Nebeský kříž, božská osa světa

Vede tento objev k teorii ploché země, která je centrem našeho světa? Je vesmír zaměřen na naši zemi?

Vesmírem prolétají fotony určitých vlastností, které vědci považují za pozůstatek zrodu vesmíru. 

Fotony způsobují tzv. reliktní záření (relic radiation) vytvářející kosmické mikrovlnné pozadí (cosmic microwave background - CMB, CMBR). 

Podle teorií o vzniku kosmu by mělo reliktní neboli zbytkové záření přicházet izotropně ze všech směrů z vesmíru. 

Dle kosmologického principu musí být celý vesmír homogenní a izotropní, tedy bez určitého preferovaného směru či středu.

Při zkoumání CMB ale bylo zjištěno, že reliktní záření má ve dvou směrech specifické vlastnosti. 

A co je neuvěřitelné, tyto směry souzní s rovinou naší sluneční soustavy.

Rovina ekliptiky

Představme si, že stojíte na zemi a sledujeme pohyb Slunce a všech planet naší soustavy po nebi. 

Zjistíte, že všechny putují po nebeské sféře ve stejném úzkém pásu na pozadí určitých souhvězdí. 

Dráha Slunce vyznačuje na nebeské sféře tzv. ekliptiku. 

Celou svou drahou po obloze projde Slunce za jeden rok (za 1 den se posune zhruba o 1°). 

V úzkém pásu podél ekliptiky se pohybují i všechny planety, pouze Měsíc se od ekliptiky cyklicky mírně odchyluje na jednu či druhou stranu. 

To, že všechna velká nebeská tělesa (Slunce, Měsíc, planety) se pohybují nad námi v přibližně stejném koridoru, je zajímavé. 

Jakoby jim někdo určil úzkou cestu, po které cestují a ze které se nemohou odchýlit.

Tento pás nebeské sféry byl pro člověka odjakživa velice významným. 

Veškeré cyklické události na nebi se děly právě v tomto pásu (až na otáčení vzdálených hvězd a občasné přílety komet).

Obr. Úsvit 20. srpna 2025. Po ranní obloze putují Jupiter, Venuše a Merkur spolu s Měsícem. Slunce právě vychází. Všechny planety i Slunce se pohybují v úzkém pásu ekliptiky. Pouze Měsíc se od ekliptiky cyklicky mírně odchyluje na jednu či druhou stranu.

Lidé rozdělili pás ekliptiky do dvanácti souhvězdí (zvířetníková souhvězdí) a na dvanáct stejně širokých úseků určujících jednotlivá astrologická znamení. 

Ekliptika je tak rozdělena na dvanáct znamení zvěrokruhu (1 znamení = 30°). 

Slunce během roku projde všech 12 znamení zvěrokruhu na ekliptice. 

Luna projde celým pásem ekliptiky rychleji - za jeden měsíc. 

Rovina ekliptiky je základní rovinou ekliptikálního souřadnicového systému.

Ekliptika určuje rovinu (rovinu ekliptiky), ve které putuje Slunce kolem Země. 

Pokud vezmeme za základní vztažný bod Slunce, pak všechny planety sluneční soustavy, včetně Země, obíhají kolem Slunce v rovinách, které se od roviny ekliptiky liší velice málo. 

Hovoříme zde o rovině sluneční soustavy.

Pokud tedy stojíme na Zemi, lze si ekliptiku představit na pozadí nebeské sféry jako úzký pás v podobě oblouku, po kterém putuje Slunce ve dne a planety v noci. 

Oblouk v průběhu dne a noci roste a klesá nad obzorem a vytváří tak symbolickou nebeskou kolébku.

Osa zla - Axis of Evil

Kosmické reliktní záření je elektromagnetické záření, které přichází z vesmíru rovnoměrně ze všech směrů a je považováno za pozůstatek konce velkého třesku, kdy se záření oddělilo od hmoty prvotních atomů. 

Pozorování záření kosmického mikrovlnného pozadí (CMB) umožňuje získat pohled na vesmír ve velkém měřítku. CMB má být jedním z hlavních důkazů pro teorii velkého třesku a zároveň nejvýznamnějším zdrojem poznatků o mladém vesmíru a předmětem intenzivního výzkumu.

V listopadu 1989 byla do vesmíru vyslána COBE - první sonda měřící CMB. 

Další sonda WMAP (Wilkinson Microwave Anisotropy Probe) začala od roku 2001 měřit fluktuací reliktního záření s vyšší přesností. 

Mise WMAP trvala celkem devět let a byla ukončena v říjnu 2010.[4]

Další, ještě přesnější měření, prováděla sonda Planck Surveyor vyslaná v roce 2009. 

Jedním z cílů bylo otestovat teorie raného vesmíru a původu kosmické struktury. 

Mise poskytla významné poznatky o složení a vývoji vesmíru a vrhla světlo na základní fyziku, která řídí vesmír. 

V březnu 2013 zveřejnil evropský výzkumný tým stojící za kosmologickou sondou Planck celooblohovou mapu kosmického mikrovlnného pozadí. 

Některé teorie o vzniku vesmíru musely být na základě poznatků sondy Planck opuštěny. 

Dle studie výsledků měření existuje 95 % raného vesmíru ve formě hypotetické temné hmoty (27 %) a temné energie (68 %). 

Stáří vesmíru má činit 13.8 miliardy let.

Obr. Mapa teploty reliktního záření po devíti letech pozorování sondou WMAP. Jde o mapu teplotních rozdílů, tedy rozložení teploty ve vesmíru. Takto měl teplotně vypadat vesmír přibližně 375 000 let po velkém třesku.

Obr. Mapa vytvořená dle výsledků měření teplotních rozdílů reliktního záření sondou Planck Surveyor.

Aby tedy teorie vzniku vesmíru mohly nadále fungovat, musely být zavedeny tajemné, hypotetické, temné veličiny: 

Temná energie tlačící prostor od sebe a temná hmota přitahující galaxie k sobě. 

Nyní nás ale zajímá jiná záležitost - teplotní anomálie reliktního záření. 

Již sonda WMAP (2001 - 2010) změřila podivné vlastnosti CMB. 

Analýzou výsledků měření byla zjištěna nevysvětlitelná korelace mezi rovinou naší sluneční soustavy (rovina ekliptiky) a teplotními vlastnostmi kosmického mikrovlnného pozadí CMB.

Teplota reliktního záření jedné poloviny nebeské klenby se mírně liší od poloviny druhé. 

Velice zvláštní je, že hranice těchto dvou nebeských hemisfér lícuje s ekliptikou. 

Z naší pozice pozorovatele ve sluneční soustavě existuje teplotní rozdíl mezi "dolní" nebeskou hemisférou a "horní" nebeskou hemisférou, resp. mezi severní a jižní:

Obr. Nová mapa potvrzuje, že teplotní vzorce v raném vesmíru byly mírně asymetrické. Severní hemisféra vesmíru (nad Sluncem) se zdá o něco chladnější než jižní hemisféra (pod Sluncem), jak ukazuje tento obrázek s bílou hranicí mezi hemisférami. Dále je zde černě zakroužkováno nečekaně velké chladné místo.

Pokud se tedy díváme na nebeskou hemisféru rozprostírající se nad ekliptikou, mírně se teplotně odlišuje od nebeské hemisféry pod ekliptikou. 

To je ovšem pro současnou vědu zásadní problém. 

Vždyť rovina tvořená naší Zemí, Sluncem a planetami nemůže mít jakýkoliv vliv na pozorovatelné vlastnosti vesmíru! 

Tedy pokud vycházíme z předpokladu, že Země nemá ve vesmíru nějaké výsadní postavení.

Naše sluneční soustava samozřejmě nemůže "nic vědět" o reliktním kosmickém záření a nemůže být tedy na něj orientována. 

Reliktní záření pochází z doby, kdy neexistovala ani naše galaxie, ani naše slunce, země a planety. 

Nemůže zde být žádné spojení mezi vlastnostmi reliktního záření a uspořádáním naší sluneční soustavy. 

Statistická technika multipólové analýzy ukázala, že náš domovský systém je zarovnán se strukturou reliktního záření v režimu kvadropólovém a stejně tak se strukturou v režimu oktopólovém.

Zmíněné anomálie se objevily již na mapách ze satelitu WMAP ale vědci se utěšovali tvrzením, že byly způsobeny špatnou analýzou nebo kontaminací záření z Mléčné dráhy. 

Celá záležitost byla v roce 2005 nazvána jako Osa zla (angl. Axis of Evil) pro možné zničující dopady na celou moderní kosmologii a kosmogonii i západní vědu obecně.

Sonda Planck Surveyor (2009 - 2013) zpřesnila předchozí měření. 

Byla potvrzena teplotní anomálie reliktního záření zjištěná již předchozími měřeními. 

V roce 2013 vědci vytvořili novou mapu vesmírného reliktního záření. 

Je hrudkovité, s většími a více horkými či studenými skvrnami v severní polovině oblohy, jak je vidět ze Země, než směrem na jih. 

A na severní polokouli je navíc velké, nevysvětlitelně chladné místo. Měření potvrdilo podivuhodné anomálie nebeské sféry.

Nyní již někteří vědci přiznávají, že je zde něco zvláštního. 

Max Tegmark, expert na raný vesmír z Massachusettského technologického institutu, popsal výsledky jako "velmi vzrušující". 

Vypadá to, že "vesmír se nám snaží něco říct". 

George Efstathiou z Cambridgeské univerzity, jeden z vůdců projektu Planck, v tiskové zprávě Evropské vesmírné agentury řekl: 

"Naším konečným cílem je sestrojit nový model, který předpovídá anomálie a spojí je dohromady. Ale jsme na samém začátku; zatím nevíme, zda je to možné a jaký typ nové fyziky by mohl být zapotřebí. A to je vzrušující."

Vědci si "osou zla" dosud neví rady. 

Samozřejmě musí odmítat teorii, že Země a Slunce (a další planety sluneční soustavy) zaujímají nějakou centrální pozici ve vesmíru. 

Nelze připustit myšlenku, že by Země měla výsadní postavení v kosmu - to by mohlo nahrávat i existenci Stvořitele, který stvořil Zemi jako centrum našeho světa. 

Současná západní věda je postavena na axiomu neexistence Stvořitele - Boha resp. inteligentního plánu stavby vesmíru a Země. 

Proto musí být vesmír homogenní a izotropní. 

Vymýšlejí se tedy teorie o náhodě, nepřesných měřeních či chybných interpretacích zjištěných dat. 

Případně se uvažují nějaké dosud neznámé jevy způsobující toto kosmické zarovnání. 

Možná se něco podobného potvrdí, možná ne a lidé budou muset mnohé přehodnotit.

Měření byla opakována po létech novými, přesnějšími metodami a výsledky jsou stále stejné, ba ještě průkaznější. 

Obklopuje snad naši soustavu nějaký božský mrak, jak vtipkují kosmologové?

Nebo se nad námi klene nějaká neviditelná kopule, ovlivňující měření? 

Dospěla věda tak daleko, aby nastala konečně tak očekávaná změna paradigmatu?

Další podivnosti

Nejprve bylo reliktní záření měřeno sondou COBE, pak přesnější WMAP a pak ještě přesnější sondou Planck. 

Potvrdilo se, že vesmír, jak jej pozorujeme z okolí Země, je uspořádám podle zvláštního vzoru - podle určité neviditelné roviny či linie. 

Existenci tzv. osy zla, jak se tomuto souladu tepelných vlastností reliktního kosmického záření s ekliptikou začalo říkat, potvrzují i další zjištění. 

Ukazuje se, že rotace většiny galaxií se zdají být rovněž v souladu s osou zla...

Nebeský kříž - božská osa světa

Osou zla (angl. Axis of Evil) je označováno zarovnání určitých vlastností kosmického záření s rovinou naší sluneční soustavy. 

Mohlo by tak být potvrzeno výsadní postavení naší Země v kosmu. 

Spíše, než osou zla, bychom mohli považovat zjištěné rozdíly mezi severní a jižní nebeskou hemisférou za božskou osu světa. 

Podle tradice předávané již tisíce let Stvořitel stvořil zemi jako nedozírnou plochu s mnoha zeměmi a světy. 

Svět, který se nám jeví jako Zeměkoule, je jen jednou, i když důležitou, "bublinou" či "buňkou v nedozírné plástvi" země-plochy.

Nad plochou země byla stvořena nebeská klenba, aby nás oddělila od nesmírných hlubin pravod a chránila. 

Tyto vesmírné, životodárné pravody, jsou směrově uspořádány a s naší zemskou rovinou tvoří nebeský kříž. 

Ten určuje základní orientaci světa a stal se i prvním, základním symbolem - znamením kříže.

Může zde být nějaká spojitost mezi mýtickým nebeským křížem či božskou osou světa a novými poznatky kosmologie?

Bible, kniha Genesis 1:1-10 (CEP)[10]

Na počátku stvořil Bůh nebe a zemi.
Země byla pustá a prázdná a nad propastnou tůní byla tma. Ale nad vodami vznášel se duch Boží.
I řekl Bůh: "Buď světlo!" A bylo světlo.
Viděl, že světlo je dobré, a oddělil světlo od tmy.
Světlo nazval Bůh dnem a tmu nazval nocí. Byl večer a bylo jitro, den první.
I řekl Bůh: "Buď klenba uprostřed vod a odděluj vody od vod!"
Učinil klenbu a oddělil vody pod klenbou od vod nad klenbou. A stalo se tak.
Klenbu nazval Bůh nebem. Byl večer a bylo jitro, den druhý.
I řekl Bůh: "Nahromaďte se vody pod nebem na jedno místo a ukaž se souš!" A stalo se tak.
Souš nazval Bůh zemí a nahromaděné vody nazval moři. Viděl, že to je dobré.

[a] Kosmologie vychází ze dvou předpokladů: náš vesmír je homogenní a izotropní. Homogenní znamená, že v dostatečně velkém měřítku je jedna část vesmíru zhruba stejná, jako kterákoliv jiná. Platí to samozřejmě pro dostatečně velká měřítka a části vesmíru o délkách v řádech stovek milionů světelných let. Izotropní znamená, že vesmír vypadá téměř stejně bez ohledu na to, jakým směrem se díváme. Opět to platí pro dostatečně velké vzdálenosti.

V kosmu by neměl být preferován žádný směr, žádné centrum. Místa vzniku galaxií či naopak oblastí prázdnoty jsou dána statistickými náhodami. Na mapě vesmíru určitého měřítka by všechny objekty měly být rozloženy rovnoměrně.

[b] V průběhu roku prochází viditelná dráha Slunce na obloze rovinou ekliptiky. Všechna planetární tělesa ve Sluneční soustavě se nacházet poblíž této roviny. Jedna teorie vysvětluje tuto skutečnost jako důsledek vývoje sluneční soustavy z plynného protoplanetárního disku.
Sklon dráhy Měsíce oproti ekliptice je 5°. Se světovým rovníkem svírá ekliptika úhel asi 23,5°. Úhel nebo také sklon ekliptiky je příčinou střídání ročních období. Severní pól ekliptiky se nachází v souhvězdí Draka a jižní v souhvězdí Mečouna.
[c] Možná vás napadne, že pokud rozdělíme nebeskou sféru na dvě poloviny, musí zde existovat vždy teplotní rozdíl, byť nepatrný. Pokud tedy rozdělíme nebeskou klenbu ekliptikou, pak se logicky jejich tepelné záření musí lišit. Ovšem zde používá kosmologie jiný postup - statistickou techniku multipólové analýzy resp. vícepólové expanse (multipole expansion). Nebeskou klenbu dělí postupně na stále menší stejně rozlehlé části oblohy a ty vzájemně porovnává. Výše uvedené teplotní rozdíly byly pozorovány v režimu 4-pólu a 8-pólu. Tyto kvadropóly resp. oktopóly byly zarovnány. Z naší pozice pozorovatele ve sluneční soustavě je teplotní rozdíl mezi "dolní" nebeskou hemisférou a "horní" nebeskou hemisférou, resp. mezi severní a jižní. Ovšem naše sluneční soustava samozřejmě nemůže "nic vědět" o reliktním kosmickém záření a nemůže být tedy na něj orientována. Reliktní záření pochází z doby, kdy neexistovala ani naše galaxie, ani naše slunce, země a planety. Nemůže zde být žádné spojení mezi vlastnostmi reliktního záření a uspořádáním soustavy naší země, slunce a planet. A přesto je náš domovský systém zarovnán se strukturou reliktního záření v režimu kvadropólovém a stejně tak se strukturou v režimu oktopólovém. 

Zdroj

Q.S.

Není nutné se uchylovat k dalším teoriím, které se postupem času ukážou jako nedostatečné, jelikož je vytvořili lidé.

Tedy není nutné se přiklánět k novým teoriím ať už jde o plochou zemi, dutou zeměkouli, vícevrstevné plochy.

Podstatné je, že naše sluneční soustava je stejně jako ostatní části vesmíru odrazem dokonalé původní matrice, podle které se vše zformovalo.

Podstatné je si uvědomit, že naše existence je víceúrovňová, přičemž základem je energie, která "oživuje" a formuje hmotu.

Podstatné je si uvědomit, že prvotní je Duch, nikoli hmota.

Od toho se odvíjí vše podstatné a důležité až do nejmenších aspektů a detailů bytí.

Stavět tedy na piedestal hmotařskou vědu je stejným omylem, jako trvat na doslovných tézích lidmi upravovaných starých textů a žít v omezených představách o Bytosti, která libovolně a aktivně zasahuje do lidského života.

To vůbec není nutné a navíc by to popíralo dokonalost systému v němž tvůrce musí stále něco opravovat.

O vše se přitom postarají existující a fungující zákonitosti, jimiž je celý systém udržován v chodu.

Skutečná věda toto vše akceptuje a převezme jako nedílnou součást pokroku.

Chtít udržovat listy a květy a nezalévat kořeny je nepochopením, které skončí uschnutím celé rostliny.