Nevěřme nikomu na světě širém,
nemáme jednoho přítele tam,
starý boj za každým skrývá se mírem,
soucit a přízeň jsou šalebný klam,
nevěřme radě, ni chvále ni haně,
nevěříme pocelu, stisknutí dlaně,
nevěřme ničemu - všechno je mam.
Josef Trenkwald svého bývalého žáka přijal "pln soucitu s jeho bídným postavením. Nepropustil ho však bez výtky, že v mladické nerozvážnosti, nedbaje jeho rady, opustil Vídeň."
Odhoď stranou věci malé...
Ozývají se výkřiky nevole a úžasu nad surovostí, páchanou proti zákonům, a dokonce pod jejich ochranou.
Jednou kroužil vysoko nad pastvinou, kde se pásla ovce s jehnětem, orel a hladově hleděl dolů na jehně.
"Čas výšemi letěl, v bouři slávy a smrti, s mystickým spřežením hvězd
cítit tvůj hlas ve svých slovech
déšť šeptá kapkami nad ztichlou plání,
Kolikrát už prošla obálka nejasně psaná
Jste tak jak já, slezské lesy, mé lesy.