Už není moc prostoru pro pochybnosti a už neexistuje neutrální půda.

Cítíme to dříve, než to přijde. Klid přestává být všeobsažným slovem a mění se v konkrétní věci. Klidné ráno, pravidelný rozvrh... Bezpečí ještě existuje, dny plynou, aniž bychom viděli následky, věříme, že zem pod námi je pevná. Už cítíme, jak se to zužuje, jak se naše životy omezují na to, co je dostupné a k přežití. A víme, co to vezme nám všem, pokud zůstaneme uvnitř tohoto omezení a budeme tomu říkat opatrnost...

Demokracie slábne. 

Vidíme to na tom, jak se pravidla začínají ohýbat, aniž by to někdo přiznal. 

Zákon se stává nástrojem. 

Na některé lidi se uplatňuje tvrdě, na jiné mírněji. 

V praxi se přepisuje, kdykoli brání zisku nebo moci. 

O svobodě se mluví jako o značce, není považována za podmínku, kterou je třeba udržovat v každodenních rozhodnutích. 

Lidé si namlouvají, že je stabilní, trvalá, zajištěná. 

Ukazují na včerejšek jako důkaz zítřka. 

A část mě samého chápe toto pokušení. 

Pokud se chováte, jako by struktura byla pevná, můžete dál jíst, dál pracovat, dál se smát... 

Někdy toužím po té nevědomosti tak, jako vy toužíte po teplé dece, kterou byste si ale neměli přetahovat přes hlavu...

To je ten lepší případ. 

Nejhorší je jaderná válka. 

Ne teorie. 

Ne metafora. 

Záblesk, který promění města v negativ... 

Žár, který přeruší životy uprostřed myšlenky. 

Budoucnost zrušená v jediném okamžiku a pak dlouhé následky, které se nestarají o to, co a jak kdo "myslel".

Nemáme tajné bunkry. 

Žádné uzavřené dveře, které na nás čekají někde jinde. 

Naše rodiny nejsou chráněny vzdáleností, penězi nebo dobrými úmysly. 

Finance nechrání tělo před ohněm nebo radioaktivním spadem. 

Mohou koupit čas, ale nemohou koupit imunitu organismu. 

Lidé mizí stejně jako všechno ostatní. 

Vědomí toho mě neuklidňuje. 

Zvyšuje to tíhu, jako by mi něco hmatatelného tlačilo na žebra...

Je to větší než já a proto se moje váhání jeví tak malé a tak nebezpečné. 

Protože moje obavy nic nezpomalí. 

Moje pohodlí nemění trajektorii. 

Nezastaví systém v jeho nelidskosti. 

Zemřelo by mnoho lidí. 

Pravděpodobně lidé, které mám rád. 

Tváře, které si dokážu vybavit jasně.

Lidská těla nejsou stavěna pro to, co přijde pak. 

Škody působí dlouho poté, co zvuk utichne. 

Vzduch se stává něčím, co měříte. 

Voda se stává něčím, čemu nedůvěřujete. 

Těla selhávají běžnými způsoby, plíce, kůže, krev i půda selhává způsoby, které nelze zvrátit v lidském časovém horizontu. 

Neexistuje žádný obrat na burzách, který by to napravil. 

Žádná cena, která by obnovila ztracenou minulost. 

Slovo budoucnost se zmenšuje, až znamená pouze okamžité přežití a i to se zdá být jen vypůjčené.

Neexistuje způsob, jak bojovat v moderní světové válce, aniž by byl ohrožen celý druh. 

Žádný čistý konec. 

Žádné morální vítězství, které by se dalo použít k ospravedlnění ztrát. 

Pouze důsledky, které se vyvíjejí bez ohledu na záměr, bez ohledu na to, co si kdo namlouval.

Tak se znovu ptám sám sebe. 

Co chráním tím, že nic nedělám? 

Svůj život? 

Nebo jen svou rutinu? 

Své blízké? 

Nemohu jít dál a doufat, že se situace sama zlepší. 

Tento systém se sám neopraví, když mu stojí v cestě životy. 

Pokud se něco změní, změní se to proto, že někdo přeruší tento trend, dokud je to ještě možné... 

I když mě to bude stát pohodlí. 

I když mě to bude stát bezpečí. 

I když mě to bude stát tu část mě samého, která stále požadovala jistotu jako podmínku odpovědnosti.

Lidstvo může být lepší. 

Ne automaticky. 

Ne někdy. 

Pouze pokud se tak někdo rozhodne, dokud ještě existuje možnost volby. 

Dokud je okno ještě dostatečně otevřené, aby se na něj dala položit ruka a držela ho. 

A ten někdo se necítí jako hrdina. 

Ten někdo se bojí. 

Ten někdo má pocit, že je pozdě. 

Ten někdo jsem stále já...

Udělám vše, co je v mých silách, abych změnil naši cestu. 

Cokoli reálného, cokoli dosažitelného, cokoli, co zabrání budoucnosti, aby se uzavřela. 

Ne proto, že bych měl. 

Protože bdělost tvoří povinnost. 

Jakmile ten mechanismus uvidím, jsem jeho součástí. 

Moje nečinnost se stává součástí toho, jak funguje. 

Ta tíha je tady, protože je tady reálná skutečnost... 

Svědomí není osud. 

Je to zpětná vazba.

Pokud zůstávám nečinný, stále určuji, co bude dál... 

Ne prostřednictvím velkolepého morálního prohlášení, ale souhlasem s existujícím procesem... 

Ticho není neutrální. 

Ticho je mazivem v ozubených kolech.

Pokud jednám, přerušuji tento proces. 

Vnáším tření tam, kde se předpokládalo hladké pokračování. 

Ztěžuji automatický přechod k dalšímu kroku.

V tom je rozdíl. 

Nejde o svaté versus padouchy. 

O aktivitu versus pasivitu. 

K odpovědnosti se hlásím svým jménem. 

Ať mě to stojí, co to stojí. 

Pokud padnu, padnu. 

Rozhodl jsem se stát pevně. 

Bojuji za všechny..

A vy?

Q.S.