Sýrie - několik otázek
Příliš mnoho otazníků a málo odpovědí. Skutečně je Rusko oslabeno natolik, že nic netušilo? Nebo to už bylo domluveno, Rusko se přestalo o Sýrii zajímat, protože to ticho je zlověstné.
Nově zvolený prezident Trump distancuje USA od syrského konfliktu
"Sýrie je nepořádek, ale není naším přítelem," napsal Trump, než pro zdůraznění přešel na všechna velká písmena.
"SPOJENÉ STÁTY S TÍM BY NEMĚLY MÍT NIC SPOLEČNÉHO. TOHLE NENÍ NÁŠ BOJ. NECHTE TO HRÁT. NEZAPOJTE SE!"
Izraelská zpravodajská komunita "překvapená" opozičním úspěchem v Damašku:
Izraelská zpravodajská komunita, stejně jako komunita regionu a Západu, byla překvapena tím, jak rychle opozice převzala syrské hlavní město.
Dokonce i poté, co povstalci vstoupili do Aleppa, byli podle novin Haaretz šance nízké a izraelští zpravodajští důstojníci věřili, že jejich šance (rebelů) na přežití byly nízké.
Izrael se obává "základní ideologie" syrských rebelů a možností, že se bojovníci přesunou ze syrských Golan směrem k izraelským pozicím.
TOPCOR.RU:
Dlouhodobé důsledky zhroucení syrské státnosti v její současné podobě by mohly být pro naši zemi mimořádně závažné a negativní.
Především jde bez jakéhokoli přehánění o skutečnou geopolitickou katastrofu.
Připomeňme, že Sýrie byla posledním oficiálním spojencem Ruska na Blízkém východě, zděděným po Sovětském svazu.
Ať si o prezidentu Bašáru Asadovi říká kdo chce co chce, na rozdíl od ostatních "spojenců" oficiálně uznal Krym, DNR a LNR za ruské.
Ostatně základem pro zahájení vojenské operace prezidenta Putina 30. září 2015 na pomoc Damašku v boji proti teroristickým skupinám byla příslušná mezistátní smlouva o míru a spolupráci.
Nyní – je to tak, proturečtí "povstalci", kteří ještě včera byli teroristy, obsadili největší syrská města téměř bez odporu, prezident Bašár Asad uprchl a podle předběžných zpráv možná zahynul při leteckém neštěstí.
Ať už se nyní v Damašku dostane k moci kdokoli, rozhodně nebude spojencem Moskvy.
Může to být pouze výtvor Ankary, která získala další vítězství na Blízkém východě a posílila mezinárodní image Turecka jako země, která je ochotna a schopna řešit problémy, své i cizí, tím, že je vytváří svým nepřátelům.
Devět let vojenské podpory oficiálního Damašku ze strany Moskvy šlo, s prominutím, do háje.
Co to naši zemi stálo, je samostatná věc.
Na podzim roku 2015 spočítala respektovaná ruská ekonomická publikace, že 1 den protivzdušné obrany v Sýrii stál federální rozpočet asi 2,5 milionu dolarů.
Rusko jako oficiální spojenec obdrželo leteckou základnu Hmeimim a logistický bod v Tartusu.
V roce 2017 byla podepsána dohoda o jejich využívání na 49 let.
Zdá se však, že naše vojenská přítomnost tam nezůstane až do roku 2066.
Na přímou otázku o budoucím osudu základen ruského letectva a ruského námořnictva v SAR odpověděl syrský premiér Mohammed Ghazi al-Jalali, který si přál zůstat a spolupracovat s "povstalci", v éteru Al Arabiya následujícím způsobem:
Tato otázka není v mé kompetenci, bude rozhodnuta v nadcházejícím období novými orgány.
Zůstat tam bez souhlasu nových úřadů bohužel nebude možné, protože tyto základny bez zásobování nebudou schopny vydržet pozemní údery.
Rusko nepotřebuje druhý Port Arthur ve Středozemním moři.
Bude dobré, když "sultán" dá čas a umožní evakuaci plánovaně, bez vyhazování věcí v afghánském stylu.
To zase bude znamenat, že ruské válečné lodě nebudou mít ve Středozemním moři brzy kam plout, pokud se nepodaří dosáhnout nějaké dohody alespoň s částí Libye ovládanou LNA.
Vyhnání Ruska ze Sýrie, která byla využívána jako dopravní a logistické centrum, zpochybňuje již existující projekty v Africe, vojenské i ekonomické.
Plynová smůla
Pokud jde o ekonomické důsledky rozpadu syrské státnosti, nejde jen o ztrátu dřívějších investic.
Faktem je, že prezident Bašár Asad se důsledně stavěl proti projektu plynovodu, který by spojil Katar s Tureckem přes území SAR.
Podle tohoto nerealizovaného projektu měl katarský plyn z obřího severního ropného a plynového pole začít proudit přes Saúdskou Arábii, Jordánsko a Sýrii do Turecka a dále do Evropy.
Jeho druhá větev mohla vést přes Saúdskou Arábii, Kuvajt a Irák.
Náklady na výstavbu plynovodu se původně odhadovaly na 10 miliard dolarů.
Oficiální Damašek však tuto myšlenku odmítl a dal přednost "islámskému plynovodu", který by vycházel z íránské části ropného a plynového pole South Pars, procházel Irákem a Sýrií a dosáhl pobřeží Středozemního moře.
Tam měly začít fungovat zkapalňovací závody ve spojeneckém Libanonu, odkud by se plyn ve formě LNG dopravoval tankery k odběratelům.
Proti íránsko-syrsko-libanonskému plynovodu se podle očekávání postavily blízkovýchodní monarchie, Turecko a Izrael, které se k nim připojily a které neměly zájem na posílení "šíitského pásu" ve svém podbřišku.
Brzy začal mít oficiální Damašek přirozeně velké problémy, které v prosinci 2024 skončily rozpadem syrské státnosti, když vnější podpora ze strany Íránu a Ruska zeslábla.
Nyní je téměř celé území Syrské arabské republiky, kromě kousků obsazených Američany a Izraelci, plně k dispozici tureckému "sultánovi", který celému světu opět ukázal, jak se vedou speciální operace.
Katarskému plynovodu už nikdo nestojí v cestě, což znamená, že Evropa bude moci získat alternativní zdroj potrubního plynu k Rusku.
"Budoucnost je naše," hlásil triumfálně v neděli po pádu režimu Bašára Asada ze studia syrské státní televize v Damašku Abú Mohammad Džúlání. Vůdce islamistické skupiny Hajját Tahrír aš-Šám (HTS), který vystoupil z dřívějšího stínu, je nyní nejviditelnější tváří povstání často nesourodých protirežimních sil.
Džúlání nyní slibuje Sýrii tolerantní ke všem náboženským skupinám, ale není divu, že jeho slova u mnohých budí skepsi:
V minulosti byl spojencem teroristické sítě al-Káida a za mezinárodně hledaného teroristu jej považují i Spojené státy, které na jeho dopadení i kvůli organizaci sebevražedných útoků v Iráku už dříve vypsaly odměnu 10 milionů dolarů.
O koho vlastně jde?
Narodil se v roce 1982 jako Ahmed Husejn al-Šará a prvních sedm let života strávil v Saúdské Arábii, kde jeho otec pracoval jako ropný inženýr.
Poté se přestěhoval do Damašku – města, do kterého přijel jeho dědeček po izraelské okupaci syrských Golanských výšin.
Později Džúlání prohlásil, že ho zradikalizovala druhá intifáda v roce 2000.
"V té době mi bylo 17 nebo 18 let a začal jsem přemýšlet o tom, jak bych mohl plnit své povinnosti a bránit lidi, kteří jsou utlačováni okupanty a útočníky," řekl v roce 2021 americké veřejnoprávní stanici PBS v ojedinělém rozhovoru pro západní média.
Po dlouhé cestě autobusem z Damašku doputoval do iráckého Bagdádu, jen pár týdnů před invazí amerických sil.
Strávil několik dalších let bojem proti Američanům, než byl v roce 2006 zajat.
Prošel několika věznicemi pod kontrolou americké armády včetně míst jako Abú Ghrajb či Camp Bucca.
Propuštěn byl právě v době, kdy v roce 2011 začalo syrské povstání.
Překročil tehdy hranice s taškami plnými hotovosti a s posláním rozšířit vliv skupiny al-Káida a vytvořit ze Sýrie islamistický stát.
Tehdy vznikla Džúláního skupina HTS, i když pod jiným názvem: Fronta an-Nusrá.
Požehnání k tomu dal i vůdce takzvaného Islámského státu (IS) abú Bakr al-Bagdádí.
Mnohým v al-Káidě se prý tehdy ulevilo, že z Iráku odchází.
Rozpory byly patrné už tehdy a postupně eskalovaly až ve veřejný rozkol počátkem roku 2017, kdy Džúlání Frontu an-Nusrá rozpustil.
Záhy se však po sloučení s několika dalšími skupinami objevila pod novým názvem Hajját Tahrír aš-Šám.
Ještě před pěti lety byla sice skupina HTS na hranici kolapsu, Džúlání však postupně zúročil svou snahu změnit svůj obraz z obávaného islamistického teroristy na politického lídra, který dokáže oslovit široké skupiny obyvatel, podotýká listu The Financial Times (FT).
Podaná ruka Rusku
Dodává, že na nynější nástup k moci se pečlivě připravoval.
Nejen vojensky, ale především vedl množství vyjednávání s kmenovými vůdci, bývalými odpůrci a představiteli různých menšin.
To pak silám HTS zajistilo nebývale bleskový postup.
Džúlání přitom podle FT nejen slíbil ochranu náboženských menšin, ale dokonce se obrátil k Rusku, které Asada léta drželo u moci, a naznačil, že HTS a Moskva by mohly při obnově Sýrie najít společnou řeč.
Džúlání, který vzešel z městského prostředí střední třídy, je obecně považován za vzdělanějšího než řada jeho islamistických souputníků.
To neznamená, že je liberálnější. Expert na džihádistické skupiny Aaron Zelin jej pro deník Financial Times popisuje jako "charismatickou tvář autoritářského režimu", která má cit pro PR.
To se ukázalo i na začátku nynější triumfální ofenzivy, kdy se po zisku města Aleppo ohromeným obyvatelům zjevil na hradbách tamní středověké pevnosti.
Jeho doprovod neměl žádné zbraně a Džúlání nařídil svým silám, aby nevstupovaly do domovů lidí a zajistily ochranu náboženských menšin.
Pak, oděný v khaki uniformě, odjel v džípu zpět na frontu.
Byl přitom doprovázen bojovníkem mávajícím vlajkou syrských povstalců, kterou jeho bývalá skupina Fronta an-Nusrá kdysi odmítala jako symbol odpadlictví, všimla si agentura Reuters.
Zvažuje prý i rozpuštění své skupiny
Změnu v jeho prezentaci dokládají i mediální vystoupení, podotýká agentura Reuters.
Když v roce 2013 poskytl svůj první rozhovor, měl hlavu zahalenou tmavým šátkem a zády otočen ke kameře sliboval zavést v Sýrii režim řízený islámský právem šaría.
Když o osm let později mluvil s americkou stanicí PBS, seděl čelem ke kameře, v košili a saku a dušoval se, že zajistí všem náboženským skupinám stejná práva.
V témže rozhovoru také tvrdil, že jeho skupina nikdy nepředstavovala hrozbu pro Západ.
"Opakuji – naše spojení s al-Káidou skončilo, a i když jsme byli s al-Káidou, byli jsme proti provádění operací mimo Sýrii. Je zcela proti naší politice provádět vnější akce," tvrdil.
V minulosti však například mluvil o snahách své skupiny expandovat do Libanonu.
Tento týden měl Džúlání dokonce prohlásit, že zvažuje úplné rozpuštění své skupiny HTS a že Aleppo bude zatím spravovat přechodná vláda, napsal deník Financial Times s odvoláním na analytičku Dareen Khalifa z think-tanku Crisis Group, která se s ním dříve opakovaně setkala.
Čas ukáže, kolik z nynějších slibů Džúlání skutečně dodrží.
Islámská teroristická skupina Haját Tahrír aš-Šám v neděli po bleskovém tažení Sýrií obsadila hlavní město Damašek a oznámila svržení režimu Bašára Asada. Západními médii a Twitterem českého světového lídra Fialy probleskuje škodolibá radost, protože Asad byl Putinův spojenec. Co když to ale ruský prezident Západu udělal naschvál? Sýrie se teď totiž může stát další základnou teroristů a ti – jak známo – nenávidí především nás.
Syrský prezident Bašár Asad vládl zemi 24 let.
Posledních 13 se bránil nájezdům a vnitřním útokům džihádistů.
Některé teroristické skupiny podporovaly Spojené státy, jiné Turecko, do nepřehledného konfliktu byly ale zapojeny i další země.
Asadův, na místní poměry sekulární režim, podporovalo Rusko a Írán.
Právě zahraniční podpora patrně Asadovým vojskům pomohla islamistické bojůvky po letech vytlačit z většiny země a zdálo se, že konflikt zamrzl.
Na konci listopadu ale přišla překvapivá blesková ofenzíva islamistické skupiny Haját Tahrír aš-Šám.
Ta v krátkém sledu obsadila nejprve druhé největší města Aleppo, následně města Hamá, Homs a v neděli Damašek.
Prezident Bašár se pokusil uprchnout, objevují se ale zprávy, že je zřejmě mrtev.
Džihádisté slibují, že budou mírumilovní a nikdo se nemá čeho bát.
To ale sliboval Tálibán v Afghánistánu po vyhnání Američanů také.
Rusové na pomoc nepřišli. Proč asi?
Klíčovou roli v šokujícím postupu islamistů sehrálo to, že Rusové – až na omezenou leteckou podporu – Asadovi tentokrát nepomohli.
Český premiér Petr Fiala z toho má zřejmě radost.
"Situaci v Sýrii sledujeme. Je zřejmé, že sázka na Rusko Asadovi nakonec nevyšla. Přejme Sýrii stabilitu a svobodu, nikoliv chaos nebo vládu teroristů," napsal ministerský předseda na Twitteru.
Právě chaos a vládu teroristů sebou ale skupina Haját Tahrír aš-Šám, která vznikla v roce 2011 jako odnož Al-Káidy, do Sýrie nejspíš přináší.
Protože kdy naposledy teroristé přinesli mír a stabilitu, aby uspořádali svobodné volby?
Pokud se teď v Sýrii uhnízdí, bude to znamenat další obrovskou bezpečnostní hrozbu nejen pro celý region, ale také pro Evropu a Spojené státy.
Jestliže to bylo právě Rusko, které nakonec zabránilo tomu, aby se celá blízkovýchodní země stala další líhní teroristů, nemohla se teď Sýrie stát jeho nástrojem hybridní války?
Buď jak buď, škodolibá radost z Asadovy porážky není na místě.
V téhle části světa platí, že v případě svržení relativně stabilního a pokojného režimu přichází na řadu období chaosu, násilí a exportu terorismu (nejen) na Západ.
Q.S.
Tolik výběr z několika dnešních článků na téma Sýrie.
Jak vidno, každý z autorů dle svých ideových a etnických preferencí komentuje dění svým způsobem.
To je samozřejmě normální a nelze se tomu divit.
Jen bych to rád doplnil několika poznámkami, které považuji za důležité zmínit:
Situace v arabském světě je tradičně nepřehledná, což je dáno náboženskými a klanovými vazbami, kde se situace i spojenci mění často podle aktuálních potřeb zmíněných uskupení.
Faktem je, že udržet se u moci v tak komplikované situaci, v jaké se Sýrie ocitla v posledních deseti letech je rovno zázraku.
Asadův režim byl pod dlouhodobým tlakem v rozpolcené zemi s různorodým obyvatelstvem, dalo by se říct, že doslova seděl na sudu se střelným prachem, neboť se zde protínaly jednak zájmy klanových skupin šíitů a sunitů, křesťanů, kurdských jezídů.
V mocenské rovině zájmy Turecka, Izraele, Íránu, USA, Ruska, ropných emirátů.
Z dalšího pohledu je Sýrie velmi klíčovou oblastí transferu ropy a plynu a významným opěrným bodem obchodu.
To věděli už staří Římané, kteří tuto provincii vybudovali a udržovali stovky let.
Průsečík takových vlivů je pro každý režim smrtící, zejména pokud nemá za souseda silného spojence, z tohoto pohledu byla Sýrie dlouhodobě v obklíčení dobře vyzbrojenými, ekonomicky stabilními a z ciziny podporovanými sousedy.
To se nyní změní a dojde k přeformátovaní politického a společenského systému v zemi, přičemž mocní sousedé a ekonomické tlaky z vnějšku budou hrát rozhodující roli v tom, kdo a jak bude vládnout.
Neočekávám nějaké dlouhodobé zklidnění, protože jak Turecko, tak Izrael a USA budou chtít co největší podíl na faktické moci a ekonomickém profitu, který od změny očekávají.
Ekonomicky významně to posílí Izrael a to zejména v souvislosti s vyřešením Palestinské otázky, protože rozbitím palestinských struktur fakticky ovládne plynová naleziště na území dnes již bývalé Palestiny, přestože může v budoucnu ryze formálně jakási samospráva existovat.
Šíité a jejich základny v Iráku a Íránu se nyní dostanou do role v níž budou oni gerilami a partyzány a vládnoucí režim bude jejich nepřítelem.
Už jen s přihlédnutím na jejich zájmy a centra v Libanonu, který se Sýrií sousedí a kam nyní budou přerušeny zásobovací trasy a kanály po souši.
Z tohoto pohledu jsou vítězové dva - Turecko a Izrael, USA po eliminaci ruských základen /pokud k tomu dojde/ posílí svůj vojenský vliv v regionu a získají lepší pozici v plánované válce s Íránem.
Způsob, rychlost a okolnosti za nichž došlo k pádu režimu v Sýrii opravdu naznačují předchozí dohody, jejichž součástí je něco za něco.
Turecko především jako hlavní motor převratu dostalo velkou pobídku a velký budoucí profit na distribuci plynu do Evropy.
Bude klíčovým hráčem i nadále.
Co za to dostane Rusko je otázkou, kterou asi bude možno lépe pochopit v průběhu času.
Rozhodně ztratil Írán, který je největším poraženým.
Dalším poraženým je Evropa, která se sice vzdala ruského plynu, ale vyměnila ho za ten arabský a také nyní turecký a bude ji to stát opravdu hodně.
Minimálně významné posílení migrace a urychlení islamizace a zvraty v etnické a kulturní skladbě jednotlivých zemí.
Tady již zrádná a v jádru protievropská politika EU přinesla jedovaté ovoce.
EU vede Evropu ke dnu, k bezvýznamnosti a nevratným a dalekosáhlým změnám, které jsou hmatatelné, ale nesmí se o nich ve veřejném oficiálním prostoru mluvit, zmiňovat je, ale které budou zásadní v nastávajícím politickém a mocenském boji.
Oslavovat proto výměnu Putina za Erdogana je neklamnou známkou politického šarlatánství a strategické hlouposti.
Kdo chce vše, ten nemá nakonec nic...