„Účinně proti současnému světu konspirují jen ti, kteří v skrytu šíří obdiv ke kráse.“
Francouzský filosof Michel Foucault patří k těm nemnoha myslitelům, kteří nasadili brýle celé jedné epoše – té naší. Doslovně stvořil celý myšlenkový svět určitého typu člověka, vědomí, jaké před jeho působením v takto celistvé podobě neexistovalo. Při tom dnes se rozšířilo již natolik, že většina z těch, kdo se na sebe a svět dívají skrze jeho dioptrická skla o něm nejspíš nikdy neslyšela… Jaký byl tento profesor, cílevědomý šiřitel duchovního HIV, jenž světlé dokázal proměnit v temné a naopak?
Vychováním katolík, chodil do výběrové (a tedy přísné) katolické školy.
Dospěl však v homosexuála se sadomasochistickými sklony.
Po tomto zjištění se nejprve pokusil o sebevraždu.
Opakovaně.
Až poté vyzval svět, jak bůhví kolikátý Rastignac: "Tak teď my dva! Kdo z koho!"
Doba šla doleva.
Četba knih Louise Althussera ho přesvědčuje natolik, že se stává členem komunistické strany.
Avšak význam Moci coby primárního hybatele dění a dějin prověřoval již dříve, patrně jak u Nietzscheho, tak De Sadeho.
V šedesátých letech zprvu sympatizoval Maovou kulturní revolucí, neboť "aby mohl být na půdě starého systému vybudován zcela nový společenský systém, je třeba tuto půdu vyčistit".
Tento citát předsedy Maa jako by byl Foucaultovým východiskem do let sedmdesátých…
Tehdy v něm plně dozrály teze, jež začnou měnit i zákoníky:
Šílenství je choroba v podstatě sociální, nikoli biologická.
Z čehož mu určitou oklikou pak vyplývá, že blázni jsou jediní zdraví jedinci v nelidsky věcné a lhostejné společnosti.
Faktickou obětí této nelidské společnosti jsou rovněž zločinci.
Sexuální promiskuita a úchylnost mohou mít význam revoluční podvratné akce.
V USA vzali teorii o "zdravých nemocných" vážně, také proto, že báječně vyhovuje libertariánskému "méně státu, více občanských práv" (tzn. Panství vs. Spása): a tak bylo tisíce duševně chorých propuštěno z ústavů "na svobodu" čili "na ulici".
Zároveň se neodsouzení i odsouzení zločinci, vězni, devianti, začínají těšit z výsad na úkor svých obětí.
Tato proměna byla natolik šokující, že se odráží i v tehdejší komerční kinematografii (Drsný Harry, Přání smrti, Francouzská spojka aj.).
Drsný Harry
Přání smrti
Francouzská spojka
Protipól: Vzpoura v blázinci, příznačně vedená vyšinutě normálním zločincem předstírajícím pomateného (Přelet nad kukaččím hnízdem, 5 0scarů), a Mozart (Amadeus, 8 Oscarů) coby třeštivě infantilní génius obětí represivního systému.
Četl snad emigrant Forman Šílenství a civilizaci?
Přelet nad kukaččím hnízdem
Amadeus
Pak přišel Levinsonův dojímavý Rain Man (4 Oscary): vždy "jsou u toho"…
Rain Man
Raději zešílet v divočině (Křišťálový globus) a obdobné prezentace lidských trosek coby příkladů ušlechtilého "člověčenství" , to je také jeden svět, ten, který není náš.
Raději zešílet v divočině
Od stalinismu přes maoismus k libertariánství, do "říše všedovolenosti".
Kalifornie, Berkeley, pánské záchodky, sauny… ráj.
Poslední Foucaultovou fází je heroizace pederastie: "homosexuál se žení se Smrtí".
To byl již sám HIV pozitivní.
Co na tom, že k tomuto hrdinskému soužití s Madame La Morte dochází z naprosto nehrdinských, neidealistických příčin a nutkání: z hlediska podvratnosti tím lépe!
Ještě i stačil otevřít otázku společenské prospěšnosti pedofilie, dalšímu z onoho druhů "mezních prožitků" (Grenzsituation), na něž vytrvale nejen odkazoval, ale také je vyhledával.
Proti "zlu" patriarchátu pak staví alternativní "rodinu" podle lesbicko-homosexuálního modelu…
V základu Foucaultova myšlení je skutečnost, že v tradičních pospolitostech duševně postižení žili volně, nezřídka při tom na ně bylo pohlíženo s jakousi svatou bázní.
To až mechanizující se a monetarizující novověk je začal uzavírat a léčit – z jejich praktické neužitečnosti.
Také Georg Friedrich Wilhelm Hegel v paragrafu 408 své Encyklopedie filosofických věd píše, a Foucault ho přímo cituje, že v šílenství se otvírají hlubiny, které teprve dávají smysl lidské svobodě.
Avšak zatímco první tu má na mysli především výjimečné osobnosti Beethovenova formátu, druhý, resp. jeho instrumentalizace v duchu egalitářské ideologie "také ty" ("můžeš vše", U2, odtud "říše všedovolenosti"), tento nad jiné hraniční prožitek masifikuje, a tím nutně snižuje: na úroveň podbřišku, sodomistických orgií a pedofilních hledání.
První překlad do češtiny jako zjevný relikt tzv. "uvolnění" z konce šedesátých let vyšel již v roce 1971 (Psychologie a duševní nemoc).
V devadesátých letech následovaly Dějiny šílenství, Sen a obraznost, Myšlení vnějšku, Diskurs, autor, genealogie. Dohlížet a trestat dekádu uzavřelo.
K současnosti vyšlo česky přes patnáct titulů, některé opakovaně, řada z nich u nakladatelství Herrmann a synové včetně čtyřdílných Dějin sexuality.
K tomu "tisíc" biografií a studií.
Připočtěme ty od jeho vrstevníků (a o nich) jakými jsou Derrida nebo Deleuze, z jejichž dekonstrukce, nomádství či deteritorializace se vulgarizací rovněž stala určující dobová hesla, a otisk jejich vlivu na i zdejší věci veřejné nepřekvapí, vždyť dotvářel myšlení dílu či dílků dvou generací.
To vše je ovšem svět jiných.
Pro nás je tu "cesta lesem", také ta třetí nebo čtvrtá, "po zarostlých stezkách", i polních, příklady anarchy, Tajného Německa, politického vojáka, i onoho zvláštního typu člověka, jenž za dlouhé noci bdí a ve ztemnění světa střeží světlo lampy, aniž by doufal, že ještě spatří ty nové (a přece věčné), kteří se – možná – vynoří s úsvitem…
Zkušenost s obludnostmi, každodenními zrůdnostmi a zvrácenostmi tohoto světa jiných (mediálního i žitého), jenž není náš, mu však potvrzuje slova Dávilova:
"Účinně proti současnému světu konspirují jen ti, kteří v skrytu šíří obdiv ke kráse."