Stíny zítřků

V šeru dnů, jež samy mizí,

tichý vánek nese stesk,

nebe bledé, téměř cizí,

z idejí zbyl matný lesk.

Za obzory sklání hlavu

slunce v plášti jara,

noc sbírá novou slávu,

co zítra je už stará.

Zítra, slovo, které zebe,

planý slib i další klam,

někde mezi zemí, nebem

ticho přišlo k nám.

Všude šeptá prázdný svět.

Jarní chlad a prázdné střechy,

vedle plotu zmírá květ 

a smíchu drnčí plechy... 

Q.S.