamenalo uvolnění sexuální morálky; uznalo totiž oprávněnost některých motivů nesezdaného života. 

Jednou ze společenských rolí náboženských celibátních řádů bylo poskytnout menšině mužů a žen pro manželství nevhodných nebo neochotných obecně přijímaný způsob, jak se mu vyhnout.

Povinnost uzavřít manželství s sebou pochopitelně nese i schopnost tak učinit. 

V minulosti nebylo pro obyčejného muže nijak zvlášť obtížně najít si manželku, mj. i díky něčemu, čemu říkám vliv babičky.

Civilizaci lze do jisté míry označit za triumf zralého věku nad mládím. 

Po několika desetiletích manželského života se žena ohlíží zpět a to, že kdysi za důležitý faktor při výběru partnera považovala vzhled, jí přijde takřka nemyslitelné. 

Snaží se své vnučce trochu otevřít oči, než bude příliš pozdě: 

"Nezáleží na tom, jak vypadá; nezáleží na tom, jaký z něj máš pocit – na tom nesejde." 

Když se o děvče ucházel nijak zvlášť oslnivý, ale jinak zcela přijatelný nápadník (takový, na kterého by dnes nejspíš čekalo obvinění ze sexuálního obtěžování), mohla se za něj i přimluvit: 

"Když ho neulovíš teď, dokud máš možnost, najde se nějaká chytřejší, která to udělá." 

A tak to šlo generaci za generací, což vytvářelo zdravou soutěž o slušné – a ne jen sexuálně přitažlivé – muže. 

Manželé často o babiččině vlivu nic nevědí a žijí své životy v příjemném klamu, že si je jejich ženy vzaly čistě na základě jejich vynikajících kvalit. 

Dnes ale babičky nahradil Cosmopolitan – a výsledky všichni vidíme.

Ze snah přimět ženy říct, co vlastně od muže chtějí, už vzešlo mnohé nedorozumění. 

Zpravidla z nich vyleze něco o "citlivém muži se smyslem pro humor." 

Jejich chování však opakovaně prozrazuje něco jiného. 

Muži, kteří tomu uvěří, by se měli připravit na dlouhá léta frustrace a zlomeného srdce. 

Když dostanou ženy volnou ruku (bez babiččina vlivu), ve skutečnosti usilují o pohledné, sociálně dominantní nebo zámožné muže. 

Mnohé z nich dávají přednost ženatým mužům nebo sukničkářům; některé dokonce vyhledávají zločince.

Někde hluboko ale lidé skutečně nevyhnutelně, jak praví klasik, usilují o štěstí. 

Po většinu lidských dějin se nikdo nepokoušel zjistit, co mladé ženy chtějí; jednoduše jim řekli, že je to dobrý manžel. 

A měli pravdu – sex je příliš důležitý na to, ponechat ho na úsudku mladých žen, protože mladé ženy disponují dobrým úsudkem jen zřídka. 

Drtivá většina z nich bude v dlouhodobém měřítku mnohem šťastnější, když se vdá za obyčejného muže a založí rodinu, než vyhledáváním sexuálních dobrodružství, šplháním po korporátním žebříčku nebo sepisováním nesrozumitelných spisků o genderové teorii. 

Ženy si vytvářejí emocionální pouto se svým protějškem prostřednictvím sexuálního aktu samotného; proto bývají smluvené sňatky (navzdory západním předsudkům) často vcelku spokojené. 

Romantické námluvy nepostrádají své kouzlo, ale lze se bez nich obejít – bez manželství nikoliv.

Konečně není heterosexuální monogamie slučitelná s rovností pohlaví. 

Žena nevyhnutelně mívá větší vliv na chod domácnosti – už jen proto, že tam tráví více času; manželovo vedení se pak často smrskne na občasné veto manželčiných rozhodnutí. 

Takovéto vedení však zůstává nezbytné pro korigování ženského hypergamního instinktu. 

Ženy touží po muži, k němuž by mohly vzhlížet; muže, kterých si neváží, přestávají milovat a opouštějí. 

Muži tedy v tomto ohledu skutečně nemají na výběr.

Znovu narážíme na takřka dokonalou shodu mezi radikálními feministkami a mnohými konzervativci, kteří výše popsané nechápou – a muži to následně 'dostávají sežrat' od obou. 

Feministky tvrdí, že "mocenské rozdíly" mezi pohlavími, což ve skutečnosti znamená rozdíly ve statusu a autoritě, činí skutečný sexuální souhlas nemožným. 

V podobném duchu přísný editor Chronicles hřímá, že "vysokoškolský profesor, který spí s osmnáctiletou studentkou, by měl být kvůli věkovému rozdílu a vyššímu postavení považován za sexuálního násilníka. Ale učitelé, kteří loví děvčata, do vězení nechodí – dokonce ani nepřichází o místo." 

Realisticky jde ale jen o další z mnoha příkladů hypergamní povahy ženského výběru partnera. 

Ve většině manželství bývá muž alespoň o trochu starší než žena. 

Normální ženy přitahují právě muži v pozici autority. 

Sestry si vybírají doktory, sekretářky své šéfy a čas od času studentka profesora – to však ještě neznamená, že muži zneužívají "moci," aby přinutili tato bezmocná stvoření k sexu.

Podle mě by "zneužívání" mladších, níže postavených žen mělo udělat z muže kandidáta na manžela. 

Muži mají mít nad ženami autoritu; patří to k manželství. 

Následkem rovnoprávnosti pohlaví jsou muži pro ženy méně přitažliví – nejspíš i to výrazně přispělo k propadu bělošské porodnosti. 

Nastal čas učinit tomu přítrž.

Závěrem

Manželství je institucí, která uměle omezuje ženskou volbu. 

Znovu: příroda velí, že muži se předvádí a ženy vybírají. 

Monogamie uměle posiluje mužskou pozici tím, že si každá žena musí zvolit jiného muže a nemůže si to jednoduše 'rozmyslet.' 

Monogamie také znamená rychlé odstranění výjimečně přitažlivých mužů z 'nabídky' – zpravidla těmi nejpřitažlivějšími ženami. 

Pokud nechtějí zůstat zbylé ženy na ocet, musejí si zákonitě vybrat partnera o něco méně přitažlivého. 

I ty nejposlednější ho ale mohou najít – pro každé děvče se najde chlapec. 

Zničení manželství jen dále posiluje ty přirozeně silnější: ženy na úkor mužů a přitažlivé na úkor nepohledných.

Podobně jako u většiny užitečných věcí přišli s manželstvím nejspíš muži: zčásti aby zachovali smír ve společnosti, a zčásti aby získali jistotu, že děti jejich manželek jsou i jejich potomky. 

Výsledky se musely projevit velice záhy po jeho zavedení: úsilí dříve vynakládané na boj o ženy nahradilo namáhavé úsilí zajistit, vychovat a ubránit potomstvo. 

Sousední kmeny se nepochybně divily, proč právě tato skupina tak rychle a tak výrazně zesílila. 

Jakmile se to dozvěděly, muselo se napodobení rychle stát otázkou bytí a nebytí.

Bylo – a zůstává jí i dnes. 

Jestliže Západ neobnoví instituci manželství, převálcují jej ti, kteří ji nikdy neodvrhli.

Zdroj: Úvaha F. Rogera Devlina Sexual Utopia in Power vyšla na stránkách Counter-Currents Publishing 15. července 2011.

Q.S.

Spojené nádoby...