Volby v soumraku světa
Nekontrolovaná moc zapustila hluboké kořeny. Nenápadně, skrytě, pod rouškou... Právě tak, jak je to její přirozeností. Nic nevyjeví předem, v jasném světle, protože lidé ještě nejsou tak otupělí a vnitřně mrtví, aby to všechno, co s nimi zamýšlí, přijali. Proto se jim jedy podávají po kapkách, ještě nedávno "pro radost a obveselení, zpříjemnění života", později "pro větší efektivitu a prosperitu", a nyní již výhradně pro "obecné dobro všech a všeho" prostřednictvím strachu... I to je ovšem jen pouhý předstupeň bezohledného násilí, jímž nová totalitní hydra skrze válku, strach a ponížení ohlašuje příchod svého technologického Mordoru. A v tomto čase se malý národ uprostřed Evropy ocitá ve volbě, kam se bude ubírat dál jeho bytí/nebytí. Jak rychle, nebo jak pomalu... Tik tak, tik tak...
Po četných zkušenostech by již měl znát, kam ho vedou hesla mafií, sliby jejich nastrčených figur. Měl by...
Kdyby....
Kdyby nebyl otráven, omámen až ke stavům horečného blouznění, které střídá letargie a deziluze.
Kdysi čerpal svou moudrost z knih a zkušeností předků, dnes si nechává povinně píchat do žil propagandu, inhaluje lež a dostává obklady z klamů.
Dřív poslouchal amplióny na náměstí a návsi, četl úvodníky a srovnával s realitou.
Dnes už si každý do svého domu pustil vlastního Goebbelse, Urválka a Rudé Khméry, vpustil do svého příbytku Erýnie a všechny běsy globalizovaného světa...
Ba co víc, už si je nosí sebou v podobě malých skříněk s displejem, z nichž se zakaleným zrakem vstřebává svou denní dávku servírované hypnózy.
Kolik, jaké množství, to si už vůbec neuvědomuje.
Ta doba, ten stav hypnózy, to zotročení, kterému se den za dnem víc a víc podvoluje, čím víc narůstá digitální zeď, kterou je obklopen ze všech možných stran...
Každá cihla té zdi má velký nápis "svoboda", každý spár ve zdi nese ozvěnou "demokracie"...
Čím méně skutečné svobody, tím více cihel se na zeď dodá, čím méně demokracie, tím těsnější jsou spáry...
A tmelí se a tmelí...
U narozených do "nové doby" jsou již oba pojmy pevně spojeny se svým pravým opakem, již se tak narodili, jejich svobodná vůle je determinována, omezena, neutralizována převrácením významu slov, pojmů.
Co zbylo?
Relativně mnoho, ale vyžaduje to vůli, touhu pátrat po příčinách neutěšeného stavu, touhu vidět věci takové jaké jsou, nepřefiltrované mohutným aparátem překrucování a zatemňování, který si lidé naivně a bez bdělosti pustili do svých životů a který je nyní ovládá, aniž by si to uvědomovali.
Proto nevidí lež, nerozpoznají ji od pravdy, protože vše bylo neúnavně relativizováno, zaměňováno ve svém významu, ve své podstatě.
Systému se podařilo zneuctít lidstvo až k podmíněným reflexům neustálým memorováním hesel, reklam, polopravd a lží o všem a o všech.
Ale stále existuje perspektiva, světlo poznání skrz něž lze vidět podstatu všech věcí.
Musíme ovšem chtít, musí uvnitř tikat ty hodiny věčnosti, které jsou v srdci každého člověka.
Ty hodiny jsou současně morálním kompasem, který nás neomylně vede na cestě ven z chaosu, krve, smrti a ponížení ke Světlu.
Kompasem, který je pravým opakem všech nastrčených a nastrkovaných "morálních majáků" společnosti, které vygeneroval temný systém, aby skrz ně sděloval zotročovaným svá přání... hlasy přemoudřelými a líbeznými.
Jako Sirény, lákající argonauty mezi skaliska....
Vždyť podívejte na ty známé tváře, které tu s námi jsou a baví nás ... přece by ve své moudrosti nelhaly...
Ale jakou moudrost má hlásná trouba, jakou moudrost má prázdná dunící nádoba kromě ozvěny hlasu, který ji naplnil...
Je mnoho trub a nádob, které dnes a denně zvučí ozvěnou moci...
Některé z tuposti, jiné za nový kabát, další za pohodlný život, který je tak vzdálený těm "obyčejným" tam dole...
Naše svobodná vůle spočívá v tom, že činíme rozhodnutí.
A to rozhodnutí by nás mělo vést k tomu, abychom učinili nezbytné, abychom řekli ne sílící temnotě a do jejího soukolí nasypali co nejvíce písku.
Neučiníme-li to, rozemele nás a náš prach vtělí do svého temného soustrojí.
Učiňme rozhodnutí, protože to my sami, jsme ta rozhodnutí....
Pozvedněme svůj hlas v temnotě přítomného věku....
Nechť kapky splynou v mohutný proud vody živé!
Quintus Sertorius