Žár lampě mé

Žár lampě mé rač Hospodin dáti.

Den závratně se do soumraku krátí,

knot nedovedu ničím rozžehnout.

Chci trochu světla, jímž tvé hvězdy dýší.

Pak bude jasno v srdci mém i chýši

a v jizbě zviditelní každý kout.

Mé okno bude svítit do daleka.

A koho stihnou křídla ohně měkká,

ten přijde za ním, stane u dveří.

Až vstoupí váhaje, já přijmu hosta.

Tvá tvář v mé lampě, velebná a prostá,

kéž způsobí, že v Tebe uvěří!

Miroslav Matouš: "Žár lampě mé"

Báseň Miroslava Matouše "Žár lampě mé" byla otištěna v časopise "Hovory s pisateli" v dubnu 1976. 

Časopis, který vycházel šestkrát ročně, vydával od roku 1962 ve švýcarském exilu Přemysl Pitter. 

Verše Miroslava Matouše byly otištěny v posledním čísle, které Přemysl Pitter redigoval. 

Po jeho skonu 15. 2. 1976 pak ve vydávání časopisu do roku 1990 pokračovala Olga Fierzová.

Báseň "Žár lampě mé" byla zhudebněna Josefem Bohuslavem Foersterem. 

Když Miroslav Matouš hudebního skladatele v květnu 1949 poprvé navštívil, byl dojatý a vděčný za nečekaně přátelské přijetí. J. B. Foersterovi poděkoval dopisem. 

Do obálky kromě jiného vložil i verše "Žár lampě mé"…

Během několika dní přišla odpověď: 

"Těším se z Vašeho listu. Za návštěvy u mne jste mi dal nahlédnout do své duše. Váš dopis a jeho příloha dokreslily obraz. "Listy našim dětem" mne dojaly, stejně Vaše přiložené básně. Překlad z Beethovena má sílu a lapidárnost originálu a Váš "Žár lampě mé", souhlasíte-li, zhudebním…Buďte zdráv a Bůh Vám žehnej!"

Životní pouť Miroslava Matouše

Farář Církve československé, kazatel Jednoty bratrské, básník, spisovatel a překladatel Miroslav Matouš se narodil 28. 10. 1921 v Nevraticích na Jičínsku jako jediné dítě v rodině venkovského učitele. 

Dětství a mládí prožil v malebném kraji Českého ráje.

Po maturitě na reálném gymnáziu v Jičíně studoval rok angličtinu v Ústavu moderních jazyků v Praze.

Totálního nasazení v Torgau byl uchráněn hospitalizací v jičínské nemocnici. 

Po jejím ukončení se uchýlil k přátelům na venkov a pracoval zde jako kočí. 

Totálnímu nasazení však přesto neunikl. 

 Jako zaměstnanec Svazu zemědělství a lesnictví byl nuceně nasazen ve Skřivanech u Nového Bydžova, kde se z cukrovaru postupně stala továrna na výrobu vojenského materiálu.

Po skončení druhé světové války se přihlásil na Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy a věnoval se studiu filozofie, češtiny a srovnávací vědy náboženské. 

Po únoru 1948 však odstoupil ze studia (pro nesouhlas se zaváděním ateistických myšlenek).

Po absolvování dvou měsíců vojny působil jako učitel náboženství v Církvi československé. 

Vystudoval teologii a v náboženské obci v Praze na Žižkově byl vysvěcen na kněze.

Od počátku svého působení v církvi navštívil řadu významných osobností kulturního života, s nimiž vedl rozhovory o hodnotách víry v Boha. 

Navštívil mimo jiné Ctibora Bezděka, Petra Bezruče, Olgu Fierzovou, Josefa Bohuslava Foerstera, Jarmilu Glazarovou, Františka Kožíka, Ferdinanda Krcha, Milana Machovce, Růženu Naskovou, Jana Patočku, Přemysla Pittra, Fráňu Šrámka, a mnohé další. 

"Ověřoval jsem si, jakým způsobem se oni staví k otázkám víry…" vysvětluje Miroslav Matouš. 

Své vzpomínky na některá setkávání zachytil ve své životopisné knize "Putování rosou i prachem" (2011). 

Autor v úvodu své autobiografie píše: 

"Putování není zpravidla osamělé. Bývá provázeno společnou chůzí v kratších, delších i nepřetržitých úsecích času. Pohlížím zpět na mnohá setkání a přátelství i na dveře s důvěrou otvírané. Čím jsem starší, tím více si vážím slavných i neznámých, ale mě všech milých souputníků. Některé uvádím na stránkách tohoto životopisu. Píši jej především pro záznam jejich vzácných stop."

Nejhlouběji Miroslava Matouše zasáhlo setkání s Přemyslem Pittrem, s nímž se seznámil na jaře roku 1950. 

V Milíčově domě, který nechal Pitter postavit jako mimoškolní zařízení pro děti z chudé dělnické čtvrti na Žižkově, a který zahájil svůj provoz v roce 1933, pak na počátku padesátých let Miroslav Matouš spolupracoval při výchově dětí právě s P. Pittrem. 

"Zakrátko jsme tam pravidelně docházeli oba, má žena a já: ona do družiny dívek, mně byla svěřena besídka ve skupině chlapců z pátých tříd zcela podle mých představ", píše ve svých vzpomínkách M. Matouš.

Jejich přátelství přetrvalo i po odchodu Přemysla Pittra do exilu. 

Miroslav Matouš se dál scházel s kruhem Pittrových přátel a v době politického uvolnění na konci 60. let se dokonce ve Švýcarsku mohl s Přemyslem Pittrem a Olgou Fierzovou opět osobně setkat. 

Přemysl Pitter také ve svém časopise "Hovory s pisateli" publikoval některé básně M. Matouše.

V roce 2001 Miroslav Matouš svému příteli vzdal hold v podobě knihy nazvané "Zvláštní člověk Přemysl Pitter".

Jaké byly další životní osudy Miroslava Matouše?

V prosinci 1958 mu byl pro údajné překročení církevní pravomoci odňat státní souhlas a byl propuštěn z církevní služby.

Následující léta pak prožil jako dělník, řidič, skladník a strážný. 

V roce 1967 přijal nabídku Jednoty bratrské a stal se jejím kazatelem v obci Dobřív u Rokycan.

Od roku 1990 se Miroslav Matouš věnoval především básnické a literární tvorbě.

Knižně byly Miroslavu Matoušovi vydány např. básnické sbírky "Uhel a křída" (1995), "Světla a stíny strun (1997), "Únik z Babylonu" (2000), "Poslední hlas" ((2003), "Noc na horách. Verše z let 2004−1953" (2004), "Dívčí meditace" (2007), "Odkud vyvěrá zřídlo" (2007), "Znělky pro mou milou" (2008), "Pouť za světlem (2008), "Píseň o podobě srdce" (2012), "Noc pod nebem" (2015), "Dobyvateli" (2015), "Nezemské rozjímání" (2019).

"Pro pohled Miroslava Matouše se svět stává průhledným směrem k tajemství života, života lidského i Božího. V tom spočívá kouzlo jeho veršů. Osvobozují nás od abstrakcí vědecké metodologie, která se stala naší druhou přirozeností, a od sebestřednosti, jež nás tak často podvádí o radost z darů života. Matoušova citlivost pro čistotu českého jazyka jako by nám vracela smysl pro něhu slova. Každý jeho verš je pohlazením," píše o verších Miroslava Matouše Ludvík Armbruster.

M. Matouš je také autorem autobiografií "Putování rosou a prachem." (Praha 2011) a "Hledání cesty světla" (2016) a rovněž knih esejí "Přemítání nad labyrintem. Eseje na rozhraní." (2005) a "Není vesmír jiný" (2017).

V neposlední řadě je Miroslav Matouš také vynikající překladatel. 

V roce 1993 přebásnil z němčiny básnický soubor Angela Silesia "Cherubský poutník".

Životní pouť Miroslava Matouše se uzavřela 1. 4. 2021.

L.K.

S využitím zdrojů:

Miroslav Matouš: "Putování rosou a prachem", Praha 2011

Miroslav Matouš: "Stopy v rose i prachu" (rukopis, nevydaná sbírka)

"Hovory s pisateli", č. 80, duben 1976, Curych