Strom

Je člověk strom, jenž kořenem tkví v zemi,

však svoji korunu, tu vzpíná v světlo,

peň jeho drsný nese stopy blesku

a těžké rýhy starostí a vrásky,

však měkké listí šumí sladkou něhou

a v srdci pták mu zpívá, věčná láska.

Ten strom štěpila sama Boží láska,

v zem vsadila jej, by miloval zemi,

sny jeho dětství kolébala něhou

a větve snahy jeho vzepjala v světlo

a ve hluboké čela jeho vrásky

myšlenky sila, aby čin vzplál v blesku.

A strom ten stojí v zlatém jitra blesku;

na větve klade hnízda jemu láska,

květ vonný halí všecky jeho vrásky

a strom je blahem, požehnáním zemi

a vnořen ráno, večer, v noci v světlo,

jak harfa zvučí radostí a něhou.

Jaroslav Vrchlický

Jaroslav Vrchlický: Zahrada slov, Praha 1983

L.K.