Vážně takhle vypadá demokracie?
Taky máte ten pocit, že když si v Bruselu něco zamanou, tak to nakonec prosadí? Není divu. Ono k tomu totiž došlo už tolikrát, že se to stalo v podstatě pravidlem.
Stačí si ostatně vzpomenout, jak byla přijímána Lisabonská smlouva.
Původně měla mít charakter Ústavy, ale když ji v referendu odmítli občané Francie a Nizozemska, rozhodla se evropská vrchnost nadále neriskovat a najít takovou cestu, jak prosadit svou, aniž by se přitom musela ptát občanů členských zemí na jejich názor.
A tak Ústavu EU výměnou "úvodního listu" změnila na Lisabonskou smlouvu, pro jejíž schválení již nebyl v drtivé většině zemí souhlas občanů potřebný.
A v Irsku, kde nutný byl, se hlasovalo tak dlouho, dokud v této formě neprošla.
Istanbulská úmluva leze oknem
Pro evropskou vrchnost přitom nejspíš neplatí žádné hranice a hledá cesty, jak prosadit svou i v oblastech, které nejsou v její výlučné pravomoci.
Pamatujete třeba na Istanbulskou úmluvu?
EU k ní přistoupila jako celek.
Z čehož plyne, že přestože ji naše země neratifikovala, tak pro nás platí v oblastech, ve kterých mohou unijní orgány uplatňovat své pravomoci.
Mezi něž patří třeba právo azylu.
A tak jsme nyní i my povinni poskytnout mezinárodní ochranu například každému, kdo je ve své zemi vystaven nebezpečí z důvodu "genderově podmíněného násilí".
Ale to je zjevně evropské vrchnosti málo, a tak hledá cesty, jak "procpat" Istanbulskou úmluvu i do zemí, které ji neratifikovaly, také v oblastech, kde výlučné pravomoci nemá.
Před koncem volebního období minulého europarlamentu tedy připravila návrh právního předpisu, který je Istanbulské úmluvě podobný jako vejce vejci.
Sice se nestihl schválit a padl tedy takříkajíc "pod stůl", ovšem vzhledem k tomu, že současná evropská vrchnost drží stejný kurz jako ta minulá, je podle mne jenom otázkou času, kdy se najde někdo, kdo jej z "pod stolu" vytáhne.
Do kategorie "ať si občané pindaj, my si stejně uděláme, co chceme" pak patří nepochybně i nedávno schválené přitvrzení Green Dealu ve formě přijetí stachanovského závazku snížit do roku 2040 emise CO2 oproti roku 1990 o 90 % a potvrzení systému ETS2 včetně nechvalně známých emisních povolenek pro domácnosti a firmy.
Členské státy vyjadřovaly vůči těmto záležitostem značný odpor, a tak došlo ke zdánlivému ústupku v tom smyslu, že 5 % (místo původních 3 %) onoho snížení může být ve formě "mezinárodních uhlíkových kreditů" (tedy, že nemusí jít o snížení emisí v daných zemích, ale prostřednictvím "dekarbonizačních" projektů v zemích jiných) a že ETS2 se o rok odkládá.
Jenomže tato zdánlivá změkčení jsou podle mne ve skutečnosti přitvrzením.
To, že ETS2 začne o rok později, totiž neřeší problém růstu cen topení, paliv a následně úplně všeho.
A tím, že přijde o rok později, aniž by došlo k prodloužení celého plánu dosažení dekarbonizace (tedy do roku 2050), tak o to rychlejší tento růst cen bude a o to větší budou inflační šoky, které vyvolá.
A nic neřešícím je i ono navýšení "mezinárodních uhlíkových kreditů".
Ani to totiž nezmírňuje zničující dekarbonizační cíle.
Šmírování znovu
Evropská vrchnost jen tak nevzdává ani úsilí o přijetí neblaze proslulé "šmírovací vyhlášky".
Pokoušela se o to již vrchnost minulá, ale nakonec neúspěšně.
Tedy z jejího pohledu, protože pro občany to dopadlo dobře.
Před necelým půlrokem si tak vytklo "dánské předsednictví" za cíl celou záležitost dotáhnout do konce.
Ani jemu se to nezdařilo, když se členské země postavily proti a zdálo se, že nebezpečí brutálních zásahů do soukromí občanů EU je tím zažehnáno.
Jenomže to byla předčasná radost.
Šmírování našeho soukromí totiž opět hrozí, a dokonce v ještě horší podobě.
Vyplývá to z návrhu, který byl předložen pracovní skupině Rady EU.
Podle něj mají poskytovatelé internetových služeb přijmout "vhodná opatření ke zmírnění rizika zneužívání (dětí) na svých platformách".
Což je podle mne hodně "flexibilní" požadavek, který vytváří evropské vrchnosti půdu k tomu, aby donutila jednotlivé poskytovatele skenovat a vyhodnocovat každou soukromou zprávu.
Samozřejmě včetně těch, které jsou chráněny šifrováním.
Aby totiž mohli poskytovatelé "zmírňovat rizika zneužívání", musí je být schopni nejdříve identifikovat.
A to nejde jinak než plošným šmírováním.
Podobných příkladů bychom našli v dávnější i nedávné minulosti jistě celou řadu.
Všechny mají společné to, že evropská vrchnost si nakonec našla cestičku, jak prosadit svou.
Pravda, za pomoci Evropského parlamentu, kam byli zvolení zástupci občanů EU.
Což vytváří zdání demokratičnosti.
Jenomže, co je to za parlament, když nemá zákonodárnou iniciativu a jediné co může, je tak odkývat (případně neodkývat) to, co mu předloží úředníci z Evropské komise.
Jinými slovy v EU se může realizovat pouze to, co chce Evropská komise, a naopak neexistuje žádná reálná možnost prosadit vůli občanů.
Vážně takhle vypadá demokracie?