V audienční síni světa...
"Kdo jsi čtenáři, který čteš mé básně ode dneška za sto let? ... V radosti svého srdce můžeš pocítit živoucí radost, která zpívala jednoho jarního jitra, vysílajíc svůj šťastný hlas do dálky sta let."
Ze sbírky "Zahradník"
6
Krotký pták byl v kleci, volný pták byl v lese.
Setkali se řízením osudu, když přišel čas.
Volný pták volá: "Poleťme do lesů, můj milý!"
Pták v kleci šeptá: "Pojď sem, žijme spolu v kleci!"
"Kde bych mezi mřížemi rozepjal křídla?" ptá se volný pták.
"Běda!" pláče pták v kleci. "Nevěděl bych, kde si na obloze sednout."
Volný pták volá: "Zpívej mi písně lesů, drahý!"
Pták v kleci prosí: "Sedni si ke mně, naučím tě slovům moudrých."
Pták z lesa volá: "Ne, písním nejde naučit."
Pták v kleci vzdychá: "Běda, neumím písně lesů."
Jejich láska je silná touhou, ale nikdy se nemohou rozletět křídlo vedle křídla.
Dívají se mřížemi klece a marně chtějí poznat jeden druhého.
Mávají v touze křídly a zpívají:
"Pojď blíž, můj milovaný!"
Volný pták volá: "Nejde to, bojím se zavřených dvířek tvé klece."
Pták v kleci šeptá: "Běda, křídla mám slabá a mrtvá."
12
Až budeš mít plné ruce práce a budeš chtít naplnit svůj džbán,
přijď, přijď k mému jezeru.
Voda ti přilne k nohám a bude ti bublat svá tajemství.
Stín přicházejícího deště leží na písku a mračna visí nízko nad modrou čarou stromů jako těžký vlas nad tvým obočím.
Znám dobře rytmus tvých kroků, zní mi v srdci.
Přijď, přijď k mému jezeru, až budeš chtít naplnit svůj džbán.
Až nebudeš mít co dělat, až se ti zachce malátně posedět a nechat svůj džbán vznášet se na vodě,
přijď, přijď k mému jezeru.
Travnatý svah je zelený a je tu divokých květin bezpočtu.
Myšlenky se ti vykradou z temných očí jako ptáci z hnízda.
Závoj ti padne k nohám.
Přijď, přijď k mému jezeru.
Až se ti zachce zanechat hry a ponořit se do vody,
přijď, přijď k mému jezeru.
Nech svůj modrý plášť na břehu;
modrá voda tě přikryje a schová.
Vlny se budou stavět na špičky a líbat ti šíji a šeptat ti do uší.
Přijď, přijď k mému jezeru,
až se ti zachce ponořit se do vody.
Musíš-li se zbláznit a hledat ve vodě smrt,
přijď, přijď k mému jezeru.
Je chladné a bezedně hluboké.
Je temné jako spánek beze snů.
V jeho hlubinách splývají noci a dny a ticho jsou písně.
Přijď, přijď k mému jezeru,
chceš-li se utopit ve vodách.
49
Svírám jí ruce a tisknu si je k hrudi.
Pokouším se naplnit si náruč jejími půvaby,
vyloupit její sladký úsměv polibky,
vypít očima její temné pohledy.
Ale běda, kde je?
Kdo dokáže připravit nebe o jeho modř?
Pokouším se uchopit krásu;
uniká a zanechává mi v rukou jen tělo.
Zmaten a znaven se vracím.
Jak se může tělo dotknout květu,
jehož se smí dotýkat jen duch?
52
Proč zhasla lampa?
Zakryl jsem ji pláštěm, abych ji ochránil před větrem,
a proto zhasla.
Proč zvadl květ?
Přitiskl jsem si jej k srdci s úzkostlivou láskou,
a proto zvadl.
Proč vyschl proud?
Postavil jsem přes něj hráz, abych jej měl jen pro sebe,
a proto vyschl.
Proč praskla struna na harfě?
Pokoušel jsem se z ní vynutit tón,
který byl nad její síly,
a proto praskala.
74
V audienční síni světa sedí prosté stéblo trávy na témž koberci jako sluneční paprsek a půlnoční hvězdy.
I mé písně tak sdílejí sídlo v hlubině světa s hudbou mraků a lesů.
Ale tvé bohatství, boháči, nemá podíl na prosté vznešenosti radostného zlata slunce a na jemné záři zasněného měsíce.
Obloha, která vše objímá, mu nežehná.
A až přijde smrt, tvé bohatství zbledne a zvadne a zhroutí se v hromádku prachu.
Rabíndranáth Thákur: "Zahradník," Praha 1966
Rabíndranáth Thákur (1861−1941) byl indický bengálský spisovatel, básník, dramatik, filosof, hudební skladatel a malíř.
Narodil se v hlavním městě tehdejší Britské Indie – Kalkatě, v kulturní bráhmanské rodině, ve které získal i základní vzdělání.
Rodina vyznávala višnuismus, monoteistickou formu hinduismu, která kladla přísný důraz na nenásilí ("ahinsá"), na modlitbu a zbožnost.
Literárně tvořit začal velmi brzy.
V osmi letech psal básně, první krátké povídky, v šestnácti letech publikoval své drama.
V jedenácti letech cestoval spolu s otcem několik měsíců po Indii, kdy studoval literaturu, astronomii, přírodní vědy a psal básně.
Poté odešel studovat do Anglie s cílem stát se advokátem.
Po návratu se oženil a usadil se s rodinou v Shelidahu (dnes Bangladéš).
Zde hospodařil a věnoval se literární tvorbě.
V roce 1901 se přestěhoval na otcův statek v Santiniketanu.
Založil tam experimentální školu, v níž spojoval indické a evropské tradice.
Byl rovněž spoluzakladatelem Institutu pro zvelebení zemědělství.
Thákur navštívil více než třicet zemí na pěti kontinentech.
Přednášel, propagoval indické kulturní dědictví a filosofii, snažil se získat peníze pro školu v Santiniketanu.
Na svých cestách se setkával s mnoha významnými současníky, jako byli např. A. Einstein, M. Gándhí, Th. Mann, R. Rolland, W. B. Yeats aj.
Svými názory, které uplatňoval i v praxi, byl hlasatelem sociální rovnosti.
Byl přesvědčený humanista, vystupoval proti násilí a zotročování.
Stal se morální autoritou, která přesahovala hranice Indie.
V roce 1913 mu byla udělena Nobelova cena za literaturu za básnickou sbírku duchovní lyriky "Gítáňdžali" jako prvnímu neevropskému autorovi.
Obliby ve světě dosáhla také Thákurova milostná poezie.
V roce 1913 z ní pořídil nevelký výbor, doplněný "básněmi o životě", jak je autor sám charakterizuje a sám si jej také přeložil do angličtiny.
Sbírka vyšla pod názvem "The Gardener"("Zahradník").
Dosáhla mnoha vydání v nejrůznějších jazycích.
Je považována za jednu z nejlepších autorových básnických knih.
Nejedná se "pouze" o milostnou poezii; verše v próze jsou v této sbírce oslavou všeobjímající lásky, duševní lásky, oslavou života…
Básník ve sbírce shromáždil 85 básní ze svých bengálských sbírek "Sonár Tarí"("Zlatý člun"), "Čitrá"("Pestré barvy"), "Čaitáli" ("Pozdní žeň"), "Kalpaná" ("Sny") a "Kšaniká" ("Prchavé chvilky") z let 1893−1900.
V anglickém převodu nahradil jejich původní písňovou formu prózou, která z originálu přejímá jen charakteristický systém refrénů a metaforiku.
L.K.