„Tolik citu neleží ladem v srdci mém…“ Svým malířským dílem Felix Jenewein vzdal hold tomu, co trvá na věky

"Čas výšemi letěl, v bouři slávy a smrti, s mystickým spřežením hvězd

křižovatkami nekonečností, Vůz triumfální Nejvyššího,

provázen světelnou vichřicí vítězících.

Kam letí tato jízda hřmící harmoniemi,

v nichž výkřiky milionů lkajících duší se ztrácí

jak tiché úrodné padání deště v hudbě, jež vítěze vítá,

a cyklony hrůzy a smrti vesmírem otřásající

jsou jako vítr, jenž roznáší pozvání slavnostních zvonů

jediným dechnutím z tisíce věží?

Kam letí tato jízda? Kde se zastaví jednou?"

Otokar Březina: Se smrtí hovořící spící…, Stavitelé chrámu

Felix Jenewein náleží k významným, přesto do dnešních dnů nedoceněným, českým malířům.

Je jednou z pozoruhodných postav českého malířství přelomu 19. a 20. století označovaného též jako "fin de siècle".

Jenewein patřil ke generaci, která se podílela na výzdobě Národního divadla.

V souladu s tendencemi doby byl malířem historických a náboženských témat, svým dílem navazovalna příklad prerafaelitů a nazarénů.

Byl však osamělým poutníkem…který nesplňoval požadavky tehdejších příznivců umění a kritiků, aby výtvarné dílo bylo oslavné…líbivé…a dekorativní.

V samotě a zapomnění však vytvořil dílo impozantních rozměrů.

V první obsáhlé biografii z roku 1928 věnované tomuto malíři Jakub Deml napsal: 

"Jemu nebylo malířství zábavou nebo občanským povoláním, lehčím či těžším řemeslem! On náleží k tomu z mnoha povolaných málu vyvolených, jimž umění jest potřebou ducha i srdce jako tělu chléb, jako rostlině voda a slunce, otázkou bytí a nebytí, zápasem na život a na smrt."

Felix Jan Antonín Jenewein, jak znělo celé jeho jméno, přišel na svět v Kutné Hoře 4. srpna 1857.

Jeho otec, rovněž Felix, pocházel z města Hall v jižním Tyrolsku a působil jako správce tabákových skladů v nedaleké sedlecké továrně.

S manželkou i dětmi hovořil německy, česky se nikdy nenaučil.

Umělcova matka Barbora, rozená Maternová, pocházela ze staré české rodiny, jejíž kořeny sahaly do 16. století.

V rodině vyrůstal společně se staršími sestrami Filipínou a Barbarou a se třemi dcerami Jeneweinova otce z prvního manželství.

Již samotná atmosféra historického domu rodiny Maternových zvaného Hluboká síň, který se nacházel v Barborské ulici, nedaleko chrámu sv. Barbory, se zapsala do jeho dětské duše: 

"Dům tento skoro čarovně, fantasticky působil na jeho chlapeckou mysl, každá čára v puklé stěně nebo malbě stěn kouzlila v jeho bujné fantazii skutečné obrazy a mně ještě v pozdějších letech vyprávěl, jak historické scény domníval se viděti v různých křivolakých puklinách na odprýskané omítce," vzpomíná Marie Jeneweinová, manželka Felixe Jeneweina, v knize Životní osudy malíře Felixe Jeneweina, rodáka Kutné Hory.

Byla to právě matka Barbora, která vedla svého syna k vlastenectví a náboženskému cítění.

Jejím přáním bylo, aby se stal knězem, a tak nastoupil na Boromeum, chlapecký konvikt v Hradci Králové.

Tento typ studia však mladého Felixe Jeneweina neoslovil, brzy přestoupil na Akademické gymnázium v Praze.

V Praze měl Jenewein zázemí u svého otce, který sem byl přeložen, a i zde působil jako úředník v tabákových skladech.

Již v době svého studia na gymnáziu Jenewein projevoval silnou touhu věnovat se malířství, v tomto směřování jej podporoval i jeho středoškolský profesor Šohaj.

Jenewein jen velmi těžce přemlouval otce, aby se malířství mohl věnovat.

Ten měl jiné představy o kariéře svého syna…chtěl ho mít především materiálně zajištěného…a v malířství neviděl budoucnost…

Podporu našel však u své matky.

Teprve na její přímluvu otec svolil, avšak jen pod podmínkou "nechá-li se na malířskou akademii zapsat jako kandidát učitelství kreslení."

Jeneweinovi se otevřela cesta ke studiu na pražské Akademii výtvarných umění.

Na Akademii byl přijat na základě kompozice Tři králové.

V letech 1873−1878 zde studoval historickou malbu u profesora Antonína Lhoty, též kutnohorského rodáka, a také u profesora Jana Swertse, ředitele Akademie.

Jenewein byl na Akademii vrstevníkem Jakuba Schikanedera, Maxmiliána Pirnera, Emanuela Krescence Lišky či Josefa Tulky.

První, perem provedené kompozice, vznikly v ateliéru profesora Lhoty: Roháč z Dubé vstupuje do žaláře, Karel IV. zakládá Pražské vysoké učení, Karel IV. staví dóm, Rozjímání před křížem a vidění v oblacích.

Na výroční výstavě Krasoumné jednoty v Praze v letech 1878−1879 na sebe upoutal pozornost svými školními pracemi Rákoczi odchází do vyhnanství a Pražané nacházejí mrtvolu Prokopa Velikého po bitvě u Lipan.

U Rákocziho zaujala hlava koně s široce rozevřenými nozdrami a vyceněnými zuby, která byla provedena stejně expresivně, jako "šílení" koně Heinricha Füssliho, švýcarského umělce působícího v Anglii, který jimi zpravidla vyjadřoval přízrak noční můry.

Obě Jeneweinovy kresby našly příznivou odezvu u kritika Miroslava Tyrše, který ocenil jeho originální talent, sílu koncepce kreseb i opravdovou procítěnost výrazu.

Ke svému dalšímu učiteli, Janu Swertsovi, který byl od roku 1874 ředitelem Akademie výtvarných umění, a mezi jehož žáky, patřili mimo jiné také Mikoláš Aleš anebo František Ženíšek, si Jenewein vytvořil hlubokou citovou vazbu.

Když Jan Swerts během prací na nástěnných malbách v kapli sv. Anny v Praze vážně onemocněl, a následně v létě 1879 odjel na léčení do Mariánských Lázní, kde 11. srpna téhož roku zemřel, jeho žák to nesl velmi těžce.

Marie Jeneweinová ve svých vzpomínkách zachytila Jeneweinův vztah ke svému učiteli těmito slovy:

"O tomto vždy nadšeně vyprávěl. S těžkým srdcem se s ním loučil, vyprovázeje jej na cestu do Mariánských Lázní, kam se těžce churavící jeho milovaný učitel k zotavení ubírá, a kde poslední odpočinek nalezl, vzdálen jsa otčiny a svých drahých."

Po smrti Jana Swertse odešel Jenewein studovat na vídeňskou akademii k Josefu Matyáši Trenkwaldovi.

U něho však nenašel takové porozumění a pozornost, jaké se mu dostalo ze strany Jana Swertse:

"Sama osobnost profesora Trenkwalda ač plna důstojnosti, působila naň chladně, ledově, nedovedouc rozjasniti duši mladistvého umělce tím hřejícím nadšením, jako milá, usmívavá, a přitom přímo aristokratická tvář ředitele Jana Swertse dovedla."

Ve Vídni pracoval Jenewein na kresbách Vzdálená jsi milko má, inspirovaná námětem máchovského poutníka.

Z dopisu jeho sestry, Filipíny Jeneweinové vyplývá, že si její bratr nechal posílat do Vídně texty národních písní a využíval je jako volné předlohy.

Prvním Jeneweinovým závažnějším dílem se stal cyklus sedmi akvarelových kreseb Píseň z let 1879−1880, který zřejmě dokončil v Praze.

Z Mánesova stejnojmenného cyklu z roku 1856 převzal Jenewein alegorický námět, kdy Píseň doprovází člověka od narození až ke smrti.

Na Písni si Jenewein velmi zakládal, povzbuzen byl i příznivým hodnocením svého jinak přísného učitele, Josefa Trenkwalda.

Rok 1879 byl významným i v Jeneweinově osobním životě.

V dubnu 1879 se při návštěvě svojí sestry Filipíny, která byla řídící učitelkou v Kutné Hoře, seznámil se svojí budoucí manželkou Marií Stehlíkovou, studentkou 3. ročníku Ústavu ku vzdělávání učitelek v Praze.

"Jak v těchto mladistvých letech cítil, že potřeboval někoho, s kým city srdce svého a nadšení svá umělecká mohl by sdíleti a také ohlasy by nacházel, tak ideálně kráčel celým svým životem a uchoval si duši svoji prostou vší všednosti přes všechny útrapy, které osud v cestu metal," píše v roce 1938 Marie Jeneweinová, když se ve své paměti vrací k seznámení se svým manželem.

Z Vídně své budoucí ženě poslal akvarel z cyklu Vzdálená jsi milko má.

V souvislosti s okolnostmi vzniku této práce Marie Jeneweinová o bezmála šest desetiletí vzpomíná na pramen jeho tvořivé inspirace:

"Již v prvních dobách potěšení a uspokojení mu přinášelo, když mohl přiváděti na papír, jen co mocně ovládalo jeho duši, co vytrysklo přímo z jeho srdce, tak zůstal si věren celý život."

V roce 1880, pro nepřekonatelné názorové neshody se svým učitelem Josefem Trenkwaldem, a vzhledem k vážné nemoci svého otce, se Felix Jenewein vrátil z Vídně zpět do Prahy.

14. srpna 1881 však otec Felixe Jeneweina, stižen mozkovou mrtvicí, umírá.

V letech 1880−1882 vytvořil Jenewein cyklus pěti křídových kreseb Daň z krve pojednávající o utrpení člověka v době války.

Inspiraci s největší pravděpodobností našel v protiválečném cyklu polského malíře Artura Grottgera Vojna z roku 1867.

Jeneweinovy kresby jsou provedeny naturalistickou formou, která zvýrazňuje jejich celkové sociálně kritické vyznění.

Jenewein vycházel z fotografických předloh, proto hlavní protagonisty na jeho obrazech charakterizují strnulá, jasně čitelná gesta postav, psychická nezúčastněnost hlavních hrdinů…

Modelem se mu stala pravděpodobně sestra Filipína a blízký přítel Josef Tulka.

V osobním životě představoval počátek osmdesátých let pro umělce šťastné období.

Dne 7. srpna 1882 byl výjimečný vztah Felixe Jeneweina a Marie Stehlíkové zpečetěný sňatkem v kostele sv. Mikuláše v pražských Vršovicích.

Jenewein své představy o umělecké tvorbě, o světě vůbec, své všední radosti i starosti mohl sdílet s člověkem z nejbližších…

Sílu a charakter tohoto vztahu zachycuje vzájemná korespondence Felixe Jeneweina a Marie Stehlíkové (Jeneweinové), která je uložena ve Státním okresním archivu v Kutné Hoře, a která dokumentuje, jak byly Jeneweinovy nejniternější city propojené s jeho uměleckou tvorbou.

Po svatbě bydleli manželé v letech 1882–1886 v Praze na Královských Vinohradech a od roku 1886 na Žižkově ve společné domácnosti s matkou Barborou a sestrou Filipínou, učitelkou a ředitelkou dívčí školy v Praze na Žižkově.

V osmdesátých letech 19. století se Jenewein uplatňoval především jako ilustrátor v časopisech Zlatá Praha, Světozor, Domácí krb, Květy, Ruch, Paleček, Šotek…

Právě ilustrátorská tvorba v tomto období představovala podstatnou část jeho umělecké tvorby, a i v ní, stejně jako ve své tvorbě malířské, ztvárňoval dramatická období naší historie.

Mezi Jeneweinovy významné práce tohoto období patří cyklus pěti kreseb Bitva u Lipan a cyklus Bílá Hora, oba z roku 1883 a dále tři kvašové kresby Slovanský cyklus z roku 1886.

Jenewein kladl důraz na obsahové vyznění díla v duchovní a citové rovině, proto se soustředil především na tragický osud jednotlivce či národa, méně již na objektivní zachycení dějinných událostí.

"Doby pohnuté a tragické našeho národa nacházely provždy v jeho srdci a jeho duši svého jedinečného pochopitele…z každého listu, který z více figur exponoval, přál si míti děj, který by k srdci mluvil," dává nám nahlédnout do duše Felixe Jeneweina jeho žena.

Náboženská tematika byla druhým stěžejním námětem jeho ilustrací a obrazů.

Redakce pražských časopisů však postupně o Jeneweinovy ilustrace ztrácely zájem…

Osmdesátá léta se stala pro Felixe Jeneweina dobou boje o existenci... patřila k nejtěžším v jeho životě.

Byla dobou ponížení a bídy.

Jen díky lásce, obětavosti a pomoci jeho sestry Josefíny, matky a manželky, se mu podařilo téměř desetileté období neúspěchu překonat.

Řada redakcí časopisů se pro Jeneweinovu tvorbu v té době…uzavřela.

Jeho kresby postupně přestaly uveřejňovat Květy…Zlatá Praha…Světozor…

Například do redakce Zlaté Prahy přicházely dopisy, v nichž abonenti hrozili redakci zrušením předplatného, bude-li nadále publikovat Jeneweinovy kresby…

Kresby z Jeneweinových cyklů Bílá Hora a Bitva u Lipan z roku 1883 byly časopisech Květy a Světozor uveřejněny pouze v neúplné podobě.

Redakce Světozoru mu vrátila kresbu Jidáš a tento list již žádné další Jeneweinovy ilustrace neotiskl.

Počátkem osmdesátých let se Jenewein pokoušel prodat své obrazy také pražským nakladatelstvím.

Prvním a zároveň i posledním Jeneweinovým obrazem pro Ottovo nakladatelství bylo Proroctví Libušino…

O další Jeneweinovy práce z chystaného cyklu Čechy již nakladatelství nemělo zájem…

Odmítání jeho obrazů mu přinášelo bolest a utrpení… těžko se smiřoval se skutečností, že jeho kresby a obrazy jsou považovány za…bezcenné.

Duševní sílu čerpal i z veršů svého nejoblíbenějšího básníka – Karla Hynka Máchy.

Blízký mu byl tragický osud básníka, i nesmlouvavé kritiky Máje.

Ve sbírce Máchových básní si Jenewein zaškrtl první sloku básně V svět jsem vstoupil, doufaje, že dnové:

"V svět jsem vstoupil, doufaje, že dnové

Moji vzejdou zlatý jako máj;

Jaký mladosti mně slibovali snové,

Takový že najdu v světě ráj.

Než ach brzo, příliš brzo přešli,

V tmavošedé noci lůno vešli!"

Dnešní znalci Jeneweinova díla spatřují důvod odmítání Jeneweinových kreseb ze strany redakcí časopisů v zádumčivosti a pochmurnosti jeho děl.

Odmítnutí přicházela "nejspíš kvůli všudypřítomné pochmurnosti; možná však vadila i archaičnost výtvarného pojetí…," píše Roman Musil.

Autor první Jeneweinovy rozsáhlé biografie Jakub Deml upozorňuje, že "tento pramínek výživy mu byl ucpán žárlivýma rukama kolegů."

V osmdesátých letech prožíval Felix Jenewein i zklamání z toho, že se k němu někteří přátelé, například Hanuš Schwaiger, v těžké době otočili zády…

V roce 1886 Jenewein, naplněný smutkem a zklamáním, podnikl cestu do Lipska, Berlína a Vídně, kde hledal radu a pomoc u svého někdejšího učitele, profesora Josefa Trenkwalda.

Pokračování....

S využitím následujících publikací:

Marie Jeneweinová: Životní osudy malíře Felixe Jeneweina, rodáka Kutné Hory, Kutná Hora 1938.

Jakub Deml: Dílo Felixe Jeneweina, Praha 1928.

Felix Jenewein 1857−1905. Katalog výstavy, Praha 12. listopad 1996 − 9. únor 1997. Praha 1996.

Felix Jenewein 1857−1905. Katalog výstavy, Kutná Hora 25. ledna – 10. března 1996. Praha 1996. 

L.K.