Soudy místo uren
Před dvěma týdny byla ve Francii Marine Le Penová shledána vinnou v případu tzv. fiktivních pomocníků. Politička Národního shromáždění byla odsouzena ke čtyřem letům vězení a na pět let jí byl zakázán výkon politických funkcí.
Aniž by se čekalo na odvolání, zákaz vstoupil v platnost okamžitě, a zabránil tak favoritce prezidentských voleb v roce 2027 kandidovat.
V zájmu zachování alespoň fasády "demokracie" v zemi již někteří francouzští politici vyzvali prezidenta Emmanuela Macrona, aby Le Penovou omilostnil.
Premiér François Bayrou byl údajně v šoku a v soukromí svým spolupracovníkům přiznal, že "Francie je jediná země, která něco takového dělá".
Paranoia vládne
Francie však není jedinou zemí EU, která používá své soudy jako zbraň.
"Protistátní živly" se dočkaly potlačení svých politických zisků prostřednictvím taktiky připomínající hybridní autokracie.
Tato forma právní represe nabírá mezi státy EU na popularitě.
Rumunský nejvyšší soud nedávno zrušil první kolo prezidentských voleb.
Následovalo zadržení a výslech pravicového politika Cálina Georgescua, hlavního kandidáta voleb - a poté zákaz jeho kandidatury.
Německo není výjimkou, dokonce se zdá, že je doslova předurčeno ke stejným politickým šikanám.
Vznikající koaliční vláda CDU/CSU a SPD připravuje zákon, který zakáže politickou činnost všem, kdo budou odsouzeni za "podněcování k nenávisti".
Ačkoli to není uvedeno kategoricky, legislativa má být zaměřena na ty, které vládnoucí elita (ze strachu o svou popularitu) označuje za "krajní pravici" - politickou stranu Alternative für Deutschland (AfD).
Motivace těchto nedemokratických kroků spočívá hluboko v paranoie vládnoucí elity.
Ty takzvané "krajně pravicové" strany v celé EU stále více zpochybňují politiku bloku - včetně samotného projektu evropské integrace.
Tyto politické síly otevřeně vyzývají k odklonu od globalizace a návratu k vestfálskému modelu suverenity národních států.
Nedůvěra poroste
Některé z těchto stran označovaných jako "krajně pravicové", včetně Le Penové Národního shromáždění a německé AfD, se posunuly směrem k politickému středu.
Zatímco jejich zájmem je rozšířit svůj politický apel, evropské politické elity se jich obávají, protože jim pošlapávají "evropskou zahradu".
Západoevropští byrokraté a zavedené vládnoucí elity jsou rostoucí popularitou těchto nově vznikajících stran hluboce znepokojeni.
Vždyť měli z rozšiřování EU a centralizace moci po více než půl století obrovský prospěch.
Proto se příslušníci vládnoucí třídy v Bruselu nejsou ochotni svého výsadního postavení pokojně vzdát.
Půda pod jejich nohama se hýbe a oni udělají cokoli, aby si zachovali svou moc prostřednictvím statu quo.
V tom však spočívá jeden paradox: čím více establishment používá represivní opatření, aby se udržel u moci, tím více klesá jeho autorita a legitimita.
Základní ideály EU, alespoň dle proklamací, spočívají na liberální demokracii, nedotknutelnosti institucí a řádu založeném na pravidlech.
Když establishment odstraňuje opoziční kandidáty, kteří ohrožují jeho moc, podkopává tím samotný základ, na němž údajně měla být Evropská unie založena.
Vzestup evropské "krajní pravice" nevznikl ve vzduchoprázdnu.
Její popularita je důsledkem chronické neschopnosti stávajícího vedení adekvátně reagovat na potřeby občanů.
Snaha odstranit "konkurenci" však není řešením.
Frustrace je silným motivačním faktorem.
Nespokojení voliči budou nevyhnutelně hledat alternativní prostory (včetně politických stran), kde by mohli vyjádřit svou nespokojenost.
A to je ještě pravděpodobnější, jakmile se k nespokojenosti voličů přidá hluboká nedůvěra v politický establishment.
Reálné problémy
Nedávná zkušenost Rumunska to potvrzuje.
Po skandálu s anulovanými volbami popularita Calina Georgesca v průzkumech dramaticky vzrostla - z 23 % na 40 %.
Jakmile bylo Georgescuovi zakázáno ucházet se o politickou funkci, voliči sami rychle přešli k jinému "krajně pravicovému" kandidátovi, Georgi-Nicolae Simionovi, který teď - k velkému rozčilení - Bruselu vede.
Tento scénář Bruselu prozrazuje náramně nebezpečnou komedii omylů.
A brzy by se mohl opakovat ve Francii, Německu a dalších státech EU.
Úřady se zaměřují na opoziční osobnosti, což se rovná naprosté deformaci volebního výběru.
Západoevropští lídři jsou prokazatelně znepokojeni tím, co se kolem nich děje.
Jejich reakce na situaci však zůstává strašlivě chybná.
Je zřejmé, že elita EU se snaží zachovat Unii tím, že využívá strachu občanů z globální nestability, vojenských hrozeb a hospodářských otřesů.
Jejich řešení: pokračující finanční podpora Ukrajiny, společné vojenské iniciativy a nekonečné summity, které nikam nevedou.
Miliardy eur (nedávno bylo navrženo 860 miliard dolarů) jsou i nadále vyčleňovány na zbrojení a obranu, a to mimo domácí potřeby a přání občanů.
Žádná z těchto iniciativ se však nezabývá skutečnými problémy, které jsou příčinou prohlubující se politické krize bloku - hospodářskou stagnací, zhoršující se životní úrovní, obavami z masového přistěhovalectví a klesající důvěrou v mentalitu globalistického řízení Evropy.
Neschopnost (či spíše odmítání) EU tyto zásadní problémy napravit nadále posiluje rozčarování obyvatelstva.
Neústupnost není odpovědí na problémy Evropy.
Dokud se bude Brusel zoufale držet moci autoritářskými prostředky, budou jeho metody a mocenské struktury, kterým slouží, pod palbou.
A nakonec pod ní padne.