Domů chci jít

Sbohem, zlý světe, domů chci jít,

nejsi můj přítel a já ne tvůj.

Davů tvých nudných dávno jsem syt,

jak člunkem, pěnou si pohazuj,

zlé moře, se mnou – tebe se zbýt

chci, pyšný světe, domů chci jít.

Sbohem buď, úlisně lichotná líc,

pitvorně mudrácké, naduté nic,

vy oči prospěch svůj lovící,

pro hodnost hřbety se hrbící,

hluk ulic, komnat, sálů jen vzruší

ledová srdce a promění duši

v spěch kroků, jež nelze zastavit.

Sbohem, zlý světe! Chci domů jít.

Ke krbu vlastního srdce chci jít,

v zelené samotě horské se skrýt

útulku tajného ve sladkém kraji,

kde víly veselé v lesích si hrají,

kde celý den klenbou zelenou

zní kosí píseň ozvěnou,

kam nikdo nevkročí všední, zlý –

kde Bůh sám svatě se zamyslí.

V domově tom, když ukrýt se smím –

co krása mi Řecka, čím je mi Řím?

Pod smrky když tak odpočívám,

na hvězdné nebe když se dívám,

sofistů pýcha zmatená všecka

tvá domýšlivost učenecká

jak prázdné jsou tu, kde stanouti mohu

v houštině každé tváří v tvář Bohu.

Ralph Waldo Emerson

L.K.