V aktuálním případě Petra Pitharta bych sázel na syndrom víry ve lži vlastní a lži svého okolí. Jak (prý) řekl Winston Churchill: "Věřím jen těm statistikám, které jsem sám zfalšoval".

Mě zaujaly zejména dvě teze, které se vinou již několik let jako červená nit ve výkladu Mnichovského ultimáta, na němž se dohodly evropské mocnosti první kategorie (Německo, Británie, Franci, Itálie) roku 1938 o nových hranicích Německé říše Adolfa Hitlera se zbytkem Československa, a které Československu nařizovalo odevzdat třetinu svého území se vším všudy včetně vojenského vybavení (to pak bylo pak využito Hitlerem k tažení na Paříž).

Jedna teze praví, že nás vlastně Francie a Británie nezradily, že to byl někdo jiný, my sami a nebo - Beneš!

Druhá teze praví, že nedozírné škody byly napáchány tím, že když už jsme se sami zradili v Mnichově před Mnichovem, nebránili jsme se vojensky a tím jsme se zradili podruhé! 

Zase ten Beneš!

Čili když už jsme na sebe upletli Mnichov, měli jsme se jeho výsledku vojensky bránit. 

O nic by celkem nešlo, kdyby se těmito novými výklady historie nesledovaly určité cíle.

První teze nám má napovědět, že smluvní závazky drahé západní demokracie vlastně plní a pokazit si to můžeme jen sami. 

Teze č.1 prostě praví, že na Západ se můžeme spolehnout (a na NATO zvlášť).

Teze č. 2 praví, že "je lepší zemřít ve stoje než žít na kolenou".

To je jistě míněno dobře, ale je k tomu třeba užívat rozumu a nepočínat si jako japonští kamikadze. 

Válčící národ je z nějakého tajemného důvodu různými odborníky považován za lepší než ten, který ke zbrani sahá velmi nerad. 

Podle mého soudu je však mnohem lepší mírně pootočená teze korespondující se zdravým rozumem i křesťanskou etikou mnohem lépe:

"Lépe je žít ve stoje, než zemřít na kolenou."

Na kolena padlo Polsko, ač je nám "odborníky" ve své militantnosti dáváno za vzor. 

Polsko padlo na kolena a zemřelo. 

Kdyby je nevzkřísila Rudá armáda v letech 1944 až 1945, žádného Polska by dnes nebylo. 

Jednalo by se jen o gubernii Velkoněměcké říše. 

Podobně bychom dopadli v Čechách, na Moravě a ve Slezsku (ze kterého si původně Polsko ve shodě s Hitlerem v roce 1938 chutě ukouslo). 

Ať bychom se v roce 1938 spojenectví Německa, Británie, Francie, Itálie (a Polska a Maďarska) bránili nebo ne, bez porážky Německa Rudou armádou bychom tvořili Protektorát Čechy a Morava - i když to už spíše také ne. 

V prostoru Čech by většinovou populací byli Němci a Češi by tak maximálně osídlovali Sibiř. 

Na kolenou. 

Ano, tak by totiž dopadla naše obrana, tak dopadla obrana Polska, které je nám dáváno za vzor a konečně tak dopadne i současná obrana Ukrajiny.

Polsko, spoléhající se koncem 30. let minulého století na pakt s Německem, Británií a Francií, bylo vyšplouchnuto, tedy napadeno Německem a současně zrazeno Británií a Francií, jež v té době vedly válku, která později vešla do historie jako "směšná" nebo "podivná".

Nakonec lze konstatovat, že pokud by zvítězilo ve válce Německo a nikoliv Sovětský svaz, nebylo by dnes vůbec žádného Polska. 

Znovu: Kdyby Sovětský svaz neporazil Německo, nebylo by Polska.

Polský lid rád zapomíná na takovou nepříjemnou skutečnost. 

Raději zapomenout, že za svůj život vděčíte těm, jež nenávidíte. 

Je příjemné snít o svém statečném minulém životě a malovat si světlé zítřky skrze takto vysněnou minulost. 

To samé platí pro Ukrajinu. 

Kdyby Rudá armáda neporazila německý Wehrmacht, nebylo by žádné Ukrajiny. 

V nejlepším případě by šlo opět o část gubernie Velkoněmecké říše. 

To není spekulace. 

Adolf Hitler nechal špičky ukrajinských nacionalistů internovat bez ohledu na to, že mu vyjádřili absolutní loajalitu. 

Hitler prostě Slovany opovrhoval. 

Chtěl je zotročit a nikoliv jim rozdávat národní, natož státní samostatnost. 

Dnes těmto Hitlerovi loajálním nacionalistům stavějí na Ukrajině pomníky a pojmenovávají po nich ulice.

Pokud jde o současnou Ukrajinu, tak ta přestala být samostatnou zemí nejpozději roku 2014. 

Samostatná Ukrajina už neexistuje a existovat nejméně pár desítek let nebude. 

Za dobu své víceméně samostatné existence mezi roky 1991 a 2014 dokázala odradit miliony občanů od pobytu na svém území tak, že po milionech emigrovaly po celé Evropě, včetně – a nebo spíše v první řadě - do Ruska. 

Po prohrané válce s Ruskem zůstane Ukrajina zubožená více než dřív, to je jasné. 

Statisíce mrtvých, statisíce zmrzačených, miliony v emigraci, zničená infrastruktura.

Teze nové "historie"

A jak se vyrábí takový nový historický guláš? 

Vytrhne se z kontextu nějaká událost a tímto novým kontextem se mlátí obecenstvo po hlavě tak dlouho, až z toho úplně zblbne. 

Tak nám Pithart říká, že Beneš je zrádce, protože poslal depeši, že Československo je ochotné část svého území Německu odevzdat. 

Západ je v tom prakticky nevinně, protože se k této Benešově iniciativě jen přidal a trochu tu zrádcovskou nabídku rozšířil (asi desetinásobně). 

Beneš každopádně otevřel stavidla, otevřel Pandořinu skříňku nabídky odevzdání část území Hitlerovi. 

Vinen je Beneš. 

Je to zrádce národa českého, moravského, slezského a trochu i toho slovenského.

Tato metoda přijatá panem doktorem práv, Pithartem, je metodou rozšířenou. 

Tak se například do zblbnutí v televizi klade reportéry otázka: 

"Kdo zahájil válku na Ukrajině? Kdo je agresor?" 

Správná odpověď je – Rusko. 

Pokud neodpovíte na první dobrou ihned "správně" tj. "Rusko", budou otázku opakovat do zpitomění. 

Dějiny konfliktu na Ukrajině v České televizi začínají 24. 2. 2022. A nikdy jinak!

Pro Pitharta ohledně ultimáta z Mnichova začínají 10 dnů před Mnichovem. 

To se podle "nové historiografie" jednou takhle pan prezident Beneš probudil, a řekl si "máme to v republice pěkné poměry, ze zahraničí cítím plnou podporu od mých přátel z Británie a Francie, ale i tak si myslím, že bychom to mohli vylepšit, že by část Československa mohla připadnout Hitlerovi, protože on by to chtěl" (a ještě mnohem více).

"Takže, jelikož jsem se dobře vyspal a cítím podporu všeho lidu včetně německé demokratické menšiny, která nacismus, antisemitismus a fašismus odmítá jako nehumánní a pana Hitlera by nechtěla mít šéfem státu, když má mě, kterého podporuje celý demokratický Západ, rozhodl jsem se zradit český národ ve prospěch pana Hitlera, na kterého jsem sice dodnes dštil oheň a síru, ale zželelo se mi jej, a proto nabídnu kousek Československa ve prospěch fašistického Německa". 

Tak se probudil, poslal svého emisara ke spojencům a ti celí zkoprnělí nad tou nenadálou iniciativou svolali konferenci do Mnichova, aby takovou nesmělou nabídku desetinásobně rozšířili, aby udělali Benešovi a československým občanům, svým spojencům desetkrát více radosti než zamýšleli. 

Nemohli tušit, že takové počínání pak komunistická historiografie zkreslí a označí všechny za zrádce. 

Francii a Británii zvlášť. 

Takovou nespravedlnost však posametoví historici nechtějí tolerovat a uvádějí věci na pravou míru. 

Nikoliv Západ, ale Beneš zradil!

Ten veškerý nátlak diplomatů Británie a Francie ve prospěch nového Německa pod vedením Adolfa Hitlera trvající řadu let si (komunistická) historie prý vysnila. 

Nic takového se nestalo, to se jen 10 dnů před Mnichovem Edvard Beneš podivně vyspal - a zradil. 

Navzdory neutuchající podpoře Západu. 

Tak praví historiografie nová, celá krásně sametová.

Budoucnost nové historie

Mně osobně taková nová historie nevyhovuje, nejen protože útočí na zbytky mého chatrného rozumu, ale je jedním z mnoha střípků vedoucích k nové válce navazující na Napoleonovo a Hitlerovo tažení na východ. 

Útěchou by mně mohlo být přesvědčení, že skončí porážkou těchto militaristů tak jako tomu bylo dříve, ale není. 

Protože Napoleonovo tažení skončilo devastací nejméně 1 milionu životů, Hitlerovo kolem 40 milionů a to nové bude ve stamilionech nebo i v miliardách. 

Pýcha. 

Naše pýcha nás oslepila tehdy i dnes. 

Patříme prý Západu! 

Tak se cítíme tak nějak lépe. 

Výše než ti ostatní - z východu. 

Podle našeho "skromného" úsudku všechny převyšujeme. 

Tak jsme pyšní. Co dobrého asi může vzejít z východu, že?

A tak na závěr přidávám masarykovské:

Ježíš, ne Cézar!

(Tedy řešením je Ježíšova etika! Ne Cézarova! )

Navzdory dnešnímu mainstreamu řvoucímu s podporou a dotací zbrojařské lobby a toleranci tak jako vždy zpitomělou veřejností stále hlasitěji:

Ježíš ne, Cézar!!!

(Tedy: Ježíšovo mírové řešení nechceme! Chceme Cézara! Vyhladit Amaleka)

Pokud jde o toho Pitharta, tak jej naleznete např. ZDE
a ZDE

A erudovaná odpověď historika, který si ještě zachoval trochu cti (a odvahy) ZDE

PS

Pokud nějaký nadšenec dočetl až sem, mohl by si položit otázku:

autor preferuje mírové řešení, ale vlastně adoruje vítězství Rudé armády. 

Tedy Césara - Stalina. Tak kde je ten jeho Ježíš?

K tomu je třeba říci, že Stalin nespadl z nebe, ale byl výsledkem 1.světové války, akce Německa podporujícího Lenina a uzavření míru na východní frontě. 

A Lenin byl výsledkem mj. neutěšených sociálních poměrů v Rusku. 

Podobně jako Hitler byl výsledkem neutěšených sociálních poměrů v Německu po 1.světové válce. 

Z hlediska Británie a Francie nešlo ve 2.světové válce o nějakou humanitární operaci na záchranu Židů nebo snad dobrých Čechů. 

Připomeňme si jen zacházení Britů s Afričany, Indy a dalšimi národy. 

Podobně akce Francie v Africe či Asii měly hodně daleko do demokracie a humanity. 

II. světová válka byla pokračováním té první a obecně byla výsledkem militarismu, rostoucích výdajů na armádu v Evropě (mj. zavedením povinné vojenské služby) a nikoliv pacifismu. 

Podobně jako tomu bude v té příští, která se pěkně rozbíhá.

Zdroj

Q.S.

Erudovanou odpověď historika připojuji přímo zde:

V posledních měsících můžeme na internetových stránkách sledovat urputnou snahu některých novinářů radikálně překreslovat dosavadní interpretace některých aspektů naší moderní historie.

Takovými příklady mohou být články Jana Urbana, vykreslující tzv. třetí československou republiku (1945-1948) jako fašistický stát nebo texty Petra Pitharta, představující Edvarda Beneše jako diktátora, který mohl po válce úplně za všechno, co se u nás odehrávalo. 

Tyto texty byly publikovány v knize "České průšvihy 1945-1948," vydané Ústavem nezávislé žurnalistiky v letošním roce). 

O třetí republice někdy jindy.

Snad bych úvodem měl předeslat, že si Petra Pitharta velmi vážím nejen jako originálního a podnětného myslitele, ale i jako statečného člověka – disidenta v době komunistického režimu a velkého demokrata, který se svou aktivní politickou prací v rolích českého premiéra i předsedy Senátu po roce 1989 výrazně zasloužil o vysokou kvalitu naší demokracie. 

O to více mě mrzí, že jako historik nemohu mlčet k účelovému překrucování našich moderních dějin, kterých se dopouští v rozhovoru s Janem Gazdíkem ("Češi si nepřiznali, že je Beneš zradil už před Mnichovem, říká Petr Pithart", Seznam Zprávy, 9.10.2025)

Rozumím tomu, že dnes je těžké zaujmout v historii nějakým originálním, ale zároveň seriózním výkladem. 

Téměř všechna klíčová témata moderní československé a české historie máme popsána v mnoha knihách a časopiseckých studiích současných českých historiků starší i mladé generace. 

Knihy na tato témata pravidelně lámou prodejní rekordy v knihkupectvích. 

A tak se objevuje snaha některých historiků či novinářů zaujmout novými, neotřelými pohledy, které mají většinou tendenci provokovat nějakou silnou tezí, která nezapadne v headlinech internetových médií. 

A aby mohli provokovat, musí přehánět, přicházet se "skandálními odhaleními, která ještě nikdo předtím neodhalil", a tak podobně.

A to tak trochu dělá v posledních měsících Petr Pithart. 

Publikuje řadu článků na internetu na témata našich moderních dějin, v nichž rozvíjí velmi sporné teze. 

Jeho metoda je celkem jednoduchá: většinou popisuje obecně známou pravdu, ale aby dodal důrazu svým objevům, některá fakta ohýbá nebo obecně známé interpretace posouvá určitým konfliktním, někdy až extrémním způsobem, aby to vypadalo zajímavě. 

Některé Pithartem prezentované teze však bohužel postrádají vědeckou uměřenost, na kterou jsem byl v jeho textech dříve zvyklý. 

A tak například tvrdí, že Edvard Beneš byl fakticky zrádce, který po roce 1945 přenechal republiku komunistům, nebo se hlásí k absurdní tezi Jana Urbana, že třetí republika byla fašistickým státem. 

Vážím si v duchu Voltairova pluralismu v historickém výzkumu, to ale neznamená, že mohu mlčet, když se domnívám, že dochází k hrubému zkreslování historické reality.

Ani v nejmenším nejsem nekritickým obdivovatelem Beneše. 

Myslím, že - jako každá velká historická postava - má své klady a zápory. 

Určitě se mu dají vyčítat mnohá politická rozhodnutí. 

Problém ale je, když tak činíme bez ohledu na politickou a historickou realitu doby, o které píšeme. 

Petr Pithart a někteří další publicisté dnes módně viní Beneše za všechny průšvihy, které u nás po roce 1945 nastaly: nástup komunistů, vyhnání Němců, všeobecné násilí a neúcta k právu, znárodnění, podlehnutí Stalinovi, odmítnutí Marshallova plánu, únor 1948 a likvidace demokracie. 

Měli bychom ale být schopni vnímat skutečnou podobu ústavního systému poválečné třetí republiky a roli prezidenta jako jednoho z aktérů tohoto systému. 

Beneš byl nepochybně veřejností nejvíce uznávanou autoritou ze všech tehdejších politiků. 

Nikdo neměl takový respekt a důvěru občanů jako on. 

Byl vnímán jako symbol kontinuity s první republikou, ale i jako ztělesnění znovuobnovení státu, zničeného v roce 1938 mnichovskou dohodou a následnou okupací nacistickým Německem.

Problém je ale zároveň v tom, že Benešův vliv na reálnou politiku byl po válce spíš malý, a rozhodující slovo měly politické strany, respektive jejich vůdci. 

Tedy jinak řečeno, za vše, co se u nás v letech 1945-1948 dělo, zodpovídali primárně vůdcové klíčových politických stran, a z nich nejvíc komunisté, kteří si hned po osvobození uzmuli největší díl moci, který byl ještě znásoben jejich volebním vítězstvím v roce 1946. 

Beneš měl na tom určitě částečný podíl, především v tom, že už od roku 1943 připouštěl, že v osvobozené republice budou muset mít komunisté podíl na moci. 

To ale bylo součástí jeho širší strategie, založené na myšlence, že obnovení republiky nebude možné realizovat proti vůli Sovětů (a tedy Stalina) v situaci, kdy západní politici (Churchill a Roosevelt) vzdali myšlenku vylodění na Balkáně, a tím přenechali nejen Balkán, ale i střední Evropu Stalinově armádě. 

V tomto kontextu se Beneš domníval, že má jako vůdce odboje pouze dvě varianty domácího poválečného uspořádání: buď bude trvat na tom, že poválečná vláda bude složená pouze z prvorepublikových demokratů, a tedy bez komunistů. 

Bylo mu ale jasné, že pokud Sověti vojensky obsadí většinu československého území včetně Prahy, tuto variantu nepřipustí. 

A jakmile se na přelomu roku 1944/1945 ukázalo, že sovětská vojenská dominance bude na území Československa realitou, rozhodl se pro variantu druhou: vytvořit vládní koalici svých londýnských demokratů s Gottwaldovým moskevským vedením KSČ s tím, že takováto vláda bude akceptována Sověty a dá československým demokratům alespoň nějakou šanci podílet se doma na moci a pokusit se znovu vybudovat demokratický stát. 

Beneš mohl volit pouze mezi strategiemi, které měl k dispozici, ne mezi ideálními světy, které neexistovaly. 

Může se nám to dnes jevit jako naivní důvěra ve Stalina i v to, Gottwaldovi komunisté se nechají "převychovat" na demokraty. 

Kdo je tady ale viníkem, nebo – chcete-li, zrádcem? 

Ten, kdo takto třeba naivně věřil, nebo ti, kteří československou demokracii v únoru 1948 svými kroky reálně zničili?

Proč Petr Pithart tvrdí, že: "už v letech druhé světové války je Beneš okouzlen Moskvou, stejně jako nejidiotštější evropští intelektuálové, a všechno, co mu Stalin ukazuje a říká, prostě žere. Stalin je pro něj miláček a moudrý člověk, jenž spěje k demokracii." 

Beneš nebyl žádný obdivovatel Stalina. 

Sovětský režim vnímal jako totalitní režim, který pro nás nemá být vzorem. 

Nicméně žil ve světě, ve kterém volil menší zlo (vláda demokratů s komunisty) před větším (čistá vláda komunistů). 

Zřejmě věřil, že pak bude na československých demokratech, aby dokázali Gottwalda udržet na uzdě, aby neohrozil vybudování demokracie. 

Že to dopadlo špatně, byla Benešova vina jen částečně.

Proč ale tento Benešův přístup nazývat zradou, a klást ho tímto označením na roveň skutečných zrádců, jako byl třeba Emanuel Moravec nebo Jozef Tiso? 

Beneš byl v tomto svém postoji k Sovětům ovlivněn zkušeností s pozicí polské exilové vlády v Londýně, která vytrvalým odporem vůči myšlence dohody se Stalinem nakonec ztratila podporu Churchilla a v poválečné polské vládě získala naprosto zanedbatelný vliv. 

Domníval se, že pokud se bude stavět proti Sovětům, nebude se ani on, ani jeho londýnští demokraté nejspíš vůbec moci vrátit domů, natož mít nějaký podíl na moci v nové republice.

Myslím, že je důležité si také uvědomit, že výrazný podíl na tom, jak celá třetí republika nakonec skončila, měli hlavně po absolutní moci bažící komunisté na jedné straně, a do určité míry politicky nezkušení vůdci nekomunistických stran, kteří prostě nedokázali nástup komunistů zastavit tak, jako se to povedlo demokratům ve Francii, Itálii nebo Finsku. 

Beneš v tom mohl udělat jen málo. 

Pithart, ale třeba také Jan Urban ve svých textech dnes až příliš ztotožňují celou třetí republiku pouze s Benešem, a skoro ignorují roli ostatních politiků. 

Ve skutečnosti byl Benešův vliv na domácí i zahraniční politiku poválečného Československa malý, rozhodně mnohem menší než před válkou. 

Dokonce i zahraniční politiku dělal Jan Masaryk ve vládě více ve shodě s komunisty než s Benešem. 

Beneš řadu jeho prosovětských veřejných vystoupení kritizoval, ale marně. 

Stejně tak "Benešovy dekrety" byly Benešovy jen potud, že je Beneš podle Ústavy podepisoval. 

Připravovala je ale jednotlivá ministerstva, schvalovala vláda a teprve pak je podepisoval prezident. 

A sám Beneš například během léta 1945 kritizoval příliš velký rozsah znárodnění, který se připravoval v textu znárodňovacích dekretů na ministerstvu průmyslu, řízeném sociálním demokratem Laušmanen ve skryté shodě s komunisty. 

Z historického hlediska je to ale Benešovi málo platné, jeho podpisem se z vládních dekretů navždy staly "Benešovy dekrety" a Beneš je dnes některými autory i díky této "moci" podepisovat dekrety (které mu dávala prvorepubliková ústava jako nástroj řízení státu v nouzi při neexistenci parlamentu) obviňován z toho, že vládl po válce jako "neomezený diktátor." 

To je ale velmi ahistorický přístup, který navíc nerespektuje ani podstatu fungování ústavního systému třetí republiky, kde dominantní silou byla vláda a lídři politických stran, kteří o všem rozhodovali.

Petr Pithart se snaží představit Beneše jako autokrata, který fakticky sám rozhodl Mnichov a skoro sám také únor 1948. 

Zapomíná přitom, že právě tyto dvě klíčové a největší krize Benešovy dlouhé politické kariéry byly od veškeré jeho ostatní politické praxe a zkušenosti odlišné právě v tom, že v těchto krizích nebyl Beneš tím, kdo určoval osud dějin, ale naopak byl tím, kdo tahal za kratší konec provazu, kdo ve skutečnosti musel dvakrát spolknout prohru, způsobenou přesilou jeho protivníků. 

V roce 1938 to byl Hitler, společně s Mussolinim a britským a francouzským premiérem, kteří mu v Mnichově vnutili svou vůli. 

V únoru roku 1948 to byli komunisté, podporovaní zfanatizovanými davy v ulicích, a krytí zahraniční podporou Stalina na jedné straně a neochotou západních demokracií pro záchranu naší demokracie cokoliv udělat na straně druhé. 

Benešova role v těchto dvou krizích je jeho kritiky (a to už od doby bezprostředně následující po těchto událostech!) záměrně přeceňována, úměrně tomu, jak je naopak podceňována role vnějších faktorů, proti kterým v těchto krizích Beneš stál.

Pokud jde o rozhovor s Petrem Pithartem, pokusím k se reagovat na jeho nejvíce sporná tvrzení, byť na druhé straně s řadou Pithartových hodnocení souhlasím.

Petr Pithart tvrdí, že Beneš "zlikvidoval Milana Hodžu, velvyslance ve Francii Štefana Osuského, ministra Jaromíra Nečase." 

To je přehnané. 

Milan Hodža vedl československou vládu, která rezignovala 22. září 1938 poté, co propukly velké veřejné demonstrace proti ochotě vlády akceptovat francouzskou nótu, nařizující Československu odevzdat Německu pohraniční území, na nichž víc než 50 % obyvatel tvořili Němci. 

Bylo z hlediska politické taktiky dost logické, že Beneš se při budování svého protinacistického odboje nemohl spojit s politikem s takovouto zátěží, byť nám to může připadat neetické. 

Důvěryhodnost exilové vlády, v níž by byl Hodža, by byla pro obyvatele Protektorátu trpící nacistickou okupací velmi nízká. 

Štefan Osuský se po Mnichovu a po vyhlášení Protektorátu snažil v Paříži strhnout pozornost na sebe a převzít vedení odboje místo Beneše, ale neměl žádnou koncepci, neměl podporu odboje z domova, a pro světové politiky byl jako dosavadní pouhý kariérní diplomat nesrovnatelně menší autoritou, než Beneš jako bývalý československý prezident a jeden z nejdéle politicky působících osobností mezinárodní politiky 20. a 30. let. 

Beneš nepochybně byl mocichtivý politik a potřeboval se zbavit ambiciózního Osuského, to ale nic nemění na tom, že Osuský jako vůdce odboje skýtal riziko výrazné marginalizace cílů tohoto odboje. 

Beneš se obával, že kdyby se Osuskému podařilo stát se hlavou odboje, hrozil by neúspěch odbojové akce a poškození zájmů Československa. 

Proto, když Beneš po Mnichovu odjel do Anglie, tak jako první věc udělal to, že přemluvil britské, americké, francouzské a sovětské politiky, aby s Osuským nejednali, a aby uznali jeho - Beneše - za hlavu odboje. 

Tvrdit, že to byla "likvidace" Osuského, je přehnané.

Jinak to samozřejmě bylo s Jaromírem Nečasem. 

Předválečný ministr práce a sociálních věcí a Benešův "důvěrník" byl Benešem pověřen onou známou misí do Paříže 15. září 1938. 

Tady nelze než souhlasit s Petrem Pithartem, že po neúspěchu této mise bylo Benešovým záměrem především to, aby se svět nedozvěděl, s čím Nečase do Paříže poslal. 

Celá Nečasova mise je už v historické literatuře dostatečně popsána (především Janem Cholínským), přesto myslím, že i zde se Petr Pithart dopouští určitých zkreslení. 

Nečas byl v letech 1940-1942 ministrem londýnské exilové vlády. 

To se určitě nedá nazvat jeho "likvidací," byť nepochybně v rozhodování Beneše mít Nečase "na své straně" mohlo významnou roli hrát vědomí, že Nečas stále měl u sebe onen pro Beneše nepříjemný dokument. 

Připomínám, že když Beneš posílal Nečase s "tajnou misí" do Paříže, napsal mu obsah této mise vlastnoručně na papír, na jehož konci stál Benešův důrazný pokyn: 

"Tyto papíry zničit!" 

Měl jsem tu čest spolupracovat v 90. letech s profesorem Milanem Haunerem na vydání kritického vydání Benešových pamětí, kde tento dokument i jeho osudy podrobně analyzujeme. 

Je pravda, že v době londýnského exilu chtěl Beneš získat tento dokument od Nečase zpět, a zničit ho, ale Nečas mu ho nikdy nevydal. 

Obával se totiž, že by mohl být po válce doma pohnán před soud a obviněn z velezrady v době Mnichova, a chtěl mít důkaz, že autorem myšlenky dobrovolného předání části čs. území Hitlerovi nebyl on, ale Beneš. 

Sám Beneš se ve svých vydaných pamětech o této akci nikdy nezmínil, protože by poškodila jeho obraz odhodlaného bojovníka proti Hitlerovi.

Nicméně Nečasova mise samotná je nejen v historické obci, ale díky řadě publikací i vzdělávacích pořadů na internetu dobře známá, není to žádná nově objevená senzace. 

Poprvé ji zveřejnili komunističtí historici už v roce 1958 na konferenci k 20. výročí Mnichova, tehdy samozřejmě s jasným cílem vykreslit Beneše jako zrádce. 

Je mi trochu s podivem, že Petr Pithart jinými argumenty činí vlastně totéž. 

Nejde o to bránit diskuzi, jde o serióznost argumentů, které v ní používáme. 

Nečasova mise se Benešovi nepovedla, to je zřejmé. 

Byla to prostě strategická chyba, ale žádná vlastizrada, jak tvrdí Pithart. 

Beneš, když zjistil z hlášení Jana Masaryka 15. září 1938 z Londýna, že Chamberlain je ochoten dát Hitlerovi všechna československá území, na nichž více než 50 % obyvatel tvoří Němci, a to bez vědomí a souhlasu čs. vlády, se prostě rozhodl pro riskantní krok – vyslal do Paříže svého emisara Jaromíra Nečase s tajným plánem – říct Francouzům (a přes ně Angličanům) vzkaz: 

Beneš sice doma v Československu veřejně tvrdí, že nedáme Hitlerovi ani kousek naší země, ale tady vám tajně říkáme, že jsme ochotni nakreslit určité území, které bychom Hitlerovi dali. 

Beneš si představoval, stručně řečeno, že dáme Německu Chebsko, ale s tím, že z celých Sudet se na Chebsko přestěhuje většina českých Němců (asi 1,5 – 2 miliony), a takto i s nimi pak Hitlerovi Chebsko odevzdáme. 

Beneš to Francouzům a Angličanům navrhl v téměř zoufalé snaze získat aspoň nějaký vliv na rozhodování o tom, kolik a jaké území bude Československo muset Hitlerovi dát v situaci, kdy zjistil, že Angličani jsou ochotni dát Hitlerovi území o rozloze cca 41.000km2, zatímco Beneš ve svém plánu počítal s odstoupením necelých 6.000 km2. 

Je dobré také připomenout ještě další cíle tohoto plánu: 

Beneš počítal s tím, že v Československu zůstanou němečtí demokraté, socialisté a Židé, kteří by se v Hitlerově Německu okamžitě stali jeho oběťmi. 

Beneš v textu pro Nečase výslovně napsal: 

"Chtějí nás dostat do situace, aby president Beneš vydal několik set tisíc demokratů, socialistů a Židů do masakru, jaký byl v Rakousku a jinde, do barbarství antisemitského vraždění a hanobení a do koncentračních táborů. To on nikdy neudělá." 

Toto má být podle Petra Pitharta zrada?

To samozřejmě nemění nic na tom, že Beneš byl naivní, pokud si myslel, že na to Hitler "skočí" a že se spokojí s Chebskem, přeplněným Němci, kteří se tam navíc logicky přestěhují bez svého majetku, který budou muset nechat ve zbylých částech pohraničí. 

Nejspíš ale ani tak naivní nebyl a nečekal, že Hitler tento plán přijme. 

Zřejmě prostě chtěl dát západním politikům najevo, že i Československo je ochotno udělat vůči Němcům nějaký vstřícný krok, něco jim dát, aby se Hitler uspokojil a přestal hrozit celé Evropě válkou kvůli "zemi, o které nic nevíme," jak se vyjádřil britský premiér Chamberlain. 

Beneš samozřejmě dobře věděl, že Hitler nechce dostat do Německa jen české Němce, a že naopak chce získat co nejvíce československého území, protože Československo bylo jedním z nejprůmyslovějších států Evropy, plným zbrojních závodů s vyspělou výrobou. 

Byla to ale nakonec Benešova chyba, protože Francouzi a Angličani si to vysvětlili tak (jak Pithart správně píše), že Beneš je ochoten změnit dosavadní přístup k německé otázce – přestat tvrdit, že Němcům žádné území nedáme, a připustit, že jim nějaké dáme. 

Ale Benešovi šlo o to, aby to byla československá vláda, kdo rozhodne o tom, kolik a které území bude Němcům odevzdáno, a tedy, aby to nedopadlo tak, jak to dopadlo: že Západ v Mnichově rozhodl o nás bez nás. 

Přesně tomu se chtěl Beneš tímto návrhem vyhnout.

Dodejme, že Jaromír Nečas sice skutečně nakonec zemřel těsně před koncem války osamocen v ústraní ve Velké Británii, ale důvodem jeho předčasného skonu byla spíš rána, z níž se nevzpamatoval, když se dozvěděl, že jeho žena a dcera zahynuly v nacistickém koncentráku, a zemřel žalem z toho, že si vyčítal, že je nestihl zachránit z protektorátu a odvézt je do Anglie. 

Za to ale Beneš fakt nemohl.

Klasickou ukázkou záměrně dehonestující interpretace je tato Pithartova věta: 

"Beneš se navíc netajil názorem, že k politice je nutné přistupovat jako k vědě. Takhle ji ale chápali i marxisté." 

No ano, když spojíte Benešovu víru, že politici se mají rozhodovat také na základě vědeckých poznatků, s tím, že toto tvrdili i marxisté, tak tím snadno dehonestujete kohokoli jako nějakého sociálního inženýra málem bolševického typu, aniž by si čtenář všiml, že Beneš byl celoživotním odpůrcem komunistické (a sovětské) verze marxismu, tedy zejména principu diktatury a totalitního režimu, který Lenin se Stalinem vytvořili. 

A jak se pak vyrovnáme s tím, že i T.G. Masaryk jako univerzitní profesor a praktikující politik tuto tezi zastával také? 

Také jeho označíme za marxistu? 

A není nakonec tato podivná Pithartova teze dokonalým svědectvím o současném světě a stavu politiky v dnešní době, kdy je prezidentem nejmocnější země na světě politik, který okázale vědeckými poznatky pohrdá?

Zcela mylné je další Pithartovo tvrzení, že Beneš "odmítal ale do jakékoliv strany vstoupit, protože nechtěl, aby se o jeho názorech hlasovalo či diskutovalo." 

Beneš byl do roku 1935 členem národně socialistické strany a vystoupil z ní po zvolení do čela státu, aby mohl být nadstranickým prezidentem, který nebude moci být podezírán z nadržování své bývalé straně.

Typickým argumentem Benešových kritiků je poukazování na to, že se jeho koncepce zahraniční politiky zhroutila. 

Petr Pithart píše: 

"Benešova koncepce (zahraniční politiky) založená na kombinaci smluvních vztahů a garancí představovala hustou síť slibů a závazků…naprosto selhala." 

To ale není Benešova vina. 

To je vina Hitlera, a západních politiků, kteří mu nedokázali ve 30. letech čelit a ustupovali mu v rámci strategie appeasementu. 

Ostatně tvrzení, že Benešova prvorepubliková zahraniční politika selhala, bylo hlavní tezí všech kolaborantů s nacisty ve druhé republice po Mnichovu a za Protektorátu. 

Benešovi kritici nikdy, ani tehdy, ani dnes, nedokáží říct, co mělo být alternativou této politiky – spojenectví s Německem a Maďarskem, které vnímaly versailleský systém jako obrovskou chybu, chtěli ho rozbít a vzít si kusy československého území zpátky? 

Anebo s Polskem, které – protože se bálo sovětského Ruska, radši uzavřelo spojeneckou dohodu s Hitlerem?

Také další Pithartovo tvrzení je sporné, ba dokonce nepravdivé: 

"Nechápu, že Beneš, který velmi miloval Francii a léta v ní také žil, nepochopil, že Francie nebude po utrpení z první světové války válčit a nepřijde nám tedy navzdory smlouvě v roce 1938 na pomoc." 

Beneš naopak velmi intenzivně od 20. let sledoval vnitřní francouzskou politiku a viděl, že ve Francii sílí pacifismus, strach před Hitlerem a neochota bránit své spojence. 

A právě proto ve 30. letech podepsal spojeneckou smlouvu se Sověty, aby v případě ohrožení státu Hitlerem vyvážil francouzskou neochotu nám pomoci silným spojencem na východě – chtěl tak odradit Hitlera od případného útoku na ČSR. 

V době Mnichova Beneš samozřejmě viděl, že nám Francie nechce pomoci, ale snažil se jí k tomu dotlačit, i když neúspěšně, ale to opět nebyla jeho vina.

Pokud jde o vztah Slováků, Maďarů a dalších národností k tomu, co se stalo v Mnichově, je třeba ale také připomenout několik drobností. 

Ano, jistě i na konci 30. let většina Slováků ještě stále chtěla žít ve společném státě s Čechy a Mnichov byl pro ně stejnou ranou, jako pro českou veřejnost. 

Nicméně nemělo by se zapomínat, že nikoliv malá část slovenských voličů - jedna třetina - již v posledních parlamentních volbách v roce 1935 podpořila Hlinkův a Tisův Autonomistický blok, a příznivců autonomie na Slovensku v dalších letech dále přibývalo. 

Tedy, kolik Slováků vnímalo Mnichov jako tragédii, a kolik jako příležitost k "nové budoucnosti" bez Čechů, můžeme jen spekulovat. 

Drtivá většina sudetských Němců už jasně chtěla do Německa, ale určitě tu byla část Němců, demokratů, kteří se Hitlerova nacismu báli, nechtěli k němu a naopak Československo vnímali jako ochranu před Hitlerem – připomínám, že po válce bylo za antifašisty označeno asi 50 tisíc ze tří milionů Němců. 

Velká část slovenských Maďarů se chtěli stát součástí Maďarska a českoslovenští Poláci na Těšínsku chtěli do Polska. 

Ostatně hned 30. září vyzvalo Polsko diplomatickou nótou Československo k vydání Záolší (konečně Beneš sám prezidentu Mościckému již v září dopisem nabídl připojení Těšínska k Polsku, aby udržel Polsko na straně Československa v případné válce s Hitlerem). 

Na začátku listopadu 1938 si pak Maďarsko vymohlo tzv. vídeňskou arbitráž, na jejímž základě bylo jižní Slovensko s Maďary připojeno k Maďarsku. 

Západní Těšínsko byl v té době také připojeno k Polsku. 

Tedy je velká otázka, kolik Poláků a Maďarů se cítilo být mnichovskou dohodou skutečně zrazeno. 

Z našich národnostních menšin na Mnichov nejvíc doplatili Židé, ať již mluvili česky nebo německy. 

A konečně Pithartova tvrzení o tom, že "Parlament ani vláda, ve které se nehlasovalo, vlastně neexistovaly – o všem zkrátka rozhodoval jen Beneš. Podřídili se mu jako vrchnímu veliteli nakonec i generálové, kteří s odstoupením pohraničí a vydáním pevností bytostně nesouhlasili. Chtěli bojovat" prostě nejsou pravdivá. 

Parlament se scházel a jednal, na jednotlivých výborech se až do konce září jednalo o různých aspektech československé politiky, schvalovaly se zákony. 

Vláda se pravidelně scházela a jednala, naopak v září 1938 několikrát jednala i celou noc, právě vzhledem k napjaté situaci, schvalovala mobilizaci armády atd. 

30. září vláda odhlasovala akceptaci Mnichovské dohody, ale s dovětkem, že jsme k ní byli donuceni násilím, ale že se v zájmu zachování míru ve světě podvolujeme vůli mocností, které dohodu podepsaly. 

Byť samozřejmě platí, že rozhodnutí vlády o změně státní hranice bez parlamentu bylo protiústavní. 

Pokud je o generály československé armády, bylo to také trochu jinak. 

Beneš po podepsání Mnichovské dohody 30.9. ráno svolal vládu, předsedy všech politických stran a členy generálního štábu armády na Hrad a tam chtěl, aby se všichni vyjádřili k tomu, jak na Mnichov zareagovat. 

A první nechal promluvit generály, jejichž stanovisko klíčově ovlivnilo celé další jednání: generálové jasně řekli, že pokud nám proti Hitlerovi nepomůže Francie a Anglie, pokud nám nepomůžou Sověti, a pokud je proti nám Polsko, tak nemáme šanci válku proti Německu vyhrát. 

Po krátké poradě Beneš uvedl, k jakému závěru dospěl: nevidí možnost odmítnout Mnichovskou dohodu: 

"Kdybychom nepřijali, udělali bychom čestnou válku, ale ztratili bychom samostatnost a národ by byl vyvražděn." 

Premiér Syrový a ministr vnitra Černý sdělili, že vláda došla "z chladného rozumu" ke stejnému závěru. 

Beneš znovu zdůraznil, že stát by čelil válce nejen proti Německu, ale i proti Polsku a Maďarsku. 

S pomocí SSSR se nedalo počítat. 

Všichni označili dohodu za diktát, ale nevzepřeli se jí; hlavním důvodem podvolení se mnichovskému diktátu bylo selhání nejdůležitější československé spojenecké vazby - smlouvy s Francií. 

Následně 30. 9. ve 12.30h sdělil ministr zahraničí Krofta velvyslancům Velké Británie, Itálie a Francie, že se Československo podrobuje "rozhodnutí, k němuž došlo v Mnichově bez nás a proti nám. 

Vláda Republiky československé činíc toto usnesení, tlumočí zároveň světu svůj protest proti tomuto rozhodnutí, učiněnému jednostranně a bez naší účasti."

Jsem přesvědčen, že tak, jako je Mnichov jednou z nejsložitějších otázek české historie, obdobně je i Edvard Beneš jednou z nejrozporuplnějších postav našich moderních dějin. 

O to více bychom ale měli o těchto tématech diskutovat seriózně.

Pokud stavíme význačným postavám naší historie pomníky a sochy, děláme to proto, že si jich vážíme, byť víme, že kromě prospěšných činů na nich téměř vždy najdeme i jevy negativní. 

Připadá mi schizofrenní na jedné straně postavit Benešovi sochu za jeho nesporné zásluhy (vznik státu v roce 1918, a jeho znovuobnovení po druhé světové válce) a na druhé straně pod sochu umístit cedulku, v níž budeme – navíc velmi sporným způsobem (jak vyplývá z citace, která má být na této ceduli napsána) Beneše vlastně hanit. 

Když už, tak by mi přišlo užitečnější umístit na onu ceduli pod Benešovu sochu (například formou QR kódu) seznam všech hlavních odborných prací o Benešovi, ať si každý tyto knihy přečte a udělá si svůj názor sám.

Jan Bureš

Autor je historik a politolog, působí na Metropolitní univerzitě Praha a na Gymnáziu Karla Čapka v Dobříši

Zdroj