8. listopad 1620
Ráno 8. listopadu přicházelo spojené vojsko katolíků ke svahům Bílé hory. Stav vojáků neposkytoval utěšený pohled, byli unaveni dlouhým pochodem, nedostačeným zásobováním v zemi vydrancované válkou a neposlední řadě jejich řady prořídly i nemocemi. Ještě hůře na tom byla armáda stavů, ta trpěla stejnými neduhy, k čemuž se navíc přidalo nevyplácení slíbeného žoldu, což spolu s utrpěnými porážkami přispělo k její velmi slabé morálce. Stavovské vojsko sice mělo strategicky výhodnější pozici na kopci, ale bylo početně slabší, jeho počet se odhaduje na 15 000–20 000 mužů, spojené síly protivníka měly odhadem 20 000–25 000 vojáků. Velení stavů si ale bylo tak jisto svou pozicí, že nepředpokládalo útok nepřítele.
Jak bylo v té době obvyklé, armády představovaly pestrou směsici národů ze všech koutů Evropy, od velitelů po mužstvo.
V stavovském vojsku byli zastoupeni muži naverbovaní na území českého království (Češi i Němci), v Německu, Nizozemí, či Uhrách.
Vojsko císařsko-ligistické se opíralo o muže z Německa, Španělska, Belgie, Itálie a Polska.
Rozhodně tedy nelze tvrdit, že by se jednalo o národní armády.
Šlo o armády profesionálních vojáků žoldnéřů, které najímali jejich velitelé vojenští podnikatelé, žijící z války.
Tito vojáci měli výcvik toliko nutný k efektivnímu boji v sevřených útvarech a zacházení se zbraněmi jako píky či muškety.
Žoldnéři bojovali za toho, kdo jim zaplatil bez ohledu na vlastní původ a vyznání.
V katolickém vojsku tak bojovali i protestanti a naopak.
Zásadní pro stavovskou armádu byl nedostatek financí na vyplácení žoldu, kdy některé jednotky už nedostaly zaplaceno několik měsíců, čímž rostla jejich nespolehlivost.
Jejich velitelé si tento problém uvědomovali a nechtěli proto vpustit vojáky za hradby Prahy, kde se mohli efektivněji bránit, protože hrozilo, že se zde zdivočelí a nespokojení vojáci pustí do rabování.
Ještě za tmy při příchodu spojených katolických vojsk přepadli polští jezdci Lisovčíci bivakující uherské jednotky a zahnaly je na ústup, čímž ještě snížili morálku stavů.
Ráno se císařsko-ligistické vojsko přesunulo pod svahy Bílého hory, kde zaujalo bojové pozice rozestavěním do španělských tercií, čtvercových útvarů, kde vojáci s píkami chránili střelce z mušket, ty doplňovaly jízdní jednotky.
Stavovská armáda mohla na nepřítele zaútočit při jeho přesunu na bojové pozice během překračování Litovického potoka, kdy byly jeho voje roztáhlé a zranitelné, avšak stavovští velitelé v čele s Kristiánem z Anhlatu této výhody nevyužili.
Armáda Katolické ligy pod velením Tillyho zaujala místo pod nejprudším svahem hory naproti pravému křídlu stavovského vojska, jemuž velel Jindřich Šlik.
Císařská armáda pod velením Buquoye zajímala pozice naproti středu a levému křídlu stavů, kde byl terén příhodnější pro vedení útoku.
Velení katolických sil s provedením útoku váhalo, jelikož bitva je podnik vždy s nejistým výsledkem a stavové na tom byli pozičně lépe.
Jejich nerozhodnost zlomil karmelitán Dominik à Jesu Maria, putující s vojskem, který velitele přesvědčil, že Bůh je na jejich straně a v bitvě zvítězí.
Zpráva o vystoupení karmelitána se následně roznesla mezi katolické vojáky, kteří tím získali psychickou vzpruhu a přesvědčení že Bůh jim dá vítězství.
Při svém nástupu do útoku pak křičeli bojové heslo "Santa Maria".
Stavovskému vojsku se žádného povzbuzení nedostalo, nepodpořil jej ani král Fridrich, který místo toho, aby byl na bojišti, rokoval s anglickými velvyslanci.
Problémem bylo také, že velení stavů spolu dobře nespolupracovalo, kdy mezi hlavním velitelem Kristiánem starším z Anhaltu a dalšími veliteli, jako hrabětem Thurnem, panovala rivalita.
Samotná bitva začala kolem poledne útokem císařské jízdy na levé křídlo stavovské armády.
Zde proti nim vyjely jízdní oddíly stavů, avšak císařští získali převahu, načež začala z levého křídla prchat stavovská pěchota, čím se jeho obrana rozpadla.
To mělo pro následný vývoj fatální následky.
Situaci se snažil zvrátit syn velitele Kristián mladší z Anhlatu, který v čele jízdy vyrazil proti středu císařských jednotek.
Podařilo se mu je částečně zatlačit, ale nikdo jej při útoku nepodpořil, tudíž se nepříteli podařilo vyrazit do protiútoku a samotného Kristiána zajmout.
Zhroucení levého křídla stavovského vojska a neúspěšný Anhaltův protiútok, znamenal konce nadějí na vítězství, mezi stavovskými vojáky se šířila panika a defétismus a postupně opouštěli bojiště prchajíce směrem k Praze.
Jako poslední na bojišti zůstal Jindřich Šlik se svými jednotkami naverbovanými za peníze moravských stavů.
Kdyby neutekl k císaři, měl velet těmto vojákům Valdštejn, ale poté co změnil stranu a vyzbrojil jízdní pluk pro císaře, tento pluk do bitvy také zasáhl ovšem bez samotného Valdštejna.
Zatímco ostatní stavovské jednotky prchaly k Praze, Šlikovi vojáci měli v zádech zeď obory u letohrádku Hvězda, tudíž jim nezbylo nic jiného, než se zde postavit na poslední odpor.
I ten byl po nějaké době rozdrcen a samotný Šlik zajat.
Později vstoupil do císařských služeb, kde se mu podařilo dosáhnout hodnosti polního maršála a předsedy dvorské válečné rady.
Během necelých dvou hodin tak bylo rozhodnuto o výsledku bitvy a potažmo i o porážce českých stavů.
Jejich čelní představitelé z bojiště uprchli a samotný král Fridrich Falcký poté, co jej zpravili o výsledku bitvy, opustil Prahu.
V důsledku bitvy padl celý stavovský stát a jeho idea.
Důsledky bitvy
Císař jako vítěz se rozhodl exemplárně potrestat rebely, omezit politický vliv šlechty a upevnit svoji moc v českých zemích.
Důsledky porážky na Bílé hoře pak pocítili všichni obyvatelé bez rozdílů stavů.
Část povstalců uprchla s králem a chtěla pokračoval v boji proti císaři v zahraničí, část stavů prosila po porážce o milost a chtěli zachování svých privilegií, doufající v císařovu shovívavost.
Stavové, kteří zklamali v kritických chvílích povstání, si často nedokázali představit, jaké důsledky bude mít jejich porážka.
Hlavní vůdce rebelů čekal trest v podobě propadnutí hrdel a majetku, 21. června 1621 se odehrála poprava 27 českých "pánů" na Staroměstském náměstí.
Ta byla provedena dle přesného scénáře a měla sloužit odstrašujícím dojmem.
Většině odbojných stavů v Čechách i na Moravě byl konfiskován majetek, který následně připadl císaři věrným šlechticům.
Došlo tak k velkým majetkovým přesunům, hlavně ve prospěch velkých šlechtických dominií.
Je dalším mýtem tradujícím se dodnes, že se na tomto majetku výrazně obohatila i katolická církev.
Její pozemkové zisky po Bílé hoře byly velmi malé, vrátila se jí jen část majetků.
Ovšem díky tomu, že se stala jedinou povolenou církví, její moc pochopitelně vzrostla.
V roce 1627 začalo v Čechách a o rok později na Moravě platit Obnovené zřízení zemské.
Na jeho základě byla potvrzena moc panovníka na úkor šlechty a katolické náboženství se stalo jedinou povolenu vírou.
Jednalo se o zákonné potvrzení vítězství císaře nad stavy.
V důsledku porážky povstání následně opustilo zemi mnoho evangelíků, jednalo se o 350 šlechtických rodin a několik desítek tisíc rodin měšťanů.
Značná část z nich ale byli Němci luteránského vyznání.
Zatímco v Čechách došlo po porážce na Bílé hoře k zhroucení stavovského odboje, na Moravě pokračovali někteří šlechtici v boji proti císařské armádě dále.
Část šlechticů zde bojovala s podporou z Uher od Gábora Bethlena či Jana Jiřího Krnovského ze Slezska.
Jedním z odbojných šlechticů byl i Jan Adam z Víckova.
On a evangeličtí duchovní podnítili obyvatelé vsetínského i dalších panství na východě Moravy k povstání.
Ústředním motivem Jana Adama se stala obrana náboženské svobody a pokračování stavovského povstání.
Jeho poddaní se chtěli udržet vlastní privilegia, která jim byla omezována a evangelickou víru.
Rebelové pocházející hlavně z vesnic a městeček začali být svorně označování jako Valaši, i když se původně slovem valach označovala profese pasáka ovcí a koz.
Díky povstáním se začalo užívat názvu Valašsko i pro samotnou oblast hor na východě Moravy.
První etapa valašských povstání začala už roku 1620, kdy Valaši v prosinci dobyli hrad Lukov obsazený císařskou posádkou.
Během tohoto roku přepadali povstalci císařské posádky na Moravě, vypalovali statky olomouckého biskupa Františka z Ditrichštejna a na krátko se zmocnili také Valašského Meziříčí.
Tato aktivita byla možná díky působení vojska Gábora Bethlena na Moravě, které vedlo boje s císařskými a vázalo tak jejich hlavní sily, dále armády slezského knížete a braniborského markraběte Jana Jiřího Krnovského a zbytků stavovských vojsk.
Tato v roce 1621 operovala na levém (východním) břehu řeky Moravy, který se jim podařilo ovládnout.
Ale hlavní záměr, aby proti císaři povstala celá Morava, se uskutečnit nepodařilo.
Samotní valašští povstalci se spoléhali hlavně na gerilovou taktiku a využívali znalosti horského prostředí, v regulérní bitvě neměli proti císařským žoldnéřům šanci, proto byl jejich odpor závislý na podpoře protihabsburských sil ze zahraničí.
Když nestálý Bethlen uzavřel roku 1622 s císařem mír, Valaši se ocitli osamoceni a jejich odboj se utlumil.
Část vůdců povstalců byla pomocí lsti dopadena a veřejně popravena v Olomouci.
To přineslo na krátko uklidnění situace, ale protestantští kazatelé a evangeličtí šlechtici v čele s Adamem z Víckova nadále podněcovali obyvatele k odporu.
Po konci první etapy povstání se rozhodl Albrecht z Valdštejna prodat svoje majetky na východní Moravě, jelikož si uvědomoval, že vzhledem k neklidné situaci mu odsud nebude plynout žádný užitek, a raději se věnoval rozsáhlým majetkům v severních Čechách, které získal díky pobělohorským konfiskacím.
Roku 1623 se stal majitelem vsetínského panství Zdeněk Žampach z Potštejna.
Valašsko si i v dalším průběhu Třicetileté války udrželo pověst neklidné oblasti, jejíž obyvatelé se nesmířili s novými pořádky.
Druhá vlna povstání zde proběhla poté, co na Moravu vpadlo roku 1626 dánské vojsko generála Mansfelda bojující proti císaři.
Valaši Dány po jejich příchodu začali podporovat a ve Vsetíně jako svého pána uznali z emigrace se navrátivšího Adama z Víckova.
Ale císař opět uzavřel mír se svými nepřáteli a povstalci se tak znovu ocitli v izolaci.
Jako trest za rebelie byl císařským vojskem vypálen roku 1627 Vsetín a místní poddaní byli nuceni podepsat revers, ve kterém se zřekli odboje proti vrchnosti.
Během bojů v tomto období také nejspíše padl Jan Adam.
Kdy přesně a za jakých okolností šlechtic skonal, zůstává dodnes neznámo.
Tvrdý zásah proti povstalcům situaci na několik let uklidnil, ale vůli k odporu u obyvatelstva neuhasil.
Znovu narůstající neklid na Valašsku se z počátku projevoval nárůstem zbojnické činnosti, kdy Valaši čím dál častěji přepadali vybrané vrchnostenské osoby a objekty.
Zde nejde rozlišit, zda se jednalo o akce odporu proti vrchnosti mající ukázat nezdolnost Valachů či pouhé loupežné výpravy za kořistí.
V důsledku se možná jednalo o kombinaci obojího.
Poslední fáze povstání nastala s příchodem švédského vojska generála Torstensona na Moravu roku 1642.
Valaši opět začali podporovat spřátelenou evangelickou armádu a Švédům dováželi zásoby do Olomouce.
Společně se švédským vojskem se povstalci účastnili i dobití Kroměříže roku 1643.
Ale v neprospěch Valachů znovu zasáhla politika, když většina švédského vojska musela Moravu opustit a povstalci tím přišli o ochranu.
Nastalé situace využili císařští, kteří byli rozhodnuti nadobro s odbojnými Valachy skoncovat.
V lednu roku 1644 vpadlo na Vsetínsko císařské vojsko pod velením generála Buchenheima.
Poslední boj povstalců se odehrál u Vsetína 26. ledna 1644 a Valaši v něm byli poraženi lépe vycvičeným a vyzbrojeným císařským vojskem.
Vojáci následně celou oblast vyplenili a některé vesnice vypálili.
Definitivní tečka za povstáními byla poprava vůdců rebelů z celého Valašska, která po bitvě proběhla ve Vsetíně.
Až několik desítek let po bitvě na Bílé hoře se tak podařilo oblast Valašska definitivně pacifikovat, v rámci Čech a Moravy se nikde odpor proti císařské politice, vrchnosti a rekatolizaci neudržel tak dlouho.
Bylo to důsledkem jak obtížného místního terénu umožňujícího odpor, tak i povahy místního obyvatelstva, které zde hospodařilo se značnými svobodami, daleko od pánů a svého svobodného života se tvrdohlavě drželo.
Závěr
Porážkou stavů na Bílé hoře padl jejich ideál stavovského státu, bitva rozhodla o vítězství císařského absolutismu v zemi.
Bitva ukázala v celé nahotě nepřipravenost a slabost stavovské polity, kdy přední šlechtici nebyli schopni efektivně spolupracovat, vytvořit jasnou zahraniční politiku a neuvědomovali si důsledky své vzpoury pro celou zemi.
Povstání mělo rozhodnout další politické směřování země, každá strana v něm hájila svoji politiku, nebyl to souboj dobra se zlem, ale boj o moc, ve kterém zvítězil ten silnější a schopnější.
Povstání se stalo vyvrcholením napjaté poltické a náboženské situace v zemi, kdy zde vznikly dvě protichůdné tendence, jejichž zastánci se vzájemným vyhrocováním svých střetů dostali do nesmiřitelných pozic.
Vítězství panovníka a katolické strany, znamenalo pro zemi konec náboženské tolerance a pluralismu, úpadek stavovských svobod a moci, v neposlední řadě také zmenšení významu Českého království.
Q.S.
Poučení vidím v tom, že v rozdělené zemi nelze trvale zvítězit a také nelze rozdělenou zemi trvale uhájit proti útokům zvenčí.
Divide et impera.
Dále se ukazuje, že povstání shora většinou končí na neschopnosti elit dát přednost zájmům celku před zájmy vlastními.
Obojí vidíme v osudech naší země jako červenou nit linoucí se staletími....
Nyní obzvláště, jelikož se přepisují významy historických událostí i jejich souvislosti, jako pokaždé když dochází ke změnám shora a je třeba změnit náhled populace na historické události ve prospěch nových vládců.
A na počátku byla bratrovražda...