Věnováno všem velkým dobyvatelům – minulým, současným i budoucím…
Text titulku je dedikací vyrytou na rámu obrazu Apoteóza války, jehož autorem je významný ruský malíř Vasilij Vasiljevič Vereščagin (1842–1904).
Apoteóza války je jedním z Vereščaginových nejvýraznějších děl.
Slovo apoteóza pochází z řečtiny, apotheosis, a znamená zbožštění…
V umění a literatuře je tento termín často spojen s glorifikaci činů vojevůdců nebo panovníků.
Je snad Vereščaginovo dílo oslavou války?
Nikoli…
Malíř výraz apoteóza použil ironicky…
Namísto oslavy války, jak by název mohl na první pohled naznačovat, obraz přináší nemilosrdnou kritiku válečných hrůz.
Namísto glorifikace války přichází její ironické zpochybnění…
Název Apoteóza války neoslavuje vítězství ani hrdinství protagonistů války…naopak zdůrazňuje hrůzné důsledky války a ukazuje hloubku lidského utrpení.
Autor zvolil vznešený termín záměrně, aby kontrastoval s děsivým obsahem obrazu.
Dedikace vyrytá v rámu obrazu ještě autorovu ironii zesiluje.
Namísto oslavování dobyvatelů je Vereščagin obviňuje z vraždění …zabíjení a ničení.
Naznačuje, že válka není cestou k věčné slávě, ale k zapomnění a zániku.
Vereščaginovo dílo zobrazuje pyramidu lidských lebek na pozadí zničeného města a spálených stromů uprostřed sluncem rozžhavené stepi…
Pyramida lebek evokuje starodávný motiv "memento mori" (pamatuj na smrt), který připomíná pomíjivost lidského života.
Kolem pyramidy krouží vrány…hledající možná ještě zbytky potravy …
Myšlenku smrti vyjadřují i jizvy po šavlích a otvory po šípech na lebkách.
Všechny detaily obrazu symbolizují smrt…zkázu a zmar…bez slávy a beze smyslu.
V obraze je však ukryto něco víc než jen "pouhé" naturalistické zobrazení války v její surové podobě.
Vereščagin do něj vložil hluboký cit, který nás vede k zamyšlení nad směřováním lidské civilizace…
Obraz autor dokončil v Mnichově v roce 1871, nedlouho poté, co se vrátil z cesty po Turkestánu.
Plátno se původně jmenovalo Triumf Tamerlána.
Námět měl být možná připomínkou krutého turkického vojevůdce a dobyvatele, který ve 14. století vytvořil obrovskou Tímúrovskou říši rozkládající se především na území dnešního Íránu, Turkmenistánu, Uzbekistánu a Afghánistánu s hlavním městem Samarkand.
Jeho vojska za sebou zanechávala pyramidy lebek…
Podle legendy si jednoho dne dvě ženy stěžovaly Tamerlánovi na své manžely utápějící se v hříchu a zhýralosti.
Tamerlán nařídil válečníkům své dvousettisícové armády, aby přinesli uťaté hlavy zhýralých manželů…
Poté nechal vystavět sedm pyramid z lidských hlav…
Podle jiné verze Vereščagin slavný obraz Apoteóza války vytvořil pod dojmem příběhu o tom, jak vládce Kašgaru, Walí Chán nechal popravit německého cestovatele Adolfa Schlagintweita a nařídil umístit jeho hlavu na vrchol pyramidy z lebek dalších popravených.
Apoteóza války silně zapůsobila na své současníky.
Na výstavě v Mnichově měl obraz na náčelníka německého generálního štábu, polního maršála Helmutha von Moltkeho, takový účinek, že zůstal beze slova stát…
Okamžitě zakázal německým vojákům výstavu navštívit.
Obraz otřásl mnohými návštěvníky výstavy…
Přeneseme-li se do současnosti…obrazy brutálního vraždění…máme dennodenně před očima…
Jsme schopni vnímat nezměrné utrpení těch, kteří jsou zasaženi válečným běsněním?
Dotýká se bolest druhých i našich srdcí…našeho svědomí?
Vzbudí v nás soucítění?
Soucítění, které vede k činu…
Třeba "jen" k prvnímu kroku… k niternému odmítnutí války … i k odmítnutí ztotožnit se s válečnými přípravami, jakkoli jsou zabaleny v hávu "nezbytné obrany"…
"Lhostejní se na světě spravedlnosti a cti nepodílejí," připomínal ve svých textech spisovatel Arnošt Lustig.
Nechť je to svět spravedlnosti…a cti…na kterém se podílíme.
Vasilij Vasiljevič Vereščagin
Vasilij Vasiljevič Vereščagin se narodil 14. října 1842 v Čerepovci v Novgorodské gubernii v rodině statkáře, příslušníka starobylého šlechtického rodu.
Z matčiny strany byl tatarského původu.
Vyrůstal společně se sedmi sourozenci, z nichž bratři Sergej a Alexandr se stali vojáky z povolání.
Michail, Alexej a sestra Marie zůstali ve stínu svých slavnějších bratrů.
Již v osmi letech Vasije otec přihlásil do námořní přípravky v Carském Selu, v roce 1853 nastoupil na námořní kadetní školu v Petrohradě; současně s ní navštěvoval kreslířské kurzy.
V letech 1860−1863 studoval historickou malbu u profesorů Alexeje Markova, Fjodora Möllera a Alexandra Beidemana na Petrohradské akademii umění.
V roce 1865 studoval na Pařížské akademii, na Ecole des Beaux-Arts u Jeana-Léona Gérômea, a o rok později se vrátil do vlasti.
Vereščagin byl nejen umělec, ale také voják.
V roce 1867 se připojil k ruské vojenské výpravě do Turkestánu pod vedením generála Konstantina von Kaufmana.
Za obranu samarkandské pevnosti, kterou s hrstkou ruských vojáků hájil před vzbouřenými místními kmeny, byl Vereščagin vyznamenán Řádem sv. Jiří.
V roce 1871 se přestěhoval do Mnichova, kde dokončil obrazy inspirované pobytem v Turkestánu, Turkestánskou sérii, na kterých zachytil své osobní zkušenosti z válečných operací a utrpení lidí během války.
Obrazy Smrtelně zraněný, Ať jen vejdou a Vešli vyjadřovaly bezprostřední dojmy z obrany samarkandské pevnosti.
Do Turkestánské série patří také obraz Apoteóza války z cyklu Barbaři.
V tomto cyklu autor odsuzuje všechny dobyvačné války a barbarství despotických vládců.
Obrazy zaznamenaly velký ohlas jak v Evropě, tak v Rusku.
Když se v roce 1874 konala v Petrohradě výstava Vereščaginových turkestánských obrazů,
údajně vzbudila nelibost cara Alexandra II i vojenských kruhů, jimiž byl obviňován z anti-vlastenectví a sympatií k nepříteli.
Budoucí car Alexandr III. vyjádřil svůj názor na umělce těmito slovy:
"Jeho neustálá tendenčnost je v rozporu s národní hrdostí a lze z ní vyvodit závěr: buď je Vereščagin surovec, nebo naprosto šílený člověk."
Během svého života cestoval po Střední Asii, Britské Indii, Kavkazu, Blízkém východě, Evropě a USA.
V letech 1874–1876 navštívil Britskou Indii, kde studoval tamní kulturu a architekturu.
Jeho cesty do Himálají a Tibetu mu rovněž poskytly inspiraci pro mnoho děl.
V rusko-turecké válce (1877–1878) sloužil Vereščagin jako dobrovolník a zúčastnil se také několika bitev.
Dojmy z tohoto válečného tažení zpracoval v řadě obrazů Balkánské série, která vznikla v Paříži v letech 1878–1891.
S realistickou pravdivostí ukázal celou tragédii války, útrapy vojáků i jejich statečnost v obrazech Panichida, Ležení na Šipce, Hroby na Šipce, Před útokem, Po útoku, Zajatci, Vítězové a další.
Balkánská série byla vystavována v letech 1879–1887 v hlavních uměleckých centrech Evropy přinesla Vereščaginovi světovou proslulost.
Po skončení rusko-turecké války dále cestoval, nejprve navštívil znovu Britskou Indii a poté cestoval po Sýrii a Palestině.
Během tohoto období vytvořil novou sérii obrazů a skic dokumentárně etnografické povahy, většinou zobrazující krajiny a stavby související s biblickými legendami.
V letech 1884–1885 namaloval trilogii s námětem poprav: Ukřižování za vlády Římanů, Rozstřílení děly v Britské Indii a Poprava spiklenců v Rusku, v nichž poukázal na krutost a nespravedlnost v různých historických etapách dějin.
Sám autor k tomu napsal:
"Při mých pozorováních života během mých rozmanitých cest po světě mě obzvláště zasáhla skutečnost, že i v naší době se lidé všude navzájem zabíjejí pod nejrůznějšími záminkami a nejrůznějšími způsoby.
Masové vraždy se stále nazývají válkou a vraždy jednotlivců trestem smrti.
Všude stejné uctívání hrubé síly a stejná nedůslednost…
A to se děje i v křesťanských zemích ve jménu Toho, jehož učení bylo založeno na míru a lásce.
Tato fakta, která jsem měl možnost mnohokrát pozorovat, zanechala v mé duši silný dojem; po pečlivém zvážení tématu jsem namaloval několik obrazů zachycujících scény války a poprav."
V roce 1904, během rusko-japonské války, se vydal do Port Arthuru, aby zachytil bitevní scény.
Vasilij Vasiljevič Vereščagin tragicky zemřel 13. dubna 1904, když bitevní loď Petropavlovsk, na které se plavil, narazila na japonskou minu a explodovala.
Vereščagin je považován za jednoho z nejvýznamnějších ruských realistů 19. století.
Jeho díla se vyznačují precizními detaily, dramatickou kompozicí a silným emocionálním nábojem.
Na rozdíl od idealizovaných válečných obrazů své doby, které glorifikovaly válku, Vereščagin ji ukazoval v její kruté realitě – mrtvá těla, utrpení raněných, zdevastovná krajina.
Tento přístup byl zcela nový, často i šokující, což vedlo k tomu, že některé své obrazy nemohl, vzhledem k cenzuře, vystavovat…
Nebyly to však válečné výjevy, které umělec tolik toužil na svých obrazech zachytit…:
"Slunce jsem miloval celý život a chtěl jsem ho malovat.
Poté, co jsem musel zažít válku a říct o ní své slovo, jsem byl rád, že se mu mohu věnovat.
Ale zuřivost války mě pronásleduje znovu a znovu."
L.K.