Zalehla zima

Zalehla zima na široširé hvozdy, přioděla černé smrky i zelené palouky bílým svým hávem.

Někdy bývá krásná, velkolepá, takže nic nádheře té kněžny se nerovná.

Odráží se slunce v jehlancích ledových, vzduchem nekonečnou řadou táhnou lesklé drobné křišťály v lehoučkém letu.

Na stromech nasadí se květy tisícerých tvarů.

Ale jsou zimy, že slunce nevychází ani nezapadá.

Husté mlhy vystupují z močálů a nebe i zemi objímají.

Věčný, nekonečný soumrak zavládne, není rána, ni poledne, ni večera.

Černou nocí neprosvitne Luna, neprosype se kmit modrých hvězdiček.

A v šeru dne i v mrákotách nočních nelze říci, že by panoval mír a velebný klid ˗ ba panuje příšerná smrt a mrtvé ticho.

To jsou dni a noci, kdy zabloudí lichý dřevorubec, kdy nejbližší sousedé neodváží se na návštěvu, protože by zablouditi mohli na cestě dvou set kroků.

A běda, kdo zabloudí!

Zmámí ho příšery zimní, kolem dokola obchází a nevyzná se, v hluboké závěje, v bezedná bahna, ve srázy skalní a temné propasti zabředne, nebo bez ustání chodí, až nohy zemdlí, až usedne, ulehne – a mlha i sníh v hustých vločkách kroužící lichotně přitulí se a pláštěm svým ho přikryjí.

Mlha je slepá a hluchá; na dvacet kroků jí neprorazí zář ohně a kmitavý lesk bukových loučí ani oknem neprodere se.

Hlas lidský mře v ústech, nepronikne hustou šerou stěnou.

Karel Klostermann: V srdci šumavských hvozdů. Praha, Odeon 1971, s. 139–140.

----------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Dílo "básníka Šumavy," spisovatele Karla Klostermanna, prodchnuté láskou k přírodě a k jejím těžce zkoušeným obyvatelům, je pevně zakotvené v české literatuře.

Zavítáme-li na Šumavu, nemůžeme se se jménem slavného spisovatele nesetkat…

Jako by bylo vryto do hlubokých vrstev šumavské krajiny…

Karel Klostermann čtenářům ukázal skutečnou tvář Šumavy…bez příkras…jaká byla v šedesátých až devadesátých letech 19. století…

Zobrazil ji ve svých románech, povídkách, črtách…

Divokou…s jejími hlubokými hvozdy…bezednými močály a rašeliništi…v některých částech nepřístupnou, zvláště v zimě, kdy byly její cesty zaváty metrovými vrstvami sněhu…

Klostermann ve svém díle zachytil ale také tvrdý a těžký život "chudých a porobených"… dřevorubců, rolníků, sklářů, hajných, pastevců, uhlířů, pašeráků… v těchto malebných, a zároveň drsných horských končinách.

Když v roce 1890 vydal svoji prvotinu, nevelkou sbírku "Böhmerwaldskizzen" ("Črty ze Šumavy"), v předmluvě napsal:

"Věnuji tuto knihu především obyvatelům Šumavy, se kterými cítím, jejichž radosti i žaly jsou i mými radostmi a žaly.

Věnuji ji chudým a porobeným, jejichž mozolnaté, od práce ztvrdlé dlaně jsem tiskl…

Věnuji ji celé české zemi a všem jejich obyvatelům bez rozdílu národnosti a víry, všem těm, jejichž srdce bije pro náš les a lid a prosím je, aby tomuto lidu zachovali své sympatie."

Na celé literární dílo Karla Klostermanna…můžeme vztáhnout tato jeho slova…

----------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Karel Faustin Klostermann se narodil 13. února 1848 v hornorakouské obci Haag am Hausruck v rodině lékaře Josefa Klostermanna a Charlotte Caroliny Hauerové, která pocházela z významné sklářské rodiny Abelé.

Dětství prožil v Sušici, Štěkni, Žichovicích…

Gymnázium začal studovat v Písku, pokračoval v Klatovech a v červnu 1865 složil úspěšně maturitní zkoušku na píseckém gymnáziu.

Na přání otce začal studovat medicínu ve Vídni, studium však nedokončil a v roce 1870 se stal soukromým vychovatelem v Žamberku.

V září 1872 začal pracovat jako redaktor vídeňského časopisu "Wanderer", o rok později však bylo vydávání časopisu z finančních důvodů zastaveno, a Klostermann přijal nabízené místo učitele (později se stane profesorem) německého a francouzského jazyka na německé reálce v Plzni.

Na tomto místě zůstal až do roku 1908, kdy odešel do penze.

Na jaře 1875 uzavřel sňatek s Marií Carmineovou.

Po sňatku se ujal se svého třináctiletého bratra Jakuba, aby mu umožnil studia na gymnáziu v Plzni, později přijal za vlastní také Bedřišku Klostermannovou, dceru svého zemřelého bratra Františka.

V lednu 1898 umírá Klostermannova manželka Marie, a červnu téhož roku se spisovatel podruhé oženil; jeho manželkou se stala zámožná vdova Betty Juránková.

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Literární tvorba Karla Klostermanna je velmi rozsáhlá.

Jeho česky psaných prací, povídek a románů, je asi 160.

V Klostermannově tvorbě klíčové místo zaujímají "šumavské romány" – "Ze světa lesních samot," "V ráji šumavském," "Skláři," a "Kam spějí děti."

Z povídkových souborů věnovaných šumavské přírodě a jejímu lidu jmenujme "V srdci šumavských hvozdů," "Odysea soudního sluhy," "Bílý samum, "Ze šumavského Podlesí," "Pošumavské rhapsodie,""Ze Šumavy," "Prázdniny na Šumavě a jiné kresby," "Šumavské povídky"…

Připomeňme ještě dva romány, které v tvorbě Karla Klostermanna zaujímají významné místo.

K jeho nejznámějším dílům patří nepochybně "Mlhy na Blatech," románová kronika protichůdných osudů dvou jihočeských selských rodů odehrávající se na Zbudovských blatech; v roce 1943 jej režisér František Čáp převedl na filmové plátno.

V románu "Ecce hommo!"se autor dotýká samé podstaty lidství a úlohy odpuštění v životě…vypráví příběh manželské dvojice, jejíž život zásadním způsobem ovlivní manželova práce v cizině, marné čekání na dítě, lidská slabost a nedokonalost…

Klostermann v "Dopisech Bettyně" k románu podotýká: "Nezklamal jsem se v lidech, protože jsem v nich nehledal anděly, jakož i já anděl nejsem."

A proč se ke Klostermannovi znovu vracíme?

Může to být jeho láska k člověku…k přírodě…k rodné zemi…úcta k lidské práci…soucit s "chudými a porobenými"…který vyvěrá z jeho knih?

Možná v jeho knihách nacházíme své kořeny…

V předmluvě ke knize "Bílý samum" Klostermann říká: "opravdová láska k vlasti, k národu, k lidstvu, tryskající z upřímného srdce, povznáší, umravňuje člověka, volá ho do svaté práce a skýtá útěchy jemu i tisícům jiných…Věřím pevně a nezvratně v budoucnost svého národa, jenž vítězně odolá všem nástrahám oněch, již usilují o jeho vyhlazení, dokud bude pracovat a dokud nevymizí nadobro mravnost z jeho středu."

Karel Klostermann zemřel 16. července 1923 ve Štěkni u Strakonic, pochován je na Ústředním hřbitově v Plzni.

L.K.