Společnost vystavěná na absurditě, která se však do té míry stala mírou normality a zakořenila do života, že nikdo už si na nic jiného nevzpomíná...
Asi poprvé jsem se slovem "multikulturalismus" setkal někdy v roce 2003 v novinách Sunday Times. Autorem nebo hlavním hrdinou článku byl (britský ministr a později premiér) Gordon Brown a mně bylo instinktivně jasné, že se mi snaží prodat lež. Odpuzovala mě neuchopitelnost pojmu, který působil naprosto uměle. Ohavně také zněl – příliš mnoho souhlásek "naňahňaných" až moc u sebe. Souvětí, v kterém se slovo objevilo, s jistotou a rozhodností tvrdilo, že multikulturalismus je objektivní fakt a žitá realita, navíc nikterak nová. Multikulturalismus neměl být nějakou hudbou budoucnosti, ale současnou, existující skutečností. Británie už je multikulturní – ne že se jí teprve vbrzku má stát. Věděl jsem, že je to lež. Skoro celý svůj život jsem prožil na severovýchodě Anglie, takže jsem viděl, že žádná pluralita kultur ani národností tam neexistuje – jen my.
Nabyl jsem dojmu, že Anglii připravují na proces terraformace čímsi na způsob monstrózního World Engineu ze sci-fi série.
Velmi dobře jsem si také uvědomoval, že se nikdo neptal na náš názor a neproběhla žádná debata, která by stála za řeč.
Na mysl se mi stále neodbytněji drala nepříjemná otázka: pokud se Británie stane multikulturní, co bude s námi?
Byl jsem v té době už nějakou dobu dospělý, takže jsem zažil svět před formálním zakotvením "multikulturalismu".
V roce 1995 jsem byl na koncertě britpopové kapely Pulp na stadionu v Gatesheadu (přes řeku naproti Newcastlu) a Británie tehdy multikulturní nebyla.
Spoustu let jsem popíjel po hospodách v Newcastlu a celém severovýchodě země a nikde jsem nic multikulturního neviděl.
Volná pondělí po státním svátku ve Whitley Bay nebyla multikulturní, stejně jako ubíjející, hrozná práce, kterou jsem dělal v North Shields, obklopený ostrými hochy z rozháraných poměrů.
Byli jsme tu jenom my.
Nemuseli jsme sáhodlouze debatovat o multikulturalismu ani imigraci, protože pro nás nebyly důležité.
Ve městech jako Londýn a Birmingham samozřejmě žilo hodně imigrantů, ale aspoň v obecném povědomí to byl šum na pozadí, cosi okrajového, s čím si není třeba příliš zatěžovat hlavu.
Etnické menšiny skutečně byly menšinami, asi 5 % obyvatelstva země, soustředěného ještě v té době do několika málo velkých aglomeracích a oblastech.
Za mého dospělého života jsme tak přešli ze situace, kde se o imigraci a multikulturalismu sotva kdy mluvilo nebo jen přemýšlelo, do země, kde se nemluví skoro o ničem jiném.
Terraformace Anglie vrhla dlouhý stín na všechny ostatní stránky života – není před ní úniku, nic mimo ni nemůže existovat.
Stala se natolik všeobjímající a znormalizovanou, že už si jen matně vybavujeme, jaký byl život před tím, než jsme s ní nuceně začali den co den setkávat.
Každá země má své pomyslné nádrži jen omezené množství mentální energie či psychického dynamismu a v Británii dnešních dní ji skoro všechnu spálí multikulturalismus a masová migrace.
Pravicoví a konzervativně založení lidé na ně se značným vypětím sil útočí, liberálové je hájí.
Mocenská struktura pak pumpuje ohromný kapitál do jejich řízení, obrany a rozšiřování.
Ve jménu multikulturalismu jsme přepsali vlastní dějiny, aby naše minulost zahrnovala i snědé lidi, dusíme se náhubkem cenzury i všemožnými regulacemi, které mají umožnit hladké otáčení koles celého projektu.
V prvé řadě máme co do činění s primárním problémem obřího počtu příchozích a jeho dopadů v přímém slova smyslu, ve skutečném světě.
Zapomínat bychom ale neměli ani na energii vynaloženou na druhotné efekty a nekonečné bujení manažerských řešení problémů, vytvořených masovou imigrací samotnou.
Problémy jako dvojí metr represivní složek existují, protože existuje multikulturalismus.
Zákony na obranu rasové rovnosti (Racial Relation Act 1976 – pozn, DP), na jejichž základně tento zvrácený systém vyrostl, byly přijaty, protože existuje multikulturalismus.
Tento rozpor následně podněcuje intelektuálně zaujatou debatu o problému – nebo zda vůbec existuje.
Na podporu libovolné pozice jsou třeba statistiky, jejichž spolehlivost se nevyhnutelně stává dalším jablkem sváru.
Pociťovaná nespravedlivost dvojího policejního metru nahlodává také legitimitu režimu, což vytváří další problémy a diskurzní dynamiku ohledně povahy vlády a vládnutí.
Organizace formátu BBC sice může upozadit a zamlžit etnicitu vraha nebo znásilňovače ve jménu hladšího chodu stroje, ale ve výsledku tím jen otevírají další frontu nedůvěry a hněvu.
Otevřeně říci, že imigrant třeba z Afriky spáchal odporný zločin, by nahrálo "krajní pravici", a tak se hrají tvořivé skořápky, aby nedocházelo k otřesům meta narativu.
Tím se ale rodí úplně nový, nepříjemný dialog.
Den co den si politický život naší země uzurpuje nějaký problém tak či onak spjatý s multikulturalismem.
Dlouhé debaty se mohou vést třeba o nedostupném bydlení, kdy jedna strana ukazuje prstem na přehnané regulace, zatímco podle oponentů je v zemi příliš mnoho lidí.
Podobné spory se ale vedou i o nemocniční lůžka, hustou dopravu, místa ve školách, trh práce atp.
Co se smí nebo nesmí říkat.
Kdo se smí či nesmí objevit v historickém filmu, o čem film smí být a koho to uráží.
Režimní kádry, jeho mluvčí i nosiči vody pak v odpovědi na tento vývoj předstírají nevědomost.
Podle nich hodinový strojek jménem Británie vlastně běží skvěle, krom nějaké té drobné kaňky tady a onde.
Nic se nezměnilo, a když poukážete na nějakou nesrovnalost, jako je černošská Anna Boleynová, zbytečně prý zveličujete nepodstatnou banalitu.
Smrt satiry
Anglický komik Harry Enfield se v letech 2007-12 vrátil do vysílání BBC.
Ve srovnání s jeho tvorbou z počátku 90. let, založenou na pozorování života kolem sebe, nabrala jeho komedie v novém století zřetelně reakční směr.
Svůj ostrovtip zaměřil na četné populární celebrity, velikášské televizní osobnosti, východoevropské imigranty, kapelu U2 a asi nejdrtivěji na liberály vyšší střední třídy.
Enfield se choval právě tak, jak by měl chovat každý správný dvorní šašek: vmést mocným do tváře nepříjemnou pravdu.
Šaškovy často nepříjemné nebo trapné štulce lze vzít v dobré víře jako podnět k činu, ignorovat je – nebo hůř.
Cílem však má být zprostředkovat, co si myslí lidé mimo dvorský okruh a jak obyčejný člověk vnímá mocné a vlivné.
Celá Enfieldova tvorba z této doby by si dost možná zasloužila podrobnější zkoumání, v tomto textu bych se rád blíže věnoval jednomu skeči, zaměřeném na Enfieldův oblíbený terč, televizní show Dragons' Den ("Doupě draků", převzato ČT v roce 2009 jako Den D).
Enfield bez servítek "nakládá" absurdně nabubřelému panelu zámožných a dobře postavených podnikatelů za jejich dost okatě najevo projevovaný nárok chovat se arogantně, podpořený prostě jen jejich penězi.
V jednom skeči Enfield a Paul Whitehouse předstupují před panel "draků" jako párek ňoumovitých anglických podnikatelů, aby od nich získali podporu pro svůj byznysový nápad "nepoznáte, že to není vaječný pudink" (I can't believe it's not custard).
Draci, které také hrají Enfield a Whitehouse, je za jejich stupidní nápad ostře zepsují a bez velkých okolků a jediné přislíbené libry vypakují pryč.
Bělošská dvojice se ovšem po chvíli vrací nabarvená na černo a s jamajským akcentem a falešnými dredy představuje totožný nápad v afrokaribském patois ("Me kyan believe it nat custard").
Draci se z nich okamžitě posadí na zadek a začnou se předhánět, kdo je zahrne větší sumou.
Rozjíždí se bizarní soupeření v nadšeném patolízalství poháněné obavou, že nedostatečné nadšení bude ztotožněno s rasismem.
Skeč dopadá rovnou na solar, jelikož Enfield drží zrcadlo před zraky určité sorty lidí se slovy "Takže takoví jste!".
My, obyčejní kmáni, si v tom rochníme, jelikož známe smutnou, byť dost groteskní pravdu.
Na širém moři plném matoucích šumů je to jako jasný, zářící maják vysílající signál, že něco není v pořádku.
Komici zde současně kritizují multikulturalismus i smyšlení vlivných lidí v pozicích moci.
Přesto z nějakého důvodu působí toto komické číslo mnohem silněji než třeba skeče Spitting Image z 80. let, namířené proti hospodářské politice Margaret Thatcherové.
Cítíte, že obecně přijímaná lež je neobřadně vytažena na denní světlo, aby zde dostala co proto.
Morálka snobských Draků je podraz, a proto se jejich status rozpadá před našimi zraky.
Enfield v jediném krátkém klipu v plné nahotě odhaluje křehkost manažerských vrstev, obsaženou v jejich samotné podstatě, s níž se prostřednictvím "máchání ctností" dávají do služeb šíření hodnot multikulturního státu.
Milionáři z panelu Doupěte navenek dávají na odiv postoje a světonázor meritokracie volnotržní ortodoxie, jíž jde jen a pouze o kvalitu produktu či služeb, hodných nebo nehodných jejich investic.
Enfield ovšem strhává zástěnu a ukazuje, o jak chatrnou lež a šarádu se jedná, a že tito lidé nejsou o nic méně v zajetí ústředního multikulturního narativu, než řadový pisálek z Guardianu.
Milionáři z panelu coby avatár neoliberalismu tak nejsou alternativou ani konkurencí, jako loajálním podřízeným politicky korektního dogmatu našeho věku.
Z pohledu britských liberálních elit se Enfield dopustil celé baterie přestupků proti nim i jejich hodnotám, což jistě dává alespoň částečnou odpověď, proč se po přesunu jeho show na druhý kanál BBC, aby tam dožila, už nikdy nenechali konfrontovat s podobně bolestivým výsměchem.
Prostor, odkud by lidé mohli na vládnoucí narativ hledět zvenčí, se natrvalo uzavřel.
Zároveň bychom v tom ale mohli spatřovat i jistý milník v přerodu Blairova neoliberalismu, kde se masová imigrace ještě ospravedlňovala jako přísun svěží energie a dynamiky na Britské ostrovy, do jeho poněkud strnulejší formy, v níž už se udržování multikulturního řádu stalo svým vlastním ospravedlněním.
V nejednotě je síla
Skoro dvacet od odvysílání show Harryho Enfielda už téměř celou generaci žijeme v hermeticky uzavřeném narativu, který ve svých pokusech vysvětlovat život v Británii dokáže odkazovat jen dovnitř, sám na sebe.
Naše rozmanitost je naší silou, přesto musíme stát pozorně na stráži před každým, kdo by nás snad chtěl rozdělit.
Po nedávném teroristickém útoku v Manchesteru, kde islámský radikál zaútočil na synagogu, varovala ministryně vnitra Shabana Mahmoodová zemi před nebezpečím přehnané polarizace.
Jen o několik dní dříve se však samotná ministryně dostala do kontroverze, když trvala na tom, že je Angličanka, s čímž řada lidí nesouhlasila.
A skutečně, celý tomu předcházející týden věnovaly hlavní osobnosti labouristické strany varování před "krajní pravicí" a stranou Nigela Farage Reform.
Týden předtím se celá země hádala o tom, jestli migranti loví a pojídají labutě v parcích, a ten předtím se mluvící hlavy v médiích předháněly v pohoršení nad tím, že Farage plánuje změnit pravidla imigrace a navrhuje deportovat až 600 000 lidí.
Před Robinsonovým (zářijovým) pochodem se šířila iniciativa vyvěšování anglických vlajek, coby svého druhu etnického "značkování" území.
O něco dřív celá země sledovala kauzu skotského děvčete mávajícího sekáčkem a jen o něco starší je celá nekonečná sága protestů a zrady v centru s hotelem pro migranty v Eppingu.
Všechno to byly kauzy, které překročily rozměr Twitteru a staly se obsahem celostátních zpráv.
Stát a jeho loajální média s oblibou vykreslují scenérii, kde nepokoje, barbarské činy nebo neshody představují pouhé drobné vady na kráse jinak pozitivní zkušenosti.
To ale očividně jaksi není pravda.
Nežijeme "tak nějak namíchaní", zatímco vzdálený stát moudře spravuje ekonomiku a zahraniční politiku – ne, hlavní náplní státního i mediálního aparátu se staly zoufalejší a zoufalejší pokusy nějakým způsobem udržet pohromadě společnost, kterou stvořily.
Multikulturalismus se stal osou, kolem níž se všechno ostatní otáčí.
Můžeme si představit holandskou společnost ve středověku, hnanou úsilím bránit svou vzácnou půdu proti zaplavování mořskou vodou, ohrazovat cestu nespoutaným proudům, zatvrzele vysušovat mokřady a stavět pevnější a pevnější hráze.
Voda – moře – k sobě pevně poutaly myšlenky každého jednoho měšťana, rolníka nebo malíře.
Společnost bylo poznamenaná a formovaná hrozbou – a poháněná faustovskou vůlí ji kus za kusem překonávat.
Podobně funguje třeba také neblahá poloha japonských ostrovů na tektonickém zlomu, a z toho plynoucí zemětřesení, která trhají tamní města na kusy.
Často mi na mysli tane osobitý japonský anime příběh z roku 1995 jménem Kanónenfutr (součást antologie Vzpomínky).
Odehrává se ve smyšleném hradbami obehnaném městě, jehož smyslem je udržovat palbu z nespočtu děl přes obranné linie do pustiny za městem.
Úhelným kamenem jeho společenského uspořádání i správy zdrojů je zachování frekvence palby hlavní, donekonečna.
Nutnost, aby děla nepřestala pálit, utváří vzdělávací systém, pracovní i intelektuální život.
Neexistuje nic vně kontextu palby dělostřelectva, jen úvahy nad tím, jak nejlépe dosáhnout to, aby nepřestávalo pálit.
Nevidíme žádné hmatatelné důkazy o zásazích nepřítele – ani jeho samotné existenci.
Jedná se o společnost vystavěnou na absurditě, která se ovšem do té míry stala mírou normality a zakořenila do života města, že nikdo už si na nic jiného nevzpomíná.
Kvůli multikulturalismu dojde v Británii k dalším strašným zločinům.
Za mříže za zločiny spáchané slovem poputují další lidé.
Zazní další prázdné deklarace o jednotě nacházené v nejednotě, která je ovšem současně ohrožením společnosti.
A pokaždé, když k tomu dojde, bude režim trvat na tom, že vše je v pořádku a že než si budeme moci užívat normálnosti, bude holt cesta ještě chvíli posetá výmoly.
Ale normálnost nikdy nepřijde – lépe řečeno, nepokoje, existenciální hrůza původního obyvatelstva, cenzura, znásilnění, pobodání a odcizení jsou normálním stavem věci, nikoliv ojedinělé hrboly a výmoly na cestě.
Byla možná i alternativní cesta, v jiném vesmíru.
V zemi by nastal převis starých nad mladými pracujícími; drahocenné HDP by se zhroutilo.
K mání by byla spousta bytů i domů, což by odstranilo některé překážky k založení rodiny.
Velmi pravděpodobně bychom museli dospět k zásadně odlišnému hospodářskému modelu.
Společnost by podléhala nějakému jinému všeprostupujícímu gravitačnímu tahu, dost možná vycházejícího ze stárnoucí populace.
V naší realitě, v této časové lince, se od nás však žádá, aby hlavně kanonů nikdy nevychladly.