Tvář krajiny domova
Tvář krajiny naší země…našeho domova…dotvářejí také kapličky, kříže, zvoničky, smírčí kameny…
Zanechávají v krajině nesmazatelný otisk.
Propojují se v nich architektura s krajinou i s lidskými osudy.
Drobné památky…
Takto je nazývají pracovníci památkové péče, architekti, i vlastivědní pracovníci.
Tyto drobné památky, jimiž je naše země protkaná, nesou pečeť, dnes poněkud opomíjeného, duchovního rozměru krajiny našeho domova…
Představují duchovní tvář našeho domova.
Jsou nositelem duchovního poselství.
Jsou kotvami…vztahu člověka k Bohu…i k domovu.
Promlouvají o našem vztahu k minulosti, o sepětí s ní…o vztahu, který máme k místu a ke krajině, kde jsme se narodili…vypovídají o naší sounáležitosti s lidmi…s národem…
Zastavme se u kaple ukryté v hlubokých šumavských lesích.
O historii kaple Narození Panny Marie na Lizu (německy kdysi zvaná Brünndl), která se nachází nedaleko šumavské obce Zdíkov, čteme v textu o památkách Zdíkovska:
"Pověsti o zázračné studánce na Lizu pocházejí již z 18. století.
Na přelomu 18. a 19. století stála u studánky dřevěná bouda, po roce 1803 dal tehdejší majitel panství c. k. plukovník Jakub Wimmer postavit dřevěnou roubenou kapličku, která již měla funkci poutní. U kapličky dal zasadit dvě lípy.
Současnou romantizující kapli Narození Panny Marie dal u zázračné studánky postavit v roce 1852 František Antonín hrabě Thun-Hohenstein. Stavbu vedl zednický mistr Martin Kyznar ze Zábrodu-Krušce.
Do kaple byla umístěna soška Panny Marie Klatovské darovaná klatovskými kněžími.
K poutnímu areálu patří i kamenný kříž, studna (namísto původní otevřené studánky) s pumpou za kaplí i lavice před kaplí.
Od kaple, nacházející se ve zdíkovském zámeckém lesoparku, vede lesní alej k hájovně na Lizu.
Slovo "liz" či "líz" znamenalo ve staré češtině lesní průsek, jímž se stahovalo dřevo z vyšších poloh, v tomto případě zejména ze svahů hory Hrb."
A jaké pověsti se kapli váží?
Studánka je opředena několika pověstmi o zázračné moci čisté pramenité vody.
Vypráví se, že u Mikšů na Pláních měli jediné dítě, dcerušku Lízu, jež měla celé tělo poseté nehojícími se boláky.
Žádné léky nepomáhaly.
Jednou šla paní Mikšová z kostela a cestou potkala neznámou stařenu, která jí poradila, aby dítě omyla vodou ze studánky U Lizu.
Žena s dcerou se hned druhý den vypravila hledat studánku.
Nalezla ji, a i když bylo velmi chladno, dítě vodou omyla.
I druhý den putovala s dcerkou ke studánce a všechny rány jí skutečně zmizely.
Tradují se i další příběhy o zázračné moci zdejší vody.
Okolo roku 1830 žila u Bártů v Zábrodě mladá slepá žena.
Měla sen, že má jít ke zdejší kapličce.
Ráno ji ke kapličce odvedli, a když si omyla oči v chladivé vodě, zrak se jí navrátil.
Sklář Benedikt Adler z Plání zde zabloudil.
Když už ztrácel naději, uviděl světlo, které ho přitahovalo.
Šel stále za ním až najednou stál pod korunou lípy vedle lizovské kapličky, odtud již snadno našel cestu domů.
Tolik pověsti…
Skutečností zůstává, že v dobách minulých, ještě v době prvorepublikového Československa, putovávala ke kapli dlouhá procesí, a to z německy i česky mluvícího okolí.
Poutníci, kteří dnes ke kapli zavítají, si dnes mohou přečíst verše umístěné na vchodu do kaple:
V rozkošném kraji Šumavy
na pokraji hlubokých lesů
posvátná kaplička stojí.
Kolem je věnčena listnatým hájem
a nad ní staletá lípa stojí.
V pozadí cloní ji hluboký lesů pás
a jdeš-li cestou dále
tu rybníčky se zrakům tvým zjeví.
Seš okouzlen tím krajem plným poesie,
pohlédneš s láskou v kout ten milý a drahý
té naší krásné, posvátné země.
Ucítíš v srdci svém pocit tak blahý,
že kleknout chceš a děkovat Bohu
Jenž nám tak krásnou zemi dal
a každému koutku v ní požehnal.
Vracíš se zpět, kde rozhled se otvírá
ke kapličce, jež stojí zde vlídná
a v kraj ten hledí vážně a mile
jak strážkyně lidu, který pod lesy žije.
Pak vejdeš v kapličku setmělou, ztichlou
a zrak tvůj upoutá Maria Boží s Děťátkem.
V pohnutí šeptáš modlitbu vřelou,
k Ní načerpat jdeš nových sil
na další cestu životem.
Vzpomínáš v tichém zadumání
co tajů je zde skryto, co lásky, Boží ochrany
s místem je spjato.
Tu, kde kaplička dnes stojí,
jen studánka kdysi byla,
kolem hluboký temný les,
z něhož v noci zbloudilý se svým koněm
marně cestu hledal.
Nad místem tímto posvátným
se Matka Boží zjevila
a ve světle, jak sluneční záře,
bloudícímu na cestu zářila.
Vykácel lid ona místa
a k Boží slávě kapličku zde vystavěl.
Bývala slavná kaplička ta bílá,
lid zdaleka k ní přicházel.
Vždyť voda zázračná od dávna zde byla,
za zdraví vrácené tu mnohý děkoval.
Vycházíš pak pohnut, k životu se vracíš,
požehnán jsi Kristem Jenž v ní přebývá
se svou Matkou milou, Jejíž úsměv spatříš,
a duše tvá znovu víry nabývá.
Zdá se ti, žes jiný, než když jsi sem vešel,
jak zrozený znovu k boji života
zas dál směle kráčíš, ve svém srdci vesel,
duši uzdravila Boží Dobrota.
Zapěješ si cestou, láska k vlasti roste,
srdce tvé chce drahou zemi objímat,
Šeptáš – země drahá, máti milovaná,
Bůh ať Tebe chrání a nám požehná.