Spojené státy se díky druhé světové válce staly globální supervelmocí. Podmanily si západní Evropu, zničily japonské impérium, definitivně zpacifikovaly Německo a zasadily těžké rány Sovětskému svazu.
Mezi historiky se vedou sáhodlouhé diskuse o tom, zda by Sovětský svaz v druhé světové válce dokázal porazit nacistické Německo bez pomoci USA, nebo ne. Názory se různí, ale obecně panuje shoda odborníků v tom, že pomoc Spojených států Sovětskému svazu byla mimořádně účinná a značně usnadnila vítězství SSSR nad Třetí říší v druhé světové válce. Poměrně málo známá je však skutečnost, že v meziválečném období to Američané hráli na dvě strany a intenzivně podporovali nejen SSSR, ale i Hitlerovo Německo.
Právě Spojené státy sehrály významnou krvavou roli při vzniku druhé světové války, protože výrazně pomohly Hitlerovi vybudovat armádu, připravenou zničit nenáviděný Sovětský svaz.
Cílem USA bylo rozdmýchat gigantický konflikt mezi Německem a SSSR, který by obě země drasticky zdecimoval a upevnil by tak rodící se americko-sionistický globální hegemonismus.
VŘSR v režii židovských sionistů
Pokud si uděláme alespoň velmi stručný historický exkurz, musíme konstatovat, že od vzniku Spojených států v roce 1776 do roku 1917 byly vztahy mezi USA a Ruskem s výjimkou některých krizových období nadstandardně dobré.
Situace se radikálně zhoršila až po sionisty zorganizované Říjnové revoluci v Rusku, která je známá také jako VŘSR (Velká říjnová socialistická revoluce).
K revoluci došlo v roce 1917 a po ní Ruské impérium několikrát změnilo svůj název až 30.prosince 1922 přijalo na dlouhá desetiletí název Svaz sovětských socialistických republik.
Krutá diktatura bolševiků pod vedením židovských sionistů zavedla po Říjnové revoluci v Rusku krvavý teror.
V následující občanské válce bojovali proti sobě červení (bolševici a jejich přívrženci) a bílí, kteří zůstali věrni předrevolučnímu Ruskému impériu.
Kromě nich se do bojů zapojily i zahraniční expediční síly 14 států světa, včetně USA a Velké Británie.
Na stranu protibolševických bílých vojsk se přidali kromě Američanů a Britů i Francouzi, Japonci, Italové, Srbové, Poláci, Řekové, příslušníci československých legií, atp.
Boje byly mimořádně krvavé a téměř zcela zruinovaly tehdejší zemi sovětů, v níž do konce občanské války v roce 1923 zemřelo celkem osm milionů civilistů i vojáků.
Pomoc USA Sovětskému Rusku během prvního velkého sovětského hladomoru
Na zemi sovětů se po Říjnové revoluci v roce 1917 neustále valily nové a nové pohromy.
V roce 1921 došlo vinou neúrody, rozvratu společnosti v důsledku občanské války a zkázonosné bolševické potravinové politiky k hladomoru, který v letech 1921-1923 způsobil smrt milionů občanů země.
Byl to první velký sovětský hladomor ve 20. století, při kterém hladovělo nejméně 40 milionů lidí.
Hlad byl tak strašný, že se dokonce vyskytoval i kanibalismus.
Podle známého sibiřského historika Igora Narského bylo do léta 1922 jen v Baškirsku zaznamenáno 1899 případů jedení mrtvol a 64 vražd za účelem konzumace lidského masa.
V této beznadějné situaci se vyznamenali především patriarcha Ruské pravoslavné církve Tichon a spisovatel Maxim Gorkij, kteří se obrátili na mezinárodní veřejnost s naléhavými výzvami k pomoci hladovějícím.
Díky těmto výzvám bylo možné zachránit alespoň část hladovějících lidí před jistou smrtí.
Ani nesporné zásluhy patriarchy Tichona však neuchránily pravoslavnou církev před masivním útokem úřadů pod záminkou konfiskace církevních cenností v zájmu boje proti hladomoru.
V kritickém období pomohlo těžce zkoušeným obyvatelům Sovětského Ruska množství nevládních organizací v USA a Evropě, například American Quaker Society, International Save the Children Alliance, Vatikán, Červený kříž, anglické odbory atd.
Nejvýznamnější pomoc v tomto období však poskytl americký program potravinové pomoci válkou zničenému Starému světu s názvem American Relief Administration (dále jen ARA), který organizoval již od roku 1919 pozdější americký prezident Herbert Hoover.
Tento program zachránil v Sovětském Rusku v období let 1921 až 1923 miliony obyvatel (podle jednoho zdroje 10 až 20 milionů lidí) od smrti hladem.
V roce 1922 dokázal program nasytit každý den 11 milionů hladovějících obyvatel země sovětů.
Program ARA se stal jednou z největších potravinových humanitárních kampaní 20. století.
Do konce své činnosti utratil ve prospěch Sovětského Ruska 61,6 milionu dolarů (123,2 milionu zlatých rublů).
Americká pomoc se však neomezovala jen na potraviny.
Američané v rámci programu ARA zásobovali oblast Volhy osivem, dodávali léky, očkovali nemocné, bojovali proti epidemiím, zakládali nemocnice, lékárny a stanice lékařské pomoci.
9 milionů lidí bylo očkováno a to výrazně pomohlo snížit počet úmrtí na epidemie a nemoci.
Během dvou let poskytli Američané lékařskou péči v té či oné formě asi 20 milionům lidí.
Navíc dodávali sovětským občanům i spodní prádlo a obuv.
Hladovějící sovětští lidé byli velmi vděční za tuto pomoc.
Při příchodu Američanů padaly na kolena, přežehnávali se a chválili Boha a Ameriku, že je vyvedli z hrobu.
Mnozí z nich plakali dojetím.
Bolševický režim v režii židovských sionistů však místo vděčnosti obviňoval pracovníky ARA ze špionáže a snahy diskreditovat bolševický režim.
Přitom bolševici sami nebyli schopni ani zajistit plynulou distribuci pomoci hladovějícím, protože v zemi byly zničeny komunikace, železniční tratě, mosty, lokomotivy, vagóny a nebylo dost uhlí pro parní lokomotivy.
Cesta prvního vlaku s potravinami z Oděsy do Simbirska trvala jeden měsíc.
Pokud chtěli Američané urychlit doručení pomoci hladovějícím, museli kromě svých běžných povinností financovat a realizovat obnovu železnic.
Jen v provincii Simbirsk bylo obnoveno 271 železničních mostů.
Při řešení složitých logistických problémů využívali Američané kromě železniční dopravy také automobily, koně a velbloudy.
Program ARA financoval výstavbu silnic, mostů, fontán, renovaci školních budov a nemocnic.
Hlavní důraz byl kladen na zlepšení hygienických podmínek.
Značné pobouření Američanů vyvolaly informace o tom, že bolševici v letě roku 1922, v době umírání mnoha krajanů hlady, obnovili prodej určitého množství obilí na zahraničních trzích, aby mohli nakoupit průmyslová zařízení, potřebná pro industrializaci země.
Herbert Hoover však navzdory tomuto pobouření trval na tom, aby program pomoci pokračoval.
V roce 1923 se výkonnost zemědělství v SSSR zvýšila natolik, že hladomor skončil.
Přes veškerou zahraniční pomoc však více než 5 milionů sovětských občanů zemřelo v letech 1921-1923 hlady.
Hospodářská a vojenská pomoc USA Sovětskému svazu před druhou světovou válkou i během ní
Pro hospodářský rozvoj Sovětského Ruska měl mimořádný význam vznik více společností v USA, které měly zájem rozvíjet hospodářskou spolupráci se Sovětským Ruskem.
Jednou z nich byla Společnost pro technickou pomoc Sovětskému Rusku, kterou v roce 1919 založili ruští emigranti v USA.
Další významnou pomoc představovala Rusko-americká průmyslová korporace, která vznikla v roce 1922.
Díky vydatné pomoci USA se rozjela výrobní činnost v mnoha sovětských továrnách.
Nejznámějším pionýrem rozvoje americko-sovětské spolupráce byl Armand Hammer.
Do země sovětů poprvé zavítal v roce 1921, aby se zde angažoval při rozvoji hospodářské spolupráce obou zemí.
S jeho aktivním přičiněním se na polích země sovětů objevily americké traktory Fordson a Caterpilllar, do sovětských fabrik se dostaly soustruhy z USA, takže i díky vydatné americké pomoci se obyvatelé největší země světa vzpamatovávali z předchozích útrap.
Je však třeba zdůraznit, že tato pomoc USA byla prospěšná pro obě země.
Přispěla k hospodářskému povznesení SSSR, ale výrazně pomohla i rozvoji americké ekonomiky v časech hospodářské krize v letech 1929-1933.
Například v roce 1931 směřovalo do SSSR 40 % z celého amerického vývozu strojů a zařízení, z toho 77 % exportu traktorů, 57 % vývozu strojů na řezání kovů, 75 % exportu kovářských zařízení, 96 % vývozu lokomotiv a 25 %.
Také Caterpillaru pomohla zakázka 1 370 traktorů pro Sovětský svaz přežít světovou hospodářskou krizi bez větší újmy.
Velké masy amerických dělníků neztratily v tomto kritickém období práci jen díky tomu, že do jejich firem proudily sovětské objednávky.
Tisíce amerických pracujících chtěly odejít pracovat do SSSR.
Společnost Amtorg, která byla prvním obchodním zastoupením Sovětského svazu v USA, dostávala v roce 1931 denně 350 žádostí amerických občanů, usilujících se odejít pracovat do SSSR.
Odborníci z USA se významně podíleli také na budování vojensko-průmyslové základny sovětského státu, díky které Sovětský svaz vybudoval mohutnou Rudou armádu.
Velmi cenná byla pomoc amerického inženýra Johna Waltera Christieho, který koncem 20. let 20. století představil prototyp nového lehkého tanku s revolučním řešením konstrukce podvozku s velkými koly bez vodicích kladek v horní části tankových pásů.
Christie odpružil velká pojezdová kola, upevněná na kyvných ramenech, dlouhými vinutými pružinami, ukrytými ve výřezech boku korby.
Tím dosáhl vysokého zdvihu kol, díky kterému dokázal tank zdolávat komplikované terénní nerovnosti.
Tank byl navíc schopen pohybovat se i bez pásů na pojezdových kolech s gumovými obručemi.
Americká armáda však neměla o takový tank zájem, takže se Christie snažil prodat jej v zahraničí.
Jelikož Sovětský svaz projevil velký zájem o tento tank, Christie v roce 1930 prodal Sovětům dva tanky M1931 spolu s dokumentací.
Sovětští inženýři pak do detailů prozkoumali Christieho tanky, které byly do SSSR dodány koncem roku 1930.
Christie pak ještě v létě roku 1932 propašoval do Sovětského svazu prototyp tanku M1932, který nemohl být dodán oficiálně, protože americká vláda tento prodej neschválila.
Sověti však nezačali Christieho tank vyrábět podle původní dokumentace, ale rozhodli se nejprve pro úpravy originální konstrukce podle vlastních potřeb.
Zpočátku si ponechali americké motory Liberty, kterým daly označení M-5, ale později je sami zdokonalili a tak se dopracovali k modelu M-17, který měl výkon až 500 k.
Již v roce 1933 však Sověti zkonstruovali vznětový dvanáctiválcový vidlicový motor BD-2 o výkonu 400 k, který byl postupně zdokonalován as označením V-2 se později stal pohonnou jednotkou legendárního tanku T-34.
Podle amerických vzorů byla zkonstruována řada lehkých sovětských tanků BT, která procházela postupnou modernizací ve 30. letech 20. století.
Uspořádání vnitřního prostoru bylo převzato od Christieho tanků.
Vpředu bylo pracoviště řidiče, ve středu vozidla byl bojový prostor a v zadní části tanku byl umístěn motor, převodovka a spojky stranového řízení.
V roce 1939 vznikl první prototyp tanku T-32, který dostal po menších úpravách označení T-34.
Nový tank měl zpočátku technické nedostatky, ale vynikal některými vynikajícími konstrukčními prvky.
K jeho přednostem patřil vynikající podvozek s dobře odpruženými velkými koly a pohonem zadního páru kol u motoru.
Tento tank tedy již nepotřeboval kardanový hřídel po celé délce vozidla od motoru směrem dopředu, což byla jeho velká výhoda.
T-34 bývá označován za nejlepší střední tank druhé světové války.
Američané významně pomohli SSSR i během druhé světové války.
Pomohli už tím, že se zapojili do bojových operací proti německé armádě, čímž urychlili konec druhé světové války.
Největší význam pro vítězství SSSR měly dodávky letadel, tanků, děl, tahačů děl, granátů, nákladních aut, motocyklů, jeepů, pneumatik, benzínu, obráběcích strojů, lokomotiv, vagónů, telefonů, telefonních kabelů, kovů a množství jiných přepotřebných zboží.
Ozbrojené síly SSSR měly na konci války 665 000 automobilů různého druhu, ale z toho bylo 431 246 nákladních aut a 13 tisíc džípů dodaných z USA.
Celkově vyčlenily Spojené státy na pomoc SSSR 11 miliard USD.
Toto je však jen jedna, ta světlejší stránka historie USA v období od roku 1917 do roku 1945.
Existuje i druhá, velmi temná stránka americké historie té doby, která patří k těm nejostudnějším etapám dějin USA.
Po první světové válce totiž Spojené státy spolu s Velkou Británií postavily na nohy Hitlerovu Třetí říši, která vyvolala největší válečný požár v dosavadních dějinách lidstva.
Podíl USA na přípravě Německa k rozpoutání druhé světové války
Spojené státy po svém zapojení se do první světové války poskytly spojencům (především Velké Británii a Francii) půjčky ve výši 8,8 miliardy USD.
Celková částka vojenského dluhu včetně úvěrů, poskytnutých Spojenými státy v letech 1919-1921, činila více než 11 miliard dolarů.
Dlužnické země se snažily vyřešit své problémy na úkor Německa, proto na něj uvalily vyplácení reparací ve výši 269 (po snížení 132) miliard zlatých marek.
Válkou zničené Německo nebylo schopno splácet reparace.
Došlo k úniku německého kapitálu do zahraničí a odmítnutí platit daně, což vedlo k obrovskému deficitu státního rozpočtu, který mohl být kryt pouze masovým vydáváním nekrytých marek.
Výsledným efektem byla astronomická inflace, která způsobila, že v roce 1923 měl jeden dolar hodnotu 4,2 bilionu německých marek.
Němečtí průmyslníci začali otevřeně sabotovat všechna opatření na zaplacení reparačních závazků, což nakonec vyvolalo francouzsko-belgickou okupaci Porůří v lednu 1923.
Tím se již tak zoufalá situace německého hospodářství ještě více zhoršila, protože Porůří bylo nejvýznamnější německé průmyslové centrum a jeho okupace odřízla zbytek Německa od jeho nejdůležitějších zdrojů energie a surovin.
Francouzi se nejdůrazněji dožadovali splácení německých reparací.
Do značné míry i oprávněně, protože v první světové válce se mnohé válečné operace odehrávaly na území Francie a některé oblasti zvláště na východě země byly válkou katastrofálně zdevastovány.
Proto chtěli Francouzi za každou cenu "dojit německou krávu".
Jenže takový postoj nevyhovoval americkému kapitálu, který plánoval nasměrovat do Německa investice a proto měl eminentní zájem vybudovat konsolidované německé hospodářství se stabilní národní měnou.
Američané pochopili, že bez finanční pomoci ze zahraničí Německo nebude schopno splácet reparace.
Zjednodušeně řečeno, pokud chtěli "dojit německou krávu", nemohli dopustit, aby ta kráva zdechla hlady.
Nejprve ji museli pořádně nakrmit a poté ji mohli donekonečna dojit.
Postoj Američanů akceptovali i Britové.
Francouzi byli nuceni rezignovat a anglo-americké vládnoucí kruhy převzali iniciativu do vlastních rukou.
Začali v Evropě realizovat svůj vlastní plán, který byl již dříve připraven v komerční a investiční bance J. P. Morgan & Co na pokyn Montague Normana, šéfa Bank of England.
Vycházel z myšlenek Hjalmara Schachta, zástupce Dresdner Bank, který se později stal ministrem hospodářství a ministrem bez portfeje Třetí říše.
Schacht zformuloval své ideje již v březnu 1922 na návrh známého amerického politika Johna Fostera Dullese, pozdějšího ministra zahraničních věcí USA, o tom informoval hlavního zmocněnce J. P. Morgan & Co.
Morganovi doporučovali Schachta Normanovi a Norman pak doporučoval Schachta vládcům Výmarské republiky.
Koncem roku 1923 se Hjalmar Schacht stal měnovým komisařem Říšské banky a začal se angažovat v úsilí o sblížení německých finančních kruhů s anglo-americkými.
V srpnu roku 1924 byl v Londýně přijat takzvaný Dawesův plán pro Německo, pojmenovaný po americkém bankéři CH. G. Dawesovi, předsedovi prvního výboru znalců, jejichž úkolem bylo řešení problémů, týkajících se splácení německých reparací a stabilizace německé měny.
V principu však lze konstatovat, že Dawesův plán byl vytvořen anglosaskou elitou jako první fáze přípravy Německa na další světovou válku.
Americký kapitál připravoval německý trh pro průnik amerických investic a to vyžadovalo obnovení finanční a hospodářské jednoty Německa jako podmínky stabilizace marky.
Plán především nastavil reálný režim splácení reparací tak, aby neudusily německé hospodářství.
Roční reparační splátky se měly zpočátku citelně snížit a časem, po oživení německého hospodářství, se měly zvyšovat tak, aby odpovídaly hospodářskému růstu Německa a jeho schopnosti splácet reparační splátky.
Otázka výše částky, která se má celkově zaplatit, však zůstala otevřená.
Měla být zajištěna zahraniční kontrola nad převodem německých plateb, ale i nad rozpočtem, systémem peněžního oběhu a ve velké míře i nad úvěrovým systémem země.
Přijetím nové měny, říšské marky, byla zajištěna stabilizace finanční situace Německa.
Aby se však německý hospodářský stroj mohl rozjet, plán předpokládal poskytnutí velké půjčky Výmarské republice ve výši 200 milionů dolarů (800 milionů marek).
Dawesův plán byl vskutku rafinován.
Spojené státy poskytly kapitál Výmarské republice, aby mohla splácet reparace spojencům.
Spojenci použili tyto peníze na splácení svých válečných dluhů USA, takže peníze, které Američané půjčili Německu, se nakonec přes válečné dlužníky Spojených států vrátily do USA.
Byl to pro Američany zlatý koloběh peněz, který paradoxně uspokojil každého.
Němcům pomohl nastartovat hospodářství, zničené první světovou válkou, spojenci umožnil splácet válečné půjčky a Spojené státy získaly skutečný zlatý důl: německé hospodářství, kterého se stále více zmocňovali.
Dawesův plán umožnil Německu alespoň částečně splácet reparace.
V období platnosti tohoto plánu zaplatilo Německo na reparacích více než 10 miliard marek a díky těmto penězům dokázali váleční dlužníci USA splácet Američanům své válečné půjčky.
Do finančních žil Německa začala ve velkém proudit americká krev.
Německo díky americkým půjčkám téměř vůbec netrpělo.
Jen v prvním roce implementace muselo z vlastních prostředků zaplatit 200 milionů zlatých marek.
Zbytek pokryly americké půjčky.
Do poloviny roku 1930 se proinvestovalo v německém průmyslu jen ve formě půjček 27 miliard marek.
70 % z tohoto kapitálu bylo amerického původu.
Toto umožnilo rozvoj německého průmyslu a vytvořilo předpoklady pro pozdější obnovu zbrojařského průmyslu.
Do Německa byly prodány výrobní technologie, umožňující vojenskou výrobu.
Vlastnictví většiny podniků v tomto období postupně přecházelo do amerických rukou.
Již v roce 1929 byla značná část německého průmyslu v americkém vlastnictví.
Americké společnosti kontrolovaly celé sektory německého průmyslu.
Například odvětví zpracování ropy a výroby syntetického benzínu z uhlí v Německu ovládl americký Standard Oil.
Morganovci kontrolovali přes General Electric německý radio-elektrotechnický průmysl, který reprezentovali především společnosti AEG, Siemens a Osram.
Kromě toho Morganovým patřil i koncern I. G. Farbenindustrie.
Američané prostřednictvím komunikační společnosti ITT kontrolovali 40 % německé telefonní sítě a 30 % akcií německého leteckého výrobce Focke-Wulf.
Do Německa pronikal i Ford, který začal v roce 1929 s výstavbou nového závodu v Kolíně nad Rýnem.
Jelikož si Němci přáli snížit velkou zátěž reparací, nový výbor expertů pod vedením Owena Younga, který se zúčastnil i při vypracování Dawesova plánu, navrhl v červnu 1929 takzvaný Youngův plán, snižující celkovou sumu německých reparací na 121 miliard říšských marek s termínem splácení do roku 1988.
Zároveň měl skončit zahraniční dohled nad německými financemi a poslední voják okupačních vojsk měl opustit zemi, takže německá suverenita by tím pádem přestala být omezována.
I když tato a jiná opatření měla usnadnit hospodářskou situaci Německa, Youngův plán vyvolal odpor některých německých politických subjektů i části obyvatelstva země.
Přesto však Říšský sněm 12. března 1930 Youngův plán přijal.
Jenže v té době již probíhala světová hospodářská krize, která znemožnila realizaci plánu.
Nakonec byl tento plán na konferenci v Lausanne v červenci 1932 zrušen.
Bez amerického kapitálu by Hitler nemohl rozpoutat druhou světovou válku
Spojené státy podporovaly Hitlera již dlouhá léta před jeho nástupem k moci v roce 1933.
Je všeobecně známo, že v roce 1922 se Hitler setkal v Mnichově s kapitánem Trumanem Smithem, americkým vojenským atašé v Německu, který se o tomto setkání a Hitlerovi vyjadřoval pochvalně.
Právě prostřednictvím Smithe se do okruhu Hitlerových známých dostal Ernst Franz Zedgwik Hanfstaengl, zvaný Putzi, který sehrál v politické kariéře Hitlera významnou roli.
Zajistil mu výraznou finanční podporu amerických sponzorů a kontakty na vysokopostavené britské činitele.
Hitler by určitě nemohl dosáhnout politického úspěchu bez štědrých finančních darů ze zahraničí.
Jak později napsal ve svých memoárech Heinrich Brüning, německý říšský kancléř od období od roku 1930 do roku 1932, Hitler dostával od roku 1923 přes švýcarské a švédské banky velké finanční částky ze zahraničí.
Nedokázal však zjistit, od koho tyto finance pocházely.
Volební kampaň A. Hitlera v roce 1930 ze 45 % financoval německý koncern I. G. Farbenindustrie, který patřil Američanům.
Činili se však i Britové.
Dne 4. 1. 1932 se uskutečnilo setkání A. Hitlera a německého politika von Papena s anglickým finančníkem M. Normanem, na kterém byla uzavřena tajná dohoda o financování NSDAP.
Podpora Hitlera ze strany USA a Velké Británie však pokračovala i po 30. lednu 1933, kdy se Hitler dostal k moci.
A to i přesto, že Hitler po příchodu k moci odmítl splácet reparace a zpochybnil platnost Versailleské smlouvy.
Ani Velká Británie ani Francie však proti tomu neprotestovaly a tak osmělily Hitlera v jeho ignorantství.
Ekonomická spolupráce mezi anglosaskými a nacistickými podnikatelskými kruhy se naopak ještě více prohloubila a vytvořila reálné předpoklady pro realizaci Hitlerových dobyvatelských ambicí.
H. Schacht, šéf německé Reichsbank (Říšské banky) se v květnu 1933 setkal ve Spojených státech s prezidentem Rooseveltem a největšími bankéři z Wall Street a získal pro Německo nové úvěry ve výši 1 miliardy dolarů.
Navíc v červnu požádal H. Schacht v Londýně o novou půjčku ve výši 2 miliard dolarů, jakož i o postupnou remisi (odpuštění) starých dluhů.
V roce 1934 byla podepsána Anglo-German transfer agreement (Anglo-německá transferová dohoda), díky které se Hitlerova Drittes Reich (Třetí říše) stala hlavním obchodním partnerem Anglie.
Německá Schröder Bank se stala hlavním činitelem Německa ve Velké Británii a v roce 1936 se její oddělení v New Yorku spojilo s Rokefellerovými, aby vytvořilo investiční banku Schroder, Rockefeller & Co.
V srpnu 1934 skoupil americký Standard Oil 730 000 akrů německé půdy a na této půdě postavil velké rafinerie.
Ty zabezpečily dostatek ropy pro nacistické Německo.
Ze Spojených států byla do Německa tajně dodána nejmodernější zařízení pro letecké továrny, které umožnily výrobu moderních německých vojenských letadel.
Navíc Němci tajně získali celou řadu patentů od amerických firem Pratt and Whitney, Douglas, Bendix Aviation, které pomohly Němcům vyzbrojit Luftwaffe špičkovými letadly.
Podle amerických technologií byl zkonstruován také obávaný německý bombardér Junkers-87.
V roce 1941, kdy už byla 2. světová válka v plném proudu, činily americké investice v Německu neuvěřitelnou částku 475 milionů dolarů.
Nejvíce dolarů investovaly Standard Oil (120 milionů), General Motors (35 milionů), ITT (30 milionů) a Ford (17,5 milionu).
Lze tedy konstatovat, že rozpoutání druhé světové války bylo nejšpinavějším a nejkrvavějším byznysem USA, díky kterému došlo k největšímu válečnému požáru v dějinách lidstva.
Vinu USA za přípravu podmínek pro rozpoutání druhé světové válce nemůže smazat ani fakt, že se Spojené státy se v průběhu druhé světové války zapojily do protihitlerovské koalice a přispěly ke zkrácení druhé světové války.
Resumé
Když židovští sionisté uskutečnili v roce 1917 Říjnovou revoluci v Ruském impériu a začali hlásat nutnost celosvětové socialistické revoluce, vyvolali paniku mocných tohoto světa.
I v USA se začínali v té době rozmáhat sionisté, ale neměli ani zdaleka tak silné postavení jako v Sovětském Rusku.
Židovští sionisté naplno ovládli USA až po druhé světové válce.
Američtí představitelé si v meziválečném období uvědomovali hrozbu ze strany SSSR a proto připravovali plán na zničení země sovětů.
Trumfem v jejich rukou se stal Adolf Hitler, který už v počátcích své politické kariéry hlásal nadřazenost árijské rasy a bezpodmínečné podrobení slovanských národů, především však národů SSSR.
Američtí světovládci vsadili na Hitlera, protože věděli, že Hitler dříve či později rozpoutá válku se Sovětským svazem.
Nemohli však dovolit, aby Hitler porazil SSSR, protože v tom případě by jeho moc příliš vzrostla a stala by se smrtelnou hrozbou i pro světovládné zájmy USA.
Proto Američané rozehráli rafinovanou hru.
Podporovali Hitlera i Stalina a snažili se co nejvíce přispět k rozpoutání zničujícího konfliktu mezi Německem a SSSR, který by maximálně zdecimoval oba státy.
Američané vydělávali na vyzbrojování SSSR i nacistického Německa před válkou, ale vydělávali i během druhé světové války.
V jejich režii měl Sovětský svaz porazit nacistické Německo, ale až poté, co největší země světa utrpí takové rány, že na dlouhou dobu nebude schopna ohrožovat světovládné zájmy USA.
Jejich plán slavil triumfální úspěch.
Spojené státy se díky druhé světové válce staly globální supervelmocí.
Podmanily si západní Evropu, zničily japonské impérium, definitivně zpacifikovaly Německo a zasadily těžké rány Sovětskému svazu.
Samotné Spojené státy však vyšly z druhé světové války nepoškozené a posílené a navíc mohly i po druhé světové válce vydělávat na obnově zničeného světa.
A protože i Velká Británie se stala už jen stínem kdysi světovládného britského impéria, měly Spojené státy na dlouhá desetiletí zajištěnou neotřesitelnou globální hegemonii.
Jenže za jakou cenu?
Za cenu krve, utrpení a smrti milionů lidí na celém světě.