Cizinka. Jaký chrám si budujeme ve svém nitru?

"Dí jemu Ježíš: Já jsem ta cesta, i pravda, i život. Žádný nepřichází k Otci než skrze mne." Jan 14:6

Kdykoliv procházím kolem kostela sv. Kříže v samém centru Prahy, na nároží ulic Panská a Na Příkopě, neminu ho, aniž bych nevstoupila.

Je-li otevřeno…

Většinou bývá liduprázdný, navzdory tomu, že je situován v nejrušnější části Prahy.

Tento jediný čistě empírový kostel v Praze, vybudovaný v první třetině 19. století pro řád piaristů, je dnes v duchovní správě římskokatolické řeholní komunity Salesiáni Dona Boska, jejichž sídlo je v Turíně.

V kostele se nachází výjimečný duchovní symbol – je zde trvale vystavena fotokopie Turínského plátna v životní velikosti.

Jsme postaveni do bezprostřední blízkosti utrpení a umučení Pána Ježíše Krista.

Není podstatné, zda považujeme Turínské plátno za pravé či nikoliv.

Podstatné je soucítění s utrpením Syna Božího.

Uvědomění si, jakou nepředstavitelnou bolest jsme Mu jako lidstvo připravili.

Nakonec jsme Jej umučili a zavraždili.

Obraz Pána Ježíše k nám promlouvá…

Promlouvá skrze tíživé ticho obrazu.

Každý temný obrys Jeho ran, každá stopa po bičování je němým výkřikem lidské krutosti.

Ten tichý obraz k nám mluví víc než tisíce slov.

Vede nás i k otázce: jakou cestou kráčíme my sami?

Tvář na obraze vyzařuje nadpozemský klid.

Jako by i v té největší bolesti říkala: "Já jsem ta cesta, i pravda, i život."

Onoho 28. října 2024 jsem se ocitla v kostele sama.

V tiché modlitbě za náš národ.

Do ticha se ozvaly kroky.

Patřily cizince.

S fotoaparátem v ruce a turistickým průvodcem přistoupila k obrazu Turínského plátna.

Chvilku před ním s nepřehlédnutelnou úctou a pohnutím postála a pomalu odešla.

Zanedlouho se však vrátila.

Hluboce rozechvěna znovu stanula před obrazem umučeného Ježíše Krista.

Po tváři jí stékaly slzy.

S tímto obrazem v srdci jsem vykročila do vřavy ulice.

Panovalo tu nákupní šílenství, reklamní panely před kostelem zvaly na Krampus show na 24. 11. 2024…

Kostel je obklopen četnými novodobými "chrámy" konzumu.

Těmi, které uctívá tento svět.

Jak příznačné…

Prožitek s cizinkou v prázdném kostele v kontrastu s přeplněnými obchody a obsahem pouličních reklam mrazivě odráží "hodnoty" a směřování dnešní společnosti.

Žijeme v době, která odsouvá duchovní ukotvení na okraj zájmu a do centra pozornosti staví hromadění věcí…přelud hojnosti…svět pomíjivosti.

Jako by prázdný kostel a přeplněné "chrámy" konzumu symbolizovaly dva světy.

Jeden tiše odkazuje a vede k nebesům a k životu.

Zve člověka k vnitřnímu usebrání a k opuštění biblického Babylónu dnešních dnů.

Ve druhém světě si člověk vybudoval "oltáře z nákupních regálů" a výkladních skříní.

Tento svět vede do duchovní tmy…do zajetí věcí, do otroctví.

Člověk v takovém světě ztrácí schopnost naslouchat, soucítit a hledat to, co je podstatné – až nakonec zůstává sám uprostřed všeho, co si nashromáždil.

Opuštěnost a prázdnota kostela zrcadlí duchovní prázdnotu.

V jeho tichu jsme vedeni k otázce: "Jaký chrám si buduješ ve svém nitru?"

Svět nám podsouvá iluzi, že můžeme mít obojí – klanět se "oltářům konzumu", a pak hledat chvilkovou úlevu v tichu kostela či uprostřed přírody a považovat tato letmá zastavení za skutečnou cestu duše.

To je však klam.

Buď vykročíme za Světlem…za Pravdou celým svým životem, nebo zůstaneme spoutáni tmou, raněni duchovní slepotou.

Třetí cesty není.

Rozhodujeme se sami.

V každém okamžiku života.

Každým naším hnutím citu…každou myšlenkou…každým činem.

Buď, anebo.

Světlo, nebo tma?

L.K.