Co evropská data říkají o migraci, kriminalitě a riziku
1. Úvod: Evoluční paměť a meziskupinová obezřetnost jako adaptační mechanismus
Lidská psychika je výsledkem statisíců let selekce. Obezřetnost vůči cizím či neznámým skupinám – tedy tendence vnímat neznámé osoby jako potenciální zdroj rizika – není jevem, který se objevil až s globalizací. Je to hluboce zakořeněný evoluční mechanismus, jehož hlavním úkolem bylo minimalizovat rizika spojená s kontaktem s neprověřenými skupinami. Schopnost rychle rozeznat "my" versus "oni" a reagovat na tento rozdíl nedůvěrou či odstupem umožňovala skupinám přežít.
Dnešní společnost se však od základu změnila. Zatímco naše biologie stále nese paměť těchto adaptačních mechanismů, naše instituce – od školství po soudnictví a média – se vydaly cestou systematického potlačování této přirozené tendence. Pokud začneme každou zvýšenou obezřetnost vůči cizím skupinám automaticky označovat za xenofobii, riskujeme, že spolu s iracionálními předsudky potlačíme i legitimní mechanismy hodnocení rizika. Vytváříme společenské prostředí, v němž může být i legitimní obezřetnost vůči určitým rizikům automaticky považována za nepřijatelný předsudek a kde jsou původní obyvatelé vystaveni zvýšenému riziku právě proto, že jejich instinktivní varování jsou institucionálně devalvována.
2. Institucionální korekce vs. realita rizika
Moderní establishment, ať už v Evropě nebo USA, prosazuje narativ, že rasismus je primárním viníkem nerovností a konfliktů. Proto jsou investovány obrovské prostředky do toho, aby byl z lidského chování vymýcen. Problém může nastat tehdy, pokud snaha o potlačování předsudků vede současně k odmítání legitimní diskuse o skutečných bezpečnostních rizicích. Pokud společnost potlačuje přirozené mechanismy obezřetnosti a současně odmítá otevřeně diskutovat o statisticky doložených rozdílech v míře násilné kriminality mezi některými populačními skupinami, vzniká legitimní otázka, zda takový přístup nemá také bezpečnostní náklady.
Instituce nás učí, abychom byli "tolerantní", "multikulturní" a abychom nekorelovali vzhled s charakterem. Realita je však pragmatičtější. Pokud se podíváme na faktická data, zjistíme, že etnický či národnostní původ může u některých forem kriminality nést statistickou informaci o skupinovém riziku. A pokud tato korelace existuje, vzniká provokativní otázka, zda každá rychlá heuristická asociace typu "tato skupina = vyšší opatrnost" musí být automaticky iracionálním předsudkem, nebo zda může být za určitých okolností racionální.
3. Metodické vymezení: Deskripce před kauzalitou
Následující analýza má především deskriptivní, nikoliv kauzální charakter.
Vyšší kriminalita určité skupiny může souviset s věkovou a pohlavní strukturou, ekonomickou situací, vzděláním, předchozí zkušeností s násilím, válkou, traumatem, rodinnou strukturou, mírou sociální integrace, kriminalitou konkrétních subkultur, selekcí migrující populace nebo celou řadou dalších proměnných.
Je možné, že odstranění některých těchto faktorů by rozdíly v kriminalitě snížilo. Je rovněž možné, že by rozdíl přetrvával. Rozhodnout tuto kauzální otázku není hlavním cílem této práce.
Pro otázku bezpečnosti v současnosti je legitimní zkoumat, jaká populace ve společnosti fakticky žije nyní, nikoliv hypotetickou populaci po dokonale úspěšné integraci. Pokud se podíváme na imigranty, kteří jsou již ve druhé nebo třetí generaci, je legitimní zkoumat, zda se rozdíly skutečně vytrácejí, nebo zda u některých skupin přetrvávají. Právě data z Dánska a Švédska ukazují, že odpověď není jednoduchá a že u některých skupin významná část rozdílu přetrvává i u další generace nebo po některých statistických korekcích. [19, 33–34]
Můj argument je následující: Pro účely veřejné bezpečnosti a tvorby preventivních opatření je podstatná současná úroveň statisticky pozorovaného rizika, nikoliv pouze hypotéza, jak by mohla vypadat po odstranění všech socioekonomických rozdílů.
Současně je nutné přiznat, že věk, pohlaví, příjem, vzdělání nebo sociální prostředí mohou část rozdílů vysvětlovat. Právě proto mají zvláštní hodnotu finská, švédská a dánská data, která umožňují alespoň část těchto faktorů kontrolovat. Pokud rozdíl po takové korekci klesne, je třeba to otevřeně uvést; pokud přetrvává, je stejně důležité uvést i to.
4. Data – Německo
Nejcennější zdroj pro tuto diskusi představuje odpověď německé spolkové vlády Bundestagu z května 2026, která zveřejnila Tatverdächtigenbelastungszahl – TVBZ za rok 2025.
TVBZ udává počet zjištěných rezidentních policejně evidovaných podezřelých na 100 000 obyvatel odpovídající skupiny, bez dětí mladších osmi let. Jde tedy o výrazně užitečnější údaj než prosté absolutní počty pachatelů. [10–11]
Tato čísla jsou natolik vysoká, že nelze tvrdit, že všechny populační skupiny vykazují v německé policejní statistice stejný profil.
Zvlášť výrazný je údaj vztahující se ke znásilnění, sexuálnímu nátlaku a zvlášť závažnému sexuálnímu napadení podle příslušného souhrnného klíče PKS. Hodnota byla 11 na 100 000 německých občanů, 92 (8,4x více) u syrských, 138 (12,5 x více) u afghánských a 120 (10,9x více) u iráckých občanů. [11]
Pohlaví mění část výsledku
Tentýž německý dokument umožňuje srovnat pouze muže. U mužů činila TVBZ v dané kategorii sexuálních trestných činů 22 u Němců, 149 u Syřanů, 209 u Afghánců a 207 u Iráčanů. [11]
Poměr se tedy po omezení na muže mění přibližně na 6,8× pro Syřany, 9,5× pro Afghánce a 9,4× pro Iráčany.
Celková německá PKS 2025 současně uvádí, že ne-němečtí občané tvořili 42,9 % podezřelých z násilné kriminality a 38,5 % podezřelých v uvedené kategorii znásilnění a zvlášť závažných sexuálních deliktů. U této kategorie bylo 98,6 % podezřelých mužského pohlaví. [12]
5. Data – Švédsko
Švédská Brå provedla jednu z nejpodrobnějších evropských studií tohoto tématu. Výzkum sledoval osoby starší 15 let a rozlišoval osoby narozené ve Švédsku dvěma švédským rodičům, osoby s jedním či dvěma zahraničními rodiči a osoby narozené v zahraničí. [18–19]
V období 2015–2018 bylo v souvislosti s alespoň jedním trestným činem registrováno přibližně 3,2 % osob narozených ve Švédsku dvěma švédským rodičům, 8,0 % osob narozených v zahraničí a 10,2 % osob narozených ve Švédsku dvěma zahraničním rodičům. U poslední skupiny šlo mezi muži přibližně o 15,3 %. [19]
Co druhá generace?
Data rovněž komplikují jednoduché tvrzení, že všechny rozdíly automaticky zmizí po jedné generaci.
U švédských rodáků se dvěma rodiči narozenými v zahraničí byly některé hrubé hodnoty dokonce vyšší než mezi první generací přistěhovalců. Značná část tohoto rozdílu byla vysvětlena věkovou strukturou skupiny, nikoliv však ve všech kategoriích celý rozdíl. [19]
Novější studie Brå o vraždách navíc uvádí, že lidé se zahraničním původem představovali přibližně 43 % pachatelů vražd při zhruba 21% zastoupení v populaci. U vražd souvisejících s kriminálním prostředím šlo o 64 % pachatelů.[20]
Zahraniční rodáci evidovaní jako pachatelé vražd přitom před skutkem žili ve Švédsku v průměru přibližně 15 let. [20]
5. Data – Finsko:
Finsko poskytuje pro tuto diskusi metodicky mimořádně cenná data. Statistics Finland zveřejnilo analýzu policejně evidovaných podezřelých za roky 2017 a 2018, v níž byly hodnoty pro jednotlivé státní příslušnosti standardizovány podle věku a pohlaví a přepočteny na 1 000 obyvatel dané skupiny. ! Zahrnuty byly pouze osoby s trvalým pobytem ve Finsku !. [31]
Finská data jsou důležitá právě proto, že odstraňují jednu z nejzřejmějších námitek proti prostému populačnímu srovnání: odlišnou věkovou a pohlavní strukturu skupin. Statistics Finland samo ve svém komentáři uvádí, že u sexuálních trestných činů byli iráčtí muži evidováni jako podezřelí 12,8krát častěji než finští muži. [31]
U podkategorie znásilnění vychází z publikovaných standardizovaných hodnot 1,31 proti 0,08, tedy přibližně 16,4násobek. U somálských občanů je odpovídající poměr přibližně 5,6násobný. Tyto násobky jsou prostým přepočtem hodnot publikovaných Statistics Finland.
Zároveň je nutné zachovat přesnou terminologii. Nejde o odsouzené osoby, ale o podezřelé v objasněných případech, které policie postoupila k posouzení obžaloby.
Finsko tedy poskytuje významný doplněk německých dat: vysoká nadreprezentace u některých kategorií sexuální kriminality zde přetrvává i po standardizaci věku a pohlaví.
6. Data – Dánsko:
Dánsko nabízí jiný, ale stejně cenný typ evidence. Publikace Danmarks Statistik Indvandrere i Danmark 2025 pracuje v kapitole o kriminalitě s daty za rok 2024 a vytváří kriminalitní indexy založené na odsuzujících rozhodnutích, přičemž rozlišuje imigranty, jejich potomky a konkrétní země původu. Index je standardizován podle věku; průměr všech mužů ve věku 15–79 let je nastaven na 100. [33–34]
Pro násilnou kriminalitu mají muži dánského původu věkově standardizovaný index 90. Na tomto základě lze údaje pro vybrané země původu srovnat následovně: [34]
Významný je zejména údaj o druhé generaci. U potomků syrských imigrantů dosahoval v roce 2024 věkově standardizovaný index násilné kriminality 676, u potomků osob z Libanonu 496 a u potomků ze Somálska 430. Samotná Danmarks Statistik ve svém komentáři upozorňuje na zvlášť vysoký index násilné kriminality u potomků ze Sýrie. [34]
Tato data komplikují jednoduché tvrzení, že případná nadreprezentace automaticky zmizí u druhé generace. U některých zemí je index potomků nižší než u první generace, u jiných je naopak vyšší. Ani to však samo o sobě nevysvětluje příčinu rozdílu.
Nedělejme z racionální obezřetnosti automaticky xenofobii.
Z výše uvedeného vyplývá, že část postojů či reakcí běžně označovaných za xenofobní může být založeno na racionálním předsudku. Může v nich hrát roli také vnímání statisticky doložených rozdílů v míře rizika. Instituce, které se snaží tento mechanismus vymýtit, tak mohou činit na úkor bezpečnosti původního obyvatelstva.
Podklad pro tvrzení, že jsme vystaveni zvýšenému riziku, není založen pouze na pocitu, ale na datech z Německa, Finska, Dánska, Švédska a Francie. Pokud stát při tvorbě migrační a bezpečnostní politiky přehlíží statisticky doložené rozdíly v některých formách kriminality mezi jednotlivými populačními skupinami, může tím oslabovat svou schopnost účinně předcházet bezpečnostním problémům.
Místo automatického označování bezpečnostních obav za xenofobii a potlačování veřejné diskuse o statisticky doložených rozdílech v kriminalitě by měl stát věnovat podstatně větší pozornost prevenci konkrétních bezpečnostních rizik, na která mohou statistické údaje o kriminalitě některých populačních skupin upozorňovat. Ochrana vlastních občanů, kteří v daném státě žijí, dodržují jeho zákony a podílejí se na jeho fungování, musí patřit mezi jeho základní priority. Stát musí při poskytování azylu a při tvorbě migrační politiky současně dbát na to, aby nebyla oslabena bezpečnost osob, které na jeho území již žijí.
Česká republika se dnes s problémy spojenými s rozsáhlejší migrací z prostředí s výrazně odlišnými společenskými, právními a kulturními normami nesetkává v takové míře jako některé západoevropské země. To však samo o sobě není argumentem pro to, abychom možné budoucí riziko přehlíželi. Před dvaceti lety mohli podobně argumentovat i obyvatelé zemí, které dnes řeší důsledky výrazně vyšší migrace. Skutečnost, že v několika evropských státech můžeme sledovat podobný vývoj v přímém přenosu, nám dává možnost poučit se z jejich zkušeností a nepovažovat současný stav v České republice za samozřejmost. Bezpečnostní politika má smysl především tehdy, když problémům předchází, nikoliv až ve chvíli, kdy se naplno projeví. Pokud by se v budoucnu migrační tlak zvýšil – ať už přirozeným vývojem, nebo v důsledku společné evropské migrační politiky –, čekat na vznik stejných problémů i u nás by znamenalo začít reagovat až v okamžiku, kdy bude jejich řešení výrazně nákladnější a složitější mnohdy až nemožné.
Smyslem tohoto článku není určovat čtenáři, co si má myslet. Jejím cílem je předložit dostupná data a souvislosti; vlastní závěr si z nich může každý udělat sám.
Děkuji za pozornost.