"Sudety - Ztracený ráj" nebo "Sudety - velká otrokárna a hřbitov?"

"Sudety - Ztracený ráj" je název nové knihy z roku 2025, jíž napsala Kateřina Tučková a kol. "Sudetengau" byla velkou otrokárnou a hřbitovem desítek tisíc umučených lidí" je článek, která napsal Josef Sedlák ji v dřívějších letech

Doporučení ČNL:

Dříve než se začtete do inzerované knihy, doporučujeme vám, vážené čtenářky a čtenáři, si nejdříve přečíst výše zmíněný nedlouhý článek pana Josefa Sedláka "Sudetengau byla velkou otrokárnou a hřbitovem desítek tisíc umučených lidí"

"Hitlerovské Německo mělo již předem precizně vypracovaný plán, jak si počínat v zemích, které chtělo uchvátit. 

Jak zneškodnit a posléze likvidovat jím nepohodlné osoby. 

Nepřistoupilo zpočátku k tomu, co později nacisté běžné prováděli – hromadné popravy s cílem zastrašit obyvatelstvo. 

Byli si vědomi, že v těchto zemích získávají lacinou pracovní sílu, zejména pak ve zbrojním průmyslu a i nuceným nasazením na různá místa přímo v říši. 

Německo dovedlo doslova vysát úmornou prací, mnohdy za tvrdých až nelidských podmínek, své novodobé otroky, a poté, pokud přežili tyto podmínky, je likvidovat. 

Jestliže se nuceně nasazení dopustili nějakého přestupku, čekalo je umístění v nápravných táborech - jakási "převýchova" v nacistickém duchu.

Jak v říši, tak i na našem území v protektorátu, ale zejména v odtrženém pohraničí, postupem času vznikla hustá síť poboček jak koncentračních táborů, tak nuceně nasazených a v průběhu války i zajateckých táborů.

Při pohledu na mapu, až překvapí jejich množství. 

Třeba na Sokolovsku a Karlovarsku. 

Jen kolem tohoto lázeňského města jich napočítáme dvanáct, z toho v Chodově dva. 

Zcela ale dominoval Nejdek, kde postupně vznikly čtyři tábory, převládali zde váleční zajatci, převážně z Rudé armády. 

V Nové Roli, kde několik závodů se věnovalo zpracování kaolinu, tvořily převahu uvězněné ženy. 

Sedlecký tábor "hostil" přes pět stovek sovětských důstojníků. 

Nezaostal ani Jáchymov, robota v dolech byla velmi krutá. 

Tábory byly umísťovány v okolí průmyslových center. 

Jednotlivé firmy, které si lacinou sílu, vlastně otroky pod dozorem SS, najímaly, se k vězňům chovaly tvrdě. 

Odměna za práci šla do hospodářské správy SS. 

Ruka k ruce se hřejivě vinula.

To, co si dovolili Němci na území Sudetengau, kde spoléhali na oddanost a pomoc henleinovců, už tak nešlo otevřené provádět v protektorátu. 

Na území okresu Domažlic byly tábory tři, největší v Holešově, ale ten za války spadal do zabraného území. 

Ve zdejší muničce pracovaly přes dvě stovky mužů a na 750 žen, vězni mnoha národností. 

Zacházení s nimi bylo někdy až otřesné, pokus o útěk znamenal popravu před očima všech pro výstrahu. 

Daleko hustější síť byla na Chebsku. 

V celkem osmi táborech živořily tisíce lidí, u Jesenice až 1700 zajatých rudoarmějců. 

Tísnili se ve stodolách a podobných objektech.

Pobočky koncentračního tábora či zajatecký tábor bychom marně hledali na Klatovsku. 

Přitom zdejší úřadovna gestapa byla známá svou surovostí při výsleších, gestapáci zde měli i svou věznici. 

Stejně tak tomu bylo v Plzni. 

Na severním Plzeňsku existovaly čtyři tábory. 

Ten v Třemešné pro mladistvé. 

Na Rokycansku byl jediný tábor. 

Ten v Mirošově byl velmi početný. 

Zpracovávalo se zde dřevo z brdských lesů, které Němci bezohledně plundrovali. 

0dtud také pocházel některý materiál, který byl potřebný pro stavbu západního valu ve Francii.

Zbývá nám v tomto přehledu ještě Tachov. 

Zde byly čtyři tábory, nejpočetnější byl v Plané u Mariánských Lázní. 

Ten na Přijde byl určen pro židovské vězně.

Je známé úsloví, že statistika je souhrn nudných a nepřesných čísel. 

V tomto případě čísla vyjadřují strašlivou skutečnost a dosvědčují zrůdnost nacismu a jeho masového využívání otrocké práce. 

Na území západních Čech na 52 místech existovalo 72 pracovních táborů a 3 věznice gestapa. 

Mnohé z nich byly filiálky bavorského koncentračního tábora Flossenbürgu, nacházejícího se nedaleko našich hranic. 

A ona uváděná nepřesnost ve statistice? 

V předmětných "výchovných" zařízeních se popravovalo či vraždilo běžně, chybějící počty otroků se téměř okamžitě doplňovaly.

Známá německá důslednost se zde projevovala, o všem se vedly pečlivé záznamy, přesná evidence, prostě německý "ordung". 

Díky tomu a rychlému konci se tyto důležité dokumenty, zpravidla nezničené, dostaly do našich rukou. 

Proto víme, kolik novodobých otroků se zde až k vlastní smrti dřelo pro vítězství říše v zájmu germánských "nadlidí". 

Takže matematické chyby byly určitě mizivé. 

Vždyť ten příkaz – udřít vězně, využít jej a pak likvidovat, mnohdy i místní Němci plnili do posledních dnů války. 

Fanatismus některých nacistů, a opět především místních henleinovců, lhostejno zda těch ve vysokých funkcích, či obyčejných ortleitrů, byl až neskutečný.

A na závěr jen malá připomínka. 

Navzdory tomu máme mezi sebou celou řadu novodobých kolaborantů, "odborníků" na historii, ochotných křivit dějiny a hrbit se před pangermány, zvláště pak před tzv. sudetskými Němci.. 

Tito "naši výtečníci" se rekrutují jak z nejvyšších pater politiky, tak i z místních lokajů. 

Ta nalomená páteř od doby pobělohorské, tu a tam pokropená svěcenou vodou, zatěžovaná "našimi médii", se mnohým germanofilům a sudetomilům nehojí. 

Svým "příkladem" dál a dál šíří bacil kolaborace. 

Jeho dosavadní konzervativní léčba, dřívější i současná, se ukazuje jako málo účinná. 

Přesto však vždy se náš národ dokázal vypořádat s těmi, kteří ho zrazovali. 

Očistí se i nyní. 

V to věříme a tomu budeme napomáhat!"

Teprve poté, co si uvedený článek pozorně přečtete, ponořte se do knihy paní K. Tučkové a kol. o "Sudetech - ztraceném ráji" a porovnávejte to, o čem píše pan J. Sedlák s tím, co jste si přečetli v knize paní K. Tučkové, která je dostupná. 

Jedno však víme. 

Tzv. Sudety nikdy ztraceným rájem nebyly. 

Děkujeme.