13. červenec 1943 – zapomenutá tragédie Českého Malína

 "To byl okamžik, kdy skončilo mé dětství…"

Dne 13. července 1943 se Český Malín stal obětí krutého nacistického masakru, při němž zahynuly stovky nevinných Čechů a Poláků.

"To byl okamžik, kdy skončilo mé dětství," vzpomínal po mnoha desetiletích Josef Řepík, který přežil vyhlazení své rodné vsi.

Bylo mu tehdy devět let, když prožil nepopsatelnou hrůzu.

Líčil, jak se mu jeho tatínek, Vladimír Řepík, snažil zakrýt oči, když se ráno po tragédii blížili k domovu.

Na místě, kde býval domov, však našli jen doutnající spáleniště…

Na němž mezi troskami nacházeli ohořelá torza těl svých milovaných.
"Byl cítit pach spáleného masa.
To jsem ještě nevěděl, že to jsou spálení lidé.
A vůbec jsem netušil, ani můj otec, že mezi nimi nalezla hroznou smrt moje maminka a sestřička Mařenka.
Po vstupu do kuchyně jsme našli naši sedmasedmdesátiletou babičku, která se špatně pohybovala.
Ležela propíchnutá bodákem a pod hlavu jí dali mrtvou kačenu," líčí po mnoha desetiletích Josef Řepík.
Utrpení tím však pro devítiletého chlapce neskončilo…:
"V Malíně samé spáleniště, dokola mrtví, kam se člověk podíval, viděl zkázu.
Spáleniště přerývají hladová prasata a živí se kousky mrtvých lidí, které vyryjí.
Tato skutečnost zůstává v mé paměti.
Ve snech se mi vrací prasata s lidskou tváří, jak ryjí spáleniště..."

Jen těžko se dá hrůza, kterou oběti i ti, kteří přežili, vylíčit slovy.

Vůbec si ji představit.

Snad jen film režiséra Elema Klimova "Jdi a dívej se" z roku 1985 dokázal německé nacistické zrůdnosti páchané v Sovětském svazu přiblížit tak věrně, že se do nich člověk může pokusit vžít.

Pokud je unese…

Pan Josef Řepík jako devítiletý chlapec prožil to, co zakusil hrdina filmu, čtrnáctiletý běloruský chlapec Fljora.

Ten se v létě 1943 přidal k partyzánům a stal se svědkem nepředstavitelného německého teroru.

Viděl, jak nacisté nahnali obyvatele jedné z vesnic do stodoly a tu zapálili.

Snímek věrně zobrazil to, co se skutečně dělo v Sovětském svazu, zejména na Volyni a v Bělorusku.

Podobný krutý osud stihl stovky dalších vesnic na Východě…

Obec Český Malín na ukrajinské Volyni byla založena v roce 1871 českými přistěhovalci z Rakovnicka, Lounska a Žatecka.

Osada vznikla hned vedle již existující vesnice Malín, kde žili Ukrajinci, proto se pro novou českou kolonii vžil název Český Malín.

Díky pracovitosti českých chmelařů a zemědělců se obec záhy vypracovala ve významné prosperující centrum celé oblasti, patřila k nejkulturnějším a nejbohatším českým obcím na Volyni.

Pod německou okupací se Volyň stala součástí Říšského komisariátu Ukrajina s hlavním městem Rovno.

Dne 13. července 1943 obec přestala existovat.

Brzy ráno klidnou českou vesnici na Volyni obsadilo přibližně 1500 německých vojáků.

Vesnici obklíčili, u přístupových cest postavili hlídky a nikoho nevpouštěli ven.

Během několika hodin proměnili Český Malín a sousední Ukrajinský Malín v peklo na zemi.

Obyvatelé Českého Malína byli vyhnáni z domovů, soustředěni na poli u Ukrajinského Malína.

"V Českém Malíně zašli do každého domu a pod záminkou přezkoumání dokumentů vyhnali všechno obyvatelstvo na ulice, od nejmladšího do nejstaršího, nemocné i zdravé.

Kdo nemohl jíti, musel býti odvezen," píše se v Zápisu o vyvraždění obyvatelstva, spálení a vyloupení obce Český Malín hitlerovskými zločinci, kterou z rozkazu velitele 1. československé brigády v SSSR generála Ludvíka Svobody 3. dubna 1944 sestavil štábní kapitán Jaroslav Procházka.

Muže a ženy Němci oddělili od dětí a starců.

Pak muže a část žen nahnali do budov v Ukrajinském Malíně, které polili hořlavinou a zapálili.

"Potom Němci zahnali všechny muže a část žen po skupinách do kostela, školy a jiných budov v Ukrajinském Malíně, které polili hořlavinou a podpálili.

Ty, kdož se snažili utéci nebo vyskočit ven z oken, pobili ranami z automatů a jiných zbraní," říká sedále ve zprávě…

Většinu žen, dětí a starců odvedli Němci po skupinách zpět do Českého Malína.

Cynicky jim tvrdili, že je za pět minut propustí.

Nahnali je však do stodol a stodoly zapálili.

Štábní kapitán Jaroslav Procházka ve zprávě zmiňuje nelítostnost a krutost Němců: 

"Očití svědci líčí jednotlivé hrůzné scény bestiálního chování Němců.
Němci zabíjeli klečící před nimi ženy s dětmi, úpěnlivě prosící o slitování.
Před hořící stodolou napíchli na bodáky před nimi klečící děti, prosící o zachování života a hodili je do ohně."

V nemocnici zabíjeli na lůžkách nemocné, kteří nemohli chodit.

Do sklepů, kde se lidé ukrývali, vhazovali ruční granáty.

Obě obce byly vypáleny, z obyvatel Českého Malína přežili jen ti, kteří nebyli v obci přítomni, nebo ti, kteří na rozkaz Němců hnali uloupený dobytek či vezli ukradený majetek do sousedních vesnic.

Z hořících domů se podařilo navzdory střelbě nacistů zachránit jen třem lidem.

Ze 444 obyvatel české národnosti a 26 polské národnosti bylo povražděno a upáleno 374 Čechů (včetně 161 žen a 105 dětí do 14 let) a 26 Poláků.

V Ukrajinském Malíně přišlo o život 132 Ukrajinců.

Český Malín hořel týden.

Oběti nacistického zločinu, pokud byly vůbec nalezeny jejich pozůstatky, byly pečlivě přeživšími sesbírány a pochovány ve společném hrobě na hřbitově v Českém Malíně.

Přesto stále tragédie Českého Malína není zapsána v hlubokém povědomí Čechů.

Přestože šlo o největší masakr českého civilního obyvatelstva za druhé světové války, zůstává stále ve stínu tragédie Lidic, Ležáků, Ploštiny, Prlova, Javoříčka, Leskovic…

Jaká byla příčina bestiální likvidace obce Český Malín?

Čím se jeho obyvatelé provinili?

Dochovalo se jen málo archivních pramenů, proto nelze s určitostí říci, proč Český Malín stihl tragický osud.

Nemáme k dispozici německý dokument, z něhož by bylo zřejmé, kdo likvidaci Malína nařídil, ani se nemůžeme opřít o výsledky podrobného poválečného vyšetřování tohoto zločinu.

V současnosti existuje patnáct protichůdných verzí, které vysvětlují, proč a kým byla vesnice zničena.

Byla to německá odveta za pomoc partyzánům?

Na jaře 1943 se Volyňská oblast stala centrem partyzánské války na Ukrajině.

Podle odhadů v rozlehlých lesích a mokřadech operovalo na padesát až sedmdesát tisíc sovětských partyzánů, kteří v místních vesnicích vyhledávali podporu.

Z výpovědí malínských Čechů je známo, že se sovětští partyzáni vedeni Sidorem Kovpakem skutečně na konci června 1943 v Malíně pro jídlo a zásoby zastavili, a že "kulturní" Češi k nim byli vstřícní.

Anebo bylo zničení Malína tragickým omylem?

Či odvetou za útoky banderovců, příslušníků Ukrajinské povstalecké armády-Organizace ukrajinských nacionalistů (UPA-OUN), na německé jednotky?

Připomeňme, že tragédie Českého Malína spadá do léta 1943, do doby, kdy na Volyni a v Haliči vrcholil volyňský masakr.

Banderovci z UPA–OUN vedli svoji válku za samostatný a etnicky homogenní stát formou vyvražďování menšinového, především polského obyvatelstva.

Bojovali jak proti národnostním menšinám, tak proti polské odbojové Zemské armádě (Armia Krajowa), sovětským partyzánům, i proti Němcům.

Odhaduje se, že banderovcům padlo za oběť až 130 000 polských civilistů…

Nebo se v případě brutálního zločinu v Českém Malíně jednalo o plánovanou operaci s cílem zastrašit obyvatelstvo a odradit je tímto zločinem před spoluprací s protinacistickým odbojem?

Němečtí okupanti však důvod nepotřebovali.

Zločin zapadal do systematického nacistického plánu na likvidaci a zotročení slovanského obyvatelstva, který nazvali Generální plán Východ (Generalplan Ost).

Dejme slovo Josefu Řepíkovi, který o motivu akce německé nacistické protipartyzánské jednotky soudí:

"Němci nepotřebovali k provedení svých zločinů nějaký závažný důvod a příčinu.
Vládli kraji krutě a lze téměř s jistotou říci, že vraždu v Malíně, tak jako v ostatních vypálených obcích naplánovali a připravili s německou důkladností v temných zdech gestapa v Rovnu.
Cílem bylo rabovat a také hlavně zastrašit obyvatelstvo.
Vražda v Malíně, po tolika jiných podobných vraždách po celé okupované Ukrajině a Volyni, byla pouze součástí plánu, který měl Němcům pomoci k nadvládě nad ostatními národy.
Po zničených ukrajinských a polských vesnicích na Volyni bylo zřejmé, že Němci nenechají dlouho na pokoji ani české vesnice.
Česká veřejnost měla být tímto způsobem zastrašena, aby se stala poslušnou a nepřátelila se ani s Ukrajinci, ani s Poláky.
Odpadlíci a zrádci těchto národů se v uniformách německé policie zúčastnili také vraždění Čechů v Malíně."

Masakru se kromě německých jednotek účastnily i pomocné policejní sbory složené z místních kolaborantů.

Dochovala se řada vzpomínek těch, kteří peklo přežili.

A také dvě vyšetřovací zprávy z prvních měsíců roku 1944: sovětská zpráva podepsaná majorem Tichonovem dne 28. února 1944 vypracovaná pro Mimořádnou státní komisi pro dokumentaci a vyšetřování zločinů německofašistických okupantů a jejich spoluviníků a takzvaná "Svobodova zpráva", kterou sestavil štábní kapitán Jaroslav Procházka, z níž jsme již výše citovali.

Byla pořízena 3. dubna 1944 a vycházela ze sedmi svědectví přeživších malínskou tragédii.

V jejím závěru je psáno: 

"Hitlerovští zločinci dne 13. července 1943 v Českém Malíně znovu prokázali, že jejich cílem je vyhubení a fyzické vyhlazení slovanských národů, také národa českého."

V této souvislosti nelze nevidět, jak malá pozornost je věnována nacistickým zločinům a genocidě Slovanů na východě Evropy…

Skutečností zůstává, že viníci tohoto zločinu nikdy nebyli vypátráni a postaveni před soud.

Vypořádalo se Německo a Západ dostatečně s dědictvím nacistické okupace východní Evropy?

Co bylo učiněno pro nápravu těchto zločinů?

Většina z obyvatel, kteří přežili apokalypsu Českého Malína, včetně Josefa Řepíka, se po skončení druhé světové války v rámci reemigrační akce v roce 1947 vrátila do osvobozeného Československa společně se čtyřiceti tisíci krajany z Volyně.

Malínští našli nový domov na Šumpersku v obci Frankštát, která byla na věčnou památku umučených Čechů v roce 1947 oficiálně přejmenována na Nový Malín.

Příběh Českého Malína zůstává mementem…

L.K.