Cestou

A jak jsem nad mraky vysoko po hřebeni

v řídnoucím vzduchu stoupal, putoval,

svět mrtvých otevřel se přede mnou.

Rozlehlé mračno dávno mrtvých předků

a zablesknutí duchů nesčetných.

Podivné poznání mnou projelo,

že moje duše, pohled vlastních očí,

má ústa, sluch i dopad lehkých kroků

jsou víc než současné, že nepatří mi,

ani má vůle, paní zdánlivá.

Paprsek světla jsem, list na stromě

nesčetných pokolení, jejichž stěhovavé rody

tu kdysi volně žily v pralesích,

i těch, kdo probili se všemi válkami,

a ještě jiných, jejichž příbytky

z ušlechtilého dřeva, vzácných kovů,

v bohatých městech šťastně rozkvétaly.

Od nich všech k pokojnému pohledu

mé matky, která mi už zemřela

bylo mi všechno neodvratnou cestou

ke mně, a tatáž cesta zase vede

ode mne dál do bezbřehého času,

k lidem, jimž já jsem předkem vzdáleným,

do jejichž doby ústí moje dny.

A jak jsem nad mraky tam vysoko

řídnoucím vzduchem šel, tu zdál se mi můj život,

mé oko vidoucí, mé neúnavné srdce,

jen vzácnou půjčkou, kterou vděčně nesu,

však jejíž celá hodnota a krása

mi nepatří – a proto nezaniká.

Dál kolem čela ubíhal mi lehce

průzračně čistý chladný horský vzduch.

Hermann Hesse

Hermann Hesse: Stupně. Výbor z veršů. Přeložila Hana Žantovská. Praha, Mladá fronta 1964

L.K.