Židé hluboce věřící, ortodoxní, mají za to, že násilné vytvoření Izraele sionisty je duchovně nelegitimní a nebezpečné.
Proč byly masové represe Židů v nacisty okupované Evropě zamlčovány až do roku 1943? V běžném povědomí často přetrvává představa, že "Židé" a "sionismus" jsou téměř totéž. Vyslovíme-li slovo "Židé", máme prý na mysli sionismus. Řekneme-li "sionismus", míníme tím Židy. Ačkoliv, samozřejmě, Židé existují už od dob Abraháma (2000 let před Kristem), zatímco sionismus jako hnutí byl formálně založen až na konci 19. století – prvním Světovým sionistickým kongresem, který se konal v Basileji roku 1897.
Sionismus – odkazující se na horu Sión v Jeruzalémě – je podle Wikipedie definován jako "politické národní hnutí, jehož cílem je sjednocení a obrození židovského národa v jeho historické vlasti, v Zemi izraelské (Erec Jisrael)".
V naprosté většině publikací se sionismus prezentuje jako hnutí, jež reprezentuje zájmy všech Židů světa.
Přesně tak jsem si sionismus představoval i já, dokud jsem v dobách Sovětského svazu nezačal cestovat po zahraničí – především do USA, Anglie a Izraele – a nemluvil s lidmi, kteří se sami označovali za Židy.
K mému překvapení se ukázalo, že mnozí z nich se za sionisty vůbec nepovažují.
Naopak – na sionismus se dívali s nedůvěrou, ba přímo nepřátelsky.
Moje představa o tom, že Židé a sionismus jsou dvě strany jedné mince, se začala rozpadat.
Antisionismus u nežidů je vcelku pochopitelný.
Sionismus je mnohými vnímán jako forma extrémního nacionalismu, někdy dokonce jako rasismus.
Především mezi těmi, kdo odmítají jakýkoliv nacionalismus a rasismus.
Není divu – vždyť právě nacionalismus 20. století, ztělesněný Hitlerem, degeneroval v národněsocialistickou ideologii – tedy nacismus.
V roce 1975 byla Organizací spojených národů přijata rezoluce č. 3379, která označila sionismus přímo za formu rasismu.
A mezi Araby a Palestinci je sionismus už dlouho synonymem fašismu.
Po zkušenosti z roku 1948, kdy byl díky mezinárodnímu sionistickému tlaku založen stát Izrael, si na vlastní kůži okusili, co sionismus znamená.
A od října 2023 Blízký východ zažívá další krvavé dějství – novou etapu "holokaustu", jehož oběťmi se tentokrát stávají desetitisíce Palestinců – mrtvých i zmrzačených.
Ale proč sionismus odmítají sami Židé – nebo, jak se říkalo v sovětských dobách, "osoby židovské národnosti"?
Za prvé: Protože mnozí z nich, stejně jako lidé jiných národností, považují politiku Izraele vůči Palestincům a arabskému obyvatelstvu sousedních zemí za genocidu.
Za druhé: Bojí se, že izraelská politika a činnost sionistů vyvolává vůči Židům na celém světě negativní nálady. Jinými slovy – sionisté záměrně provokují antisemitské tendence globálně.
Za třetí: Židé žijící ve Starém a Novém světě – USA, Kanadě, Británii, Evropě – jsou zpravidla se svým životem spokojeni. Plně se adaptovali na kulturu a společenské prostředí těchto zemí, zatímco izraelské prostředí jim připadá cizí, nepochopitelné, nehostinné. Obávají se, že je sionisté budou "zachraňovat" před "asimilací", a třeba je i násilně přesídlí do "země zaslíbené", kam oni rozhodně jít nechtějí.
Za čtvrté: Někteří "racionálně uvažující" Židé se domnívají, že pokus soustředit celý "vyvolený národ" na jedno místo – do jednoho státu – by mohl skončit katastrofou. Dnešní výjimečné postavení Židů v ekonomice, financích, politice, kultuře i ideologii je podle nich důsledkem jejich rozptýlení po celém světě. Nejenže jsou přítomni prakticky ve všech zemích, ale často tam zastávají klíčové pozice. Centralizace v Izraeli by podle těchto skeptiků mohla znamenat ztrátu právě toho globálního vlivu. "Lepší je nepřítelem dobrého," říkají tito Židé sionistům – a navrhují kompromis: rozvíjet místo toho národně-kulturní autonomie židovských komunit v různých zemích.
Za páté: Židé hluboce věřící, ortodoxní, mají za to, že násilné vytvoření Izraele sionisty je duchovně nelegitimní a nebezpečné. Žijí podle Tóry (Starého zákona), podle níž se stát Izrael může znovu zrodit pouze tehdy, až si to židovský národ duchovně zaslouží. Předčasné, silou prosazené založení Izraele může přinést jen zkázu. Není náhoda, že první světový sionistický kongres chtěl Theodor Herzl uspořádat v Mnichově. Jenže ortodoxní rabíni – obzvlášť ti mnichovští – to kategoricky odmítli. Kongres se tak konal v roce 1897 ve švýcarské Basileji. A ještě téhož roku vydala Asociace rabínů Německa ostrou deklaraci proti sionismu.
V roce 1912 založili ortodoxní Židé mezinárodní nábožensko-politické hnutí "Agudat Jisrael" ("Svaz Izraele"), které se rovněž postavilo proti sionismu.
Ačkoliv po roce 1948 své postoje částečně změnilo a došlo ke sbližování se sionisty, dodnes ve světě existují četné organizace ortodoxních antisionistických Židů.
Existují i další důvody, proč někteří Židé pohlížejí na sionismus s podezřením nebo nepřátelstvím.
Ale nejčastěji se jejich postoj opírá o tragické zkušenosti z doby druhé světové války.
A právě o tyto zkušenosti jde.
Sionisté tehdy ukázali, co pro ně "židovský národ" skutečně znamená.
A tahle praxe je výmluvnější než jakékoli teoretické spekulace – a definitivně obrátila mnohé Židy proti sionismu.
Bylo napsáno mnoho knih o činnosti sionistů před a během druhé světové války.
Ale podle mnohých expertů je nejobsáhlejší dílo Šabtaje (Sabataje) Becalela Ben-Cviho – rodáka z Ruské říše (narozeného 1906), který emigroval v 20. letech do Palestiny.
Jeho kniha se jmenuje: "Postugandský sionismus před soudem: studie faktorů, které vedly k chybám sionistického hnutí během holokaustu" – vydaná roku 1977 v Tel Avivu.
Má přes 500 stran.
Dlouhou dobu byla umlčována, vydání bylo v malém nákladu.
Teprve až roku 1991, kdy vyšla v USA v angličtině, se o ní dozvěděla širší veřejnost – autor se toho ale už nedožil.
A když se v názvu mluví o "postugandském" sionismu, znamená to, že existoval i "ugandský".
Ten zastával původní myšlenku Herzla – že židovský stát může vzniknout kdekoliv, kde to bude možné.
Nemusí to být nutně Palestina.
Jako jedna z možností se zvažovala i Uganda.
Dne 14. srpna 1903 nabídl britský ministr kolonií Joseph Chamberlain Herzlovi projekt přesídlení Židů do východní Afriky.
Herzl souhlasil.
Ale odpůrci tvrdili nekompromisně: "Jedině Palestina!"
Po Herzlově smrti v roce 1904 převládl "postugandský" směr – podle něj se Židé mají stěhovat výhradně do Palestiny, a nikam jinam.
Šabtaj Becalel Ben-Cvi (ŠBBC) v celé své knize – pečlivě podložené dokumenty – předkládá mrazivou tezi: pro postugandské sionisty bylo jediným a absolutním cílem vytvořit stát Izrael na biblické půdě.
Záchrana Židů z nacistického Německa je zajímala jen tehdy, pokud byli ochotni odjet do Palestiny.
Jedním z klíčových momentů předcházejících druhé světové válce byla konference svolaná z iniciativy amerického prezidenta Franklina Roosevelta v červenci 1938.
Proběhla ve francouzském městě Évian a zúčastnili se jí zástupci 32 států.
Tématem bylo poskytnutí pomoci židovským uprchlíkům prchajícím před Hitlerovým režimem v Německu, Rakousku a Československu.
Zpočátku vzbudila Évianská konference mezi sionisty velký zájem.
Ale jejich naděje se rychle rozplynuly: účastníci konference, z pohledu sionistů nepatřičně, projevili skutečné soucítění s pronásledovanými Židy a vyslovili ochotu přijmout je do svých zemí.
Jenže to sionisté nechtěli.
Jejich cílem bylo prosadit výhradně variantu přesídlení Židů do Palestiny – nikam jinam.
A když konference tento cíl neodsouhlasila jako jediný a závazný, jejich přístup se změnil.
Sionisté začali blokovat židovskou emigraci do Ameriky a dalších zemí.
Požadovali, aby z fondů určených na pomoc uprchlíkům nebyla utracena ani jediná kopějka na nic jiného než na přesídlení do Palestiny.
Jeden z hlavních vůdců světového sionismu – a budoucí první izraelský premiér – David Ben Gurion bez obalu prohlásil:
"Úkolem sionisty není zachránit zbytek Izraele v Evropě, ale zachránit zemi Izrael pro židovský národ."
Takových a ještě ostřejších výroků je plná kniha izraelského historika Toma Segeva "Sedmý milion: Izraelci a holokaust" (The Seventh Million: The Israelis and the Holocaust, New York, Hill and Wang, 1993).
Mimochodem, Šabtaj Becalel Ben-Cvi (ŠBBC) je přesvědčen, že právě sionisté sehráli určitou roli v tom, že Hitler zahájil pronásledování Židů.
Ještě před vypuknutím druhé světové války, na XXI. světovém sionistickém kongresu v Ženevě, vyhlásil Chaim Weizmann – vůdce světového sionismu – válku Německu.
Jeho prohlášení bylo otištěno 21. srpna 1939, tedy deset dní před oficiálním začátkem války.
Samozřejmě, Weizmann nemluvil jménem žádného státu.
Ale – jak upozorňuje ŠBBC – vystupoval jako hlas "všech Židů", ačkoli zastupoval pouze sionisty.
Jak píše rusko-izraelský publicista Izrael Šamir v knize "Prokletí vyvoleného národa" (Moskva: Algotitm, 2006), právě toto prohlášení "umožnilo nacistům později tvrdit, že to Židé rozpoutali válku".
Podle ŠBBC se první hromadné vyhlazování Židů v Německu odehrálo v červenci 1941.
Šlo o přísně tajné akce.
A i když se nacisté snažili tyto masakry utajit, sionisté o nich nepochybně věděli – a přesto mlčeli.
Moskva se o tom dozvěděla.
V březnu 1942 zveřejnily sovětské i zahraniční noviny dopis lidového komisaře zahraničí Vjačeslava Molotova o masových vraždách Židů – kolem 100 tisíc mrtvých.
Největším z těchto zločinů byl masakr v Babím Jaru.
Přesto sionisticky kontrolovaná média (ŠBBC cituje desítky takových novin) informace popírala.
Nebo tvrdila, že počet obětí je silně přehnaný.
Anebo že zabíjeni nebyli Židé.
Tento zarážející přístup si sionisté zdůvodňovali tím, že se stále snažili s Třetí říší vyjednávat o organizovaném přesunu Židů do Palestiny.
Podle dřívějších dohod měl být tlak na emigraci založen na strachu z represí – nikoli na masovém vyvražďování.
Nacisté vraždy popírali, hovořili pouze o zvýšené úmrtnosti v táborech v důsledku hladu a nemocí.
Ale vraždy nelze dlouho tajit.
A tak byli sionisté v lednu 1943 nuceni přiznat, co se děje.
Učinili tak i Britové a Američané – ovšem velmi neochotně, protože i jejich politické kruhy byly pod vlivem sionistů.
Nicméně ani poté se politika sionistů nezměnila: stále trvali na tom, že žádné prostředky nepůjdou na záchranu Židů, pokud se nebudou chtít přesunout do Palestiny.
Zcela tabu je téma selektivního přístupu sionistů k židovským uprchlíkům.
Ukazuje se, že pro sionisty existovaly různé "kategorie" Židů: první, druhá a třetí jakost.
Nechtěli sovětské Židy – považovali je za zkažené komunismem.
Potřebovali zdravé a silné jedince – budoucí vojáky izraelské armády.
Potřebovali odborníky s profesními dovednostmi a zkušenostmi, kteří by mohli budovat infrastrukturu nového státu.
Potřebovali Židy bohaté – s kapitálem uloženým mimo okupované území.
Staří, nemocní, chudí nebo nevzdělaní nebyli pro sionistický projekt "užiteční".
O tomto děsivém výběru se píše v Segevově knize "Sedmý milion":
"Vůdci Židovské agentury souhlasili s tím, že má-li být zachráněno jen menší množství lidí, musí být pečlivě vybráni podle potřeb sionistického projektu v Palestině."
Americko-německá filozofka a spisovatelka židovského původu Hannah Arendt (1906–1975), která se hloubkově zabývala fašismem a holokaustem, poukazovala na zarážející spojení mezi sionisty a nacisty.
V knize "Eichmann v Jeruzalémě" (1963) upozorňuje na nepochopitelnou pasivitu tzv. židovských rad (judenratů), které měly bránit své komunity před nacisty – a místo toho s nimi často spolupracovaly.
Tento temný paradox Arendtová vysvětluje tím, že dvě třetiny judenratů byly řízeny sionisty.
Totéž potvrzuje i polsko-americký židovský historik Isaiah Trunk ve své zásadní studii "Judenrat: Židovské rady ve východní Evropě pod nacistickou okupací" (1972).
Na straně 141 píše:
"Podle výpočtů Freydeggera se mohla zachránit polovina Židů – pokud by neposlechli instrukce judenratů."
S ohledem na všechna výše uvedená fakta není divu, že naprostá většina Židů po celém světě sionismus nejenže nepodporuje, ale přímo se ho obává.
A ti nejstatečnější proti němu otevřeně bojují.
Možná vás napadne otázka: proč článek nese podtitul o "světovládě", když se celý čas mluvilo o tom, že cílem sionismu bylo založení státu Izrael?
Vždyť stát Izrael byl skutečně založen v roce 1948 – ale dnes není velmocí.
Podle Wikipedie je na 148. místě na světě rozlohou, 92. místě počtem obyvatel a 51. místě podle HDP.
O jaké světovládě tedy může být řeč?
Sionisté však mají v tomto směru vlastní logiku.